• 75
  • 53
  • 319 411
  • 90 708

štěstí

Život štěněte

Musím říct, že venčení s náhubkem je opruz. S mým náhubkem. Štěněti jsme ještě žádný nepořídili.
Ale pořídili jsme mu kšíry. Musela jsem se ptát na veterině, jestli je vlastně máme správně, protože Drak se v nich vůbec nechová jako drak, ale nese se jak princezna. Připomíná mi klusáka. Koně.
A taky už se naučil kakat i na procházce, takže z tohoto pohledu je můj náhubek fajn. Jenže si díky náhubku vždycky zapařím brýle a pak ho*no vidím. Obrazně. Na Drakovu hromádku si ty brýle musím sundat a pak ten chodník div neolizuju, páč vidím opravdu dost blbě, najmě v šeru, že jo…

Jinak je s prckem prča.
Pomalu si píšu a různě aktualizuju seznamy.

Čeho se štěně bojí.
Naše štěně se bojí naší želvy. Zdrhá před ní a nechce ji ani očuchat.
Taky se bojí psího štěkotu. Jakmile někde v dáli zaštěká pes, ten náš má ocas mezi nohama a jde ke dveřím.
Pořád ještě respektuje auta. Ne tolik, aby netáhl do silnice, ale zase jak něco jede, spolehlivě se mi zamotá pod nohy a já na něj upadnu. Asi se bude bát ještě dlouho, když to jedoucí auto znamená zavalení od paničky.
Co má štěně rádo.
Nejoblíbenější slovo už není domů, ale ven.
Veliká sranda je koupání a hlavně chlastání vody z vany, případně chlemtání ze sprchy. Problém je, že už se nemůžu v klidu umýt ani já, protože štěně stojí na zadních a předními se snaží do té vany tak nějak zapadnout. A aby toho nebylo málo, tak zběsile kňučí.
Žraní klacků mu zůstalo, jen teď si u toho lehá před kůlny na sluníčko a vyhřívá se.
Potkan je pořád kámoš, ale už se do něj dá přeci jen kousnout, on se nebrání.
Na mazlení pořád není, ale občas se najde chvilka, kdy lidskou něhu opravdově vyžaduje.
A ze všech ňamek, které jsme vyzkoušeli, si nejvíc oblíbil křížaly. Takže už si umí na povel sednout, lehnout, dát pacičku a dát i druhou. Ovšem jedině za křížalu. Takový zdravý psí pamlsek.
Co si štěně myslí.
Samozřejmě to nevím jistě, ale tuhle jsem šla zamést schody a myšlenkový pochod Draka byl naprosto zřetelný. Kňučel za dveřmi, chvilku na ně škrábal, ale asi mu to nějaká z holek zatrhla, chvilku štěkal, pak byla chvilka ticha a pak to začalo znovu, jen naléhavěji.
Bylo mi to jasný. V předsíni byla loužička.
Drak byl vyvenčený, takže proto mi je jasná minimálně tahle jeho myšlenka.
“Jdeš ven? Jdu s tebou. Nejdu? Ale chci, chci a chci. Potřebuju čurat. Vem mě ven čurat. Nevezmeš jo? Ale já fakt potřebuju. Vážně, koukej…”
Dokonce na té myšlence trval tolik, že ještě venku vypotil dobrých pět kapek.
Taky předstírá, že je hluchý. Při přivolávání ani nestřihne ušima.
Ale hloupý není. Než jdeme domů ze dvorka, vždycky mu vysvětlím, hezky z očí do očí, že půjdeme domů a že by tedy měl ještě rychle vykonat potřebu. A jo, to chápe. Lépe mu to jde na vodítku, nemá možnost se soustředit na tolik zajímavých věcí okolo. Třeba proč je ten ptáček tak vysoko. Nebo jestli tenhle klacek nevoní nějakým psím kámošem. Jestli ten potkan, co běžel okolo, není slečinky Viktor.

Každopádně už váží nějakých třináct kilo, okolo obojku se už začíná vybarvovat (odbarvovat), na zadku se mu pomalu vlní srst a do svojí bedýnky se ještě umí napasovat, ale musí být v klubíčku. Stejně nechápu, jak se může vejít do přepravky na pečivo, když se nevejde do postele. Teda, on se vejde, on jo, ale už nikdo jiný.

No nic, já půjdu asi krájet jablíčka, náš dodavatel křížal je úplně vybrakovaný (moje ségra) a sousedka mi snad půjčí sušičku.

Psí chůva

Tak to vypadá, že místo zlého draka máme doma malou chůvu.
Tedy, tak malou už ne, má krásných deset kilo, ale je to chůva pro malé tvorečky.
Rozhodně pro jednoho z našich potkánků.
Vybrali jsme toho nejklidnějšího, Viktora, aby se seznámili. A Viktor je potkaní miláček, zvědavý, ale opravdu klidný.
Drak si ho prohlíží, sem tam ho posune packou, oblízne kožíšek a když vidí, že se potkan blíží ke kraji postele, změní svoji polohu tak, aby potkan vážně nemohl spadnout.
Opravdu se chová jak vzorová chůva.

Dobře, uznávám, že na druhého z potkaních kluků, Anubise, už tak dobře nereaguje. Ale Anubis je hajzlík, připravený útočit, adrenalin z něj takřka stříká, takže není divu, že Drak otvírá tlamičku s úmyslem kousnout.
A že kouše!
Pomalu už se učí, že kousat do lidí se nemá, ale třeba do bratrance Jupitera se vždycky zakousne s chutí. Kdyby takhle stiskl chudáka Anubise, asi bych musela rychle někde sehnat nového potkana…
Ale nejsme blázni, půjčujem mu jenom Viktora.

Jinak nám Drak pořád dělá samou radost.
Hrajeme s ním doma úžasnou hru, kterou jsme pojmenovali “Najdi hovínko”.
Chodíme po bytě a podle smradu se snažíme zjistit, kde ten uličník zase udělal hromádku.
Nějak nemá rád obecenstvo u vykonávání potřeby a venku ho máme pořád na očích.
To už musí mít hromádku na krajíčku a nebo být rozespalý, aby se mu chtělo venku.
Občas nás vesele mate, protože trošku prdí a celá rodina se rozbíhá po bytě, aby našla původ zápachu a hromádka nikde.
Je to trošku adrenalin.

Taky se stará o naše zdraví, jako tuhle, když se postaral o to, abychom se všichni pořádně proběhli, to když vzal roha ze dvorka a celá rodina pádila za ním. Takhle provětrat plíce, to je radost…
A je nesmírně přítulný.
Většinou tedy jen uprostřed noci, protože už vyleze na postel a tulí se tolik, že tuhle slečinka spadla z postele. A druhé nejoblíbenější místo po slečinčině posteli, je polštář mého drahého, ale jen v případě, že tam má drahý hlavu.
Během dne tak mazlivý není. Rád se nechá podrbat hezky po celém kožíšku, ale musí u toho mít něco v hubě, takže buď hračku nebo lidskou ruku, nejlíp tu, co ho drbe.
Ale už si umí sednout na povel a nejen, když očekává jídlo nebo pamlsek.
Taky si nechá otřít packy po venčení, ale tam to je opravdu jen za úplatu. Jak nemám mlsku, zdrhá.

Ale je to zlatíčko.
Ještě pořád nikdo z nás nelituje, že ho máme. Zatím se mu povedlo okousat jen jedno křeslo a to ještě jen trošku, jinak nezničil nic. No, pokud nepočítám toaletní papír… Ten miluje. To je skvělá hračka, protože před ním zdrhá.
Prostě to je náš černý hajzlík, kterého bezmezně milujem.
Všichni stejně. Jen někteří víc a jiní ještě víc.
Já nejvíc, to je jasný, že jo?

Exekuce

“Mami, kdybys měla milión miliónů, dala bys třeba dva milióny naší sousedce, aby si mohla zaplatit svoje dluhy? Jste přece kamarádky, ne?”
Tak a co na to odpovědět? Jedna blbá otázečka a rozproudila velice živou debatu v naší rodině.
Jo, jsem ta, co by se rozdala. Jenže…
Rolička toaleťáku, dvě vajíčka, jízdenka, dvacka na rohlíky, půl skleničky oleje, lak na vlasy, voňavá svíčka, tak akorát na dva turky, trochu cukru, jedno mléko, na tři rozpustný kafe, kypřící prášek, kysaná smetana, nech mě zavolat, dvě cibule, dvacka na chleba, marmeláda na palačinky…
Ne, i kdybych měla ten “milión miliónů”, nedala bych… 
Ne proto, že bych jí nechtěla pomoct, ale spíš proto, že jí pomoct chci… 
A navíc se necítím povinna nějak moc dotovat někoho, o kom si myslím, že si za svojí nouzi může sám. 

Continue reading

Přátelům…

… ať už virtuálním, což je herním a blogovým, nebo těm reálným, které potkávám na ulici, na kafíčku, v rodině…

Prostě všem mým drahým.

Ať už byl uplynulý rok jakýkoliv, pojďme za ním udělat čáru.
Čáru dělící.
Dělící starý rok od nového.
Continue reading