• 0
  • 0
  • 160 431
  • 51 392

Strach

Tak máme zas Mikuláše.
Je to asi jedenáct let, co pátého prosince nesl synek omluvenku v notýsku.
“Paní učitelko, omluvte, prosím, synkovu případnou zítřejší nepřítomnost. Je velice reálná možnost, že si ho dnes večer odnese čert.”
Nikdy jsem se nedozvěděla, jestli se paní učitelka u čtení omluvenky aspoň pousmála.
A že by mě to zajímalo hodně, protože za jiným účelem jsem tu omluvenku nepsala.
Čerti jsou totiž, z mého pohledu, už absolutně za hranou.
Neříkám, že jsem děti jednou ročně nepostrašila, ale “opravdového čerta” potkaly tak maximálně ve školce.
K nám “chodili” zásadně ve chvíli, kdy byly děti ve vaně. Naši “čerti” se prali s tátou u plechové stoupačky před koupelnou, hudrovali, ale do koupelny k dětem se neprobojovali.
Já pak bývalého manžela pomazala tužkou na oči, aby to vypadalo realističtěji a velké děti věděly, že rodiče je vždycky ochrání.

Takže se u nás čertů bál nejvíc můj bývalý manžel.
Ani po rozvodu jsem to s čerty nepřeháněla.
Když bylo slečince pět, jedni u nás zazvonili. Omylem. Spletli si patro.
Na ty čtyři kluky pod námi přišlo sedm čertů.
A těch jsem se bála i já.
Ne proto, že bych se bála čertů nebo těch hrůzostrašných masek, ale proto, že to bylo bylo sedm strašně ožralých chlapů, kteří se nám nacpali do bytu a bylo velice těžké se jich zbavit.
Tu noc pak slečinka prozvracela.
Zvracení jí vydrželo dva dny a když pak měla víkend u táty a babička jen mezi řečí prohodila, že za komínem jsou čerti, zvracela mi další týden.
Tohle vážně není kouzlo tajemného Mikuláše…
Vždyť tohle celé je o nápravě, o poznání sebe, svých “hříchů” a o odměně za dobro, ne?
Nám odjakživa nosí nadílku anděl a dává ji za okno.
Na výčet hříchů tady jsou rodiče a na potrestání Ježíšek, který holt pod stromeček naděluje jen podle zásluh…
Ovšem včera jsem princezničce čerty dopřála.
Dokud na ně věřila, nevyvracela jsem jí nic.
Jenže dlouho jí to nevydrželo a tak už ze školky nosila fotky, na kterých jsou děti okolo anděla a jen princeznička stojí vesele u čertů.
“Mami, nejsem blbá… Copak čerti nosej ponožky?”
No, asi se někomu nelíbilo, že by tahle skupinka pošlapala školkové koberce…
A od té doby začátkem prosince vždycky ožije a doufá, že konečně potká nějakého čerta, který bude vypadat opravdověji.
Ti včerejší byli skvělí.
Byli pozvaní k sousedům a sezvána většina dětí z baráku, aby byla větší sranda.
No, princeznička z toho měla stejnou srandu, jako my dospělí.
O ostatních dětech se to říct nedá…
Byla jsem v roli pozorovatele a velice sadisticky jsem se bavila.
A krásně si potvrdila svoje teorie.
Nejstarší z holčiček se bála.
Ale věděla, že zas tak strašně nezlobila. Ono v devíti letech už vědí…
Její pětiletý bráška se bál strašně moc. Brečel, ale statečně předstoupil před čerty jen co vyvolali jeho jméno.
Jakmile Mikuláš přečetl jeho hříchy, čerti zahudrovali, ale on stál a ani se nehnul. Dokonce i vykoktal nějaké torzo básničky. Což je skvělé, protože jeho hlavní hřích je nemluvení.
To byly děti domácí.
Děti sousední se bály jinak.
Nejstarší z kluků, osmiletý, se bál už od rána, ale vzhledem k tomu, že tam byly holky, nemohl to na sobě dát znát, že jo…
Rozklepal se až ve chvíli, kdy Mikuláč četl, že zlobí mladšího brášku.
Jo, špatný svědomí, to je mrcha…
A že ho zlobí pořádně…
Jeho čtyřletý bráška je rozmazlínek a tak ani nebyl schopý před čerty předstoupit.
Visel střídavě na mamince a střídavě na tátovi.
Nedostal ze sebe slovo.
Roční mimino nějak mezi děti nepočítám.
Čerti mu byli fuk a bál se spíš přátelského andílka…
Pak přišla řada na vysmátou princezničku, která trošku škobrtala při zpěvu, ale vzhledem k tomu, že neprojevila ani kapku strachu, čerti se ani neobtěžovali s hudrováním.
Další teorie jsem si potvrdila po odchodu čertů z obýváku do kuchyně.
Děti se vrhly na nadílku.
Domácí děti pečlivě prohlédly nazdobené košíčky, slečna se chlubila perem a penálem a jásala nad adventím kalendářem, chlapečka nejvíce nadchly párky.
Je vidět, že je maminka dobře zná.
Sousedovic kluci si okamžitě nacpali papulky čokoládou. Rozdělali všechno, co jim přišlo pod ruku.
Princeznička si prohlížela obsah své taštičky a nedočkavě rozmáčkla burák.
A pak otevřela pytlík bonbónů a stoupla si do dveří, aby mohla nabídnout čertům, Mikuláši i andělovi.
Už jsem nebyla pozorovatel, byla jsem neskutečně hrdá matka.
Ale dokud jsem pozorovatelem byla, došlo mi, že domácím závidím.
To kouzlo, strach, ale takový na místě, odvahu, ale ne přehnanou…
Takhle to má na Mikuláše vypadat.
To, co předvedla princeznička, to se k nějaké hranici ani nepřiblížilo.
A kluci od sousedů byli daleko, ale vážně hodně daleko za hranou.
Jen jedna devítiletá holčička a jeden pětiletý kluk byli přesně uprostřed.
Balancovali mezi bázní a okouzlením, udržovali křehkou rovnováhu a užívali si to zase na rok dopředu.
A já děkuju, že jsem u toho mohla být.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *