• 385
  • 113
  • 249 191
  • 70 520

Svět

To zas bude…

“Mami, víš co mě napadlo?”
Dotaz za všechny prachy. Co asi tak může napadnout dvanáctiletou holku? Že Ježíšek už asi neexistuje? To těžko, to už pár let ví…
Jak mám asi vědět, co se jí zrovna teď honí hlavou?
“Oni budou ve čtvrtek otvírat ty krámy, že jo?”
Aha, tak je mi to jasný, chce jít na nákupy. No, co by taky člověk chtěl od holky na začátku puberty, že jo?
“Ale to tam bude děsně narváno, ne? Neudělali by líp, kdyby ty krámy předtím nezavřeli? Vždyť takhle se tam nahrne spousta lidí, všichni budou chtít nakupovat dárky a oblečení, protože do teďka nemohli, budou tam fronty, i před krámama, to se ten blbej virus asi bude zase šířit, ne?”

Tak fajn. Moje dítě asi není úplně blbý. Rozhodně je asi o něco chytřejší a předvídavější, než naše vláda.
Ani jsem jí nemusela vysvětlovat, že budou v obchodech taky docela slušný slevy, což vím, protože třeba jeden z mých švagrů pracuje v oděvním řetězci a v týdnech volna chodil přeceňovat, protože přece nová kolekce, že jo…
I moje smradka přišla na to, že bych jí mohla koupit bundu na jaro, protože podzimní kolekce už by mohla být ve výprodeji a na jaře je stejná zima, jako na podzim.

Ale jasně, můžem se přece ještě spolehnout na to, že jsme lidi, máme rozum a to je to, co nás odlišuje od zvířat.
Máme přece nějakou zodpovědnost, přece nejsme úplný idioti, ne?

Jenže na to se už dobře týden spolehnout nedokážu. Teda, vlastně už týden se dokážu spolehnout na to, že jsme lidi, chybující, bezohlední a opravdu debilní.

Třeba jako tuhle… Stála jsem v drogerii ve frontě a o kus vedle byly v regálu vonné svíčky. A u těch stála paní a telefonovala. A telefonovala poměrně hlasitě a v té frontě se před tím nedalo uniknout.
“No jó, jsem ve městě, jsme šli se starým na testy. S ním je prdel, hele, on nic necejtí.” Vzala z regálu svíčku a dávala tomu “svýmu starýmu” čuchnout. “Ty vole, to si asi musíš sundat ten hadr, ne? No, necejtí, jak říkám, nic necejtí.”
Ten “starej” se evidentně necítil ani ve vlastní kůži. Oči se mu leskly, popotahoval, pokašlával…

Fakt bych ještě pochopila, kdyby paní nechala toho svýho venku, vběhla do obchodu, nakoupila co potřebuje a letěla domů, případně na další důležitý nákup, ale tohle?
Takže jo, když se my lidi chováme takhle, máme aspoň nějaké jistoty.
Jistotu dalších a dalších vln.

A mimochodem, moje mladá má pravdu. Kdyby ty krámy nezavřeli (a že jsem taky nepochopila klíč, podle kterého něco funguje a něco ne), tak se tam lidi krásně rozptýlili. Ale takhle se opravdu vrhnou na obchody útokem.
A dokážu si představit, že někde uprostřed nakupujícího davu bude stát “něčí starej”, který bude plivat bacily na všechny strany.
A když jsme u toho, matky jsou lvice. Nejen, že dokážou bojovat o poslední plavky za dvacku, ale dokážou to i se čtyřicítkou horečkou a zápalem plic.
Vím, o čem mluvím. Já se zápalem plic a s embolkou vyklízela půlku kvartýru, aby mi mohli udělat novou podlahu. A mimoto jsem samozřejmě musela fungovat jako matka, kuchařka, pradlena, hospodyňka… Takže jo, my mámy jsme schopný v takovém stavu stát ve frontě, nasadit vlastní život a kašlat na životy ostatních, protože naše dětí chtějí dárky pod stromečkem.

Ale třeba jednou dostanem my lidi rozum a opravdu se budem chovat zodpovědněji.
A třeba jednou budeme mít i vládu, která dokáže předvídat i v těžké a zdánlivě nepředvídatelné situaci…
Tak, jako to dokáže jedna dvanáctiletá holčička…
Ta, která mi s vážnou tváří sdělila, že vlastně pod ten stromeček moc dárků nepotřebuje, že jí budou stačit ty dva, co si vybrala na netu a že je pro ni důležitější, abychom byli o svátcích zdraví.

Vlnění

Ach jo, jsme my vůbec schopni se z něčeho poučit?
Pořád říkám, že já jsem jen blbá ženská, ale jsou věci, které ani já nepobírám… A to jsem bývala blond.
Lidská blbost je prostě nekonečná.
Přišel na nás koronavirus. Fajn, není to blbá chřipečka, už proto, že chřipku známe a dokážem se s ní nějak popasovat. Tohle neznáme a učíme se.
Někteří.
Přijde mi, že jsou tu pořád tací, kteří jsou těžce nepoučitelní.
Byl tady první nápor a po něm přišlo něco, co tam nahoře nazvali “druhou vlnou”.
Že to byl zbytek té první vlny, protože jsme se při “rozvolňování” zase vesele utrhli ze řetězu, to je vlastně vedlejší.
Jenže my se z toho nepoučili. Z nějakého důvodu čekáme třetí vlnu. A ona přijde.
Nebude to ani tak třetí vlna, jako důsledek lidské blbosti a, ano, té nepoučitelnosti.
Dneska jsem se dočetla, že “všichni chceme mít Vánoce“. “Chceme mít otevřené obchody a chodit na trhy”.

???

Takže fajn, my jsme se tedy nepoučili.
Na jaře se všechno zavřelo, uspali jsme blbý vir, situace se zklidnila a my byli vzorem všem.
Na léto jsme se rozlétli, shlukovali, potkávali, objímali, pozpěvovali a vlastně jsme dělali všechno to, co jsme nemohli a s větší intenzitou, protože můžem, abychom teď opět chodili se zakrytou hubou.
A třeba v prosinci nám hadr z huby sundají, dovolí nám nákupní centra, dovolí nám fronty, lyžovačky a my si budem na vánočních mejdanech zpívat ze všech sil, a to všechno proto, abychom, já nevím, tak třeba v půlce ledna, nasadili zase roušky, zavřeli co půjde…
To jako fakt?
Tohle opravdu pan Babiš myslí naprosto vážně???

Hele, jako politika je opravdu nad moje chápání… Ale tohle je opravdu vrchol…

Takže lidi, když oni ti nahoře nějak nemají rozum, co kdybychom se aspoň my tak trochu drželi lidského rozumu? Co kdybychom se my poučili?

Ach jo, to jsem se ale dneska vytočila…

Jak vydělávat

Jo, chce to počáteční kapitál.
Vlastně ne, kecám, tohle člověk zvládne i bez počátečního kapitálu, pokud se octne ve správnou chvíli na správném místě. A pokud zná ty správné lidi.
Jako třeba pan R.U. Zjednodušeně prostě pan U.
Takový pan U. se nějak nachomýtl, když město prodávalo jeden z bytových domů. Tedy, město (i jiná města) jich prodávalo víc, ale zrovna tenhle (a několik dalších) byl obsazen romskými nájemníky a město (koneckonců i ta jiná města) přišlo na to, že ho (ani ty další) nikdo nechce.
Mezi majiteli okolních bytových domů se povídá, že tenhle dům (a ty ostatní) byl prodán za symbolickou cenu.
Čemuž docela věřím, protože ty bezproblémové domy se prodávaly za několik málo stovek tisíc. Tedy za rozhodně víc, než symbolickou cenu.
Přesně se tam povídá, že pan U. koupil svůj bytový dům (a ty další) za symbolickou korunu. Continue reading

Jakejpak Rom, paninko?

Jedna maličká procházka. Jen tak, cestou na nákup, “prodlužkou” okolo zahrádek. A tam rodinka. Jednoznačně totálně tmavá rodinka.
Taťka s pupkem, dvě copatá děvčátka a kluk s upravenou maminkou za ruku. V našich končinách neobvyklý pohled.
A ještě neobvyklejší bylo taťkovo vysvětlování…
“Hele, vidíte toho ptáčka? Je skoro černej a má žlutej zobáček. Holky, to je kos. Někdy má zobáček oranžovej, až do červena. A když má trochu světlejší peříčka a hnědej zobáček, je to kosice, kosí holka.”
Přiznávám, že jsem se nejen zastavila, ale zadívala jsem se i na toho kosáka a se mnou moje dcerka.
“Tatí a co když si kosí holka namaluje zobáček na oranžovo, třeba jako to dělá paní Díí?”
Paní “Díí” znám taky. Paní “Díí” bývala pan J. a opravdu nosí zářivě oranžovou rtěnku. Měla jsem co dělat, abych nevyprskla smíchy… Ovšem taťka vážnou tvář ještě chvíli udržel.
“No, kdyby si kosice namalovala zobáček jako paní Díí, tak by se žádnýmu chlapovi nelíbila.” a tišším hlasem dodal “Jako paní Díí…”
To už jsem fakt vyprskla.
Continue reading

Odposlechnuto

Poslední dobou asi poslouchám až moc cizích hovorů.
Minule jsem poslouchala o seriálech, tentokrát jsem si vyposlechla reálný horor.
Tedy, horor jsem si z toho vybrala já. Jsem totiž z těch, co se rozčilují, že dnešní děti nikdo neučí, že se prostě chodí po pravé straně chodníku. A na přechodu platí to samé. Rozčiluju se v autobazaru, že neumí psát a facebook už raději ani neotvírám, protože tolik chyb jsem snad v životě neviděla. Tipla bych, že tolik chyb neviděly ani učitelky češtiny za celý školní rok opravování písemek. A to vidím příspěvky od dospělých. Leckdo by mohl namítnout, že to svědčí o mém výběru přátel, ale spíš o mém výběru prodejních a jiných skupin. Nemluvě o tom, že někteří mí přátelé s titulem také píší jako prasata.
A to pozor, já prolézala se čtyřkou z češtiny, takže si nemyslím, že bych byla kdovíjak puntičkářská.
Ovšem to, co jsem si vyposlechla teď, to byl vrchol. Continue reading

Domácí úkoly

Rodičovským internetem (a žlučí) hýbe Táta parťák.
A tak se jeho názor na domácí úkoly dostal i do mých myšlenek a donutil mě přemýšlet. Ne o parťákově názoru, protože ať má jakkoliv velkou pravdu (ne, není to úplně mé přesvědčení, že má pravdu), celé to pos*al tím, že dal svému synkovi pocit moci tím, že má nejen zvláštní práva, ale ještě je o tom informován. 
Jak mám ráda děti, tak taky nesnáším ty nafoukané fracky, kteří v klidu řeknou, že “tatínek říkal…” a “tatínek zařídí…” a přesně tímhle machrují na děti, jejichž rodiče se drží alespoň pravidel slušnosti.
Takže fajn, malý Ríša nemusí plnit domácí úkoly, ale, co si budem povídat, nějaký úkol by ho nezabil. A teď si v klidu nakráčí do školy, mezi ostatní děti, samozřejmě bez úkolu, protože on je dělat nemusí a totálně srazí autoritu jakéhokoliv vyučujícího…
Ovšem nechci Ríšovi ani jeho otci křivdit. Je možné, že Táta parťák vychovává naprosto kouzelné dítko, které bude domácí úkoly plnit dobrovolně a s radostí a pocit moci si rozhodně nebude užívat… Continue reading

Úřední den

Není nad to si skočit s kámoškou na socku. Tedy, na Úřad práce, odbor sociálních věcí.
Lidi, tam člověk prozře… Tak potká tolik zajímavých lidí…
Já třeba měla tři hodiny na zkoumání a většinou jsem měla problém nekřičet…
Že na takových místech chybí spousta věcí, budiž, ale co bych zavedla je místnost pro kojící matky. Snažila jsem se stát tak, aby mojí kojící kamarádku neočumovali nepřizpůsobiví a jiné podivné zjevy. Nemluvě o tom, že jsem jí musela vybojovat místo k sezení. Paní na vedlejší židličce se nejdřív štítivě odtáhla a nakonec raději vstala a šla jinam.
A kdyby bylo potřeba, přebalit mrně se tam taky nedá.
A že tam těch mrňat bylo a minimálně jedno zapáchalo natolik silně, že nepomohla ani dvě otevřená okna. Continue reading

Stará a blbá

Fakt si připadám staře.

Tedy, ne že bych byla zrovna echt mladá, ale prostě si připadám pomalejší a pomalejší.

Snad je to jen tím, jak je rychlá doba. 

Za nás byl druhý jazyk, slovanský, od páté třídy a s násobilkou jsme začínali koketovat na konci třetí. I vyjmenovaná slova počkala do nějaké čtvrté…

Dneska mají smrádci druhý jazyk povinně od třetí a dost často už od první třídy, násobilku ve druhé, vyjmenovaná slova ve třetí…

A když vezmu v úvahu, že jim v té první třídě, kde mají dvacet vyučovacích hodin v týdnu, ještě tři hodiny sežere ta angličtina, jak si to mají asi nabouchat do hlaviček?

To, co brali moji smrádci v devítce, jsem neviděla ani v učebnicích maturantů, ke kterým jsem zvědavě nakukovala na učňáku.

Continue reading

Rozhodnutí

Rozhodla jsem se.
Rozhodla jsem se nebýt ponížená.
 
To je tak.
Padl mi do oka článek jedné obtěžované slečny.
Jasně, kampaň mee too.
(Ne, nebudu tady uvádět článek, nebudu psát zdroj, odkud jsem čerpala, o tom to totiž vůbec není. Nechce se mi to hledat a velice nerada bych autorku ponížila ještě víc. Protože o tom to je, o ponížení.)
Milá slečna si v článku vylévala srdíčko, jak byla a ještě je obtěžována, sexuálně slovně napadána a jak moc jí to ponižuje.
Slečně se nelíbilo, jak někteří nelichotivě slovně opisují její postavu a velikost prsou, ale taky se jí nelíbily hodnotící pohledy mužů, přestože šlo zřejmě spíše o obdiv.
Měla problém s obrázky nahých slečen, vylepenými na čistě mužských pracovištích a podobně.
Všechno tohle ji ponižovalo.