• 173
  • 80
  • 274 494
  • 78 371

Rodina

Život štěněte

Musím říct, že venčení s náhubkem je opruz. S mým náhubkem. Štěněti jsme ještě žádný nepořídili.
Ale pořídili jsme mu kšíry. Musela jsem se ptát na veterině, jestli je vlastně máme správně, protože Drak se v nich vůbec nechová jako drak, ale nese se jak princezna. Připomíná mi klusáka. Koně.
A taky už se naučil kakat i na procházce, takže z tohoto pohledu je můj náhubek fajn. Jenže si díky náhubku vždycky zapařím brýle a pak ho*no vidím. Obrazně. Na Drakovu hromádku si ty brýle musím sundat a pak ten chodník div neolizuju, páč vidím opravdu dost blbě, najmě v šeru, že jo…

Jinak je s prckem prča.
Pomalu si píšu a různě aktualizuju seznamy.

Čeho se štěně bojí.
Naše štěně se bojí naší želvy. Zdrhá před ní a nechce ji ani očuchat.
Taky se bojí psího štěkotu. Jakmile někde v dáli zaštěká pes, ten náš má ocas mezi nohama a jde ke dveřím.
Pořád ještě respektuje auta. Ne tolik, aby netáhl do silnice, ale zase jak něco jede, spolehlivě se mi zamotá pod nohy a já na něj upadnu. Asi se bude bát ještě dlouho, když to jedoucí auto znamená zavalení od paničky.
Co má štěně rádo.
Nejoblíbenější slovo už není domů, ale ven.
Veliká sranda je koupání a hlavně chlastání vody z vany, případně chlemtání ze sprchy. Problém je, že už se nemůžu v klidu umýt ani já, protože štěně stojí na zadních a předními se snaží do té vany tak nějak zapadnout. A aby toho nebylo málo, tak zběsile kňučí.
Žraní klacků mu zůstalo, jen teď si u toho lehá před kůlny na sluníčko a vyhřívá se.
Potkan je pořád kámoš, ale už se do něj dá přeci jen kousnout, on se nebrání.
Na mazlení pořád není, ale občas se najde chvilka, kdy lidskou něhu opravdově vyžaduje.
A ze všech ňamek, které jsme vyzkoušeli, si nejvíc oblíbil křížaly. Takže už si umí na povel sednout, lehnout, dát pacičku a dát i druhou. Ovšem jedině za křížalu. Takový zdravý psí pamlsek.
Co si štěně myslí.
Samozřejmě to nevím jistě, ale tuhle jsem šla zamést schody a myšlenkový pochod Draka byl naprosto zřetelný. Kňučel za dveřmi, chvilku na ně škrábal, ale asi mu to nějaká z holek zatrhla, chvilku štěkal, pak byla chvilka ticha a pak to začalo znovu, jen naléhavěji.
Bylo mi to jasný. V předsíni byla loužička.
Drak byl vyvenčený, takže proto mi je jasná minimálně tahle jeho myšlenka.
“Jdeš ven? Jdu s tebou. Nejdu? Ale chci, chci a chci. Potřebuju čurat. Vem mě ven čurat. Nevezmeš jo? Ale já fakt potřebuju. Vážně, koukej…”
Dokonce na té myšlence trval tolik, že ještě venku vypotil dobrých pět kapek.
Taky předstírá, že je hluchý. Při přivolávání ani nestřihne ušima.
Ale hloupý není. Než jdeme domů ze dvorka, vždycky mu vysvětlím, hezky z očí do očí, že půjdeme domů a že by tedy měl ještě rychle vykonat potřebu. A jo, to chápe. Lépe mu to jde na vodítku, nemá možnost se soustředit na tolik zajímavých věcí okolo. Třeba proč je ten ptáček tak vysoko. Nebo jestli tenhle klacek nevoní nějakým psím kámošem. Jestli ten potkan, co běžel okolo, není slečinky Viktor.

Každopádně už váží nějakých třináct kilo, okolo obojku se už začíná vybarvovat (odbarvovat), na zadku se mu pomalu vlní srst a do svojí bedýnky se ještě umí napasovat, ale musí být v klubíčku. Stejně nechápu, jak se může vejít do přepravky na pečivo, když se nevejde do postele. Teda, on se vejde, on jo, ale už nikdo jiný.

No nic, já půjdu asi krájet jablíčka, náš dodavatel křížal je úplně vybrakovaný (moje ségra) a sousedka mi snad půjčí sušičku.

Psí chůva

Tak to vypadá, že místo zlého draka máme doma malou chůvu.
Tedy, tak malou už ne, má krásných deset kilo, ale je to chůva pro malé tvorečky.
Rozhodně pro jednoho z našich potkánků.
Vybrali jsme toho nejklidnějšího, Viktora, aby se seznámili. A Viktor je potkaní miláček, zvědavý, ale opravdu klidný.
Drak si ho prohlíží, sem tam ho posune packou, oblízne kožíšek a když vidí, že se potkan blíží ke kraji postele, změní svoji polohu tak, aby potkan vážně nemohl spadnout.
Opravdu se chová jak vzorová chůva.

Dobře, uznávám, že na druhého z potkaních kluků, Anubise, už tak dobře nereaguje. Ale Anubis je hajzlík, připravený útočit, adrenalin z něj takřka stříká, takže není divu, že Drak otvírá tlamičku s úmyslem kousnout.
A že kouše!
Pomalu už se učí, že kousat do lidí se nemá, ale třeba do bratrance Jupitera se vždycky zakousne s chutí. Kdyby takhle stiskl chudáka Anubise, asi bych musela rychle někde sehnat nového potkana…
Ale nejsme blázni, půjčujem mu jenom Viktora.

Jinak nám Drak pořád dělá samou radost.
Hrajeme s ním doma úžasnou hru, kterou jsme pojmenovali “Najdi hovínko”.
Chodíme po bytě a podle smradu se snažíme zjistit, kde ten uličník zase udělal hromádku.
Nějak nemá rád obecenstvo u vykonávání potřeby a venku ho máme pořád na očích.
To už musí mít hromádku na krajíčku a nebo být rozespalý, aby se mu chtělo venku.
Občas nás vesele mate, protože trošku prdí a celá rodina se rozbíhá po bytě, aby našla původ zápachu a hromádka nikde.
Je to trošku adrenalin.

Taky se stará o naše zdraví, jako tuhle, když se postaral o to, abychom se všichni pořádně proběhli, to když vzal roha ze dvorka a celá rodina pádila za ním. Takhle provětrat plíce, to je radost…
A je nesmírně přítulný.
Většinou tedy jen uprostřed noci, protože už vyleze na postel a tulí se tolik, že tuhle slečinka spadla z postele. A druhé nejoblíbenější místo po slečinčině posteli, je polštář mého drahého, ale jen v případě, že tam má drahý hlavu.
Během dne tak mazlivý není. Rád se nechá podrbat hezky po celém kožíšku, ale musí u toho mít něco v hubě, takže buď hračku nebo lidskou ruku, nejlíp tu, co ho drbe.
Ale už si umí sednout na povel a nejen, když očekává jídlo nebo pamlsek.
Taky si nechá otřít packy po venčení, ale tam to je opravdu jen za úplatu. Jak nemám mlsku, zdrhá.

Ale je to zlatíčko.
Ještě pořád nikdo z nás nelituje, že ho máme. Zatím se mu povedlo okousat jen jedno křeslo a to ještě jen trošku, jinak nezničil nic. No, pokud nepočítám toaletní papír… Ten miluje. To je skvělá hračka, protože před ním zdrhá.
Prostě to je náš černý hajzlík, kterého bezmezně milujem.
Všichni stejně. Jen někteří víc a jiní ještě víc.
Já nejvíc, to je jasný, že jo?

Popeláři

Jupííí, zítra máme pololetní prázdniny.
No dobře, stejně bude muset někdo vstávat se psem, ale už můžu smradce vesele vypnout net, zabavit mobil a podobně, protože se nemůže vymlouvat, že se musí připojit do školy.
Ta výuka je za trest. Trest pro rodiče, protože nemůžou tímhle způsobem trestat svoje děti.
“Není zdravé koukat do elektroniky, dovolte dětem tak půl hodiny, maximálně hodinu denně…”
Šup a je to obráceně.
Koukejte smrady držet přikované k “displejům” a až jim pixely polezou ven ušima, zapněte jim televizi, protože chodit ven se momentálně nedoporučuje.
Grrr, všechny děti z baráku už mají hranatý oči, přestože už stihly postavit osm sněhuláků, dvě iglů a jednu obrovskou sáňkovací hromadu.
Pytle od psích granulí už jsou prodřené, protože na nich to prostě jezdí, ale to je fuk, ty děti jsou úplně blbý.
Všechny zdejší mámy si zoufáme…
Jak můžou mít ty děti tak šílený vysvědčení?
Moje malá smradka měla na konci páté třídy vyznamenání a teď má dvě čtyřky… A přitom vlastně není úplně blbá…
Sousedovic kluk je z domácí přípravy tak zmagořený, že potřebuje jasnou motivaci. “Nic mi nedáš, neudělám úkol.” 

Jako jo, já to fakt chápu, ale to neznamená, že bych si míň zoufala…
A taky to neznamená, že bych nepraštila kamaráda za jeho stížnosti ohledně vleků.
Tam to nechápu.
Jak může někdo chtít otevřít vleky, když se neotevřou školy? Teda kromě vlekařů. Tam to je pochopitelný.
Soused si stěžoval, že moc protopí, vyplácá hodně elektřiny, protože ty denní čtyři hodinky trávil v teploučké hospodě.
A co mám říkat já, když se slečinka denně koupe? A co žere ten její rozsvícený počítač?
Jak bych ušetřila, kdyby byla na intru.
Mimochodem, intr platím, co kdyby náhodou šla ještě před maturitou na týden do školy, že jo…
Jo a vařit musím.

Ale jedna věc mě těší.
Za pár let budou dokonale čisté ulice.
Umetené chodníky, prázdné koše v ulicích, žádné hromady odpadků u popelnic…
Už totiž znám dvanáct dětí, pevně rozhodnutých, že budou popeláři.
Protože nic víc se na distanční výuce asi naučit nemůžou.
Vidím to, princezniččce ty pracovní činnosti docela jdou…

Jo jo, je to pozitivní.
Mimochodem, když už jsme u toho pozitivního… I moje sousedka je pozitivní.

Je to zdravotnice, ošetřovatelka. V pondělí byla oočkována, v úterý šla do práce s tím, že teda se po té injekci necítí vůbec, ale vůbec dobře, byla otestována a obratem poslána domů do karantény.
Obvolávaly jsme čerta ďábla, abychom prostě věděli…
Může to být falešná pozitivita po očkování?
Pořád nevíme, jestli může, ale už víme, že není. Jeden z našich odborníků jasně řekl, že ono očkování jí ten koronavirus pořádně rozjelo.

Nuž, buďmež pozitivní…

Dráče

Tak nám ten náš maličký Drak celkem roste.
Je u nás dva týdny a už se občas vyškrábe i na gauč. Někdy…
Úměrně s Drakem rostou i jeho hromádky. Vlastně možná až neúměrně. Naštěstí je to štěně šikovné a většinu hromádek už zvládne venku. Dokonce jsem už čtyři dny neutírala ani loužičku. Je to pašák.
Nejradši má chvilky, kdy přijdou na návštěvu bratranci, tedy synkovo psi.
Do toho mladšího, Jupitera, je Drak věčně zakousnutý. Jupiter je momentálně takřka bezzubý, takže je tahle hra i celkem bezpečná.
Jen tedy synkovo psi jsou bullíci a ti mají asi nějak moc snížený práh bolesti. Ten náš je zakousnutý do nohy Jupíka nebo StAlíka a oni si ani nevšimnou. Zato Drak pořád strašně kňučí.
Ze začátku jsem byla trošku hysterická, že mu ubližují a chudák naše miminko a podobně, než jsem zjistila, že naše miminko je hlavní agresor a kňučí jen proto, že se strašně vzteká.
Občas se naštve StAlík a oba mrňouse pořádně seřve, to pak padá i sníh ze stromů nebo se otřásají zdi.

Jinak je ten náš pes nějaký divný.
Že chrápe hlasitěji než já, to je v pohodě. Škytavka je taky celkem normální. Ale to kousání klacků už mi tak normální nepřijde. Všichni psi si prostě najdou klacek, o který se přetahují nebo který si jen tak okusují. Jen náš blbeček po těch ostatních sbírá okousané třísky a prostě je žere. Taky mi žere všechny kytky, které byť jen trošku koukají ze sněhu. Dneska mi spásl celý trs sněženek. Vlastně venku žere všechno, co je tmavší, než sníh. Hlínu, šišky, kameny…

A je to ještě pořád malý srábek.
Venčí se zatím na dvorku, čekáme na očkování a taky bych před procházkou uvítala aspoň základní nácvik, jako třeba chození na vodítku. Toho našeho Draka aby člověk tahal. Jenže to zase nechci, aby si to vodítko neznechutil. A bylo by fajn, kdyby konečně opravdu slyšel na jméno a ne na šustění pytlíku s dobrotami v mojí kapse.
Taky jsme spolu vyšli na chodník, ale jakmile projelo auto, byl pes propasírovaný do mých bot. Tak se to holt budem učit postupně.
Jeho nejoblíbenější slovo je pořád “domů”. Naprosto přesně ví, co to znamená. Ví to ještě dřív, než mě to napadne. Z celého dvorka jsou vchodové dveře stále ještě jeho nejoblíbenější místo.
V těsném závěsu je sousedův přívěsný vozík, přesněji místo pod ním. A pak ještě ten temný a špinavý a hlavně skoro suchý flek pod paletami, co máme venku na sezení.
Doma si oblíbil gauč, ale jak už jsem zmínila, ještě neumí sám vylézt. Ovšem dneska přišel na to, jak se dostane na křeslo, takže už to nebude dlouho trvat.
Taky ho princeznička rozmazlila, takže se každou noc snaží dostat do postele.
Já proti psům v posteli vůbec nic nemám, se StAlíkem jsem taky spala, když synek nebyl doma, ale stejně budu radši, pokud mu bude postel stačit na pomazlení, ale spát bude ve svojí bedýnce.
Ale Drak až tak moc mazlicí není.
Stačí mu, že je k někomu blízko, ale do náruče se fakt nežene. Vrchol blaha je, když si na někoho položí hlavu. Jakýkoliv další kontakt už je moc. Většinou to i respektujeme.

Jinak je stále zdrojem zábavy naší rodiny. On a já.
Protože největší sranda je, když ta osmdesátikilová pětačtyřicítka leze doma po čtyřech a štěká na psa, že jo… Pes štěká víc a uskakuje. Baví ho to. A hlavně to baví ty moje škodolibý smradky. Ještě mi ochotně hází psí hračky, kdybych se jakože chtěla zakousnout a se psem se přetahovat. Ale piškot mi ty mrchy nehoděj.
Další kapitola jsou psí pískací hračky.
Pes je miluje. Já už míň.
Nebo spíš nenávidím ten zvuk. Ve čtyři ráno.
Kdepak pes, toho musím pomalu odnést na venčení a stejně tak i donést domů. Jenže dost často pak, v té ztichlé domácnosti, kde se plížím po špičkách, na některou z těch hraček šlápnu. Pískne na celý byt, já se leknu, zařvu, to vyleká psa, ten začne štěkat a pak jsou vzhůru i sousedi nad námi, protože jejich pes reaguje na štěkot toho našeho. A to samozřejmě nemluvím o členech mé rodiny.

Užíváme si to. Ještě pořád venčíme skoro každou hodinu dne, protože ho ven chtějí vzít všichni a každý sám za sebe.
Ještě pořád si dobrovolně bereme na noc jeho bedýnku k posteli, protože to malé tělíčko je prostě super.
A dost špatně vidíme, jak se to malé tělíčko protahuje a pak prostě žasnem.
Jako včera slečinka. Po tři noci spal u mojí postele a včera zas u slečinky. A ejhle, on už slečince olízne obličej, přestože má zadní tlapky pořád ve svém pelíšku. To předtím nedokázal.
Za dva týdny přibral kilo a půl.

No nic, jdu zase na všechny čtyři, protože to Dráče si chce hrát. Tak než z toho vyroste. A dokud se ještě zvednu.

Botičky

Jásala mi sousedka, že bude moct koupit svým dětem botičky.
Co si budem povídat, dětské tlapky prostě rostou rychle.
I naše malá smradka by nové boty uvítala. Přeci jen, ty zimní se kupovaly loni a a mezi jedenáctým i dvanáctým rokem věku dítěte to dělá v pohodě i dvě čísla.
A vláda nám slibuje otevření obchodů s dětskou obuví v rámci rozvolňování.
Jen jestli tohle nebude trošku diskriminační.
Malá smradka zatím sáňkuje v mých oteplovákách a pomalu přechází i na moje sněhule. Není to ono, přeci jen, trošku ji tlačí.

Moje sladká dvanáctiletá holčička má totiž nohu někde mezi číslem 42 a 43.
Myslíte, že jí koupím boty v dětské obuvi?
Podle čeho se bude kategorizovat dětská obuv?

Zatím to je podle velikostí, ale neměli by to třídit spíš podle věku?
To bychom mohly v pohodě švindlovat, protože smradčiny boty obuju jak já, tak slečinka…
Ale zas pokud to bude i nadále podle velikostí, jak k tomu přijdou puberťáci?
A to stejné je s dětským oblečením.
My si to tady v baráku posunujem od bytu k bytu, od dítěte k dítěti, ale u dětí nad deset let tady krásně vidíme, jak se pomalu vytahují do výšky. Nebo spíš rychle. Holé kotníky, rukávy u bund do půl předloktí…
Kluk odnaproti má ve svých čtrnácti letech skoro metr devadesát. Najednou, z ničeho nic…
Na něj už v dětském taky nenakoupí…

Přijde mi dnešní doba poněkud absurdní.
Chápu, že ti nahoře to mají těžké. Fakt to chápu.
Ale prostě mi tam ten selský rozum strašně chybí…

Naivita

Byla jsem  na plicním, po té embolce na tom tak trošku trvají.
No, mám menší srůsty na plicích, ale omezovat by mě to nemělo.

Každopádně o tom vůbec psát nechci. Jen jsem tam potkala známého a co tak dělat v čekárně, že? Dali jsme se do řeči.
Známe se přes jeho manželku, moji kamarádku. Taky už se nevídáme nijak často, jen dokud to šlo, potkávaly jsme se pravidelně v sekáčovém výprodeji.
Vždycky jsme si našly chvilku na malý pokec. Já se třeba zajímala, proč nikdy nekupuje nic manželovi. A ani po pánském oblečení nekouká.
No, mažel by prý hadry ze sekáče nenosil.
Před Vánocemi jsem s ní měla kus společné cesty a tak jsem byla u toho, když mu kupovala luxusní kravatový set za naprosto hříšné prachy.
Znám ji, vím, jak žije, takže jsem ji taky vesele sprdla.

Manžel ji asi moc dobře nezná. Říkal, že přemýšlí o rozvodu.
Normálně se takové věci asi nesdělují, nevím, co se mu honilo hlavou, třeba že půjdu a jeho ženě to vysvětlím, že ji napravím, či co…
Ptala jsem se na důvod. Je to zlatá ženská…
Už to prý není ono. Ještě snese, že je zanedbaná, že o sebe nepečuje, ale vůbec se mu nelíbí, co dělá s prachama, co jí dává.
Totiž takhle… Ona je v domácnoosti, protože jemu to tak vyhovuje. Popravdě, on vlastně ani neví, že některá dopoledne, kdy jsou děti ve škole a školce, chodí uklízet, aby měla nějaké svoje peníze.

On jí posílá měsíčně prakticky přesně polovinu své výplaty, takže zhruba pětadvacet tisíc.
On dokáže uspořit. Sobě platí stavebko, oběma dětem taky a ještě mu spousta peněz zbývá na účtu.
Tak jak je možné, že jeho ženě před výplatou peníze dochází?
A navíc, ať si představím, že pod stromkem našel jen blbou kravatu, dvě košile, zapalovač a pero.
Vždyť on jí přeci koupil stříbrný řetízek a taky náušnice a dal za to skoro tisícovku…

Naivka.

Ptala jsem se, kolik platí nájem…
Jo, tak to on neví, to má na starost žena. I elektřinu má na starost. A školu, družinu, školku a samozřejmě celou domácnost, jídlo, drogerii a podobně.
No a samozřejmě taky oblékání celé rodiny. Včetně jeho obleků, protože on v prestižní kanceláři nemůže chodit pořád v jednom saku, ne?

Vím, že jeho žena je kouzelnice.
A myslím, že pokud její muž bude přemýšlet nad otázkami, které jsem mu položila, přijde na to taky.
Ukázala jsem mu na netu,  kolik tak stojí kravatové sety, dokonce jsem našla i ten, co dostal.
Takřka tvrdě jsem mu doporučila, aby se ženy zeptal, kolik platí za bydlení. Mám o tom představu, protože jsou v nájmu u stejného majitele, jako já. Aby se zeptal, kolik se platí za družinu a kolik dělá školkovné.
Aby se podíval, kolik stojí kostka másla a kolik kilo jablek…
A aby, až to půjde, zaplatil ženě kadeřníka a koupil jí třeba nějaké krásné šaty. Neobnošené. A boty.

Těším se, až nám otevřou “náš” sekáč a já zas pokecám s jeho ženou.
Možná už bude mít i na nové oblečení, ale je jako já.
Taky nechápe, proč by měly mít děti nové oteplováky na sáňkování za barákem.

Někdy nedostatek komunikace vede k velmi špatným koncům. Já doufám, že zrovna tihle dva to napraví.

Dráčátko

Tak a je to tady. Tedy doma. Nebo tak něco.
Zabydlelo se u nás malé dráčátko. Vlastně štěňátko. Skoro černá koule chlupů.
Věděli jsme, že začátek bude náročný, ale že takhle náročný, to nás ani nenapadlo.
Čekali jsme malého trhače, uklidili jsme kvůli tomu všechny boty, zakryli kabely, na skříně nastavěli všechny krabice, ale vlastně na nic.
On ten náš malý trhač vlastně vůbec není trhač. Je to sedmispáč.
Tuhle se sice popere s vyřazenou rukavicí, ale pak si najde nejbližší lidskou nohu, na kterou se stulí. To totiž miluje ze všeho nejvíc. Spánek na lidské noze.
Jako když jsem myla nádobí a ten maličký smrádeček se přišmrncnul a k tomu dřezu mě prakticky přikoval. No, když už jsem tam musela stát, aspoň jsem to nádobí i utřela.
Ve vzácných chvilkách divoké hry se holčičky div nepoperou, která toho okamžiku využije.
Jak říkám, to JE náročný.
Perou se i o venčení. Ve dne chtějí chodit obě, ale v noci žádná. A ráno v pět to tuplem není potěšení.
Popravdě, ono se nechce ani štěněti, přeci jen, na teplé lino v kuchyni se čurá daleko líp.
Ale už si trošku zvyknul. Naučil se vyčurat na dvorku a hurá, už sedí u domovních dveří a když ho hned nepustíme dovnitř, začne klidně i výt.
Na to, jak je chundelatý, je docela zimomřivý. Já vím, musí si zvyknout.
Ovšem jsou chvilky, kdy venku i vydrží.
Třeba když přijde synek a přivede StAlíka a malého Jupitera.
Mimochodem, Jupitera od synka dostala jeho slečna, je to nějaký bulíkový kříženec a je to pošuk. Jestli existuje nějaká stupnice psího temperamentu, jsou Jupiter s Drakem na úplně opačných koncích a zhruba tak stejně daleko od středu.
Ale musím Jupitera pochválit, má nový domov necelé dva měsíce a už naprosto perfektně slyší na své jméno.
Náš Drak už také slyší na jméno, ale pokud zrovna bojuje s kusem kytky, co kouká ze sněhu, je mu to fuk.
Vlastně na jméno přijde jen v případě, že v lidské ruce tuší piškotek nebo jinou laskominu.
No, nějak se to naučit musí,  že jo…

Nejlepší stejně byly ty první okamžiky.
Princezničce se řeklo, že ho máme půjčeného, aby si ten pán, co má štěňata doma, mohl oddechnout aspoň trošku.
Ta její nafouklá držtička stála za pohled. Pookřála až ve chvíli, kdy se jí Drak stulil v náročí, že bude spinkat. A teprve večer, když drahý přišel z práce, jsem jí řekla, že je náš.
No jo, brečely jsme obě. Takovou radost, takový pocit absolutního štěstí telefon nevykouzlí.

Ale do rodiny zapadl tak nějak okamžitě a přirozeně.
Naprosto v pohodě přijal fakt, že má svoji bedýnku a i když občas pokníkne steskem po sourozencích, spí tam úplně v pohodě. A když náhodou nespí, natahá si do bedýnky všechno, co považuje za svoje hračky. Třeba krabičku od čaje.
Musím mu to tak třikrát denně probrat, aby se tam vešel.

Užíváme si to, ale stejně jsme takoví nedočkaví. Přemýšlíme, co z takového kříženečka asi vyroste.
Podle velikosti tlapiček by to mohlo být telátko.
Budou mu dva měsíce a blíží se šesti kilům…

Ještě bude sranda.

Příběh dračice

To se takhle jednou  v pátek třináctého vyklubalo na svět malé dráčátko. Vylíhlo se z jednoho z šesti vajíček a mělo se čile k světu…

Co to plácám… Žádné vajíčko. Přestože se dráčátka klubou z vajíček, tohle není obyčejné dráčátko, tohle je Drak. Tedy, on to vlastně ani není Drak, ale Drake, neboli po česku Drejk. A ve skutečnosti je vlastně docela obyčejné štěňátko.
Narodilo se spolu se čtyřmi bratříčky a jednou sestřičkou strašně statečné mamince.

Já vím, že článek by měl být spíš o té mamince, už proto, že jsem ho tak pojmenovala, ale ve skutečnosti je to začátek příběhu o malém Drakovi.
Tedy, já doufám.
Malého Draka bychom chtěli domů, aby nám přinesl tu nádhernou radost, jakou dokáže přinést jen nový a vítaný člen rodiny. A stejnou radost bychom mu taky chtěli poskytnout.
Jak taky jinak, když připomíná plyšového medvídka?
Jsme připraveni utírat loužičky po celém bytě, protože malé dráčátko to ještě jinak neumí a úplně stejně jsme připraveni připlatit si za kvalitní granule, protože přeci nemůže mít nic horšího, než u nás míval StAlík.
Malé dráčátko je navíc úplně nejlepší motivace pro Slečinku, která teď ví, že prostě letos odmaturovat musí, aby ho uživila.
(Pšššt, hlavně se nesmí dozvědět, že ho samozřejmě budeme živit my, pokud by ona nemohla, že se postaráme o tu nejlepší veterinární péči a když na to přijde, tak i o zákonné poplatky.)
A co si budem povídat, přestože naši psíci jsou zvyklí na procházky a pytlíky na hovínka někde při silnici, stejně jsem ta, která sbírá hovínka na dvorečku a tak v tom budu pokračovat, ať už je hovínko číkoliv.
Ale hovínka nejsou důležitá. Důležitá je láska. A my jsme té lásky plní. Naštěstí tedy ne té slepé, hloupé a naivní. Víme, do čeho jdem a co všechno nás to bude stát. Pohodlí na gauči, nerušený spánek, čistá domácnost, klid, ticho a tak podobně, to všechno skončí. Nastane ruch, pohyb a radost.
Stojí to za to.

Ale vraťme se k té mamince, co bojovala právě jako dračice, aby vůbec přežila.
Tahle psí holka byla zrovna roční, když svoje dráčátka přivedla na svět. Už to chce obrovskou sílu, že? Taková holka na začátku puberty…
A neměla to lehké.
Ale já nejsem ten správný člověk, který by měl vyprávět její příběh. Já ji jen jednou hlídala, když pán, který ji má v dočasné péči, musel do práce.
Co se tak hlídá na fence se štěňaty?
Hadičky.

Tahle psí maminka totiž měla na těle hadičky a hlídala se proto, aby žádné z jejích štěňátek nějakou tu hadičku nepopadlo a nevyškublo.
Takže milá dračice byla najednou v domě sama s cizí ženskou a s miminama a měla mi důvěřovat. A já byla ta mrcha, co jí nedovolila vlézt k miminům, co ji nepustila pořádně ani očichat štěňátka a prostě tak vůbec.
A i tohle ta holka zvládla.

Ale jak říkám, tohle není můj příběh.
Její příběh je tady.

Přečtěte si ho, protože je to vlastně příběh o obrovské síle a odvaze.
A hlavně je to příběh o dobrých lidech s velkým srdcem. Protože já v tom příběhu nevidím jen nějakou organizaci, ale prostě lidi, kteří do té péče dávají všechno.
A pokud můžete, pomozte.
Ať už přímo pro psí mámu a nebo prostě jen pro další zvířátka, která fakt nemůžou za to, že si je pořídili lidé nezodpovědní, nepřipravení a občas i naivní, až hloupí…

A pokud se vy rozhodnete jen tak si pořídit nějaké zvíře, zvažte, jestli na to budete mít. Fyzicky, psychicky a finančně.
Protože takové zvířátko není jen o krmení a venčení, ale také o desítkách tisíc, na které se můžou vyšplhat náklady za zdravotní péči.

Dárek k Vánocům

Tak za sebou máme Mikuláše.
Tvořila jsem masky, pro celou trojici, všechno během týdne a prakticky z domácích zdrojů. Asi nejvíc jsem pyšná na rohy a vlastně i na toho Mikuláše. Čepice domácí výroby je dokonalá. A ta mikulášská pláštěnka, co obvykle slouží jako sousedčin sexy župánek, byla naprosto perfektní.
Malá andělka se taky povedla, jen škoda, že ji všechny děti znají. Anděla fakt asi nedovedu udělat k nepoznání.
Ovšem po týdnu tvoření mám doma naprostou katastrofu.
Tuhle zlatou barvu, támhle třpytky, odstřižky, vatelín, černou barvu, červenou barvu, podkladové papíry, kus řetězu… Prostě od všeho něco, protože prostě nebyl čas.
Ale fakt to stálo za to.
Čert byl nejlepší, nikdo ho nepoznal. Mikuláše poznaly děti až po hlase, jen tu andělku znaly. No a co… Stejně to pro ně byl skvělý zážitek.
Ale týden opravdu intenzivní přípravy a po půl hodině hotovo…
To je jako ty Vánoce.
Člověk nakupuje dárky od srpna, poslední měsíc uklízí, zdobí a peče, poslední dva dny tráví u plotny a pak je během půl hodiny po večeři a za další půlhodinu i po dárkách.
Ale stojí to za to.
Ono už to tak v životě chodí. Svíčkovou taky vařím dva dny, aby se během půl hodinky sežrala.
Je to na chvilku, ale vzpomínky, ty zůstanou.
Náš barák se bude ještě dlouho bavit tím, jak Mikuláš zakopával o svůj hábit, zvlášť na schodech, jak čertovi padaly rohy a jak se andělka málem přerazila na podpatcích.
A s těmi Vánocemi je to stejné.
Ještě dlouho člověk cítí tu sladkost vanilkových rohlíčků a sem tam si vzpomene na linecké třené. A na pupek plný bramborového salátu.
A ty dárky…
Jako když jsem se v březnu nořila do bublinkové lázně, obklopená vánoční vůní, úplně jsem před sebou viděla ten stromeček a tu radost v očích mé rodiny, protože mi ta pěna do vany fakt moc voní.
Letos budu mít oči rozzářené já.
Protože dostanu ten nejbáječnější dárek.
Dostanu knížku. Já teda dostávám knížky prakticky každé Vánoce a bez ohledu na množství je mám taky do Silvestra přečtené.
Tuhle budu mít přečtenou hned.
Bojím se, že ji budu muset rozbalovat až nakonec, jinak ji přečtu dřív, než ostatní stihnou rozbalit dárky.
Tuhle knížku jsem si vybrala, na tu jsem čekala a velice masochisticky si ji i sama zabalím, hned jak přijde, aniž bych se do ní podívala.
Ta knížka mi přijde známá a přece trošku jiná.
Je to Cholerikova knížka. Je to Zápisník cholerika a já se prostě vážně moc těším.
Dokonce budu tak disciplinovaná, že neotevřu ani tu, co budu dávat své úžasné tchyňce a ani tu, co povezu tátovi.
Já si tu radost chci totiž užít naplno.
Mail o tom, že to všechno vyšlo, že je hotová, mi přišel k svátku.
Dokonalé načasování, že?
Takže já se teď jdu těšit na Ježíška. Opravdově a pořádně.

To zas bude…

“Mami, víš co mě napadlo?”
Dotaz za všechny prachy. Co asi tak může napadnout dvanáctiletou holku? Že Ježíšek už asi neexistuje? To těžko, to už pár let ví…
Jak mám asi vědět, co se jí zrovna teď honí hlavou?
“Oni budou ve čtvrtek otvírat ty krámy, že jo?”
Aha, tak je mi to jasný, chce jít na nákupy. No, co by taky člověk chtěl od holky na začátku puberty, že jo?
“Ale to tam bude děsně narváno, ne? Neudělali by líp, kdyby ty krámy předtím nezavřeli? Vždyť takhle se tam nahrne spousta lidí, všichni budou chtít nakupovat dárky a oblečení, protože do teďka nemohli, budou tam fronty, i před krámama, to se ten blbej virus asi bude zase šířit, ne?”

Tak fajn. Moje dítě asi není úplně blbý. Rozhodně je asi o něco chytřejší a předvídavější, než naše vláda.
Ani jsem jí nemusela vysvětlovat, že budou v obchodech taky docela slušný slevy, což vím, protože třeba jeden z mých švagrů pracuje v oděvním řetězci a v týdnech volna chodil přeceňovat, protože přece nová kolekce, že jo…
I moje smradka přišla na to, že bych jí mohla koupit bundu na jaro, protože podzimní kolekce už by mohla být ve výprodeji a na jaře je stejná zima, jako na podzim.

Ale jasně, můžem se přece ještě spolehnout na to, že jsme lidi, máme rozum a to je to, co nás odlišuje od zvířat.
Máme přece nějakou zodpovědnost, přece nejsme úplný idioti, ne?

Jenže na to se už dobře týden spolehnout nedokážu. Teda, vlastně už týden se dokážu spolehnout na to, že jsme lidi, chybující, bezohlední a opravdu debilní.

Třeba jako tuhle… Stála jsem v drogerii ve frontě a o kus vedle byly v regálu vonné svíčky. A u těch stála paní a telefonovala. A telefonovala poměrně hlasitě a v té frontě se před tím nedalo uniknout.
“No jó, jsem ve městě, jsme šli se starým na testy. S ním je prdel, hele, on nic necejtí.” Vzala z regálu svíčku a dávala tomu “svýmu starýmu” čuchnout. “Ty vole, to si asi musíš sundat ten hadr, ne? No, necejtí, jak říkám, nic necejtí.”
Ten “starej” se evidentně necítil ani ve vlastní kůži. Oči se mu leskly, popotahoval, pokašlával…

Fakt bych ještě pochopila, kdyby paní nechala toho svýho venku, vběhla do obchodu, nakoupila co potřebuje a letěla domů, případně na další důležitý nákup, ale tohle?
Takže jo, když se my lidi chováme takhle, máme aspoň nějaké jistoty.
Jistotu dalších a dalších vln.

A mimochodem, moje mladá má pravdu. Kdyby ty krámy nezavřeli (a že jsem taky nepochopila klíč, podle kterého něco funguje a něco ne), tak se tam lidi krásně rozptýlili. Ale takhle se opravdu vrhnou na obchody útokem.
A dokážu si představit, že někde uprostřed nakupujícího davu bude stát “něčí starej”, který bude plivat bacily na všechny strany.
A když jsme u toho, matky jsou lvice. Nejen, že dokážou bojovat o poslední plavky za dvacku, ale dokážou to i se čtyřicítkou horečkou a zápalem plic.
Vím, o čem mluvím. Já se zápalem plic a s embolkou vyklízela půlku kvartýru, aby mi mohli udělat novou podlahu. A mimoto jsem samozřejmě musela fungovat jako matka, kuchařka, pradlena, hospodyňka… Takže jo, my mámy jsme schopný v takovém stavu stát ve frontě, nasadit vlastní život a kašlat na životy ostatních, protože naše dětí chtějí dárky pod stromečkem.

Ale třeba jednou dostanem my lidi rozum a opravdu se budem chovat zodpovědněji.
A třeba jednou budeme mít i vládu, která dokáže předvídat i v těžké a zdánlivě nepředvídatelné situaci…
Tak, jako to dokáže jedna dvanáctiletá holčička…
Ta, která mi s vážnou tváří sdělila, že vlastně pod ten stromeček moc dárků nepotřebuje, že jí budou stačit ty dva, co si vybrala na netu a že je pro ni důležitější, abychom byli o svátcích zdraví.