• 350
  • 105
  • 221 258
  • 62 078

Karanténa

Leze mi to na mozek

Znáte všichni ten okamžik, kdy nemůžete najít klíče, hledáte všude, víte, že jste je před chvilkou viděli a klíče nikde?
A ejhle, klíče se najednou najdou, přeci jen, nemůžete věčně hledat něco, co držíte v ruce, že?

Já tuhle hledala brýle. Ty na čtení. Jsou taky na dálku, jen na menší.
Hledala jsem, hledala, najít nemohla… Však hledejte něco bez brýlí, že?
Když jsem si chtěla ze zoufalství nandat ty normální, na dálku, že se tedy po nich porozhlédnu, teprve mi došlo, že hledám ty brýle, co už mám nějakou dobu na očích.
Stává se mi to aspoň jednou do měsíce.
Jsem neskutečně roztržitá a měla jsem to i před nouzovým stavem. Ovšem teď je to horší. Častější.

Trošku naštvalo rodinu, když jsem s vařečkou v ruce nejdřív hledala vařečku a potom zapomněla, proč ji hledám a vzpamatoval mě až pach spálené cibule…
Naopak rodinu pobavilo, když jsem špinavým hadrem na vytírání přejela okno v kuchyni.
Trošku se rozčilují, když přenáším věci. Něco někde vezmu a na své cestě bytem to jinde položím…
Stane se…

Ovšem to, co se mi povedlo dneska, to už mi přijde trošku nad míru.
Musím se pochlubit tím, jak moc zodpovědný občan jsem.
Vzhledem k tomu, že jsme vlastně malý barák, uzavřená komunita, děti od sousedů i v této nepěkné době koledují i u našich dveří.
Chráním je a nosím roušku.
Vylezla jsem z postele, zabalila se do županu, hadr na hubu a šla jsem otevřít dveře.
To je pořád ještě dobrý, tak to má být…
Ovšem teď mi rouška voní po mentolu a vesele pění v kastrůlku.

Dobře, možná bych si příště mohla pamatovat, že na čištění zubů je opravdu lepší si tu roušku sundat… Třeba ne hned, ale všimnout si toho skoro za dvě minuty…?