• 173
  • 80
  • 274 494
  • 78 371

radost

Příběh dračice

To se takhle jednou  v pátek třináctého vyklubalo na svět malé dráčátko. Vylíhlo se z jednoho z šesti vajíček a mělo se čile k světu…

Co to plácám… Žádné vajíčko. Přestože se dráčátka klubou z vajíček, tohle není obyčejné dráčátko, tohle je Drak. Tedy, on to vlastně ani není Drak, ale Drake, neboli po česku Drejk. A ve skutečnosti je vlastně docela obyčejné štěňátko.
Narodilo se spolu se čtyřmi bratříčky a jednou sestřičkou strašně statečné mamince.

Já vím, že článek by měl být spíš o té mamince, už proto, že jsem ho tak pojmenovala, ale ve skutečnosti je to začátek příběhu o malém Drakovi.
Tedy, já doufám.
Malého Draka bychom chtěli domů, aby nám přinesl tu nádhernou radost, jakou dokáže přinést jen nový a vítaný člen rodiny. A stejnou radost bychom mu taky chtěli poskytnout.
Jak taky jinak, když připomíná plyšového medvídka?
Jsme připraveni utírat loužičky po celém bytě, protože malé dráčátko to ještě jinak neumí a úplně stejně jsme připraveni připlatit si za kvalitní granule, protože přeci nemůže mít nic horšího, než u nás míval StAlík.
Malé dráčátko je navíc úplně nejlepší motivace pro Slečinku, která teď ví, že prostě letos odmaturovat musí, aby ho uživila.
(Pšššt, hlavně se nesmí dozvědět, že ho samozřejmě budeme živit my, pokud by ona nemohla, že se postaráme o tu nejlepší veterinární péči a když na to přijde, tak i o zákonné poplatky.)
A co si budem povídat, přestože naši psíci jsou zvyklí na procházky a pytlíky na hovínka někde při silnici, stejně jsem ta, která sbírá hovínka na dvorečku a tak v tom budu pokračovat, ať už je hovínko číkoliv.
Ale hovínka nejsou důležitá. Důležitá je láska. A my jsme té lásky plní. Naštěstí tedy ne té slepé, hloupé a naivní. Víme, do čeho jdem a co všechno nás to bude stát. Pohodlí na gauči, nerušený spánek, čistá domácnost, klid, ticho a tak podobně, to všechno skončí. Nastane ruch, pohyb a radost.
Stojí to za to.

Ale vraťme se k té mamince, co bojovala právě jako dračice, aby vůbec přežila.
Tahle psí holka byla zrovna roční, když svoje dráčátka přivedla na svět. Už to chce obrovskou sílu, že? Taková holka na začátku puberty…
A neměla to lehké.
Ale já nejsem ten správný člověk, který by měl vyprávět její příběh. Já ji jen jednou hlídala, když pán, který ji má v dočasné péči, musel do práce.
Co se tak hlídá na fence se štěňaty?
Hadičky.

Tahle psí maminka totiž měla na těle hadičky a hlídala se proto, aby žádné z jejích štěňátek nějakou tu hadičku nepopadlo a nevyškublo.
Takže milá dračice byla najednou v domě sama s cizí ženskou a s miminama a měla mi důvěřovat. A já byla ta mrcha, co jí nedovolila vlézt k miminům, co ji nepustila pořádně ani očichat štěňátka a prostě tak vůbec.
A i tohle ta holka zvládla.

Ale jak říkám, tohle není můj příběh.
Její příběh je tady.

Přečtěte si ho, protože je to vlastně příběh o obrovské síle a odvaze.
A hlavně je to příběh o dobrých lidech s velkým srdcem. Protože já v tom příběhu nevidím jen nějakou organizaci, ale prostě lidi, kteří do té péče dávají všechno.
A pokud můžete, pomozte.
Ať už přímo pro psí mámu a nebo prostě jen pro další zvířátka, která fakt nemůžou za to, že si je pořídili lidé nezodpovědní, nepřipravení a občas i naivní, až hloupí…

A pokud se vy rozhodnete jen tak si pořídit nějaké zvíře, zvažte, jestli na to budete mít. Fyzicky, psychicky a finančně.
Protože takové zvířátko není jen o krmení a venčení, ale také o desítkách tisíc, na které se můžou vyšplhat náklady za zdravotní péči.

Černá kulička

Byly doby, kdy jsem se plácala od ničeho k ničemu, tak nějak jakože v pohodě, jen dovnitř nikdo neviděl.
Navenek jasná pohodářka, trochu splachovací, bordelářka, flink, ale vždycky připravená každého podpořit, na každého se usmát.
Dokázala jsem bavit celé okolí, ať už rozvláčnými historkami nebo jen suchou a krátkou poznámkou. Sluníčko.
Vlastně ani ti nejbližší nevěděli, že za tímhle vším mým světlem je tma. Taková ta největší tma, co bývá pod svícnem.
Tak nějak jsem dokázala tu tmu vzít, smotat ji do malé černé kuličky a na tu kuličku pak nabalovat světlejší a světlejší vlákna, až z ní byla zářící a jiskřící koule. A tohle všechno se dělo samo. Prostě taková jsem bývala.
Pak se to jednou zlomilo. Až moc. Kolem mě se to začalo hroutit. Lidi, který mi nebyli nejbližší, ale přesto byli v mém okolí, se nějak cukli a bylo to. Tak moc jsem se snažila všechno vyřešit, usmířit, rozveselit, povolit všechno, co tady bylo až přitažené za vlasy, tak moc jsem se snažila, aby bylo všechno aspoň jako dřív, případně ještě lepší, až ta koule vybouchla.
Světlá vlákna se ztratila, rozlétla ve větru a všude byla tma.
Dokázala jsem jenom brečet. Každý nádech mě bolel. Tak nějak jsem byla jako ve snu. Zlém snu.
Vlastně si z toho dne moc nepamatuju. Třeba jak jsem se dostala k doktorce a kdo mi vyzvedl prášky. Asi jsem taky volala do práce. Kdo ví?
Pak bylo docela dlouho tmavé období. I to jsem byla já.
Jenže po měsících je z tmavého období období šedé. Není černá tma, kterou bych ukoulela do kuličky a obalila. Je prostě šedo. Nevtíravá šedá, která nikoho neuráží, ale ani nehřeje.
Šedá, která nepotřebuje balit do jiskřiček. Protože zas taková tma to není.
Tak vlastně nevím, jestli mi antidepresiva pomohla…
Bordelářka jsem pořád. A zatímco dřív jsem s tím nedokázala nic udělat, protože depka, ale stejně mě to štvalo, teď s tím taky nic neudělám, protože už mě to neštve. Flink budu asi celý život, netrápí mě, že jsem toho v životě moc nedokázala. A splachovací jsem zase o chlup víc… A míň jsem pohodářka.
Z mého pohledu mi antidepresiva vzala život. Ten můj. Trošku černý, ale pořád jásavý. Antidepresiva mi vzala moji podstatu. Tu, co dokáže udělat z prdu kuličku a tou cvrnkat, až vyhraje celý důlek.
I když to taky není tak úplně pravda.
Antidepresiva mi vzala bogerku. Už nepotřebuju terapii psaním, jsem utlumená.
Nepotřebuju se vypsat, nepotřebuju se vykecat, nepotřebuju nic balit do ničeho.
Dýchám. A dýchám bez bolesti. Dělám všechno a přesto nedělám nic. Jsem poloviční. Uvnitř, navenek jsem pořád nadváhová. A je mi to fuk. Všechno mi je tak nějak fuk.
Čekám na ránu. Nějaká přijde. Bude to bolet, ale nakopne mě to. Někam. Dopředu, dozadu, kdo ví…
Snažím se.
Na chodbě jsem zrušila květnový věnec a tak nějak tam naflákala podzim. Umyla jsem půlku jednoho okna. A venku zasázela jarní cibulky.
Venku začíná tmavé období. Takže třeba trochu rozkvetu, třeba mě to nakopne.
Světlo svíček, barvy listí… Třeba tu šedou prozářím.
Podzimní věnce dělám ráda a ty zimní ještě raději. Oblékám truhlíky do zimního hávu, aby mi nezmrzly cibulky modřenců.
Jen nevím, jak to bude dál s psaním.
Nevím, nakolik budu mít potřebu vypsat se z emocí, se kterými si nedokážu poradit sama. Nevím, jestli ty emoce přijdou.
Strach, vztek, radost, smutek, štěstí…