• 188
  • 43
  • 159 042
  • 51 099

Rodina

Ta chvilka

Ptala se Klávesnička, která část dne je nám nejpříjemnější.

Já miluju všední rána. Když synek není doma, lesanda je na intru a tu nejmladší konečně vykopu do školy.
Ale nenávidím rána v ložnici, rána, kdy řve budík, cloumá mnou dítě a vidina poklidného spánku mizí kamsi do ztracena. Nenávidím vstávání, ale vím, že když si přispím, budu dva dny trpět migrénou.
Ovšem miluju tu chvilku, kdy kuchyní voní káva, oknem svítí sluníčko a pes spí.
Sedím v županu, poslouchám zpěv ptáků, vychutnávám hořkého turka a neslyším řev a jekot dětí.
Nikde nehraje televize, neřve hudba, dokonce ani romští sousedé ještě nezpívají.
Sem tam kolem okna přeletí sýkorka, brhlík nebo straka a i pes je tak líný, že ani nezvedne hlavu.
Když se jen maličko pootočím, vidím obývákovým oknem tajemné stíny sousední zahrady, sojku na naší vrbě a zeleň. Tu nádhernou, svěží jarní zeleň.
V tuhle chvíli si dovolím úplně vypnout. Zapomenout na to, že už za chvilku budu muset vařit a ještě nevím co. Prostě jen sedět a vychutnávat klid a pohodu.

Ale zas nemám ráda ty chvíle potom.
Chvilku, kdy dopiju kávu. Pak je totiž čas přemýšlení. Co že to bude k obědu? A který kalhoty to chtěl synek vyprat? On nikdo neumyl večer nádobí?
Pak už není čas na klidné posezení. Jo, kávičku, tu si odpoledne ještě dám, ale už to prostě není ono.
Odpolední káva už je spojená s dětským smíchem i pláčem, s hudbou od souseda i s romskou kytarou. Během malé odpolední kávičky se pod oknem tak šestkrát ozve “teto Báro?”, jak se pozornosti dožadují dvorkové děti. No, mám okno nejníž ze všech maminek. To je pití, rozbité koleno, něco ke čtení, dětská hádka, nová hra, nějaké nářadí, “maminka tě volá”, zalévání záhonků (můžu jim stokrát vysvětlovat, že když je sluníčko vysoko a svítí přímo na záhonky, nezalévá se…), rvačka o hračky…

Ještě mám docela ráda večerní zalévání. Naženu děti domů, svojí do vany, sousedovic jejich maminkám, zkontroluju zámky na kůlnách, velikost hračkového bordelu na dvorku a pak s konvičkou obcházím dvoreček, abych zalila hortenzie, ibišky, meduňku, mátu a pak truhlíky a nově i pneumatiky, pověšené na kůlnách.
To je taky moje chvilka, poklidná, celkem tichá a pohodová.
Jako doprovod mám k zalévání kosí zpěv a šeříkovou vůni.

Tak nějak z toho vyplývá, že mám ráda jaro.
Jaro, to je ta chvilka, která je mi milá.
Není to sice část dne, ale zas je to část roku.
Ono i jiná roční období mi přináší pohodu a radost, v nějakých vzácných chvilkách.
Ta ranní, ta je kouzelná vždy…

Mívala jsem ráda večery. Ty chvíle, kdy děti zapadly do postýlek a já měla krásnou hodinku klidu. Jenže puberťáci už dávno nechodí spát v osm a koneckonců, nejmladší smradka taky otravuje do desíti.
Je pravda, že já chodím pravidelně spát zítra (to jest po půlnoci), takže mám někdy i dvě hodiny, ale stejně to není ta pravá chvilka.
Večer jsem ve stavu polovědomí. Psychicky unavená a občas na pokraji zhroucení. Ovšem ne natolik, abych sebrala síly a dolezla do postele…
Taky jsem milovávala chvilky před usnutím.
Možná bych je měla ráda i teď, ale nějak si nejsem jistá, jestli je nějaká chvilka mezi padnutím do postele a tvrdým spánkem. Možná jo, budím se přikrytá, ale jistá si nejsem…

Ale, popravdě, neměnila bych.
O co jsou tyhle chvilky vzácnější, o to jsou důležitější.
Bojím se, že přijde chvíle, kdy si budu pít v poklidu každou kávičku, obklopená tichem a samotou. Pak taky třeba budu usínat, obklopená tichem a samotou a stejně tak vstávat.

Vplížený

Loni v březnu nám do života vstoupil pes.
Nejdřív šel jen na procházku z útulku (protože útulkovým pejskům se má pomáhat) a pak najednou zaparkoval u nás doma.
Vetřel se nám do bytu a pak i do srdíček.
Pes, kterého jsem fakt nechtěla.
Získal si mě tím, jak spořádaně chodil na vodítku, hromádky nechtěl dělat do trávy, kde se špatně sbírají, na jídlo si sednul a počkal, až mu někdo nandá a kousal synka.
To synek si ho přivedl, proti mému doporučení a tak si nějaké to pokousání zaslouží, že jo…

Byla jsem sice trošku naštvaná, ale kdo by takového psa nemiloval? Kdo by ho vyháněl?

To jsem ještě netušila…
Ten hajzlík počkal, až si ho zamilujem.
A pak nenápadně začal.
Pelíšek vedle synkovo postele byl luxusní. Polštář ze staré sedačky, kostkovaná měkká deka… Prd… Ani ne po týdnu se pes přestěhoval k synkovi do postele. Tak proto si synek pořizoval letiště…
Výborné granule, které doporučili v útulku mu taky nechutnaly dlouho. Místo pytle za tři stovky najednou kupujem pytel za devět…
Na vodítku je debil. Vleče mě hlava nehlava, trávou, blátem, štěrkem… A když upadnu, moje mínus.
A když ho pustím, aby si lítal po dvorku, vždycky najde nejlepší díru v plotě (Jo, mít tak oplocený pozemek… je to nadsázka, samozřejmě.) a tradá vedle k nepřizpůsobivým, kde se u popelnic válejí samé dobroty.
Na hromádkování do trávy už si taky zvykl, takže pokud má náhodou nějaký noční problém a nepodaří se mu vzbudit synka, nebude přece dělat hromádk na dlažbu nebo lino, ale hezky na koberec (pokud zapomenu zavřít dveře do obýváku), na koupelnovou předložku a nebo aspoň na hadr na vytírání (popřípadě aspoň na ponožky či tričko některého z mých dětí).
A na granule už si taky nesedne. Buď je ignoruje, protože nemá chuť a nebo se hltavě vrhne do mísy ve chvíli, kdy tam zazvoní první tři a zbytek mu nasypem na hlavu.
Jo a kouše celou rodinu.
A štěká na sousedy a na pošťačku.

Jenže…
Vplížil se do srdce nás všech a z nás všech dělá vypatlané cukrující blbečky.
Celá rodina uznává, že nejlepší pokec je se psem. Nehádá se, neodmlouvá, jen občas štěká do řeči.
Má minimální potřeby. Žádný nový telefon, tričko, ba ani ponožky. Jo, drahý granule, ale pořád to vyjde levněji, než synkovo řízečky. Očkování, odčervení, odblešení, to jo, ale je to levnější, než vitamínky mých holek. A taky lehčí. Protože kilo pomerančů a kilo jablek, to jsou pořád dvě kila v batohu.
Nestěžuje si na malý polštář, tenkou deku a nebo proleželou postel. Vyspí se v posteli kohokoliv z nás a nemektá.
A po každém jeho kousnutí je jediná stopa. Sliny. Kdepak, žádné otisky zubů, kousance, oděrky… Nic takového.  Kousne, ale nestiskne, má nás rád.
Ovšem nepřála bych si vidět, jak kouše někoho, koho rád nemá.
A je fakt skvělý hlídač. Toho synkova kamaráda sice pustil do bytu a přivítal, očuchal, oblízal, ale naježil hřbet ve chvíli, kdy kamarád udělal krok směrem k synkovo pokojíčku.
A hlídá. Jo, štěká na tu pošťačku, hezky u toho stojí v kuchyňském okně, ale vrtí ocasem tak, že každou chvíli čekám, jestli poběžím ke sklenáři, aby mi netáhlo do kuchyně.
Podle kroků pozná kohokoliv v rodině a synkovo auto slyší na půl kilometru daleko. (No, je fakt, že na půl kilometru daleko ho slyší každý, ale my nepoznáme, jestli to je synek, nebo traktor, kdežto pes to pozná neomylně.)

A nemá se jen špatně, jak by se mohlo zdát, když si stěžuju na vodítkové vlečení.
Kdepak.
Ještě pořád nezakousl mým rodičům kotě, takže stále ještě může s námi k našim, kde je ráno vypuštěn na hektarový pozemek, ze kterého, kupodivu, nezdrhá (asi je unavený, než doběhne půl louky) a otevřené dveře do chalupy ho nalákají jen ve chvíli, kdy my, lidé, máme něco k jídlu. Pak vylíže všechny talíře a maže zas ven. Vrací se, když vrznou dveře a on ví, že pak by musel venku čekat do rána. Což se mu nelíbí, je mu totiž zima.
U našich si může i vybrat, s kým bude spát. Neprojde mu to jen u dědečka, protože s tím už spí kočky. A sám je ochotný spát jen tehdy, pokud jsou zapnuté akumulačky a pelíšková deka přitažená až u nich.

Proklínám ho tak pětkrát denně. Nejvíc ho proklínám ve chvíli, kdy se synek sebere a jede na víkend za svojí slečnou, na výpravu, kamkoliv…
Ale už teď se děsím chvíle, kdy se synek rozhodne odstěhovat a tohle naše úžasné černé zlatíčko nám vezme.
Vezme mi báječného kamaráda, mazlíka i zdroj zábavy.

Protože zábava, ta s ním je.
Prý ho týráme… Pchá…
To, že dám psí sušenku do zavařovací sklenice a tu sklenici mu předhodím, to, že dám na zem piškot a přiklopím ho miskou, to není týrání.
Pravda, já pak sedím a třeba i půl hodiny se škodolibě pochechtávám, ale pejsek se nenudí. Má skvělou zábavu, s odměnou na konci.

Loni v březnu nám do života přišel zase kus štěstí a radosti.
Vřele doporučuju všem dobrým duším návštěvu útulku.
Kdyby pro nic, tak pro procházky, pro zážitky… Vždyť si toho psa nemusíte hned brát.
My jich taky vyvenčili víc, než se nám tenhle dostal domů…
Proti mé vůli se vplížil, proti mé vůli jednou bude odcházet…

 

 

Celý příspěvek byl napsán proto, že jsem se zúčastnila báječné výzvy.

Stačí říct

Když jsem si předloni na podzim povídala říkanku o větříčku a hruštičce, sejmul mi větříček celou hrušeň.
Ta mrcha loni na jaře ležela a kvetla.
V sousední zahradě leží dodnes. Leží pod okvětními lístky “špendlíků”, na polštáři z odkvetlých sasanek. A na malinách, které si letos asi zase nenatrhám.

Čas od času (řekněme tak třikrát za hodinu) do sousední zahrady nakouknu.
Krásně to kvete, poskakují tam ptáci, zelená se to a poslední dobou to je opravdu potěcha pro oko.
Odpadky už se pomalu schovají do trávy a popadané a pořezané větve zarůstají roštím. Zelená převládá, ale ještě to neláká tmavé sousedy k tomu, aby tam něco otrhávali. A ty větve se k topení moc nehodí. Hoří rychleji, než se zpracovávají. Continue reading

Domácí úkoly

Rodičovským internetem (a žlučí) hýbe Táta parťák.
A tak se jeho názor na domácí úkoly dostal i do mých myšlenek a donutil mě přemýšlet. Ne o parťákově názoru, protože ať má jakkoliv velkou pravdu (ne, není to úplně mé přesvědčení, že má pravdu), celé to pos*al tím, že dal svému synkovi pocit moci tím, že má nejen zvláštní práva, ale ještě je o tom informován. 
Jak mám ráda děti, tak taky nesnáším ty nafoukané fracky, kteří v klidu řeknou, že “tatínek říkal…” a “tatínek zařídí…” a přesně tímhle machrují na děti, jejichž rodiče se drží alespoň pravidel slušnosti.
Takže fajn, malý Ríša nemusí plnit domácí úkoly, ale, co si budem povídat, nějaký úkol by ho nezabil. A teď si v klidu nakráčí do školy, mezi ostatní děti, samozřejmě bez úkolu, protože on je dělat nemusí a totálně srazí autoritu jakéhokoliv vyučujícího…
Ovšem nechci Ríšovi ani jeho otci křivdit. Je možné, že Táta parťák vychovává naprosto kouzelné dítko, které bude domácí úkoly plnit dobrovolně a s radostí a pocit moci si rozhodně nebude užívat… Continue reading

Exekuce

“Mami, kdybys měla milión miliónů, dala bys třeba dva milióny naší sousedce, aby si mohla zaplatit svoje dluhy? Jste přece kamarádky, ne?”
Tak a co na to odpovědět? Jedna blbá otázečka a rozproudila velice živou debatu v naší rodině.
Jo, jsem ta, co by se rozdala. Jenže…
Rolička toaleťáku, dvě vajíčka, jízdenka, dvacka na rohlíky, půl skleničky oleje, lak na vlasy, voňavá svíčka, tak akorát na dva turky, trochu cukru, jedno mléko, na tři rozpustný kafe, kypřící prášek, kysaná smetana, nech mě zavolat, dvě cibule, dvacka na chleba, marmeláda na palačinky…
Ne, i kdybych měla ten “milión miliónů”, nedala bych… 
Ne proto, že bych jí nechtěla pomoct, ale spíš proto, že jí pomoct chci… 
A navíc se necítím povinna nějak moc dotovat někoho, o kom si myslím, že si za svojí nouzi může sám. 

Continue reading

Úřední den

Není nad to si skočit s kámoškou na socku. Tedy, na Úřad práce, odbor sociálních věcí.
Lidi, tam člověk prozře… Tak potká tolik zajímavých lidí…
Já třeba měla tři hodiny na zkoumání a většinou jsem měla problém nekřičet…
Že na takových místech chybí spousta věcí, budiž, ale co bych zavedla je místnost pro kojící matky. Snažila jsem se stát tak, aby mojí kojící kamarádku neočumovali nepřizpůsobiví a jiné podivné zjevy. Nemluvě o tom, že jsem jí musela vybojovat místo k sezení. Paní na vedlejší židličce se nejdřív štítivě odtáhla a nakonec raději vstala a šla jinam.
A kdyby bylo potřeba, přebalit mrně se tam taky nedá.
A že tam těch mrňat bylo a minimálně jedno zapáchalo natolik silně, že nepomohla ani dvě otevřená okna. Continue reading

Oslovení

Tak jsem tady měla maminku.
A jako vždycky jsme vedly debaty dlouho do noci a celé dny a podobně. Do debat jsme zapojily i sousedku na čajíčku a samozřejmě i drahého, pokud byl přítomen.
Jednu chvíli jsme, jako ostatně docela často, řešily oslovení.
Tchyně.
Co proti tomu slovíčku lidi mají? Mamka opět vzpomněla na dobu, kdy šla svojí tchyňce koupit pomerančový džus do zeleniny. Zmínila ono oslovení, jakože “pro tchyni” a baby ve frontě se mohly zbláznit. A že to byla fronta, neboť přivezli banány. Paní zelinářka se jen smála, protože ve dnech, kdy banány neměli a mamka chodila pro jablíčka nebo mrkev, se spolu normálně bavily a mamka dávala dost jasně najevo, že její tchyně je naprosto úžasná. Continue reading

Poznej pacienta svého

Tahle myšlenka mě napadla před lety, když nám zkolaboval soused.
Zdravotníci z rychlé prostě viděli sedmdesátiletého stařečka  nepřišlo jim na něm nic divného. Starý, nemohoucí astmatik, trochu dehydrovaný. Doporučení? Hodně pít a zajít si k obvoďákovi.
Mimochodem, už to vlastně není obvodní lékař, ale praktický lékař.
Continue reading

Přátelům…

… ať už virtuálním, což je herním a blogovým, nebo těm reálným, které potkávám na ulici, na kafíčku, v rodině…

Prostě všem mým drahým.

Ať už byl uplynulý rok jakýkoliv, pojďme za ním udělat čáru.
Čáru dělící.
Dělící starý rok od nového.
Continue reading

Ufff, je to za námi

Tedy, vlastně je za námi pouze první půlka náročného období a druhá, jak jinak, před námi.
Prostě a jednoduše, je po Vánocích, ale před Silvestrem.
Svíčky na adventních věncích ztratily i poslední bílý knot (nebo aspoň měly ztratit) a z úhledných válečků, či jiných tvarů, jsou jen hroudy vosku, sem tam se zbytkem zčernalého provázku.
Minimálně můj věnec tak nějak vypadá. 

Continue reading