• 75
  • 53
  • 319 411
  • 90 708

antibiotika

Lékařská péče

Už jsem si myslela, že si dám inzerát na koupi angíny.
Protože mě zlobí zub.
Zub už mě zlobí jakou dobu, ale moje úžasná paní doktorka pořád říkala, že lepší mrtvý, než žádný zub. A mrtvý už je rozhodně aspoň dvacet let. Taky nebolí. Jak by mohl, když nemá nervy.
Moje doktorka odešla do důchodu, někdy v době, kdy jsem si já pořídila embolku a prášky na ředění krve. A taky jsem si pořídila zákaz jakéhokoliv zákroku, při kterém bych třeba i jen mohla krvácet.
Třičtvrtě roku bez zubaře mě nějak netrápí. Za normálních okolností mi zubaři rozhodně nechybí.
Trošku jsem po zubaři toužila koncem léta. Ale sestřička v naší zubní ambulanci mi sdělila, že pokud kašlu (no, zakašlat si v průběhu hovoru nebyl dobrý nápad), prostě mě neošetří.
Copak o to, zánět jsem měla přímo pod zubem, udělal se mi váček, ten jsem zdestrukčnila a jupí, jede se dál.
Ovšem teď je zánět někde hluboko v čelisti a já se v pondělí dozvěděla, že jsem vyřazena z evidence, protože jsem se dlouho neozvala. Ten konec léta se asi nepočítá.
Obvolala jsem asi třicet zubařů a všude se dozvěděla to stejné. Nové pacienty nepřijímají, cizí neošetřují. Prý jedině pohotovost. O víkendu.
Protože v našem stotisícovém městě v týdnu zubní pohotovost nefunguje. Není.
Podařilo se mi sehnat novou zubařku. Má to ovšem háček. Paní doktorka teprve v lednu otvírá ordinaci, zatím žádnou nemá. A taky nemá smlouvy s pojišťovnami, takže pouhé “dobrý den” mě bude stát 1 500,- kč.

Ale to pořád nic neřeší, že?
Zjišťuju, že mi vlastně nikdo nemůže pomoct.
Zub musí ošetřit zubař, ne obvoďák. Nepomůžou mi ani na normální pohotovosti, protože tam zubaři neslouží.
Sousedi, chudáci, neví, jak se mají tvářit. Litují mě, to jo, ale moje těžce nateklá držka je prostě rozesmívá.
Já tolik rozesmátá nejsem. Už proto, že mi otok brání roztáhnout tvář do úsměvu, nemluvě o tom, že to bolí. Hodně.

V úterý už se bojím vzít do ruky telefon, aby mi zas někdo nevynadal, neodeslal mě na pohotovost, případně prostě neodmítl.
Ale nedá se nic dělat, někde pomoc sehnat musím.
Trochu mě děsí pomyšlení na zánět okostice. Co pomyšlení… Skoro jistota.
Taky mě trošku straší sousedka, když mluví o otravě krve, jako to měl jejich mladý…
Takže nakonec volám znovu obvoďačce, která mě už jednou odmítla.
Vysvětluju, že jsem opravdu v bezvýchodné situaci a že prostě půjdu a tu angínu si někde seženu. Že prostě chci antibiotika a i kdybych se měla válet u nás v potoce, prostě je mít budu. Ale že když to nejde, jestli by mi mohla napsat aspoň algifenový kapky, abych se měla čím sjet.
Zabralo to.
Už mám v sobě čtvrtý prášek a můj obličej už zase začíná skoro fungovat. No, aspoň o kousíček to splasklo, no…

Myslím, že se těším na sobotu. A k zubaři. Tak, jako nikdy…