Nejnovější komentáře
  • 305
  • 112
  • 251 613
  • 71 237

dárky

Naivita

Byla jsem  na plicním, po té embolce na tom tak trošku trvají.
No, mám menší srůsty na plicích, ale omezovat by mě to nemělo.

Každopádně o tom vůbec psát nechci. Jen jsem tam potkala známého a co tak dělat v čekárně, že? Dali jsme se do řeči.
Známe se přes jeho manželku, moji kamarádku. Taky už se nevídáme nijak často, jen dokud to šlo, potkávaly jsme se pravidelně v sekáčovém výprodeji.
Vždycky jsme si našly chvilku na malý pokec. Já se třeba zajímala, proč nikdy nekupuje nic manželovi. A ani po pánském oblečení nekouká.
No, mažel by prý hadry ze sekáče nenosil.
Před Vánocemi jsem s ní měla kus společné cesty a tak jsem byla u toho, když mu kupovala luxusní kravatový set za naprosto hříšné prachy.
Znám ji, vím, jak žije, takže jsem ji taky vesele sprdla.

Manžel ji asi moc dobře nezná. Říkal, že přemýšlí o rozvodu.
Normálně se takové věci asi nesdělují, nevím, co se mu honilo hlavou, třeba že půjdu a jeho ženě to vysvětlím, že ji napravím, či co…
Ptala jsem se na důvod. Je to zlatá ženská…
Už to prý není ono. Ještě snese, že je zanedbaná, že o sebe nepečuje, ale vůbec se mu nelíbí, co dělá s prachama, co jí dává.
Totiž takhle… Ona je v domácnoosti, protože jemu to tak vyhovuje. Popravdě, on vlastně ani neví, že některá dopoledne, kdy jsou děti ve škole a školce, chodí uklízet, aby měla nějaké svoje peníze.

On jí posílá měsíčně prakticky přesně polovinu své výplaty, takže zhruba pětadvacet tisíc.
On dokáže uspořit. Sobě platí stavebko, oběma dětem taky a ještě mu spousta peněz zbývá na účtu.
Tak jak je možné, že jeho ženě před výplatou peníze dochází?
A navíc, ať si představím, že pod stromkem našel jen blbou kravatu, dvě košile, zapalovač a pero.
Vždyť on jí přeci koupil stříbrný řetízek a taky náušnice a dal za to skoro tisícovku…

Naivka.

Ptala jsem se, kolik platí nájem…
Jo, tak to on neví, to má na starost žena. I elektřinu má na starost. A školu, družinu, školku a samozřejmě celou domácnost, jídlo, drogerii a podobně.
No a samozřejmě taky oblékání celé rodiny. Včetně jeho obleků, protože on v prestižní kanceláři nemůže chodit pořád v jednom saku, ne?

Vím, že jeho žena je kouzelnice.
A myslím, že pokud její muž bude přemýšlet nad otázkami, které jsem mu položila, přijde na to taky.
Ukázala jsem mu na netu,  kolik tak stojí kravatové sety, dokonce jsem našla i ten, co dostal.
Takřka tvrdě jsem mu doporučila, aby se ženy zeptal, kolik platí za bydlení. Mám o tom představu, protože jsou v nájmu u stejného majitele, jako já. Aby se zeptal, kolik se platí za družinu a kolik dělá školkovné.
Aby se podíval, kolik stojí kostka másla a kolik kilo jablek…
A aby, až to půjde, zaplatil ženě kadeřníka a koupil jí třeba nějaké krásné šaty. Neobnošené. A boty.

Těším se, až nám otevřou “náš” sekáč a já zas pokecám s jeho ženou.
Možná už bude mít i na nové oblečení, ale je jako já.
Taky nechápe, proč by měly mít děti nové oteplováky na sáňkování za barákem.

Někdy nedostatek komunikace vede k velmi špatným koncům. Já doufám, že zrovna tihle dva to napraví.

Dárek k Vánocům

Tak za sebou máme Mikuláše.
Tvořila jsem masky, pro celou trojici, všechno během týdne a prakticky z domácích zdrojů. Asi nejvíc jsem pyšná na rohy a vlastně i na toho Mikuláše. Čepice domácí výroby je dokonalá. A ta mikulášská pláštěnka, co obvykle slouží jako sousedčin sexy župánek, byla naprosto perfektní.
Malá andělka se taky povedla, jen škoda, že ji všechny děti znají. Anděla fakt asi nedovedu udělat k nepoznání.
Ovšem po týdnu tvoření mám doma naprostou katastrofu.
Tuhle zlatou barvu, támhle třpytky, odstřižky, vatelín, černou barvu, červenou barvu, podkladové papíry, kus řetězu… Prostě od všeho něco, protože prostě nebyl čas.
Ale fakt to stálo za to.
Čert byl nejlepší, nikdo ho nepoznal. Mikuláše poznaly děti až po hlase, jen tu andělku znaly. No a co… Stejně to pro ně byl skvělý zážitek.
Ale týden opravdu intenzivní přípravy a po půl hodině hotovo…
To je jako ty Vánoce.
Člověk nakupuje dárky od srpna, poslední měsíc uklízí, zdobí a peče, poslední dva dny tráví u plotny a pak je během půl hodiny po večeři a za další půlhodinu i po dárkách.
Ale stojí to za to.
Ono už to tak v životě chodí. Svíčkovou taky vařím dva dny, aby se během půl hodinky sežrala.
Je to na chvilku, ale vzpomínky, ty zůstanou.
Náš barák se bude ještě dlouho bavit tím, jak Mikuláš zakopával o svůj hábit, zvlášť na schodech, jak čertovi padaly rohy a jak se andělka málem přerazila na podpatcích.
A s těmi Vánocemi je to stejné.
Ještě dlouho člověk cítí tu sladkost vanilkových rohlíčků a sem tam si vzpomene na linecké třené. A na pupek plný bramborového salátu.
A ty dárky…
Jako když jsem se v březnu nořila do bublinkové lázně, obklopená vánoční vůní, úplně jsem před sebou viděla ten stromeček a tu radost v očích mé rodiny, protože mi ta pěna do vany fakt moc voní.
Letos budu mít oči rozzářené já.
Protože dostanu ten nejbáječnější dárek.
Dostanu knížku. Já teda dostávám knížky prakticky každé Vánoce a bez ohledu na množství je mám taky do Silvestra přečtené.
Tuhle budu mít přečtenou hned.
Bojím se, že ji budu muset rozbalovat až nakonec, jinak ji přečtu dřív, než ostatní stihnou rozbalit dárky.
Tuhle knížku jsem si vybrala, na tu jsem čekala a velice masochisticky si ji i sama zabalím, hned jak přijde, aniž bych se do ní podívala.
Ta knížka mi přijde známá a přece trošku jiná.
Je to Cholerikova knížka. Je to Zápisník cholerika a já se prostě vážně moc těším.
Dokonce budu tak disciplinovaná, že neotevřu ani tu, co budu dávat své úžasné tchyňce a ani tu, co povezu tátovi.
Já si tu radost chci totiž užít naplno.
Mail o tom, že to všechno vyšlo, že je hotová, mi přišel k svátku.
Dokonalé načasování, že?
Takže já se teď jdu těšit na Ježíška. Opravdově a pořádně.

To zas bude…

“Mami, víš co mě napadlo?”
Dotaz za všechny prachy. Co asi tak může napadnout dvanáctiletou holku? Že Ježíšek už asi neexistuje? To těžko, to už pár let ví…
Jak mám asi vědět, co se jí zrovna teď honí hlavou?
“Oni budou ve čtvrtek otvírat ty krámy, že jo?”
Aha, tak je mi to jasný, chce jít na nákupy. No, co by taky člověk chtěl od holky na začátku puberty, že jo?
“Ale to tam bude děsně narváno, ne? Neudělali by líp, kdyby ty krámy předtím nezavřeli? Vždyť takhle se tam nahrne spousta lidí, všichni budou chtít nakupovat dárky a oblečení, protože do teďka nemohli, budou tam fronty, i před krámama, to se ten blbej virus asi bude zase šířit, ne?”

Tak fajn. Moje dítě asi není úplně blbý. Rozhodně je asi o něco chytřejší a předvídavější, než naše vláda.
Ani jsem jí nemusela vysvětlovat, že budou v obchodech taky docela slušný slevy, což vím, protože třeba jeden z mých švagrů pracuje v oděvním řetězci a v týdnech volna chodil přeceňovat, protože přece nová kolekce, že jo…
I moje smradka přišla na to, že bych jí mohla koupit bundu na jaro, protože podzimní kolekce už by mohla být ve výprodeji a na jaře je stejná zima, jako na podzim.

Ale jasně, můžem se přece ještě spolehnout na to, že jsme lidi, máme rozum a to je to, co nás odlišuje od zvířat.
Máme přece nějakou zodpovědnost, přece nejsme úplný idioti, ne?

Jenže na to se už dobře týden spolehnout nedokážu. Teda, vlastně už týden se dokážu spolehnout na to, že jsme lidi, chybující, bezohlední a opravdu debilní.

Třeba jako tuhle… Stála jsem v drogerii ve frontě a o kus vedle byly v regálu vonné svíčky. A u těch stála paní a telefonovala. A telefonovala poměrně hlasitě a v té frontě se před tím nedalo uniknout.
“No jó, jsem ve městě, jsme šli se starým na testy. S ním je prdel, hele, on nic necejtí.” Vzala z regálu svíčku a dávala tomu “svýmu starýmu” čuchnout. “Ty vole, to si asi musíš sundat ten hadr, ne? No, necejtí, jak říkám, nic necejtí.”
Ten “starej” se evidentně necítil ani ve vlastní kůži. Oči se mu leskly, popotahoval, pokašlával…

Fakt bych ještě pochopila, kdyby paní nechala toho svýho venku, vběhla do obchodu, nakoupila co potřebuje a letěla domů, případně na další důležitý nákup, ale tohle?
Takže jo, když se my lidi chováme takhle, máme aspoň nějaké jistoty.
Jistotu dalších a dalších vln.

A mimochodem, moje mladá má pravdu. Kdyby ty krámy nezavřeli (a že jsem taky nepochopila klíč, podle kterého něco funguje a něco ne), tak se tam lidi krásně rozptýlili. Ale takhle se opravdu vrhnou na obchody útokem.
A dokážu si představit, že někde uprostřed nakupujícího davu bude stát “něčí starej”, který bude plivat bacily na všechny strany.
A když jsme u toho, matky jsou lvice. Nejen, že dokážou bojovat o poslední plavky za dvacku, ale dokážou to i se čtyřicítkou horečkou a zápalem plic.
Vím, o čem mluvím. Já se zápalem plic a s embolkou vyklízela půlku kvartýru, aby mi mohli udělat novou podlahu. A mimoto jsem samozřejmě musela fungovat jako matka, kuchařka, pradlena, hospodyňka… Takže jo, my mámy jsme schopný v takovém stavu stát ve frontě, nasadit vlastní život a kašlat na životy ostatních, protože naše dětí chtějí dárky pod stromečkem.

Ale třeba jednou dostanem my lidi rozum a opravdu se budem chovat zodpovědněji.
A třeba jednou budeme mít i vládu, která dokáže předvídat i v těžké a zdánlivě nepředvídatelné situaci…
Tak, jako to dokáže jedna dvanáctiletá holčička…
Ta, která mi s vážnou tváří sdělila, že vlastně pod ten stromeček moc dárků nepotřebuje, že jí budou stačit ty dva, co si vybrala na netu a že je pro ni důležitější, abychom byli o svátcích zdraví.