• 167
  • 76
  • 274 488
  • 78 367

Dráče

Tak nám ten náš maličký Drak celkem roste.
Je u nás dva týdny a už se občas vyškrábe i na gauč. Někdy…
Úměrně s Drakem rostou i jeho hromádky. Vlastně možná až neúměrně. Naštěstí je to štěně šikovné a většinu hromádek už zvládne venku. Dokonce jsem už čtyři dny neutírala ani loužičku. Je to pašák.
Nejradši má chvilky, kdy přijdou na návštěvu bratranci, tedy synkovo psi.
Do toho mladšího, Jupitera, je Drak věčně zakousnutý. Jupiter je momentálně takřka bezzubý, takže je tahle hra i celkem bezpečná.
Jen tedy synkovo psi jsou bullíci a ti mají asi nějak moc snížený práh bolesti. Ten náš je zakousnutý do nohy Jupíka nebo StAlíka a oni si ani nevšimnou. Zato Drak pořád strašně kňučí.
Ze začátku jsem byla trošku hysterická, že mu ubližují a chudák naše miminko a podobně, než jsem zjistila, že naše miminko je hlavní agresor a kňučí jen proto, že se strašně vzteká.
Občas se naštve StAlík a oba mrňouse pořádně seřve, to pak padá i sníh ze stromů nebo se otřásají zdi.

Jinak je ten náš pes nějaký divný.
Že chrápe hlasitěji než já, to je v pohodě. Škytavka je taky celkem normální. Ale to kousání klacků už mi tak normální nepřijde. Všichni psi si prostě najdou klacek, o který se přetahují nebo který si jen tak okusují. Jen náš blbeček po těch ostatních sbírá okousané třísky a prostě je žere. Taky mi žere všechny kytky, které byť jen trošku koukají ze sněhu. Dneska mi spásl celý trs sněženek. Vlastně venku žere všechno, co je tmavší, než sníh. Hlínu, šišky, kameny…

A je to ještě pořád malý srábek.
Venčí se zatím na dvorku, čekáme na očkování a taky bych před procházkou uvítala aspoň základní nácvik, jako třeba chození na vodítku. Toho našeho Draka aby člověk tahal. Jenže to zase nechci, aby si to vodítko neznechutil. A bylo by fajn, kdyby konečně opravdu slyšel na jméno a ne na šustění pytlíku s dobrotami v mojí kapse.
Taky jsme spolu vyšli na chodník, ale jakmile projelo auto, byl pes propasírovaný do mých bot. Tak se to holt budem učit postupně.
Jeho nejoblíbenější slovo je pořád “domů”. Naprosto přesně ví, co to znamená. Ví to ještě dřív, než mě to napadne. Z celého dvorka jsou vchodové dveře stále ještě jeho nejoblíbenější místo.
V těsném závěsu je sousedův přívěsný vozík, přesněji místo pod ním. A pak ještě ten temný a špinavý a hlavně skoro suchý flek pod paletami, co máme venku na sezení.
Doma si oblíbil gauč, ale jak už jsem zmínila, ještě neumí sám vylézt. Ovšem dneska přišel na to, jak se dostane na křeslo, takže už to nebude dlouho trvat.
Taky ho princeznička rozmazlila, takže se každou noc snaží dostat do postele.
Já proti psům v posteli vůbec nic nemám, se StAlíkem jsem taky spala, když synek nebyl doma, ale stejně budu radši, pokud mu bude postel stačit na pomazlení, ale spát bude ve svojí bedýnce.
Ale Drak až tak moc mazlicí není.
Stačí mu, že je k někomu blízko, ale do náruče se fakt nežene. Vrchol blaha je, když si na někoho položí hlavu. Jakýkoliv další kontakt už je moc. Většinou to i respektujeme.

Jinak je stále zdrojem zábavy naší rodiny. On a já.
Protože největší sranda je, když ta osmdesátikilová pětačtyřicítka leze doma po čtyřech a štěká na psa, že jo… Pes štěká víc a uskakuje. Baví ho to. A hlavně to baví ty moje škodolibý smradky. Ještě mi ochotně hází psí hračky, kdybych se jakože chtěla zakousnout a se psem se přetahovat. Ale piškot mi ty mrchy nehoděj.
Další kapitola jsou psí pískací hračky.
Pes je miluje. Já už míň.
Nebo spíš nenávidím ten zvuk. Ve čtyři ráno.
Kdepak pes, toho musím pomalu odnést na venčení a stejně tak i donést domů. Jenže dost často pak, v té ztichlé domácnosti, kde se plížím po špičkách, na některou z těch hraček šlápnu. Pískne na celý byt, já se leknu, zařvu, to vyleká psa, ten začne štěkat a pak jsou vzhůru i sousedi nad námi, protože jejich pes reaguje na štěkot toho našeho. A to samozřejmě nemluvím o členech mé rodiny.

Užíváme si to. Ještě pořád venčíme skoro každou hodinu dne, protože ho ven chtějí vzít všichni a každý sám za sebe.
Ještě pořád si dobrovolně bereme na noc jeho bedýnku k posteli, protože to malé tělíčko je prostě super.
A dost špatně vidíme, jak se to malé tělíčko protahuje a pak prostě žasnem.
Jako včera slečinka. Po tři noci spal u mojí postele a včera zas u slečinky. A ejhle, on už slečince olízne obličej, přestože má zadní tlapky pořád ve svém pelíšku. To předtím nedokázal.
Za dva týdny přibral kilo a půl.

No nic, jdu zase na všechny čtyři, protože to Dráče si chce hrát. Tak než z toho vyroste. A dokud se ještě zvednu.

6 Responses to Dráče

  • Nádherné psaní i postřehy o růstu jednoho, zatím malého, velkého psa. Prostě si vás ochočil a na tom se málokdy co změní. Pes je kamarád a teď i zdroj venkovního provětrávání, když musíme sedět doma. Tak ho tajně uč aby se nebál a dal přivolat, a potom hrdě vykročte do okolního světa. Znám psí lásku a jsem ráda, že je s námi. Po kolenách dobrovolně nelezu, ale když náhodou spadnu, tak mi Terezka lízá tvář a já se rychle zvedám. Ať vám roste do krásy a někdy to Dráče ukaž ☺

    • Milá Kitty, moc do krásy neroste. 🙂 Zatím to vypadá, že z něj do měsíce bude takové nohaté koště. 🙂 Ovšem to neznamená, že by byl míň milovaný.

  • Kilo a půl za týden? To bude pes stěhovací :-).

    • Za dva týdny. 🙂 Ale možná jsme vážili špatně, dnes jsme byli na veterině a podle jejich váhy to vypadá spíš na Tvoji verzi. 🙂

  • No vidíš a máš tu cvičení jako vyšité. A nejspíš několikrát za den. 🙂

    • Zatím ve dne tak každé dvě hodinky. 🙂 V noci jen jednou. Ale zas je nás tu víc, střídáme se. 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *