• 12
  • 5
  • 196 811
  • 57 780

Rodina

Reklama neklame

Můj drahý je muž jak má být.
Vysoký, štíhlý, mužný… No dobře, hustou kštici už nemá a kruhy pod očima už mu nikdy nezmizí, ale stříbro na skráních mu jen dodává na přitažlivosti.
Navíc je vtipný, inteligentní a z mého pohledu naprosto dokonalý.

Nevím, jaká jsem já z jeho pohledu, ale pokud zůstanu u toho svého, jsem absolutně nedokonalá.
Dlouho jsem chodila okolo zrcadla a jen jsem s povzdechem nechápala, jak může. A dobrovolně…
Tohle má několik řešení.
Takže nejdřív jsem zhubla.
Asi to nebyla ta nejlepší volba, protože všechno, co mohlo, tak se pověsilo. A samozřejmě to začalo ksichtem a poprsím.
Takže když se projevil jojo efekt a já začala zase přibírat, moc mě to netrápilo. Do chvíle, než mi došlo, že přibírám až z oblasti pod prsama.

Tak to ne. Je fakt, že po té čtyřicítce už se s tím musí něco dělat.
A tak jsem se spolehla na reklamu.
První jsem zapracovala na vlasech. Ne nadarmo se říká, že vlasy jsou ozdobou ženy.

Pořídila jsem si šampon na lesklé a zdravě vypadající vlasy.
Funguje.
Moje vlasy se lesknou. Na černém tričku, na gauči, na koberci. Opravdu, krásně a zdravě mi vypadaly. A padají dál. Po tom, co různě seberu už to dá určitě na čtyři krásné a lesklé paruky.
Přemýšlím, že se možná raději vrhnu na bezšamponovou metodu…
Možná nebudou lesklé, ale budou třeba držet na hlavě a o to, myslím, jde.

Taky jsem přišla na to, že jak mi po zhubnutí visí ksicht, možná by zabral ten omlazující krém, co jsem kdysi od někoho dostala a málem se tenkrát urazila.
S povděkem jsem otevřela kelímek. Na návodu psali, že výsledek je vidět už po týdnu používání a že omlazení je o spoustu let a na dlouhou dobu.
Kdepak, je to lepší.
Již třetí použití omlazujícího krému mě posunulo zpátky o skoro třicet let.
Moje pleť opravdu připomíná moji pleť v období puberty a tam, kde není beďar, tam je aspoň pupínek.
Myslím, že se pokorně vrátím k mýdlu, vodě a vepřovému sádlu, aspoň na chvíli, než podrážděnou pleť zklidním.

Ale musím uznat, že reklama nelže.
Záleží jen na výkladu…

Ovšem nevyřešilo to můj problém se zrcadlem.
To velké zrcadlo na skříni v ložnici se mi stále vysmívá.
Ale ještě mi zbylo jedno řešení.
Prostě jsem to zrcadlo zakryla.

A otázka, jak drahý může, ta se vlastně nakonec taky vyřešila.
Vždyť on přece nechodí do postele s tou starou rašplí, co jí všechno visí a kde to nevisí, tam to kyne. Ani neleze do postele s tou ženskou se špatnou pletí, co jí řídnou vlasy.

Chodí do postele se mnou. S tou úžasnou, milující, geniální, vtipnou a skromnou ženuškou, která ví, že má svojí cenu a že ta cena je fakticky vysoká…

Dobrovolník

Marodím. Marodím hnusně. Dobře, už můžu dýchat, protože plíce se umí uzdravit, ale unavená jsem.
Zápal plic je mrcha.
Embolie je taky mrcha a podle všeho se postarala o ten zápal plic. A taky o zánět pohrudnice a, logicky vzato, díky za něj a díky za tu bolest.
Kdyby to nebolelo, tak k doktorovi nejdu, to je jasný… Co bych dělala u doktora s kašlem… A co bych dělala na pohotovosti a v sanitce a na urgentu…

Marodím a flákám se.
Ne že bych se flákala tak moc, to nádobí je schopný počkat, takže se musí umýt dřív, než proroste do dalších místností.
Žrát se taky musí, takže pokud nevařím, minimálně na to dohlížím.
A někdy je potřeba aspoň zamést, což je sranda, neboť mám novou podlahu.
Popravdě, v lepší dny se dá umýt i chodba, i když jsem si, podle všeho, všechno to marodění na té chodbě uhnala.

Ale jestli někdo čeká, že budu na dvorku hrabat listí, tak je ten někdo na omylu. Zachumlaná do zimní bundy jsem instruovala toho svýho chlapa, jak ostříhat hortenzie a astřičky. A podobně. Protože ty jsou moje. O svý se já postarám nebo si to zařídím, to zas jo.
Taky vybírá sud, protože k zazimování mi nepřijde dost vhodný počasí. Ne že by bylo zvlášť hnusně, ale nemrzne tolik, abych se bála nechat sud venku. Když ho uklidím, každý déšť nám poteče pod barák…
A v neposlední řadě dělá ten můj doma to, na co já zrovna nemám síly. Třeba to vaření, když je doma. Nákupy.
Takže dobrovolnou činnost ho jen tak dělat nepošlu.

A že by to chtělo.
Třeba to listí, že jo…
No a nebo tu svinskou práci, kterou tady celý roky dělám já.
Kopání kanálku na sračky.
Jako jo, mohla bych se za to slovo omlouvat, zvlášť, když memám jistotu, že to, co tady teče, jsou vážně sračky, ale vzhledem k tomu, že to prosakuje z nepřizpůsobivé žumpy a stejně to páchne, nevím o jiném slově, které bych použila.
Neidentifikované mokro? To bych kecala, já to identifikovala.

Takže ten kanálek…
No, nekopu ho. Už skoro půl roku ho neobnovuju a tím pádem se ono mokro rozlévá do půlky našeho dvorečku.
Kanálek se samovolně zanáší, to je jasný, ale mimo to je i rozjetý sem tam nějakou dodávkou, která přiveze dřevo na topení, přiveze pračku, odstěhuje starou skříň…
Takže co? Já ten kanálek nezrušila žádným autem, já do něj žádný bordel nehodila a já ho tím pádem nemíním ani obnovovvat.
Jo, mokro na dvorku mě neskutečně vytáčí. Možnost libovolné infekční choroby mě neskutečně vytáčí.
Ale mnohem víc mě vytáčí stesky sousedů na to, jak máme mokro na dvorku.
A pomalu mi dochází, že všechny kolem sebe rozmazluju.
Je nás tu šest partají a jen já umím kopat motykou?
Jasně, od nás to mokro nepochází, nemusíme s ním nic dělat, že?
Ale nás to mokro štve, takže Bára to udělá???

Kdyby to byly děti, pochopím to. Jo, máma se postará, ale v baráku je dalších deset dospělých. A oni spoléhají na to, že to udělám já?
Že já budu hrabat listí a odhazovat sníh? Zametat chodník a kopat kanálky? Čistit potok, rovnat dřevo na ohýnky, uklízet dvorek po smradech?
To jako fakt? 

Tak to ne, drahouškové. Já totiž marodím.

Najděte si jeného dobrovolníka, nového kreténa, který se bude starat o to, abyste si žili jako v bavlnce a nemuseli se o nic starat.

Já končím.

Zavřete blázny, prosím.

Loňské jaro jsem se smála.
Smála jsem se novému sousedovi, přišel mi prčovní.
Mladý kluk, těhotná přítelkyně, mimino a děda. A každý měsíc nějaké vzrůšo.
V březnu si sám na sebe zavolal policajty. V dubnu záchytku pro dědu. V květnu policajty na sousedku.
A pak už to tak nějak přestala být legrace.
My jsme tady u nás milí a snadno přizpůsobiví, tolerantní a takřka nekonfliktní. Tu hlasitou hudbu jsme se naučili snášet, když slušná prosba nepomohla.
To vlastně byli ti březnoví policajti. Když soused vytáhl nůž, přestože nikdo v baráku žádný konflikt nechtěl. Jen jsme slušně požádali o ztišení hudby. Ono v jedenáct večer…
Ale fakt si je zavolal sám a vážně asi sám na sebe. Tedy, aspoň jsme si to mysleli… Protože nikdo z nás mu nic neudělal, vlastně nikdo z nás ani neřekl nic hrubého. 
V tom květnu po něm sousedka chtěla, aby si zametl střepy na chodbě, jak tam rozflákal prosklenou skříň. Asi se mu nechtělo, tak volal…
Policajti byli úžasní a nejen sousedka se dozvěděla, že kdyby něco, máme je na toho agresivního pána volat my. To ještě byla sranda.
A nedlouho potom se ženil. To jsme byli nejtolerantnější.
V červnu se mu k nám do baráku přistěhoval brácha s manželkou. Nový cíl. Asi po dvou týdnech jejich bydlení přijeli policajti na “tu mladou paní, jak je tak děsně ožralá, že se nemůže postarat o děti” a na chodbě vykřikovali něco o tom, že se nemůže divit, když je manžel v ohrožení života.
Ne ne, není to rodina stejného typu. Mladá sousedka měla jedno malé pivo u grilu a půlku z něj ještě vylila manžílkovi na hlavu, když bráchovi přizvukoval.
A to bylo to “zabíjení manžela”.
Krátce potom se k obtížnému sousedovi přistěhoval mladý bratr novomanželky.
V červenci se rodilo. Vědělo to celé sídliště a že jsme kousek od něj. Vlastně to vědělo celé město, díky výjezdu hasičů, kteří v centru sundavali dva opilce z lešení. Ve dvě ráno.
Policajti začali jezdit častěji. Třeba na mladého švagra, na dědu a podobně.
Uznávám, že některé situace byly vtipné, ale to byly asi jen záchvěvy hysterie.
Noc co noc jsem bývala vzhůru i dlouho potom, co ztichla hudba, abych okontrolovala, jestli dobře uhasili oheň.
Ten oheň, na kterém spálili všechno dřevěné, co na dvorku bylo. Tedy, kůlny ne, ale to jen proto, že jsem nespala.
Přežila jsem vodní bomby, balonky naplněné vodou, házené ze třetího patra. Posbírala jsem pak stovky barevných kousků gumy, aby byl dvorek zase čistý. Přežila jsem čokla, co čural na roh vchodových dveří, denně jsem to brala savem a sypala pepřem. I roh našich dveří. Přežila jsem šílené rány, jak doma ničil nábytek. No co, jeho nábytek…
I to lití různých tekutin z okna se dalo přežít.
Asi rozhodlo až fyzické napadení mého synka a teprve potom jsem to nahlásila majiteli. Skoro všechno, protože jsem zaručeně na něco musela zapomenout.

Šel pryč v září. Já se od makléřky, nabízející byt, dozvěděla, že jsem konfliktní.
Nu což. Už jsem o sobě slyšela horší věci.

Tenhle klučík byl samostatný jen chvilku.
Bydlel u mámy, potom kousek od nás.
Odtamtud se ale musel vystěhovat, protože ten byt zapálil. Měsíc bydlel někde jinde, pak zase v našem okolí a pak se stěhoval k nám. Od nás jsme ho “vyštípali”, ale zprávy o něm máme pořád, však tu má bratra, ne?
Z dalšího bytu ho vystěhovali takřka násilím, nějak se znelíbil sousedům. To je divný, co?
A letos v lednu už stihl podpálit další byt, ve kterém zrovna bydlel.
Kde je teď, to nevíme. 
Každopádně je to asi sedmé bydlení za rok a kousek a zcela evidentně jsme my prokázali nejvyšší odolnost a trpělivost.

Jenže tenhle kluk je nebezpečný.
Je agresivní, nezodpovědný a všeho schopný, navíc je zcela evidentně alkoholik.
Nechal se zaměstnat jako ochranka ve zdejším supermarketu, ale kradl víc, než všichni zdejší nepřizpůsobiví dohromady.
Má nevinný klukovský kukuč, když mu o něco jde, je k pomilování. Dokud mu to lidi žerou, omlouvá se, kaje, napravuje. Vydrží mu to i dva dny… Do dalšího průšvihu.
Po třetím, pátém průšvihu už mu to lidi nežerou…
Lže, snaží se vyvolávat konflikty a žárlí na dobré vztahy.
A s postupem času se to zhoršuje. Možná mu mozek narušuje ten chlast, kdo ví…

Ale každopádně nám tady běhá volně po městě, slibuje, že si pořídí auto, podpaluje věci a byty, stále je agresivní.
A ještě pořád nikoho nenapadlo, že by ho udal. Ale vlastně i kdyby, za časté stěhování se lidé přeci nezavírají. A chlast taky není trestný. A že je agresivní? Jeho padesát kilo nemůže přece pořádně ublížit…

To vážně budem čekat, až opravdu někomu ublíží?
Nebo kam můžemy my, jako občané, podat stížnost, návrh na nějaký zásah, či cokoliv?
On nám stejně nikdo odpovědný neuvěří, že se tohle může dít…

Jakejpak Rom, paninko?

Jedna maličká procházka. Jen tak, cestou na nákup, “prodlužkou” okolo zahrádek. A tam rodinka. Jednoznačně totálně tmavá rodinka.
Taťka s pupkem, dvě copatá děvčátka a kluk s upravenou maminkou za ruku. V našich končinách neobvyklý pohled.
A ještě neobvyklejší bylo taťkovo vysvětlování…
“Hele, vidíte toho ptáčka? Je skoro černej a má žlutej zobáček. Holky, to je kos. Někdy má zobáček oranžovej, až do červena. A když má trochu světlejší peříčka a hnědej zobáček, je to kosice, kosí holka.”
Přiznávám, že jsem se nejen zastavila, ale zadívala jsem se i na toho kosáka a se mnou moje dcerka.
“Tatí a co když si kosí holka namaluje zobáček na oranžovo, třeba jako to dělá paní Díí?”
Paní “Díí” znám taky. Paní “Díí” bývala pan J. a opravdu nosí zářivě oranžovou rtěnku. Měla jsem co dělat, abych nevyprskla smíchy… Ovšem taťka vážnou tvář ještě chvíli udržel.
“No, kdyby si kosice namalovala zobáček jako paní Díí, tak by se žádnýmu chlapovi nelíbila.” a tišším hlasem dodal “Jako paní Díí…”
To už jsem fakt vyprskla.
Continue reading

Stěhovat se?

Skoro každý, kdo mě zná, nebo přesněji každý, kdo mě vlastně tak dobře nezná, mi říká, že bych měla sbalit rodinu a přestěhovat se.
Že bydlím ve špatné ulici. Ve vyloučené lokalitě.
No, bydlím. A není to zrovna to nejlepší bydlení.
Potok smrdí, jak do něj tečou splašky z celého okolí. Na trávníčku vedle potoka jsou psí hromádky, od cizích psů, co přijdou tím potokem. Na dvoreček létají kameny, střepy a odpadky od nepřizpůsobivých v sousedství, ale na druhou stranu zas mizí kytky a to, co děti zapomenou uklidit. Potkani už jsou tak drzí, že od popelnic v sousedství přebíhají náš dvorek a nevadí jim ani lidé, ani psi.
Tolik k pozemku.
Na silnici se válí odpadky, další psí hromádky, to od menších psů, kteří nedokáží vyskočit na břeh potoka u nás, protože to je přeci jen dost vysoko. Občas se na ulici válí i nějaký tmavší člověk, ale většinou jen chvilku, protože i on se bojí, aby ho neokradli. A potkaní mršiny…
Všude okolo je hluk. Ať už zvuky bourané kůlny, protože něčím se topit musí, nebo zvuk bušení do dřeva, nebo živá cikánská kapela. A nebo hlasité nadávky pětiletých tmavých smrádků.
A hned na začátku naší ulice už to smrdí. To ty přetékající žumpy.
Někdy, ale rozhodně ne často, je o držku tudy procházet. Člověk nikdy neví, co poletí z okna, kdy vyběhne kousavý pes, nebo jestli malí smrádci zas něco neházejí.
Z domů nad námi jsou vydloubané cihly, vytrhaná okna a tam nahoře, kde je nejhůř, chybí i dveřní futra. Dřevěná jsou spálená, kovová ve sběru… Continue reading

Bouřka

Blýská se. Tedy, jen na lepší časy, doopravdy ani štěk, ale i to je milé.
A co si budem povídat, i tohle blýskání moc nevyřeší, ale nemusí pršet, stačí když kape.

Tady se tak jakože zablesklo na ty lepší časy jen policejní uniformou. Uniformou městkého strážníka, ono to není tak žhavé. Ovšem za městským strážníkem se blýskl i druhý a pak nějací asistenti městské policie a pak, za doprovodu hromů, nebo aspoň za strašného skřípotu, se u nás v ulici zablýskl první kontejner.
Já osobně těch kontejnerů viděla během čtyř dnů šest. A malý bagřík.
A zdejší méně přizpůsobiví nafasovali lopaty a začali makat.
U nás v ulici se uklízelo, za asistence orgánů. Městských.
Neuklízela se sice ulice, ale přilehlé dvorečky ano. Kontejnerů prý bylo minimálně deset, sousedi z druhé strany ulice mají lepší přehled. Deset velkých kontejnerů, víte co to je odpadu?
Stotřicet kubíků. Dokážete si takovou hromadu aspoň představit? Continue reading

Naše hvězda

Tak přišlo léto, prázdniny, hodiny, dny, týdny i měsíce volného času. Co s ním?
A tak se synek rozhodl, že bude léto trávit na brigádách.
A hned první se mu naskytla brigáda snů. A sama od sebe. Už tohle nám mělo být podezřelé…
Zvonil mu mobil v autě. Dotyčný volal za hodinku znova a že prý na něj dostal kontakt od bývalého spolužáka. A že technické zázemí u natáčení. A možná komparz.
Sem tam si popojet půjčenou dodávkou, tuhle něco vyložit, támhle naložit, dovézt a na chvilku třeba i skočit před kameru… Nocovat v hotelu a za pět dnů práce dostat osmičku.
Continue reading

Prázdniny v baráku

Tak už to začalo…
Nám tady u nás to začalo o něco dřív. Tedy, ty prázdniny začaly dřív. Už v úterý.
A jak zabavit haranty, když je venku hnusně?
Abychom zabavily každá matka svoje děti, to je až příliš náročný výkon, pokud je ovšem neposadíme k počítači nebo tabletu.
A to nechce ani jedna z nás tří…
A tak si je půjčujem. Pět smrádků někde mezi čtyřmi a deseti lety.
Znamená to pět smrádků nakrmit, zabavit, vykoupat, uložit a uspat. A ráno nakrmit, zabavit, nakrmit a v lepším případě předat. Continue reading

Třešně netřešně

Tak jsem chtěla poslat synka na třešně. Strom je obalený červenými plody a během dne i hnědými dětmi. Od nás ze dvorka to ale k večeru vypadalo, že už zůstaly jen třešně a hejno špačků. Čas poslat toho synka.
Nechtělo se mu samotnému, ať prý jdu taky. Dokud byl dítko, klidně si nechal vynadat, ale co je dospělý, je vynadání horší a horší.
Ach jo, přejít po kládě potok, prodrat se maliním, přelézt parovod a projít kopřivovým polem? Ale co bych pro třešně a možná i pro synka neudělala, že?
Takže jsem skočila do tepláků a do botasek a šup na kládu. Na tu pitomou vrklavou kládu. A z klády rovnou do toho maliní. Našla jsem si dobrý špalek na přelézání parovodu, utřela jsem čerstvá ptačí hovínka, abych se nezaprasila víc, než bylo nutné, vyškrábala se nahoru a na druhé straně jsem krásně upadla do kopřiv.
I to pole jsem prošla a dokonce jsem si cestou nezlomila nohu, když jsem zakopla o krásné třešňové polínko, pozůstatek z loňské sklizně, kdy tmavší česali třešně pilou.
Mimochodem, letos se rozhodli třešně klátit, protože pilu tam loni zapomněli a ta už od letošního dubna zdobí stěnu mojí kůlny.
Jenže ti tmaví smrádci klátili poctivě a tak zůstalo ono šťavnaté ovoce jen na tak vysokých větvích, kam už adolescentní ruka nedohodí. A kam ruka mého synka nedosáhne ani ve chvíli, kdy synek stojí v třímetrové výšce na suchém pahýlu, jen na vlásku ještě držícím na kmeni křehké třešně.
Nedokázala jsem se na to dívat a synka povolala dolů. Zlámaný vaz za třešně nestojí a už vůbec ne za ty, co tam rostou. Vodové a takřka bez chuti. Continue reading

Půlhodinka

Tak jsem se včera vykoupala. Moje první letošní venkovní koupání. Vlastně, spíš jen takové brouzdání s občasnou sprchou.
Asi by na tom nebylo nic moc zajímavého, kdybych se brouzdala v bazénku, potoce, malé říčce, velké řece nebo třeba v rybníku.
Ale já se brouzdala v louži.
Hezky do půl lýtek, když jsem stála na chodníku a ke kolenům v silnici. A v silnici jsem stála proto, že jsem dlouhým bambusem propátrávala dno, abych zjistila, kde je ten pitomý ucpaný kanál.
Paní z domu přes ulici aktivně volala policii, technické služby a magistrát.
Auto technických služeb bylo jedno z těch, co mi dopřálo osvěžující sprchu. Sprchu mi dopřálo mnoho aut, protože kus za námi je uzavřená křižovatka a prakticky jediná objízdná trasa je okolo nás. Continue reading