• 360
  • 106
  • 221 268
  • 62 079

smutek

Černá kulička

Byly doby, kdy jsem se plácala od ničeho k ničemu, tak nějak jakože v pohodě, jen dovnitř nikdo neviděl.
Navenek jasná pohodářka, trochu splachovací, bordelářka, flink, ale vždycky připravená každého podpořit, na každého se usmát.
Dokázala jsem bavit celé okolí, ať už rozvláčnými historkami nebo jen suchou a krátkou poznámkou. Sluníčko.
Vlastně ani ti nejbližší nevěděli, že za tímhle vším mým světlem je tma. Taková ta největší tma, co bývá pod svícnem.
Tak nějak jsem dokázala tu tmu vzít, smotat ji do malé černé kuličky a na tu kuličku pak nabalovat světlejší a světlejší vlákna, až z ní byla zářící a jiskřící koule. A tohle všechno se dělo samo. Prostě taková jsem bývala.
Pak se to jednou zlomilo. Až moc. Kolem mě se to začalo hroutit. Lidi, který mi nebyli nejbližší, ale přesto byli v mém okolí, se nějak cukli a bylo to. Tak moc jsem se snažila všechno vyřešit, usmířit, rozveselit, povolit všechno, co tady bylo až přitažené za vlasy, tak moc jsem se snažila, aby bylo všechno aspoň jako dřív, případně ještě lepší, až ta koule vybouchla.
Světlá vlákna se ztratila, rozlétla ve větru a všude byla tma.
Dokázala jsem jenom brečet. Každý nádech mě bolel. Tak nějak jsem byla jako ve snu. Zlém snu.
Vlastně si z toho dne moc nepamatuju. Třeba jak jsem se dostala k doktorce a kdo mi vyzvedl prášky. Asi jsem taky volala do práce. Kdo ví?
Pak bylo docela dlouho tmavé období. I to jsem byla já.
Jenže po měsících je z tmavého období období šedé. Není černá tma, kterou bych ukoulela do kuličky a obalila. Je prostě šedo. Nevtíravá šedá, která nikoho neuráží, ale ani nehřeje.
Šedá, která nepotřebuje balit do jiskřiček. Protože zas taková tma to není.
Tak vlastně nevím, jestli mi antidepresiva pomohla…
Bordelářka jsem pořád. A zatímco dřív jsem s tím nedokázala nic udělat, protože depka, ale stejně mě to štvalo, teď s tím taky nic neudělám, protože už mě to neštve. Flink budu asi celý život, netrápí mě, že jsem toho v životě moc nedokázala. A splachovací jsem zase o chlup víc… A míň jsem pohodářka.
Z mého pohledu mi antidepresiva vzala život. Ten můj. Trošku černý, ale pořád jásavý. Antidepresiva mi vzala moji podstatu. Tu, co dokáže udělat z prdu kuličku a tou cvrnkat, až vyhraje celý důlek.
I když to taky není tak úplně pravda.
Antidepresiva mi vzala bogerku. Už nepotřebuju terapii psaním, jsem utlumená.
Nepotřebuju se vypsat, nepotřebuju se vykecat, nepotřebuju nic balit do ničeho.
Dýchám. A dýchám bez bolesti. Dělám všechno a přesto nedělám nic. Jsem poloviční. Uvnitř, navenek jsem pořád nadváhová. A je mi to fuk. Všechno mi je tak nějak fuk.
Čekám na ránu. Nějaká přijde. Bude to bolet, ale nakopne mě to. Někam. Dopředu, dozadu, kdo ví…
Snažím se.
Na chodbě jsem zrušila květnový věnec a tak nějak tam naflákala podzim. Umyla jsem půlku jednoho okna. A venku zasázela jarní cibulky.
Venku začíná tmavé období. Takže třeba trochu rozkvetu, třeba mě to nakopne.
Světlo svíček, barvy listí… Třeba tu šedou prozářím.
Podzimní věnce dělám ráda a ty zimní ještě raději. Oblékám truhlíky do zimního hávu, aby mi nezmrzly cibulky modřenců.
Jen nevím, jak to bude dál s psaním.
Nevím, nakolik budu mít potřebu vypsat se z emocí, se kterými si nedokážu poradit sama. Nevím, jestli ty emoce přijdou.
Strach, vztek, radost, smutek, štěstí…