• 54
  • 35
  • 224 024
  • 62 869

vrby

Podzim

Někdo chytrý vymyslel, že ořežeme vrby.
Jako jo, ořezat, proč ne? Ty pitomý větve jsou neskutečně křehký a při větru padají na zahradu. A na lidi.
Myslela jsem, že až opadá listí, bude to fajn prácička. Ale řezač nechtěl řezat v zimě a tak se řezalo i s listím.
A co dělat s olistěnýma větvema? Můžou tiše čekat někde v koutě zahrady, až to listí povolí a upadne, to jako jo, ale kde vzít ten kout zahrady, kde nebudou překážet?
A tak nastoupila armáda lidí na zpracování ořezaných větví. Klády na jednu stranu, to pro sousedy do krbu, klacky za kůlny, to na pozdější táboráky a olistěný větve prostě doprostřed.
Marně jsem všechny instruovala, že větve se dávají jedním směrem. Vždycky se našel někdo, kdo je na tu hromadu jen tak hodil… Trpěla jsem.
Od sobotního a nedělního řezání nám na dvorku zbyly dvě obrovské hromady olistěných větví.
Zapálila jsem ohýnek, abychom se aspoň něčeho zbavili a už to jelo.
Větev do ruky, listí otrhat, dát do kyblíku, větev na hromádku…
Kýbl listí na kompost, čisté větve za kůlny, vedle těch klacků a maličké větvičky, případně suché klacky, rovnou na oheň.
Byla zima, bylo sychravo, občas pršelo. A venku seděly dvě kravky a draly listí…
Od pondělka do středy. Od ranní kávičky, oběd neoběd…
Bylo hnusně, byla tma a jedna kravka drala listí po hmatu, protože nám někdo ukradl hodinu dne. Pravidelně do sedmé, osmé hodiny večerní.
Všechno listí je na kompostu, možná polovina holých větví spálená, ale dvorek uklizený.

Až na ty klády. Ale to je sousedův problém. Jemu se zdálo, že není dost hezky na práci venku.
No, teď tam to dřevo bude hnít, dokud nebude nouze. Až nebudou mít čím topit, a že ta chvilka přijde a určitě ještě letos, bude soused ometat sníh, aby klády vylovil…

Nějak jsem si na ten pobyt venku zvykla. Chybí mi.
Včera jsem si, já hloupá, dala výborný svařáček. Takhle dobrý se mi ještě nepovedl.
Ale zapomněla jsem, že červené víno je osvědčený spouštěč migrény a tak už od včerejška trpím.
Podvečerní procházka byla vlastně nejlepší nápad.
Viděla jsem zmoklé stromy, jak se pyšně třpytí ve svitu lamp. Některé vypadaly jako vánoční obchoďák. Tisíce droboučkých světýlek…
Listí se lesklo zlatem i když se jen tak válelo po špinavé silnici. A to na stromech taky. A tohle všechno se tak nádherně a svátečně odráželo v kalužích…

Vlastně mám ten podzim ráda. I s tím deštěm. A hlavně miluju ty podzimní mlhy. A páru od pusy. A to podivný světlo…
Podzim je prostě fajn…

Rozmazlení závisláci

Tak když už se tady mluví o ropě, doplním dvorečkový pohled.
Možná to bude vypadat jako od věci, ale ropa, ropa tam je… Tedy, ne na našem dvorku, i když, kdo ví… Podle toho, co tady majitel vybírá za nájem, možná sedím na diamantovém dole…
Ale zpátky k ropě. No, nebo k benzinu, dobře…
Vlastně ne, začnu od začátku.

Kdysi dávno stály u nás na “trávníčku” tři vrby. Tři úžasné stromy, vyrostlé snad jen pro dětské hry a večerní táboráky. Vrby s láskou a citem ořezávané mým tátou.
Jenže táta už tady tak dvacet let nebydlí, tudíž vrby nikdo neořezává. A tak nám ty mrchy padaj na hlavu. Jedna padla, oficiálně po zásahu bleskem. No, jestli má blesk řetěz… Je fakt, že padla jako blesk…
Continue reading