• 167
  • 76
  • 274 488
  • 78 367

zodpovědnost

To zas bude…

“Mami, víš co mě napadlo?”
Dotaz za všechny prachy. Co asi tak může napadnout dvanáctiletou holku? Že Ježíšek už asi neexistuje? To těžko, to už pár let ví…
Jak mám asi vědět, co se jí zrovna teď honí hlavou?
“Oni budou ve čtvrtek otvírat ty krámy, že jo?”
Aha, tak je mi to jasný, chce jít na nákupy. No, co by taky člověk chtěl od holky na začátku puberty, že jo?
“Ale to tam bude děsně narváno, ne? Neudělali by líp, kdyby ty krámy předtím nezavřeli? Vždyť takhle se tam nahrne spousta lidí, všichni budou chtít nakupovat dárky a oblečení, protože do teďka nemohli, budou tam fronty, i před krámama, to se ten blbej virus asi bude zase šířit, ne?”

Tak fajn. Moje dítě asi není úplně blbý. Rozhodně je asi o něco chytřejší a předvídavější, než naše vláda.
Ani jsem jí nemusela vysvětlovat, že budou v obchodech taky docela slušný slevy, což vím, protože třeba jeden z mých švagrů pracuje v oděvním řetězci a v týdnech volna chodil přeceňovat, protože přece nová kolekce, že jo…
I moje smradka přišla na to, že bych jí mohla koupit bundu na jaro, protože podzimní kolekce už by mohla být ve výprodeji a na jaře je stejná zima, jako na podzim.

Ale jasně, můžem se přece ještě spolehnout na to, že jsme lidi, máme rozum a to je to, co nás odlišuje od zvířat.
Máme přece nějakou zodpovědnost, přece nejsme úplný idioti, ne?

Jenže na to se už dobře týden spolehnout nedokážu. Teda, vlastně už týden se dokážu spolehnout na to, že jsme lidi, chybující, bezohlední a opravdu debilní.

Třeba jako tuhle… Stála jsem v drogerii ve frontě a o kus vedle byly v regálu vonné svíčky. A u těch stála paní a telefonovala. A telefonovala poměrně hlasitě a v té frontě se před tím nedalo uniknout.
“No jó, jsem ve městě, jsme šli se starým na testy. S ním je prdel, hele, on nic necejtí.” Vzala z regálu svíčku a dávala tomu “svýmu starýmu” čuchnout. “Ty vole, to si asi musíš sundat ten hadr, ne? No, necejtí, jak říkám, nic necejtí.”
Ten “starej” se evidentně necítil ani ve vlastní kůži. Oči se mu leskly, popotahoval, pokašlával…

Fakt bych ještě pochopila, kdyby paní nechala toho svýho venku, vběhla do obchodu, nakoupila co potřebuje a letěla domů, případně na další důležitý nákup, ale tohle?
Takže jo, když se my lidi chováme takhle, máme aspoň nějaké jistoty.
Jistotu dalších a dalších vln.

A mimochodem, moje mladá má pravdu. Kdyby ty krámy nezavřeli (a že jsem taky nepochopila klíč, podle kterého něco funguje a něco ne), tak se tam lidi krásně rozptýlili. Ale takhle se opravdu vrhnou na obchody útokem.
A dokážu si představit, že někde uprostřed nakupujícího davu bude stát “něčí starej”, který bude plivat bacily na všechny strany.
A když jsme u toho, matky jsou lvice. Nejen, že dokážou bojovat o poslední plavky za dvacku, ale dokážou to i se čtyřicítkou horečkou a zápalem plic.
Vím, o čem mluvím. Já se zápalem plic a s embolkou vyklízela půlku kvartýru, aby mi mohli udělat novou podlahu. A mimoto jsem samozřejmě musela fungovat jako matka, kuchařka, pradlena, hospodyňka… Takže jo, my mámy jsme schopný v takovém stavu stát ve frontě, nasadit vlastní život a kašlat na životy ostatních, protože naše dětí chtějí dárky pod stromečkem.

Ale třeba jednou dostanem my lidi rozum a opravdu se budem chovat zodpovědněji.
A třeba jednou budeme mít i vládu, která dokáže předvídat i v těžké a zdánlivě nepředvídatelné situaci…
Tak, jako to dokáže jedna dvanáctiletá holčička…
Ta, která mi s vážnou tváří sdělila, že vlastně pod ten stromeček moc dárků nepotřebuje, že jí budou stačit ty dva, co si vybrala na netu a že je pro ni důležitější, abychom byli o svátcích zdraví.