Nejnovější komentáře
  • 305
  • 112
  • 251 613
  • 71 237

Dračí svět

Dráčátko

Tak a je to tady. Tedy doma. Nebo tak něco.
Zabydlelo se u nás malé dráčátko. Vlastně štěňátko. Skoro černá koule chlupů.
Věděli jsme, že začátek bude náročný, ale že takhle náročný, to nás ani nenapadlo.
Čekali jsme malého trhače, uklidili jsme kvůli tomu všechny boty, zakryli kabely, na skříně nastavěli všechny krabice, ale vlastně na nic.
On ten náš malý trhač vlastně vůbec není trhač. Je to sedmispáč.
Tuhle se sice popere s vyřazenou rukavicí, ale pak si najde nejbližší lidskou nohu, na kterou se stulí. To totiž miluje ze všeho nejvíc. Spánek na lidské noze.
Jako když jsem myla nádobí a ten maličký smrádeček se přišmrncnul a k tomu dřezu mě prakticky přikoval. No, když už jsem tam musela stát, aspoň jsem to nádobí i utřela.
Ve vzácných chvilkách divoké hry se holčičky div nepoperou, která toho okamžiku využije.
Jak říkám, to JE náročný.
Perou se i o venčení. Ve dne chtějí chodit obě, ale v noci žádná. A ráno v pět to tuplem není potěšení.
Popravdě, ono se nechce ani štěněti, přeci jen, na teplé lino v kuchyni se čurá daleko líp.
Ale už si trošku zvyknul. Naučil se vyčurat na dvorku a hurá, už sedí u domovních dveří a když ho hned nepustíme dovnitř, začne klidně i výt.
Na to, jak je chundelatý, je docela zimomřivý. Já vím, musí si zvyknout.
Ovšem jsou chvilky, kdy venku i vydrží.
Třeba když přijde synek a přivede StAlíka a malého Jupitera.
Mimochodem, Jupitera od synka dostala jeho slečna, je to nějaký bulíkový kříženec a je to pošuk. Jestli existuje nějaká stupnice psího temperamentu, jsou Jupiter s Drakem na úplně opačných koncích a zhruba tak stejně daleko od středu.
Ale musím Jupitera pochválit, má nový domov necelé dva měsíce a už naprosto perfektně slyší na své jméno.
Náš Drak už také slyší na jméno, ale pokud zrovna bojuje s kusem kytky, co kouká ze sněhu, je mu to fuk.
Vlastně na jméno přijde jen v případě, že v lidské ruce tuší piškotek nebo jinou laskominu.
No, nějak se to naučit musí,  že jo…

Nejlepší stejně byly ty první okamžiky.
Princezničce se řeklo, že ho máme půjčeného, aby si ten pán, co má štěňata doma, mohl oddechnout aspoň trošku.
Ta její nafouklá držtička stála za pohled. Pookřála až ve chvíli, kdy se jí Drak stulil v náročí, že bude spinkat. A teprve večer, když drahý přišel z práce, jsem jí řekla, že je náš.
No jo, brečely jsme obě. Takovou radost, takový pocit absolutního štěstí telefon nevykouzlí.

Ale do rodiny zapadl tak nějak okamžitě a přirozeně.
Naprosto v pohodě přijal fakt, že má svoji bedýnku a i když občas pokníkne steskem po sourozencích, spí tam úplně v pohodě. A když náhodou nespí, natahá si do bedýnky všechno, co považuje za svoje hračky. Třeba krabičku od čaje.
Musím mu to tak třikrát denně probrat, aby se tam vešel.

Užíváme si to, ale stejně jsme takoví nedočkaví. Přemýšlíme, co z takového kříženečka asi vyroste.
Podle velikosti tlapiček by to mohlo být telátko.
Budou mu dva měsíce a blíží se šesti kilům…

Ještě bude sranda.

Příběh dračice

To se takhle jednou  v pátek třináctého vyklubalo na svět malé dráčátko. Vylíhlo se z jednoho z šesti vajíček a mělo se čile k světu…

Co to plácám… Žádné vajíčko. Přestože se dráčátka klubou z vajíček, tohle není obyčejné dráčátko, tohle je Drak. Tedy, on to vlastně ani není Drak, ale Drake, neboli po česku Drejk. A ve skutečnosti je vlastně docela obyčejné štěňátko.
Narodilo se spolu se čtyřmi bratříčky a jednou sestřičkou strašně statečné mamince.

Já vím, že článek by měl být spíš o té mamince, už proto, že jsem ho tak pojmenovala, ale ve skutečnosti je to začátek příběhu o malém Drakovi.
Tedy, já doufám.
Malého Draka bychom chtěli domů, aby nám přinesl tu nádhernou radost, jakou dokáže přinést jen nový a vítaný člen rodiny. A stejnou radost bychom mu taky chtěli poskytnout.
Jak taky jinak, když připomíná plyšového medvídka?
Jsme připraveni utírat loužičky po celém bytě, protože malé dráčátko to ještě jinak neumí a úplně stejně jsme připraveni připlatit si za kvalitní granule, protože přeci nemůže mít nic horšího, než u nás míval StAlík.
Malé dráčátko je navíc úplně nejlepší motivace pro Slečinku, která teď ví, že prostě letos odmaturovat musí, aby ho uživila.
(Pšššt, hlavně se nesmí dozvědět, že ho samozřejmě budeme živit my, pokud by ona nemohla, že se postaráme o tu nejlepší veterinární péči a když na to přijde, tak i o zákonné poplatky.)
A co si budem povídat, přestože naši psíci jsou zvyklí na procházky a pytlíky na hovínka někde při silnici, stejně jsem ta, která sbírá hovínka na dvorečku a tak v tom budu pokračovat, ať už je hovínko číkoliv.
Ale hovínka nejsou důležitá. Důležitá je láska. A my jsme té lásky plní. Naštěstí tedy ne té slepé, hloupé a naivní. Víme, do čeho jdem a co všechno nás to bude stát. Pohodlí na gauči, nerušený spánek, čistá domácnost, klid, ticho a tak podobně, to všechno skončí. Nastane ruch, pohyb a radost.
Stojí to za to.

Ale vraťme se k té mamince, co bojovala právě jako dračice, aby vůbec přežila.
Tahle psí holka byla zrovna roční, když svoje dráčátka přivedla na svět. Už to chce obrovskou sílu, že? Taková holka na začátku puberty…
A neměla to lehké.
Ale já nejsem ten správný člověk, který by měl vyprávět její příběh. Já ji jen jednou hlídala, když pán, který ji má v dočasné péči, musel do práce.
Co se tak hlídá na fence se štěňaty?
Hadičky.

Tahle psí maminka totiž měla na těle hadičky a hlídala se proto, aby žádné z jejích štěňátek nějakou tu hadičku nepopadlo a nevyškublo.
Takže milá dračice byla najednou v domě sama s cizí ženskou a s miminama a měla mi důvěřovat. A já byla ta mrcha, co jí nedovolila vlézt k miminům, co ji nepustila pořádně ani očichat štěňátka a prostě tak vůbec.
A i tohle ta holka zvládla.

Ale jak říkám, tohle není můj příběh.
Její příběh je tady.

Přečtěte si ho, protože je to vlastně příběh o obrovské síle a odvaze.
A hlavně je to příběh o dobrých lidech s velkým srdcem. Protože já v tom příběhu nevidím jen nějakou organizaci, ale prostě lidi, kteří do té péče dávají všechno.
A pokud můžete, pomozte.
Ať už přímo pro psí mámu a nebo prostě jen pro další zvířátka, která fakt nemůžou za to, že si je pořídili lidé nezodpovědní, nepřipravení a občas i naivní, až hloupí…

A pokud se vy rozhodnete jen tak si pořídit nějaké zvíře, zvažte, jestli na to budete mít. Fyzicky, psychicky a finančně.
Protože takové zvířátko není jen o krmení a venčení, ale také o desítkách tisíc, na které se můžou vyšplhat náklady za zdravotní péči.