• 166
  • 75
  • 274 487
  • 78 366

štěně

Život štěněte

Musím říct, že venčení s náhubkem je opruz. S mým náhubkem. Štěněti jsme ještě žádný nepořídili.
Ale pořídili jsme mu kšíry. Musela jsem se ptát na veterině, jestli je vlastně máme správně, protože Drak se v nich vůbec nechová jako drak, ale nese se jak princezna. Připomíná mi klusáka. Koně.
A taky už se naučil kakat i na procházce, takže z tohoto pohledu je můj náhubek fajn. Jenže si díky náhubku vždycky zapařím brýle a pak ho*no vidím. Obrazně. Na Drakovu hromádku si ty brýle musím sundat a pak ten chodník div neolizuju, páč vidím opravdu dost blbě, najmě v šeru, že jo…

Jinak je s prckem prča.
Pomalu si píšu a různě aktualizuju seznamy.

Čeho se štěně bojí.
Naše štěně se bojí naší želvy. Zdrhá před ní a nechce ji ani očuchat.
Taky se bojí psího štěkotu. Jakmile někde v dáli zaštěká pes, ten náš má ocas mezi nohama a jde ke dveřím.
Pořád ještě respektuje auta. Ne tolik, aby netáhl do silnice, ale zase jak něco jede, spolehlivě se mi zamotá pod nohy a já na něj upadnu. Asi se bude bát ještě dlouho, když to jedoucí auto znamená zavalení od paničky.
Co má štěně rádo.
Nejoblíbenější slovo už není domů, ale ven.
Veliká sranda je koupání a hlavně chlastání vody z vany, případně chlemtání ze sprchy. Problém je, že už se nemůžu v klidu umýt ani já, protože štěně stojí na zadních a předními se snaží do té vany tak nějak zapadnout. A aby toho nebylo málo, tak zběsile kňučí.
Žraní klacků mu zůstalo, jen teď si u toho lehá před kůlny na sluníčko a vyhřívá se.
Potkan je pořád kámoš, ale už se do něj dá přeci jen kousnout, on se nebrání.
Na mazlení pořád není, ale občas se najde chvilka, kdy lidskou něhu opravdově vyžaduje.
A ze všech ňamek, které jsme vyzkoušeli, si nejvíc oblíbil křížaly. Takže už si umí na povel sednout, lehnout, dát pacičku a dát i druhou. Ovšem jedině za křížalu. Takový zdravý psí pamlsek.
Co si štěně myslí.
Samozřejmě to nevím jistě, ale tuhle jsem šla zamést schody a myšlenkový pochod Draka byl naprosto zřetelný. Kňučel za dveřmi, chvilku na ně škrábal, ale asi mu to nějaká z holek zatrhla, chvilku štěkal, pak byla chvilka ticha a pak to začalo znovu, jen naléhavěji.
Bylo mi to jasný. V předsíni byla loužička.
Drak byl vyvenčený, takže proto mi je jasná minimálně tahle jeho myšlenka.
“Jdeš ven? Jdu s tebou. Nejdu? Ale chci, chci a chci. Potřebuju čurat. Vem mě ven čurat. Nevezmeš jo? Ale já fakt potřebuju. Vážně, koukej…”
Dokonce na té myšlence trval tolik, že ještě venku vypotil dobrých pět kapek.
Taky předstírá, že je hluchý. Při přivolávání ani nestřihne ušima.
Ale hloupý není. Než jdeme domů ze dvorka, vždycky mu vysvětlím, hezky z očí do očí, že půjdeme domů a že by tedy měl ještě rychle vykonat potřebu. A jo, to chápe. Lépe mu to jde na vodítku, nemá možnost se soustředit na tolik zajímavých věcí okolo. Třeba proč je ten ptáček tak vysoko. Nebo jestli tenhle klacek nevoní nějakým psím kámošem. Jestli ten potkan, co běžel okolo, není slečinky Viktor.

Každopádně už váží nějakých třináct kilo, okolo obojku se už začíná vybarvovat (odbarvovat), na zadku se mu pomalu vlní srst a do svojí bedýnky se ještě umí napasovat, ale musí být v klubíčku. Stejně nechápu, jak se může vejít do přepravky na pečivo, když se nevejde do postele. Teda, on se vejde, on jo, ale už nikdo jiný.

No nic, já půjdu asi krájet jablíčka, náš dodavatel křížal je úplně vybrakovaný (moje ségra) a sousedka mi snad půjčí sušičku.

Psí chůva

Tak to vypadá, že místo zlého draka máme doma malou chůvu.
Tedy, tak malou už ne, má krásných deset kilo, ale je to chůva pro malé tvorečky.
Rozhodně pro jednoho z našich potkánků.
Vybrali jsme toho nejklidnějšího, Viktora, aby se seznámili. A Viktor je potkaní miláček, zvědavý, ale opravdu klidný.
Drak si ho prohlíží, sem tam ho posune packou, oblízne kožíšek a když vidí, že se potkan blíží ke kraji postele, změní svoji polohu tak, aby potkan vážně nemohl spadnout.
Opravdu se chová jak vzorová chůva.

Dobře, uznávám, že na druhého z potkaních kluků, Anubise, už tak dobře nereaguje. Ale Anubis je hajzlík, připravený útočit, adrenalin z něj takřka stříká, takže není divu, že Drak otvírá tlamičku s úmyslem kousnout.
A že kouše!
Pomalu už se učí, že kousat do lidí se nemá, ale třeba do bratrance Jupitera se vždycky zakousne s chutí. Kdyby takhle stiskl chudáka Anubise, asi bych musela rychle někde sehnat nového potkana…
Ale nejsme blázni, půjčujem mu jenom Viktora.

Jinak nám Drak pořád dělá samou radost.
Hrajeme s ním doma úžasnou hru, kterou jsme pojmenovali “Najdi hovínko”.
Chodíme po bytě a podle smradu se snažíme zjistit, kde ten uličník zase udělal hromádku.
Nějak nemá rád obecenstvo u vykonávání potřeby a venku ho máme pořád na očích.
To už musí mít hromádku na krajíčku a nebo být rozespalý, aby se mu chtělo venku.
Občas nás vesele mate, protože trošku prdí a celá rodina se rozbíhá po bytě, aby našla původ zápachu a hromádka nikde.
Je to trošku adrenalin.

Taky se stará o naše zdraví, jako tuhle, když se postaral o to, abychom se všichni pořádně proběhli, to když vzal roha ze dvorka a celá rodina pádila za ním. Takhle provětrat plíce, to je radost…
A je nesmírně přítulný.
Většinou tedy jen uprostřed noci, protože už vyleze na postel a tulí se tolik, že tuhle slečinka spadla z postele. A druhé nejoblíbenější místo po slečinčině posteli, je polštář mého drahého, ale jen v případě, že tam má drahý hlavu.
Během dne tak mazlivý není. Rád se nechá podrbat hezky po celém kožíšku, ale musí u toho mít něco v hubě, takže buď hračku nebo lidskou ruku, nejlíp tu, co ho drbe.
Ale už si umí sednout na povel a nejen, když očekává jídlo nebo pamlsek.
Taky si nechá otřít packy po venčení, ale tam to je opravdu jen za úplatu. Jak nemám mlsku, zdrhá.

Ale je to zlatíčko.
Ještě pořád nikdo z nás nelituje, že ho máme. Zatím se mu povedlo okousat jen jedno křeslo a to ještě jen trošku, jinak nezničil nic. No, pokud nepočítám toaletní papír… Ten miluje. To je skvělá hračka, protože před ním zdrhá.
Prostě to je náš černý hajzlík, kterého bezmezně milujem.
Všichni stejně. Jen někteří víc a jiní ještě víc.
Já nejvíc, to je jasný, že jo?

Dráče

Tak nám ten náš maličký Drak celkem roste.
Je u nás dva týdny a už se občas vyškrábe i na gauč. Někdy…
Úměrně s Drakem rostou i jeho hromádky. Vlastně možná až neúměrně. Naštěstí je to štěně šikovné a většinu hromádek už zvládne venku. Dokonce jsem už čtyři dny neutírala ani loužičku. Je to pašák.
Nejradši má chvilky, kdy přijdou na návštěvu bratranci, tedy synkovo psi.
Do toho mladšího, Jupitera, je Drak věčně zakousnutý. Jupiter je momentálně takřka bezzubý, takže je tahle hra i celkem bezpečná.
Jen tedy synkovo psi jsou bullíci a ti mají asi nějak moc snížený práh bolesti. Ten náš je zakousnutý do nohy Jupíka nebo StAlíka a oni si ani nevšimnou. Zato Drak pořád strašně kňučí.
Ze začátku jsem byla trošku hysterická, že mu ubližují a chudák naše miminko a podobně, než jsem zjistila, že naše miminko je hlavní agresor a kňučí jen proto, že se strašně vzteká.
Občas se naštve StAlík a oba mrňouse pořádně seřve, to pak padá i sníh ze stromů nebo se otřásají zdi.

Jinak je ten náš pes nějaký divný.
Že chrápe hlasitěji než já, to je v pohodě. Škytavka je taky celkem normální. Ale to kousání klacků už mi tak normální nepřijde. Všichni psi si prostě najdou klacek, o který se přetahují nebo který si jen tak okusují. Jen náš blbeček po těch ostatních sbírá okousané třísky a prostě je žere. Taky mi žere všechny kytky, které byť jen trošku koukají ze sněhu. Dneska mi spásl celý trs sněženek. Vlastně venku žere všechno, co je tmavší, než sníh. Hlínu, šišky, kameny…

A je to ještě pořád malý srábek.
Venčí se zatím na dvorku, čekáme na očkování a taky bych před procházkou uvítala aspoň základní nácvik, jako třeba chození na vodítku. Toho našeho Draka aby člověk tahal. Jenže to zase nechci, aby si to vodítko neznechutil. A bylo by fajn, kdyby konečně opravdu slyšel na jméno a ne na šustění pytlíku s dobrotami v mojí kapse.
Taky jsme spolu vyšli na chodník, ale jakmile projelo auto, byl pes propasírovaný do mých bot. Tak se to holt budem učit postupně.
Jeho nejoblíbenější slovo je pořád “domů”. Naprosto přesně ví, co to znamená. Ví to ještě dřív, než mě to napadne. Z celého dvorka jsou vchodové dveře stále ještě jeho nejoblíbenější místo.
V těsném závěsu je sousedův přívěsný vozík, přesněji místo pod ním. A pak ještě ten temný a špinavý a hlavně skoro suchý flek pod paletami, co máme venku na sezení.
Doma si oblíbil gauč, ale jak už jsem zmínila, ještě neumí sám vylézt. Ovšem dneska přišel na to, jak se dostane na křeslo, takže už to nebude dlouho trvat.
Taky ho princeznička rozmazlila, takže se každou noc snaží dostat do postele.
Já proti psům v posteli vůbec nic nemám, se StAlíkem jsem taky spala, když synek nebyl doma, ale stejně budu radši, pokud mu bude postel stačit na pomazlení, ale spát bude ve svojí bedýnce.
Ale Drak až tak moc mazlicí není.
Stačí mu, že je k někomu blízko, ale do náruče se fakt nežene. Vrchol blaha je, když si na někoho položí hlavu. Jakýkoliv další kontakt už je moc. Většinou to i respektujeme.

Jinak je stále zdrojem zábavy naší rodiny. On a já.
Protože největší sranda je, když ta osmdesátikilová pětačtyřicítka leze doma po čtyřech a štěká na psa, že jo… Pes štěká víc a uskakuje. Baví ho to. A hlavně to baví ty moje škodolibý smradky. Ještě mi ochotně hází psí hračky, kdybych se jakože chtěla zakousnout a se psem se přetahovat. Ale piškot mi ty mrchy nehoděj.
Další kapitola jsou psí pískací hračky.
Pes je miluje. Já už míň.
Nebo spíš nenávidím ten zvuk. Ve čtyři ráno.
Kdepak pes, toho musím pomalu odnést na venčení a stejně tak i donést domů. Jenže dost často pak, v té ztichlé domácnosti, kde se plížím po špičkách, na některou z těch hraček šlápnu. Pískne na celý byt, já se leknu, zařvu, to vyleká psa, ten začne štěkat a pak jsou vzhůru i sousedi nad námi, protože jejich pes reaguje na štěkot toho našeho. A to samozřejmě nemluvím o členech mé rodiny.

Užíváme si to. Ještě pořád venčíme skoro každou hodinu dne, protože ho ven chtějí vzít všichni a každý sám za sebe.
Ještě pořád si dobrovolně bereme na noc jeho bedýnku k posteli, protože to malé tělíčko je prostě super.
A dost špatně vidíme, jak se to malé tělíčko protahuje a pak prostě žasnem.
Jako včera slečinka. Po tři noci spal u mojí postele a včera zas u slečinky. A ejhle, on už slečince olízne obličej, přestože má zadní tlapky pořád ve svém pelíšku. To předtím nedokázal.
Za dva týdny přibral kilo a půl.

No nic, jdu zase na všechny čtyři, protože to Dráče si chce hrát. Tak než z toho vyroste. A dokud se ještě zvednu.

Příběh dračice

To se takhle jednou  v pátek třináctého vyklubalo na svět malé dráčátko. Vylíhlo se z jednoho z šesti vajíček a mělo se čile k světu…

Co to plácám… Žádné vajíčko. Přestože se dráčátka klubou z vajíček, tohle není obyčejné dráčátko, tohle je Drak. Tedy, on to vlastně ani není Drak, ale Drake, neboli po česku Drejk. A ve skutečnosti je vlastně docela obyčejné štěňátko.
Narodilo se spolu se čtyřmi bratříčky a jednou sestřičkou strašně statečné mamince.

Já vím, že článek by měl být spíš o té mamince, už proto, že jsem ho tak pojmenovala, ale ve skutečnosti je to začátek příběhu o malém Drakovi.
Tedy, já doufám.
Malého Draka bychom chtěli domů, aby nám přinesl tu nádhernou radost, jakou dokáže přinést jen nový a vítaný člen rodiny. A stejnou radost bychom mu taky chtěli poskytnout.
Jak taky jinak, když připomíná plyšového medvídka?
Jsme připraveni utírat loužičky po celém bytě, protože malé dráčátko to ještě jinak neumí a úplně stejně jsme připraveni připlatit si za kvalitní granule, protože přeci nemůže mít nic horšího, než u nás míval StAlík.
Malé dráčátko je navíc úplně nejlepší motivace pro Slečinku, která teď ví, že prostě letos odmaturovat musí, aby ho uživila.
(Pšššt, hlavně se nesmí dozvědět, že ho samozřejmě budeme živit my, pokud by ona nemohla, že se postaráme o tu nejlepší veterinární péči a když na to přijde, tak i o zákonné poplatky.)
A co si budem povídat, přestože naši psíci jsou zvyklí na procházky a pytlíky na hovínka někde při silnici, stejně jsem ta, která sbírá hovínka na dvorečku a tak v tom budu pokračovat, ať už je hovínko číkoliv.
Ale hovínka nejsou důležitá. Důležitá je láska. A my jsme té lásky plní. Naštěstí tedy ne té slepé, hloupé a naivní. Víme, do čeho jdem a co všechno nás to bude stát. Pohodlí na gauči, nerušený spánek, čistá domácnost, klid, ticho a tak podobně, to všechno skončí. Nastane ruch, pohyb a radost.
Stojí to za to.

Ale vraťme se k té mamince, co bojovala právě jako dračice, aby vůbec přežila.
Tahle psí holka byla zrovna roční, když svoje dráčátka přivedla na svět. Už to chce obrovskou sílu, že? Taková holka na začátku puberty…
A neměla to lehké.
Ale já nejsem ten správný člověk, který by měl vyprávět její příběh. Já ji jen jednou hlídala, když pán, který ji má v dočasné péči, musel do práce.
Co se tak hlídá na fence se štěňaty?
Hadičky.

Tahle psí maminka totiž měla na těle hadičky a hlídala se proto, aby žádné z jejích štěňátek nějakou tu hadičku nepopadlo a nevyškublo.
Takže milá dračice byla najednou v domě sama s cizí ženskou a s miminama a měla mi důvěřovat. A já byla ta mrcha, co jí nedovolila vlézt k miminům, co ji nepustila pořádně ani očichat štěňátka a prostě tak vůbec.
A i tohle ta holka zvládla.

Ale jak říkám, tohle není můj příběh.
Její příběh je tady.

Přečtěte si ho, protože je to vlastně příběh o obrovské síle a odvaze.
A hlavně je to příběh o dobrých lidech s velkým srdcem. Protože já v tom příběhu nevidím jen nějakou organizaci, ale prostě lidi, kteří do té péče dávají všechno.
A pokud můžete, pomozte.
Ať už přímo pro psí mámu a nebo prostě jen pro další zvířátka, která fakt nemůžou za to, že si je pořídili lidé nezodpovědní, nepřipravení a občas i naivní, až hloupí…

A pokud se vy rozhodnete jen tak si pořídit nějaké zvíře, zvažte, jestli na to budete mít. Fyzicky, psychicky a finančně.
Protože takové zvířátko není jen o krmení a venčení, ale také o desítkách tisíc, na které se můžou vyšplhat náklady za zdravotní péči.