• 52
  • 43
  • 319 388
  • 90 698

venčení

Brutalita

Zahrála jsem si se sousedkou hru.
Po tom, co moje sousedka (a rozhodně nejen ona) rozčilovala nad brutalitou našich ochránců.
Blbej náhubek.
Nelíbí se mi to, ale holt ho nosím. Ne vždycky. Kolikrát se mi stane, že se psem vylezu na dvorek, ale to pako se rozhodne, že musíme na procházku a já automaticky vylezu. Bez náhubku. Ale mám roušku v kapse a kdyby mě někdo zastavil, že ji nemám, dojde mi to a nasadím. Nerada. Ale kdo ví, možná to nějaký smysl má. Popravdě, je mi to fuk, jsem ovce.
A sousedka je to stejné. Sice bez psa, ale roušku v kapse a kdyby náhodou vylezla a zapomněla, no, stane se.

Jenže je vytočená z publikovaných příspěvků o tom, jak příslušníci pacifikují nerouškaře a navíc před přihlížejícím dítětem.
Nějak jsem nebyla schopná jí to normálně vysvětlit a tak jsme si hrály.
Ona byla policajt, já blb bez roušky.
Ne, roušku si nenasadím. Ne, nemám občanku. Ne, jméno vám diktovat nebudu. Ne, rozhodně s vámi nepůjdu. Ne, nenechám se ani spoutat. A pak už nastupuje jen policejní brutalita.
Pochopila. Ale trvalo to.

Měla pocit, že ti ochránci jsou zbytečně brutální. Půlka národa má ten pocit.
Jenže tak nějak ze špatného důvodu.
Oni si totiž lidé neuvědomují, že mezi námi běhají trotlové, kteří prostě respektovat nebudou. Protože jsou blbí, protože se chtějí zviditelnit, protože scéna na veřejnosti je to, co potřebují k životu. Z mnoha dalších důvodů.
My normálnější totiž nějak nepobíráme, že bychom ochráncům zákona odporovali. Taky proč, že jo? Nechceme být povaleni na zem.
Nám prostě přijde normální, že nám (nějakým způsobem) nadřazená osoba zavelí a my poslechnem.
A protože si v našich hlavách nedokážeme srovnat to odporování, nejsme schopni pobrat to, co předchází údajné policejní brutalitě a pak tu brutalitu vidíme. Syrovou a nezakrytou. V očích plačících dětí.

Nedokážu si představit, že bych před svým děckem odporovala strážcům zákona, už proto ne, že by to rozhodně nebylo výchovné. Každý přeci musíme něco respektovat.
Zákon, šéfa, okolí…

Ti hoši v uniformách moc možností nemají.
Jo, půjdu venku bez roušky, oni vidí nebezpečí pro okolí. Nechci říct jméno, jak mají asi ti kluci zjistit, jestli nejsem superprskač covidu? Nezbývá jim nic jiného, než mě předvést. A pokud se bráním, pak je ruka zákona holt silnější.
A spravedlivá.
Oni to taky nedělají rádi, nevyžívají se v tom, jen prostě plní povinnost, tak, jako prodavačka za kasou má pozdravit a ta holka u salámů se zeptá, co si budu přát.
Tak, jako sestřička píchne injekci hysterickému dítěti. Někdy třeba nechce, ale musí.
Mimochodem, když se dítě bojí injekcí a musí být očkováno, nebo je potřeba vzorek krve na testy, je to pak lékařská brutalita? Je lékařská brutalita, když sestřička sedí dvouletému dítěti na celém těle, maminka drží ručičky a doktorka proplachuje ucho? Protože tohle jsem zažila. A ne, nestěžuju si. Obdivuju ty dvě, že se do toho pustily.

Lidičky, prosím, nekoukejte jen na jednu stranu. Koukněte se i z jiného úhlu…
Já neříkám, že jsou všichni poldové svatí, ale věřte, že většinou, v těchto těžce medializovaných případech, nemají jinou možnost.

Není ona to vlastně nakonec civilní brutalita? Populační?

Život štěněte

Musím říct, že venčení s náhubkem je opruz. S mým náhubkem. Štěněti jsme ještě žádný nepořídili.
Ale pořídili jsme mu kšíry. Musela jsem se ptát na veterině, jestli je vlastně máme správně, protože Drak se v nich vůbec nechová jako drak, ale nese se jak princezna. Připomíná mi klusáka. Koně.
A taky už se naučil kakat i na procházce, takže z tohoto pohledu je můj náhubek fajn. Jenže si díky náhubku vždycky zapařím brýle a pak ho*no vidím. Obrazně. Na Drakovu hromádku si ty brýle musím sundat a pak ten chodník div neolizuju, páč vidím opravdu dost blbě, najmě v šeru, že jo…

Jinak je s prckem prča.
Pomalu si píšu a různě aktualizuju seznamy.

Čeho se štěně bojí.
Naše štěně se bojí naší želvy. Zdrhá před ní a nechce ji ani očuchat.
Taky se bojí psího štěkotu. Jakmile někde v dáli zaštěká pes, ten náš má ocas mezi nohama a jde ke dveřím.
Pořád ještě respektuje auta. Ne tolik, aby netáhl do silnice, ale zase jak něco jede, spolehlivě se mi zamotá pod nohy a já na něj upadnu. Asi se bude bát ještě dlouho, když to jedoucí auto znamená zavalení od paničky.
Co má štěně rádo.
Nejoblíbenější slovo už není domů, ale ven.
Veliká sranda je koupání a hlavně chlastání vody z vany, případně chlemtání ze sprchy. Problém je, že už se nemůžu v klidu umýt ani já, protože štěně stojí na zadních a předními se snaží do té vany tak nějak zapadnout. A aby toho nebylo málo, tak zběsile kňučí.
Žraní klacků mu zůstalo, jen teď si u toho lehá před kůlny na sluníčko a vyhřívá se.
Potkan je pořád kámoš, ale už se do něj dá přeci jen kousnout, on se nebrání.
Na mazlení pořád není, ale občas se najde chvilka, kdy lidskou něhu opravdově vyžaduje.
A ze všech ňamek, které jsme vyzkoušeli, si nejvíc oblíbil křížaly. Takže už si umí na povel sednout, lehnout, dát pacičku a dát i druhou. Ovšem jedině za křížalu. Takový zdravý psí pamlsek.
Co si štěně myslí.
Samozřejmě to nevím jistě, ale tuhle jsem šla zamést schody a myšlenkový pochod Draka byl naprosto zřetelný. Kňučel za dveřmi, chvilku na ně škrábal, ale asi mu to nějaká z holek zatrhla, chvilku štěkal, pak byla chvilka ticha a pak to začalo znovu, jen naléhavěji.
Bylo mi to jasný. V předsíni byla loužička.
Drak byl vyvenčený, takže proto mi je jasná minimálně tahle jeho myšlenka.
“Jdeš ven? Jdu s tebou. Nejdu? Ale chci, chci a chci. Potřebuju čurat. Vem mě ven čurat. Nevezmeš jo? Ale já fakt potřebuju. Vážně, koukej…”
Dokonce na té myšlence trval tolik, že ještě venku vypotil dobrých pět kapek.
Taky předstírá, že je hluchý. Při přivolávání ani nestřihne ušima.
Ale hloupý není. Než jdeme domů ze dvorka, vždycky mu vysvětlím, hezky z očí do očí, že půjdeme domů a že by tedy měl ještě rychle vykonat potřebu. A jo, to chápe. Lépe mu to jde na vodítku, nemá možnost se soustředit na tolik zajímavých věcí okolo. Třeba proč je ten ptáček tak vysoko. Nebo jestli tenhle klacek nevoní nějakým psím kámošem. Jestli ten potkan, co běžel okolo, není slečinky Viktor.

Každopádně už váží nějakých třináct kilo, okolo obojku se už začíná vybarvovat (odbarvovat), na zadku se mu pomalu vlní srst a do svojí bedýnky se ještě umí napasovat, ale musí být v klubíčku. Stejně nechápu, jak se může vejít do přepravky na pečivo, když se nevejde do postele. Teda, on se vejde, on jo, ale už nikdo jiný.

No nic, já půjdu asi krájet jablíčka, náš dodavatel křížal je úplně vybrakovaný (moje ségra) a sousedka mi snad půjčí sušičku.

Psí chůva

Tak to vypadá, že místo zlého draka máme doma malou chůvu.
Tedy, tak malou už ne, má krásných deset kilo, ale je to chůva pro malé tvorečky.
Rozhodně pro jednoho z našich potkánků.
Vybrali jsme toho nejklidnějšího, Viktora, aby se seznámili. A Viktor je potkaní miláček, zvědavý, ale opravdu klidný.
Drak si ho prohlíží, sem tam ho posune packou, oblízne kožíšek a když vidí, že se potkan blíží ke kraji postele, změní svoji polohu tak, aby potkan vážně nemohl spadnout.
Opravdu se chová jak vzorová chůva.

Dobře, uznávám, že na druhého z potkaních kluků, Anubise, už tak dobře nereaguje. Ale Anubis je hajzlík, připravený útočit, adrenalin z něj takřka stříká, takže není divu, že Drak otvírá tlamičku s úmyslem kousnout.
A že kouše!
Pomalu už se učí, že kousat do lidí se nemá, ale třeba do bratrance Jupitera se vždycky zakousne s chutí. Kdyby takhle stiskl chudáka Anubise, asi bych musela rychle někde sehnat nového potkana…
Ale nejsme blázni, půjčujem mu jenom Viktora.

Jinak nám Drak pořád dělá samou radost.
Hrajeme s ním doma úžasnou hru, kterou jsme pojmenovali “Najdi hovínko”.
Chodíme po bytě a podle smradu se snažíme zjistit, kde ten uličník zase udělal hromádku.
Nějak nemá rád obecenstvo u vykonávání potřeby a venku ho máme pořád na očích.
To už musí mít hromádku na krajíčku a nebo být rozespalý, aby se mu chtělo venku.
Občas nás vesele mate, protože trošku prdí a celá rodina se rozbíhá po bytě, aby našla původ zápachu a hromádka nikde.
Je to trošku adrenalin.

Taky se stará o naše zdraví, jako tuhle, když se postaral o to, abychom se všichni pořádně proběhli, to když vzal roha ze dvorka a celá rodina pádila za ním. Takhle provětrat plíce, to je radost…
A je nesmírně přítulný.
Většinou tedy jen uprostřed noci, protože už vyleze na postel a tulí se tolik, že tuhle slečinka spadla z postele. A druhé nejoblíbenější místo po slečinčině posteli, je polštář mého drahého, ale jen v případě, že tam má drahý hlavu.
Během dne tak mazlivý není. Rád se nechá podrbat hezky po celém kožíšku, ale musí u toho mít něco v hubě, takže buď hračku nebo lidskou ruku, nejlíp tu, co ho drbe.
Ale už si umí sednout na povel a nejen, když očekává jídlo nebo pamlsek.
Taky si nechá otřít packy po venčení, ale tam to je opravdu jen za úplatu. Jak nemám mlsku, zdrhá.

Ale je to zlatíčko.
Ještě pořád nikdo z nás nelituje, že ho máme. Zatím se mu povedlo okousat jen jedno křeslo a to ještě jen trošku, jinak nezničil nic. No, pokud nepočítám toaletní papír… Ten miluje. To je skvělá hračka, protože před ním zdrhá.
Prostě to je náš černý hajzlík, kterého bezmezně milujem.
Všichni stejně. Jen někteří víc a jiní ještě víc.
Já nejvíc, to je jasný, že jo?

Dráče

Tak nám ten náš maličký Drak celkem roste.
Je u nás dva týdny a už se občas vyškrábe i na gauč. Někdy…
Úměrně s Drakem rostou i jeho hromádky. Vlastně možná až neúměrně. Naštěstí je to štěně šikovné a většinu hromádek už zvládne venku. Dokonce jsem už čtyři dny neutírala ani loužičku. Je to pašák.
Nejradši má chvilky, kdy přijdou na návštěvu bratranci, tedy synkovo psi.
Do toho mladšího, Jupitera, je Drak věčně zakousnutý. Jupiter je momentálně takřka bezzubý, takže je tahle hra i celkem bezpečná.
Jen tedy synkovo psi jsou bullíci a ti mají asi nějak moc snížený práh bolesti. Ten náš je zakousnutý do nohy Jupíka nebo StAlíka a oni si ani nevšimnou. Zato Drak pořád strašně kňučí.
Ze začátku jsem byla trošku hysterická, že mu ubližují a chudák naše miminko a podobně, než jsem zjistila, že naše miminko je hlavní agresor a kňučí jen proto, že se strašně vzteká.
Občas se naštve StAlík a oba mrňouse pořádně seřve, to pak padá i sníh ze stromů nebo se otřásají zdi.

Jinak je ten náš pes nějaký divný.
Že chrápe hlasitěji než já, to je v pohodě. Škytavka je taky celkem normální. Ale to kousání klacků už mi tak normální nepřijde. Všichni psi si prostě najdou klacek, o který se přetahují nebo který si jen tak okusují. Jen náš blbeček po těch ostatních sbírá okousané třísky a prostě je žere. Taky mi žere všechny kytky, které byť jen trošku koukají ze sněhu. Dneska mi spásl celý trs sněženek. Vlastně venku žere všechno, co je tmavší, než sníh. Hlínu, šišky, kameny…

A je to ještě pořád malý srábek.
Venčí se zatím na dvorku, čekáme na očkování a taky bych před procházkou uvítala aspoň základní nácvik, jako třeba chození na vodítku. Toho našeho Draka aby člověk tahal. Jenže to zase nechci, aby si to vodítko neznechutil. A bylo by fajn, kdyby konečně opravdu slyšel na jméno a ne na šustění pytlíku s dobrotami v mojí kapse.
Taky jsme spolu vyšli na chodník, ale jakmile projelo auto, byl pes propasírovaný do mých bot. Tak se to holt budem učit postupně.
Jeho nejoblíbenější slovo je pořád “domů”. Naprosto přesně ví, co to znamená. Ví to ještě dřív, než mě to napadne. Z celého dvorka jsou vchodové dveře stále ještě jeho nejoblíbenější místo.
V těsném závěsu je sousedův přívěsný vozík, přesněji místo pod ním. A pak ještě ten temný a špinavý a hlavně skoro suchý flek pod paletami, co máme venku na sezení.
Doma si oblíbil gauč, ale jak už jsem zmínila, ještě neumí sám vylézt. Ovšem dneska přišel na to, jak se dostane na křeslo, takže už to nebude dlouho trvat.
Taky ho princeznička rozmazlila, takže se každou noc snaží dostat do postele.
Já proti psům v posteli vůbec nic nemám, se StAlíkem jsem taky spala, když synek nebyl doma, ale stejně budu radši, pokud mu bude postel stačit na pomazlení, ale spát bude ve svojí bedýnce.
Ale Drak až tak moc mazlicí není.
Stačí mu, že je k někomu blízko, ale do náruče se fakt nežene. Vrchol blaha je, když si na někoho položí hlavu. Jakýkoliv další kontakt už je moc. Většinou to i respektujeme.

Jinak je stále zdrojem zábavy naší rodiny. On a já.
Protože největší sranda je, když ta osmdesátikilová pětačtyřicítka leze doma po čtyřech a štěká na psa, že jo… Pes štěká víc a uskakuje. Baví ho to. A hlavně to baví ty moje škodolibý smradky. Ještě mi ochotně hází psí hračky, kdybych se jakože chtěla zakousnout a se psem se přetahovat. Ale piškot mi ty mrchy nehoděj.
Další kapitola jsou psí pískací hračky.
Pes je miluje. Já už míň.
Nebo spíš nenávidím ten zvuk. Ve čtyři ráno.
Kdepak pes, toho musím pomalu odnést na venčení a stejně tak i donést domů. Jenže dost často pak, v té ztichlé domácnosti, kde se plížím po špičkách, na některou z těch hraček šlápnu. Pískne na celý byt, já se leknu, zařvu, to vyleká psa, ten začne štěkat a pak jsou vzhůru i sousedi nad námi, protože jejich pes reaguje na štěkot toho našeho. A to samozřejmě nemluvím o členech mé rodiny.

Užíváme si to. Ještě pořád venčíme skoro každou hodinu dne, protože ho ven chtějí vzít všichni a každý sám za sebe.
Ještě pořád si dobrovolně bereme na noc jeho bedýnku k posteli, protože to malé tělíčko je prostě super.
A dost špatně vidíme, jak se to malé tělíčko protahuje a pak prostě žasnem.
Jako včera slečinka. Po tři noci spal u mojí postele a včera zas u slečinky. A ejhle, on už slečince olízne obličej, přestože má zadní tlapky pořád ve svém pelíšku. To předtím nedokázal.
Za dva týdny přibral kilo a půl.

No nic, jdu zase na všechny čtyři, protože to Dráče si chce hrát. Tak než z toho vyroste. A dokud se ještě zvednu.

Dráčátko

Tak a je to tady. Tedy doma. Nebo tak něco.
Zabydlelo se u nás malé dráčátko. Vlastně štěňátko. Skoro černá koule chlupů.
Věděli jsme, že začátek bude náročný, ale že takhle náročný, to nás ani nenapadlo.
Čekali jsme malého trhače, uklidili jsme kvůli tomu všechny boty, zakryli kabely, na skříně nastavěli všechny krabice, ale vlastně na nic.
On ten náš malý trhač vlastně vůbec není trhač. Je to sedmispáč.
Tuhle se sice popere s vyřazenou rukavicí, ale pak si najde nejbližší lidskou nohu, na kterou se stulí. To totiž miluje ze všeho nejvíc. Spánek na lidské noze.
Jako když jsem myla nádobí a ten maličký smrádeček se přišmrncnul a k tomu dřezu mě prakticky přikoval. No, když už jsem tam musela stát, aspoň jsem to nádobí i utřela.
Ve vzácných chvilkách divoké hry se holčičky div nepoperou, která toho okamžiku využije.
Jak říkám, to JE náročný.
Perou se i o venčení. Ve dne chtějí chodit obě, ale v noci žádná. A ráno v pět to tuplem není potěšení.
Popravdě, ono se nechce ani štěněti, přeci jen, na teplé lino v kuchyni se čurá daleko líp.
Ale už si trošku zvyknul. Naučil se vyčurat na dvorku a hurá, už sedí u domovních dveří a když ho hned nepustíme dovnitř, začne klidně i výt.
Na to, jak je chundelatý, je docela zimomřivý. Já vím, musí si zvyknout.
Ovšem jsou chvilky, kdy venku i vydrží.
Třeba když přijde synek a přivede StAlíka a malého Jupitera.
Mimochodem, Jupitera od synka dostala jeho slečna, je to nějaký bulíkový kříženec a je to pošuk. Jestli existuje nějaká stupnice psího temperamentu, jsou Jupiter s Drakem na úplně opačných koncích a zhruba tak stejně daleko od středu.
Ale musím Jupitera pochválit, má nový domov necelé dva měsíce a už naprosto perfektně slyší na své jméno.
Náš Drak už také slyší na jméno, ale pokud zrovna bojuje s kusem kytky, co kouká ze sněhu, je mu to fuk.
Vlastně na jméno přijde jen v případě, že v lidské ruce tuší piškotek nebo jinou laskominu.
No, nějak se to naučit musí,  že jo…

Nejlepší stejně byly ty první okamžiky.
Princezničce se řeklo, že ho máme půjčeného, aby si ten pán, co má štěňata doma, mohl oddechnout aspoň trošku.
Ta její nafouklá držtička stála za pohled. Pookřála až ve chvíli, kdy se jí Drak stulil v náročí, že bude spinkat. A teprve večer, když drahý přišel z práce, jsem jí řekla, že je náš.
No jo, brečely jsme obě. Takovou radost, takový pocit absolutního štěstí telefon nevykouzlí.

Ale do rodiny zapadl tak nějak okamžitě a přirozeně.
Naprosto v pohodě přijal fakt, že má svoji bedýnku a i když občas pokníkne steskem po sourozencích, spí tam úplně v pohodě. A když náhodou nespí, natahá si do bedýnky všechno, co považuje za svoje hračky. Třeba krabičku od čaje.
Musím mu to tak třikrát denně probrat, aby se tam vešel.

Užíváme si to, ale stejně jsme takoví nedočkaví. Přemýšlíme, co z takového kříženečka asi vyroste.
Podle velikosti tlapiček by to mohlo být telátko.
Budou mu dva měsíce a blíží se šesti kilům…

Ještě bude sranda.

Vplížený

Loni v březnu nám do života vstoupil pes.
Nejdřív šel jen na procházku z útulku (protože útulkovým pejskům se má pomáhat) a pak najednou zaparkoval u nás doma.
Vetřel se nám do bytu a pak i do srdíček.
Pes, kterého jsem fakt nechtěla.
Získal si mě tím, jak spořádaně chodil na vodítku, hromádky nechtěl dělat do trávy, kde se špatně sbírají, na jídlo si sednul a počkal, až mu někdo nandá a kousal synka.
To synek si ho přivedl, proti mému doporučení a tak si nějaké to pokousání zaslouží, že jo…

Byla jsem sice trošku naštvaná, ale kdo by takového psa nemiloval? Kdo by ho vyháněl?

To jsem ještě netušila…
Ten hajzlík počkal, až si ho zamilujem.
A pak nenápadně začal.
Pelíšek vedle synkovo postele byl luxusní. Polštář ze staré sedačky, kostkovaná měkká deka… Prd… Ani ne po týdnu se pes přestěhoval k synkovi do postele. Tak proto si synek pořizoval letiště…
Výborné granule, které doporučili v útulku mu taky nechutnaly dlouho. Místo pytle za tři stovky najednou kupujem pytel za devět…
Na vodítku je debil. Vleče mě hlava nehlava, trávou, blátem, štěrkem… A když upadnu, moje mínus.
A když ho pustím, aby si lítal po dvorku, vždycky najde nejlepší díru v plotě (Jo, mít tak oplocený pozemek… je to nadsázka, samozřejmě.) a tradá vedle k nepřizpůsobivým, kde se u popelnic válejí samé dobroty.
Na hromádkování do trávy už si taky zvykl, takže pokud má náhodou nějaký noční problém a nepodaří se mu vzbudit synka, nebude přece dělat hromádk na dlažbu nebo lino, ale hezky na koberec (pokud zapomenu zavřít dveře do obýváku), na koupelnovou předložku a nebo aspoň na hadr na vytírání (popřípadě aspoň na ponožky či tričko některého z mých dětí).
A na granule už si taky nesedne. Buď je ignoruje, protože nemá chuť a nebo se hltavě vrhne do mísy ve chvíli, kdy tam zazvoní první tři a zbytek mu nasypem na hlavu.
Jo a kouše celou rodinu.
A štěká na sousedy a na pošťačku.

Jenže…
Vplížil se do srdce nás všech a z nás všech dělá vypatlané cukrující blbečky.
Celá rodina uznává, že nejlepší pokec je se psem. Nehádá se, neodmlouvá, jen občas štěká do řeči.
Má minimální potřeby. Žádný nový telefon, tričko, ba ani ponožky. Jo, drahý granule, ale pořád to vyjde levněji, než synkovo řízečky. Očkování, odčervení, odblešení, to jo, ale je to levnější, než vitamínky mých holek. A taky lehčí. Protože kilo pomerančů a kilo jablek, to jsou pořád dvě kila v batohu.
Nestěžuje si na malý polštář, tenkou deku a nebo proleželou postel. Vyspí se v posteli kohokoliv z nás a nemektá.
A po každém jeho kousnutí je jediná stopa. Sliny. Kdepak, žádné otisky zubů, kousance, oděrky… Nic takového.  Kousne, ale nestiskne, má nás rád.
Ovšem nepřála bych si vidět, jak kouše někoho, koho rád nemá.
A je fakt skvělý hlídač. Toho synkova kamaráda sice pustil do bytu a přivítal, očuchal, oblízal, ale naježil hřbet ve chvíli, kdy kamarád udělal krok směrem k synkovo pokojíčku.
A hlídá. Jo, štěká na tu pošťačku, hezky u toho stojí v kuchyňském okně, ale vrtí ocasem tak, že každou chvíli čekám, jestli poběžím ke sklenáři, aby mi netáhlo do kuchyně.
Podle kroků pozná kohokoliv v rodině a synkovo auto slyší na půl kilometru daleko. (No, je fakt, že na půl kilometru daleko ho slyší každý, ale my nepoznáme, jestli to je synek, nebo traktor, kdežto pes to pozná neomylně.)

A nemá se jen špatně, jak by se mohlo zdát, když si stěžuju na vodítkové vlečení.
Kdepak.
Ještě pořád nezakousl mým rodičům kotě, takže stále ještě může s námi k našim, kde je ráno vypuštěn na hektarový pozemek, ze kterého, kupodivu, nezdrhá (asi je unavený, než doběhne půl louky) a otevřené dveře do chalupy ho nalákají jen ve chvíli, kdy my, lidé, máme něco k jídlu. Pak vylíže všechny talíře a maže zas ven. Vrací se, když vrznou dveře a on ví, že pak by musel venku čekat do rána. Což se mu nelíbí, je mu totiž zima.
U našich si může i vybrat, s kým bude spát. Neprojde mu to jen u dědečka, protože s tím už spí kočky. A sám je ochotný spát jen tehdy, pokud jsou zapnuté akumulačky a pelíšková deka přitažená až u nich.

Proklínám ho tak pětkrát denně. Nejvíc ho proklínám ve chvíli, kdy se synek sebere a jede na víkend za svojí slečnou, na výpravu, kamkoliv…
Ale už teď se děsím chvíle, kdy se synek rozhodne odstěhovat a tohle naše úžasné černé zlatíčko nám vezme.
Vezme mi báječného kamaráda, mazlíka i zdroj zábavy.

Protože zábava, ta s ním je.
Prý ho týráme… Pchá…
To, že dám psí sušenku do zavařovací sklenice a tu sklenici mu předhodím, to, že dám na zem piškot a přiklopím ho miskou, to není týrání.
Pravda, já pak sedím a třeba i půl hodiny se škodolibě pochechtávám, ale pejsek se nenudí. Má skvělou zábavu, s odměnou na konci.

Loni v březnu nám do života přišel zase kus štěstí a radosti.
Vřele doporučuju všem dobrým duším návštěvu útulku.
Kdyby pro nic, tak pro procházky, pro zážitky… Vždyť si toho psa nemusíte hned brát.
My jich taky vyvenčili víc, než se nám tenhle dostal domů…
Proti mé vůli se vplížil, proti mé vůli jednou bude odcházet…

 

 

Celý příspěvek byl napsán proto, že jsem se zúčastnila báječné výzvy.