• 71
  • 18
  • 210 118
  • 59 373

Výuka

Když jsem dneska v panice utíkala z domu, abych se pořádně nadechla, měla jsem v hlavě naprosto jasný koncept tohoto článku. Stačilo jen jediné. Sednout k počítači a myšlenku trochu rozvést a hlavně zapsat.
Smůla.
U počítače totiž seděla moje nejmladší smradka a předstírala těžké zapojení do chodu virtuální učebny.
Však taky proto jsem utíkala z domu, že jo…
Začalo to už včera večer. Kde je jako ta kamera a proč ji nikdo nezapojil a jak ona se bude učit. Nakonec si nechala vysvětlit (a potvrdit od učitelky), že kamera na naší straně rozhodně není důležitá…
Jasně, já si tak asi strčím kameru do obýváku, ne?
A ráno to vesele pokračovalo. Ta starší jí zapnula počítač, aby fakt stihl naběhnout, vzbudila malou smradku a šla si na svoji výuku, na noťas. Já si v klidu pospala až do půl deváté, aby se mě zděšeně smradka ptala, proč vstávám. Nelíbilo se jí to, protože pak musela vstávat taky.
Ještě za dvě minuty devět si hrála na telefonu a absolutně neměla tušení, jak se přihlásit do učebny a na výuku. V devět. A pak začala splašeně dohledávat češtinu a penál a podobně.
Já, antitalent, jsem jí tu výuku zapnula. Nevím jak.
Nechala jsem ji pracovat. Na chvilku uklidněná matka. Až vrčení z pokojíčka mi přišlo zvláštní.
Jo jo, chytrý náramek je mrcha žalovací.
A zkuste si křičet na dítě, když má zapnutý mikrofon a váš hlas se krásně ponese virtuálním prostorem k učiteli, že jo…
Ta malá smradka si vesele hrála s telefonem. Jakože Tik Tok.

Ta starší mi běžně nabízí výlet do Tater a vítr z hor. A výlet do Tater je 50% tatranský čaj a vítr z hor je prostě zelená.
Řeknu vám, dneska by ty Tatry byly fakt Nízké Tatry. Přemýšlela jsem nad flaškou Ginu. Přemýšlela jsem nad balením Neurolu.

Nakonec jsem shrabala listí na trávníku.
Ale na středu si tu flašku asi koupím…

Romantika

Ha, synek bydlí sám, holky jsou na noc v tahu, co takhle romantický večer?

Úplně to před sebou vidím.
Svíčky na stole, něco dobrého z panenky, k tomu bramborové dukátky, flaška Bohemky, tichá romantická hudba a my dva.
Abychom to dovršili, bude mít drahý tu proužkatou košili, co mu tolik sluší a já ty postavě lichotící černé šatičky.
A po večeři romantická procházka pod hvězdami. A pak koupel, samozřejmě společná a při svíčkách.
A po koupání je dobré zalézt do pelíšku, ale rozhodně ne rovnou na sex, kdepak, hezky jen přitulit, má to být romantika, ne divočina. Tulit se a povídat si a kdo ví, třeba pak i na to milování dojde, že jo?

Krásná představa.
Nereálná.

Co si budem povídat, on by tu večeři musel někdo uvařit, takže jo, chleba se salámem je taky fajn…
Svíčky na stole vypadají krásně, ale v tom bordelu se ztratí a ještě navíc si nemám kam položit ani talíř.
Tichou romantickou hudbu stejně neslyším, jak vedle vyjí nepřizpůsobiví a jak se hádaj sousedi. No, tak to taky ne. A po Bohemce mě strašně bolí hlava, dám si pivo. A drahý taky.
Je blbost se ke chlebu oblékat do svátečního, co si budem povídat, vytahané tepláky jsou stejně nejlepší, ještě bych zmrzla…
My dva, to jo, to nám zůstalo. Po tolika společných letech si vlastně nemáme co říct. Téma děti je tabu, když jsou pryč, o práci se bavit je taky blbost, když je volno, politika je k naštvání a covid taky není nejromantičtější téma.
Místo procházky pod hvězdami vyběhnem tak maximálně na cigáro. Hvězdy nejsou vidět, stojíme pod stříškou, protože leje jak z konve.
Na koupel taky pečem, máme problém se oba vejít do koupelny, natož do jedný vany. A svíčky nehořej, v koupelně je vlhko.
Napůl mrtví po náročném dni sedíme tupě u televize, koušem ten chleba a přiblblou Policii v akci máme jen jako kulisu k hraní každý na svém telefonu.
Oba líní počkáme, až se televize vypne sama a pak se odvalíme do postele, oba s dobrým úmyslem se aspoň pomilovat, když už nevyjde to tulení.
Ovšem oba usnem dřív, než se vůbec stihnem otočit k sobě…

Tyhle volné večery jsou vážně, ale vážně náročné.
Ale co si budem povídat, ona tam ta romantika nechybí.
Vidíme vzájemnou lásku při každém pohledu a to je teprve ta správná romantika.
Kdepak večeře a pěkný oblečení. Kdepak hudba a svíčky…
Prostě my dva.
To stačí…

Černá kulička

Byly doby, kdy jsem se plácala od ničeho k ničemu, tak nějak jakože v pohodě, jen dovnitř nikdo neviděl.
Navenek jasná pohodářka, trochu splachovací, bordelářka, flink, ale vždycky připravená každého podpořit, na každého se usmát.
Dokázala jsem bavit celé okolí, ať už rozvláčnými historkami nebo jen suchou a krátkou poznámkou. Sluníčko.
Vlastně ani ti nejbližší nevěděli, že za tímhle vším mým světlem je tma. Taková ta největší tma, co bývá pod svícnem.
Tak nějak jsem dokázala tu tmu vzít, smotat ji do malé černé kuličky a na tu kuličku pak nabalovat světlejší a světlejší vlákna, až z ní byla zářící a jiskřící koule. A tohle všechno se dělo samo. Prostě taková jsem bývala.
Pak se to jednou zlomilo. Až moc. Kolem mě se to začalo hroutit. Lidi, který mi nebyli nejbližší, ale přesto byli v mém okolí, se nějak cukli a bylo to. Tak moc jsem se snažila všechno vyřešit, usmířit, rozveselit, povolit všechno, co tady bylo až přitažené za vlasy, tak moc jsem se snažila, aby bylo všechno aspoň jako dřív, případně ještě lepší, až ta koule vybouchla.
Světlá vlákna se ztratila, rozlétla ve větru a všude byla tma.
Dokázala jsem jenom brečet. Každý nádech mě bolel. Tak nějak jsem byla jako ve snu. Zlém snu.
Vlastně si z toho dne moc nepamatuju. Třeba jak jsem se dostala k doktorce a kdo mi vyzvedl prášky. Asi jsem taky volala do práce. Kdo ví?
Pak bylo docela dlouho tmavé období. I to jsem byla já.
Jenže po měsících je z tmavého období období šedé. Není černá tma, kterou bych ukoulela do kuličky a obalila. Je prostě šedo. Nevtíravá šedá, která nikoho neuráží, ale ani nehřeje.
Šedá, která nepotřebuje balit do jiskřiček. Protože zas taková tma to není.
Tak vlastně nevím, jestli mi antidepresiva pomohla…
Bordelářka jsem pořád. A zatímco dřív jsem s tím nedokázala nic udělat, protože depka, ale stejně mě to štvalo, teď s tím taky nic neudělám, protože už mě to neštve. Flink budu asi celý život, netrápí mě, že jsem toho v životě moc nedokázala. A splachovací jsem zase o chlup víc… A míň jsem pohodářka.
Z mého pohledu mi antidepresiva vzala život. Ten můj. Trošku černý, ale pořád jásavý. Antidepresiva mi vzala moji podstatu. Tu, co dokáže udělat z prdu kuličku a tou cvrnkat, až vyhraje celý důlek.
I když to taky není tak úplně pravda.
Antidepresiva mi vzala bogerku. Už nepotřebuju terapii psaním, jsem utlumená.
Nepotřebuju se vypsat, nepotřebuju se vykecat, nepotřebuju nic balit do ničeho.
Dýchám. A dýchám bez bolesti. Dělám všechno a přesto nedělám nic. Jsem poloviční. Uvnitř, navenek jsem pořád nadváhová. A je mi to fuk. Všechno mi je tak nějak fuk.
Čekám na ránu. Nějaká přijde. Bude to bolet, ale nakopne mě to. Někam. Dopředu, dozadu, kdo ví…
Snažím se.
Na chodbě jsem zrušila květnový věnec a tak nějak tam naflákala podzim. Umyla jsem půlku jednoho okna. A venku zasázela jarní cibulky.
Venku začíná tmavé období. Takže třeba trochu rozkvetu, třeba mě to nakopne.
Světlo svíček, barvy listí… Třeba tu šedou prozářím.
Podzimní věnce dělám ráda a ty zimní ještě raději. Oblékám truhlíky do zimního hávu, aby mi nezmrzly cibulky modřenců.
Jen nevím, jak to bude dál s psaním.
Nevím, nakolik budu mít potřebu vypsat se z emocí, se kterými si nedokážu poradit sama. Nevím, jestli ty emoce přijdou.
Strach, vztek, radost, smutek, štěstí…

Reklama neklame

Můj drahý je muž jak má být.
Vysoký, štíhlý, mužný… No dobře, hustou kštici už nemá a kruhy pod očima už mu nikdy nezmizí, ale stříbro na skráních mu jen dodává na přitažlivosti.
Navíc je vtipný, inteligentní a z mého pohledu naprosto dokonalý.

Nevím, jaká jsem já z jeho pohledu, ale pokud zůstanu u toho svého, jsem absolutně nedokonalá.
Dlouho jsem chodila okolo zrcadla a jen jsem s povzdechem nechápala, jak může. A dobrovolně…
Tohle má několik řešení.
Takže nejdřív jsem zhubla.
Asi to nebyla ta nejlepší volba, protože všechno, co mohlo, tak se pověsilo. A samozřejmě to začalo ksichtem a poprsím.
Takže když se projevil jojo efekt a já začala zase přibírat, moc mě to netrápilo. Do chvíle, než mi došlo, že přibírám až z oblasti pod prsama.

Tak to ne. Je fakt, že po té čtyřicítce už se s tím musí něco dělat.
A tak jsem se spolehla na reklamu.
První jsem zapracovala na vlasech. Ne nadarmo se říká, že vlasy jsou ozdobou ženy.

Pořídila jsem si šampon na lesklé a zdravě vypadající vlasy.
Funguje.
Moje vlasy se lesknou. Na černém tričku, na gauči, na koberci. Opravdu, krásně a zdravě mi vypadaly. A padají dál. Po tom, co různě seberu už to dá určitě na čtyři krásné a lesklé paruky.
Přemýšlím, že se možná raději vrhnu na bezšamponovou metodu…
Možná nebudou lesklé, ale budou třeba držet na hlavě a o to, myslím, jde.

Taky jsem přišla na to, že jak mi po zhubnutí visí ksicht, možná by zabral ten omlazující krém, co jsem kdysi od někoho dostala a málem se tenkrát urazila.
S povděkem jsem otevřela kelímek. Na návodu psali, že výsledek je vidět už po týdnu používání a že omlazení je o spoustu let a na dlouhou dobu.
Kdepak, je to lepší.
Již třetí použití omlazujícího krému mě posunulo zpátky o skoro třicet let.
Moje pleť opravdu připomíná moji pleť v období puberty a tam, kde není beďar, tam je aspoň pupínek.
Myslím, že se pokorně vrátím k mýdlu, vodě a vepřovému sádlu, aspoň na chvíli, než podrážděnou pleť zklidním.

Ale musím uznat, že reklama nelže.
Záleží jen na výkladu…

Ovšem nevyřešilo to můj problém se zrcadlem.
To velké zrcadlo na skříni v ložnici se mi stále vysmívá.
Ale ještě mi zbylo jedno řešení.
Prostě jsem to zrcadlo zakryla.

A otázka, jak drahý může, ta se vlastně nakonec taky vyřešila.
Vždyť on přece nechodí do postele s tou starou rašplí, co jí všechno visí a kde to nevisí, tam to kyne. Ani neleze do postele s tou ženskou se špatnou pletí, co jí řídnou vlasy.

Chodí do postele se mnou. S tou úžasnou, milující, geniální, vtipnou a skromnou ženuškou, která ví, že má svojí cenu a že ta cena je fakticky vysoká…

Valentýn

Je únor a já ho beru jako měsíc lásky.
V tento měsíc mají svátek obě moje dcery. Obě počaté z lásky. A po únoru je březen, který stále ještě vnímám jako měsíc knihy a knihy prostě miluju, takže kdy to lépe vyjádřit, než měsíc předem?
Navíc jsem šťastně zadaná, stále ještě a tak zkrátka nepřijde ani klasický Valentýn.
Ne že bychom to doma nějak slavili, to zas ne, ale co kdyby?

Nemám ráda řeči o tom, jak to je komerční a americký svátek.
Americký není, to je první věc a o tom, jak moc je komerční bychom si mohli klidně povídat. A bylo by to na dlouhou diskuzi.
Já na něm totiž nic komerčního nevidím.
Nepotřebuju dárek, romantickou večeři a bez kytky se taky obejdu.
Můžu být potěšená, když dostanu čokoládu, ale co na tom, kdybych ji nedostala (a že ji asi nedostanu), prostě bych si ji koupila sama, až budu mít chuť.
Ideálně bych mohla tento svátek slavit v sexy prádélku, ale co si budem povídat, ono sexy prádlo na slečně z reklamy asi bude sexy i neretušované, ale když si to oblečujá, jsem sexy asi jako buldozer a ani tím si nejsem jistá.
Také je skvělá oslava při romantické večeři. To jsme měli loni, když nám naše nejmladší uklidila stůl (dodnes hledám některé důležité věci), prostřela, zapálila svíčky a uvařila báječný a naprosto neromantický buřtguláš.
Nebo kapka sektu by taky nebyla na škodu, ale s práškama na ředění krve se to přeci jen trochu tluče.

Ale romantiku nepostrádám.
To zas ne.
Jen si pod tím pojmem asi představuju něco trošku jiného, než ostatní.

Tenhle měsíc se rozmazluju.
Voňavé svíčky pálím vždycky, v únoru víc ty červené, ovocné. Vanilka mi až tak romantická nepřijde a umělou vůni růží nepreferuju.
Častěji zalézám do vany, provoněné domácí solí do koupele. No co, je únor a vana je druhý nejlepší způsob, jak se zahřát.
Ten úplně nejlepší způsob je postel a sex.
No,  je únor.
Taky prolamuji začarovaný kruh. Kruh prokrvených rtů.
Oni totiž polibky prokrvují rty a prokrvené rty mnohem víc lákají k polibkům.
Tak švindluju. Měkkým kartáčkem na zuby a kokosovým olejem si rty masíruju skoro denně. V únoru. A jinak sem tam…
A pod černou mikinu si oblékám barevná tílka. Sice to nikdo neví, ale já mám den veselejší.
To je jako s tím sexy prádlem. Nikdo nemusí vědět, že ho má žena na sobě, ale ona sama se cítí víc sexy a podle toho jí září oči a o pohybech ani nemluvím.

Já mám prostě únor a Valentýna ráda.
Kdyby nic, vždycky můžu mít ráda sebe.
Rozmazlovat se třeba tou vanou a čokoládou.
A když na to dojde, můžu být trochu komerční a koupit si tu kytku, ne?

Životní standard

Já jsem ta, co čte.
Obvykle čtu knížky. Uznávám, že posledních pár let, co jsem fakt máma, jsem skončila na detektivkách a romantice. Na knížkách, na které se nemusím soustředit na sto procent.
Poslední dobou už se nesoustředím vůbec a tak jsem skončila u článků na netu.
Poradny, příběhy, události…
Motory, sport, pro ženy, novinky…
A čtu i horoskopy, jen se jimi asi moc neřídím, protože než dočtu konec, zapomenu začátek.

Ale asi nejraději mám rady.
Jak ušetřit.
Jak zhubnout.
Jak si udělat krásný domov.
Jak vytvořit krásnou zahradu.
Jak šetřit životní prostředí.

Asi takový kraviny začnu psát taky, protože ty nesou.
Jinak si to nedovedu vysvětlit.

Jak zhubnout? No, tak si nekupujte koblihy a k obědu si nedávejde dvacet deka masa, ale jen deset. A do jogurtu sypte jen hrst cereálií a ne dvě hrsti. Každé jídlo proložte čerstvou zeleninou.
Jůůů, kdy já naposled měla koblihu? A cereálie do jogurtu? A počítaj se ty jogurtový s*ačky za pětikačku? A dvacet deka masa k obědu??? Kruci, jsou dny, kdy mám z dvousetgramového masa oběd pro celou rodinu a ještě zbyde na večeři… A fakt k tomu nezakousnu čerstvou papriku, čtyři rajčata a čtvrt okurky… Nemluvě o tom, že tyhle dovážený pochutiny asi nejsou zrovna kvalitní…

Jak ušetřit?
Každý měsíc odkládejte desetinu svého příjmu na penzijní spoření a polovinu ze zbytku na stavebko, či tak něco… Nepřekračujte datum splatnosti. Nekupujte zbytečnosti. Nekupujte na dluh. Odložte si na neočekávané výdaje…
Ha ha, každý měsíc nám tak desetina příjmu chybí. Rozhodně nepřebývá. Tím padá i ta polovina na stavebko nebo jakékoliv jiné spoření. Kreditní karty jsou u nás tabu. Nemáš na to? Tak to nepotřebuješ. Stejně tak splátky. Tím pádem se slušně vyhýbáme upomínkám za nezaplacení dlužné částky. Nedlužíme. Ovšem na neočekávané výdaje si asi neodložím. Jsem ráda, že mám v obálce tři dvoustovky, abych mohla poslat dceru na intr. Dvě stovky tam prostě být musí pořád.

Krásný domov už si asi neudělám a krása mojí zahrádky spočívá v tom, že je kolem pampelišek krásně vypleto.
No dobře, to už kecám. Mám tam orlíčky, hortenzie i rododendron. Prostě to, co jsem vyžebrala, popřípadě nenakradla, ale našla u cesty.

Ale asi nejvíc se tlemím u toho životního prostředí.
První, co jsem si o tom přečetla, mě dostalo do kolen. Já totiž šetřím životní prostředí asi úplně nejvíc.
“Odpusťe si, alespoň jednou ročně, aspoň jeden let do zahraničí.”
Takže jo, životní prostředí se mě bát nemusí.
Kam můžu, tam jdu pěšky. V rámci rodinného výletu berem pytel na bordel a co najdem, seberem. Ono to totiž vyjde levněji, než dojít po dvou kilometrech do hospody, napucnout si bříško, zapít to dvěma dvanáctkami a odvalit se zas dva kilometry domů…

No nic, já prostě asi žiju jinde.
Nepřipadám si chudá, protože jsem schopná vypláznout každý měsíc patnáct táců za bydlení, protože máme auto a protože uživím tři dvě děti.
A vlastně si žerem královsky, koukala jsem, co stojí domácí marmeláda, nakládaná zelenina, pečený čaj a medvědí česnek, krabička kopřiv, snítka máty, meduňky…
Hmmm, jsou lidi, kteří na takové pochoutky nemají. Dát osm pětek za skleničku marmelády? Za decku pečeného čaje?

Obávám se, že i kdybychom se nějak dostali k penězům, budu vařit z kousku masa, nakupovat v akci a šetřit životní prostředí. A vařit si svoje marmelády a čaj z bylinek…

A, popravdě, nežiju takhle sama. A vlastně si žiju dost dobře. A ještě bude líp… Už brzy…

Samoživitelka

Mám úžasnou sousedku.
Přistěhovala se sem s manželem a dětmi a my ostatní z toho měli trochu obavy, protože těch dětí tady je už tak dost.
Teď, po dvou letech, vedle zbyly dvě děti a tahle báječná sousedka. Říkejme jí třeba Marta.
Manžel se odstěhoval a po něm jí zbyl jen rozsudek o rozvodu. Děti měla už z předchozího manželství.
Občas sem zajedou i další dvě děti, ale ty už si na dvorku nehrají. Jsou to mladí dospělí. Na intru.
Tyhle čtyři Marta živí.
Ještě má jednoho synka, kterému do dospělosti mnoho nezbývá, ale ten žije se svým tátou.
S tátou, kterému bylo vyměřeno výživné na čtyři zbývající.

Ať počítám, jak počítám, ono vyměřené výživné je výsměch a výsměch to byl i v době vyměření, v době, kdy Marta žila ještě v jakž takž harmonickém manželství.
2 200 korun.
Kdepak, ne na jedno dítě. Dohromady na všechny čtyři.
Co si budem povídat, dalo se to. Marta a její manžel pracovali na střídačku na tři směny, měli dvě výplaty, z toho se dá nájem zaplatit a intr taky.
I obědy ve škole, i školka.
Ale už to bylo na hraně a dokonce tolik, že ono manželství zkrachovalo. Jo, jak je v životě nějaké napětí, musí se projevit i ve vztahu… A když se ti dva skoro nevidí, aby si o tom mohli popovídat…
Najednou je Marta sama na dvě děti a na placení dalším dvěma. Ty další dvě, to je vlastně pohoda, ale co ti prckové?
Kluk ve třetí třídě, holčička ve školce… Samotné to doma nechat nemůže, to je jasné…
Takže konec směnování.
Ve fabrice jí rozhodně nevyšli vstříct a Marta je najednou nezaměstnaná.
Otec dětí má sice platit směšně málo, ale pro Martu by už tohle bylo dost. Co si budem povídat, je rozdíl, když dva tisíce přebývají a když chybí… Za takový směšný přebytek si člověk prd koupí, ale když se dvou tisíc nedostává, je to strašně moc.
A kdyby chyběly jen ony dva tisíce, že jo?
Ať dělá cokoliv, patnáct za bydlení zaplatit musí. A na nějakých pět vyjdou ti dva na intru. A obědy ve škole, školkovné a strava ve školce, další školní aktivity…
A kde je jídlo, hygienické potřeby a další?
A co dělat, když podpora ani na tolik důležitých patnáct nevyšplhá?
Jak se zařídit, když nemá Marta ještě po tři měsíce nárok ani na sociální dávky?
A co hůř, co dělat, když otec dětí na alimentech nezaplatil ještě ani korunu, protože se okamžitě po soudu o výživné odvolal? Rozsudek padl v srpnu, máme duben a ve schránce jen ono odvolání. Kdy jako bude nový soud? Kdy se Marta dočká nějaké pomoci?
Ona si děti sama neudělala. Ona si je vlastně ani pořádně neužila, protože na mateřské byl jejich otec a Marta si odmakávala živobytí ve dvou zaměstnáních.
A už tolik síly nemá a co víc, děti ji potřebují.

Jo, možná se pár lidí pozastaví nad tím, že si ženská pořídí pět dětí, když je evidentní, že na to nemá, že jo…
No, já Martu nemíním nijak odsuzovat.
Rozhodně si totiž nemyslím, že bych měla právo někoho soudit.

Naopak.
V tomhle případě se hluboko skláním. Před dámou, která má v sobě tolik síly, že dokáže překonat odchod milovaného muže, ztrátu zaměstnání i veškerých jistot a ještě tohle všechno zvládne s takovým smíchem, že se zvedají koutky každému v okruhu celého kilometru.
Jo, možná brečí doma do polštáře a sem tam u nás na kafi, ale chuť do života, chuť do boje, ta vždycky zvítězí a ze slziček vykoukne Marta, jak ji známe, jen zase o chlup silnější.

Blázen je pořád na svobodě.

Bláznivý soused, o kterém jsem psala minule, je už sice dávno bývalý, ale pořád to je bratr současného souseda.
Nevím, jestli mají zálibu v alkoholu v rodině, ale tentokrát se napili oba.
A u nás v baráku.
Ten bývalý soused je stále stejně hlučný a stále stejně agresivní. Ten současný, bratr, je stále tichý a člověk o něm neví.

Ten bláznivý si tady zase pokřikoval. Nejdřív o půlnoci v bytě, ale budil celý barák, takže za chvilku už pokřikoval po chodbě. Na sousedku, která přišla slušně požádat, aby se ztišili.
Ona jen zaťukala, vyslovila slušně svůj požadavek a odcházela.
On za ní křičel po chodbě, nadával jí do kurev a dámských přirození a to byl jen na návštěvě.

Asi jsem taky blázen.

Ten zbytek baráku, který neprobudil jeho křik, jsem probudila já, když jsem zařvala, aby už byl zticha. (Jo, je to poněkud kontraproduktivní. Vzpomněla jsem si u toho na to, jak jsem sprdla sousedovic kloučka, “kdo kurva do prdele mluví takhle sprostě, že tě to učí?”)
Na můj řev se začaly otvírat i ty dosud zavřené dveře a ze všech vylézaly maminky.
Mladý blázen si mě asi taky spletl s prodejnou ženou i s dámským přirozením a zcela jednoznačně mi poručil, ať ho v tom řevu zastavím.
A tak jsem šla.
Šla jsem nahoru s úmyslem ho zastavit nejen pro tu noc, ale pro spoustu nocí navíc. Šla jsem nahoru proto, že jsem si chtěla vykoledovat aspoň jednu ránu, za kterou ho zavřou.
Vlastně, nešla jsem. Podle sousedky jsem těch třináct schodů normálně vyletěla, což je dost divný, při mojí váze.
Oslepená a ohlušená vztekem spravedlivým rozhořčením jsem neslyšela, jak zavřel dveře a zamkl. Nahoře jsem s úžasem, úlevou, zklamáním i smíchem zjistila, že dveře, ze kterých křičel, jsou opravdově pevně zavřené, že z nich netrčí ta protivná uřvaná hlava. Smích vyhrál. Chechtala jsem se zase třináct schodů dolů, že se ten srábek bojí ženský v letech.
Smály jsme se se sousedkou obě, ale obě jsme se třásly, protože opravdu obvykle nejsme konfliktní.
Ale třásly netřásly, nahoře byl klid.
Já si později začala uvědomovat, že jsem úplně pitomá, že v tom patře stojí pračka, že stačí, aby mě blbě strčil a já si o tu pračku přerazím páteř. Že sedět by stejně nešel, protože stačí jen trošku dobrý právník, který to hodí do psychické poruchy a on vyvázne maximálně s nařízenou léčbou. Je to blázen, to my víme…
Ale taky vím, že pokud podobná situace nastane znovu, zase poběžím po těch schodech a zase budu riskovat nějaký ten úraz, protože to “spravedlivé rozhořčení” mě nenechá v klidu.

Ovšem muž, který mě tu noc rozhodil nejvíc, to byl ten můj.
Ten, na kterého jsem sice houkla, že sousedka šla nahoru a bude konflikt, ale který mě prý nepochopil. Muž, který neslyšel, jak řvu, muž, který si ani nevšiml, že se běžím prát a který by mě, tím pádem, ani nezachránil.
A vlastně to jinde nebylo jiné. Všichni tři zdejší a bojeschopní muži to nechali na nás, ženských…

Ono co si budem povídat, my, zdejší samice, na nějakého blbečka stačíme, ale že bychom si od těch našich úžasných partnerů zasloužily až takovou důvěru?

Zavřete blázny, prosím.

Loňské jaro jsem se smála.
Smála jsem se novému sousedovi, přišel mi prčovní.
Mladý kluk, těhotná přítelkyně, mimino a děda. A každý měsíc nějaké vzrůšo.
V březnu si sám na sebe zavolal policajty. V dubnu záchytku pro dědu. V květnu policajty na sousedku.
A pak už to tak nějak přestala být legrace.
My jsme tady u nás milí a snadno přizpůsobiví, tolerantní a takřka nekonfliktní. Tu hlasitou hudbu jsme se naučili snášet, když slušná prosba nepomohla.
To vlastně byli ti březnoví policajti. Když soused vytáhl nůž, přestože nikdo v baráku žádný konflikt nechtěl. Jen jsme slušně požádali o ztišení hudby. Ono v jedenáct večer…
Ale fakt si je zavolal sám a vážně asi sám na sebe. Tedy, aspoň jsme si to mysleli… Protože nikdo z nás mu nic neudělal, vlastně nikdo z nás ani neřekl nic hrubého. 
V tom květnu po něm sousedka chtěla, aby si zametl střepy na chodbě, jak tam rozflákal prosklenou skříň. Asi se mu nechtělo, tak volal…
Policajti byli úžasní a nejen sousedka se dozvěděla, že kdyby něco, máme je na toho agresivního pána volat my. To ještě byla sranda.
A nedlouho potom se ženil. To jsme byli nejtolerantnější.
V červnu se mu k nám do baráku přistěhoval brácha s manželkou. Nový cíl. Asi po dvou týdnech jejich bydlení přijeli policajti na “tu mladou paní, jak je tak děsně ožralá, že se nemůže postarat o děti” a na chodbě vykřikovali něco o tom, že se nemůže divit, když je manžel v ohrožení života.
Ne ne, není to rodina stejného typu. Mladá sousedka měla jedno malé pivo u grilu a půlku z něj ještě vylila manžílkovi na hlavu, když bráchovi přizvukoval.
A to bylo to “zabíjení manžela”.
Krátce potom se k obtížnému sousedovi přistěhoval mladý bratr novomanželky.
V červenci se rodilo. Vědělo to celé sídliště a že jsme kousek od něj. Vlastně to vědělo celé město, díky výjezdu hasičů, kteří v centru sundavali dva opilce z lešení. Ve dvě ráno.
Policajti začali jezdit častěji. Třeba na mladého švagra, na dědu a podobně.
Uznávám, že některé situace byly vtipné, ale to byly asi jen záchvěvy hysterie.
Noc co noc jsem bývala vzhůru i dlouho potom, co ztichla hudba, abych okontrolovala, jestli dobře uhasili oheň.
Ten oheň, na kterém spálili všechno dřevěné, co na dvorku bylo. Tedy, kůlny ne, ale to jen proto, že jsem nespala.
Přežila jsem vodní bomby, balonky naplněné vodou, házené ze třetího patra. Posbírala jsem pak stovky barevných kousků gumy, aby byl dvorek zase čistý. Přežila jsem čokla, co čural na roh vchodových dveří, denně jsem to brala savem a sypala pepřem. I roh našich dveří. Přežila jsem šílené rány, jak doma ničil nábytek. No co, jeho nábytek…
I to lití různých tekutin z okna se dalo přežít.
Asi rozhodlo až fyzické napadení mého synka a teprve potom jsem to nahlásila majiteli. Skoro všechno, protože jsem zaručeně na něco musela zapomenout.

Šel pryč v září. Já se od makléřky, nabízející byt, dozvěděla, že jsem konfliktní.
Nu což. Už jsem o sobě slyšela horší věci.

Tenhle klučík byl samostatný jen chvilku.
Bydlel u mámy, potom kousek od nás.
Odtamtud se ale musel vystěhovat, protože ten byt zapálil. Měsíc bydlel někde jinde, pak zase v našem okolí a pak se stěhoval k nám. Od nás jsme ho “vyštípali”, ale zprávy o něm máme pořád, však tu má bratra, ne?
Z dalšího bytu ho vystěhovali takřka násilím, nějak se znelíbil sousedům. To je divný, co?
A letos v lednu už stihl podpálit další byt, ve kterém zrovna bydlel.
Kde je teď, to nevíme. 
Každopádně je to asi sedmé bydlení za rok a kousek a zcela evidentně jsme my prokázali nejvyšší odolnost a trpělivost.

Jenže tenhle kluk je nebezpečný.
Je agresivní, nezodpovědný a všeho schopný, navíc je zcela evidentně alkoholik.
Nechal se zaměstnat jako ochranka ve zdejším supermarketu, ale kradl víc, než všichni zdejší nepřizpůsobiví dohromady.
Má nevinný klukovský kukuč, když mu o něco jde, je k pomilování. Dokud mu to lidi žerou, omlouvá se, kaje, napravuje. Vydrží mu to i dva dny… Do dalšího průšvihu.
Po třetím, pátém průšvihu už mu to lidi nežerou…
Lže, snaží se vyvolávat konflikty a žárlí na dobré vztahy.
A s postupem času se to zhoršuje. Možná mu mozek narušuje ten chlast, kdo ví…

Ale každopádně nám tady běhá volně po městě, slibuje, že si pořídí auto, podpaluje věci a byty, stále je agresivní.
A ještě pořád nikoho nenapadlo, že by ho udal. Ale vlastně i kdyby, za časté stěhování se lidé přeci nezavírají. A chlast taky není trestný. A že je agresivní? Jeho padesát kilo nemůže přece pořádně ublížit…

To vážně budem čekat, až opravdu někomu ublíží?
Nebo kam můžemy my, jako občané, podat stížnost, návrh na nějaký zásah, či cokoliv?
On nám stejně nikdo odpovědný neuvěří, že se tohle může dít…

Dárek

Není nad to, objednat si dárek po někom z vlastních dětí.
Já jsem si třeba u své dcery objednala její starou klávesnici, že mi jí může dát pod stromeček, když má krásnou novou. Ona ta moje totiž stojí za prd.
Jsem z těch, co si při psaní koukají pod prsty. A moje klávesnice už pamatuje mraky počítačů, mraky špinavých prstů a tak vůbec… Vlastně bych už na klávesy ani koukat nemusela, protože těch písmenek tam je minimum. Ale prostě jsem jistější.
Na každé psaní si musím svítit, abych zachytila alespoň zbytky písmenek. Abych se mohla zorientovat.
Byla jsem teď docela dlouhou dobu v pytli, protože mi navíc i odešla lampička na mém stole a velkým světlem si svítím vážně nerada. Pak mi sem každý čumí…

Trošku znechucená náročným psaním, zlobivými dětmi, minimální kuchařskou fantazií, okolním nepořádkem a akčními sousedkami si tu sedím a přemlouvám se k tvorbě toho blbého adventního kalendáře, přemílám v hlavě, cože to vlastně říkala učitelka na schůzkách a najednou koukám, zpod počítačového stolu, z toho klávesnicového šuplíku, se line podivná záře. Zelená. Po bedlivém zkoumání na dálku, což je v mém případě něco jako letmý pohled dobře vidícího člověka, zjišťuju, že vidím i modrou záři a, ejhle, i červenou…

Jo, zatímco jsem byla na schůzkách, zjevil se mi vánoční dárek.
Drahého popadla hysterie, aby mi náhodou někdo nedal klávesnici, kterou už má nějakou chvilku objednanou a hbitě mi jí vyzvedl a zákeřně strčil do šuplíku.

Pomalu přemýšlím nad tím, že si někomu z dětí řeknu taky o pořádný svetr, zimní bundu a, proč se držet při zemi, i o nové auto a domek se zahradou…