• 271
  • 37
  • 211 135
  • 59 495
1 2 3 7

Výuka

Když jsem dneska v panice utíkala z domu, abych se pořádně nadechla, měla jsem v hlavě naprosto jasný koncept tohoto článku. Stačilo jen jediné. Sednout k počítači a myšlenku trochu rozvést a hlavně zapsat.
Smůla.
U počítače totiž seděla moje nejmladší smradka a předstírala těžké zapojení do chodu virtuální učebny.
Však taky proto jsem utíkala z domu, že jo…
Začalo to už včera večer. Kde je jako ta kamera a proč ji nikdo nezapojil a jak ona se bude učit. Nakonec si nechala vysvětlit (a potvrdit od učitelky), že kamera na naší straně rozhodně není důležitá…
Jasně, já si tak asi strčím kameru do obýváku, ne?
A ráno to vesele pokračovalo. Ta starší jí zapnula počítač, aby fakt stihl naběhnout, vzbudila malou smradku a šla si na svoji výuku, na noťas. Já si v klidu pospala až do půl deváté, aby se mě zděšeně smradka ptala, proč vstávám. Nelíbilo se jí to, protože pak musela vstávat taky.
Ještě za dvě minuty devět si hrála na telefonu a absolutně neměla tušení, jak se přihlásit do učebny a na výuku. V devět. A pak začala splašeně dohledávat češtinu a penál a podobně.
Já, antitalent, jsem jí tu výuku zapnula. Nevím jak.
Nechala jsem ji pracovat. Na chvilku uklidněná matka. Až vrčení z pokojíčka mi přišlo zvláštní.
Jo jo, chytrý náramek je mrcha žalovací.
A zkuste si křičet na dítě, když má zapnutý mikrofon a váš hlas se krásně ponese virtuálním prostorem k učiteli, že jo…
Ta malá smradka si vesele hrála s telefonem. Jakože Tik Tok.

Ta starší mi běžně nabízí výlet do Tater a vítr z hor. A výlet do Tater je 50% tatranský čaj a vítr z hor je prostě zelená.
Řeknu vám, dneska by ty Tatry byly fakt Nízké Tatry. Přemýšlela jsem nad flaškou Ginu. Přemýšlela jsem nad balením Neurolu.

Nakonec jsem shrabala listí na trávníku.
Ale na středu si tu flašku asi koupím…

Romantika

Ha, synek bydlí sám, holky jsou na noc v tahu, co takhle romantický večer?

Úplně to před sebou vidím.
Svíčky na stole, něco dobrého z panenky, k tomu bramborové dukátky, flaška Bohemky, tichá romantická hudba a my dva.
Abychom to dovršili, bude mít drahý tu proužkatou košili, co mu tolik sluší a já ty postavě lichotící černé šatičky.
A po večeři romantická procházka pod hvězdami. A pak koupel, samozřejmě společná a při svíčkách.
A po koupání je dobré zalézt do pelíšku, ale rozhodně ne rovnou na sex, kdepak, hezky jen přitulit, má to být romantika, ne divočina. Tulit se a povídat si a kdo ví, třeba pak i na to milování dojde, že jo?

Krásná představa.
Nereálná.

Co si budem povídat, on by tu večeři musel někdo uvařit, takže jo, chleba se salámem je taky fajn…
Svíčky na stole vypadají krásně, ale v tom bordelu se ztratí a ještě navíc si nemám kam položit ani talíř.
Tichou romantickou hudbu stejně neslyším, jak vedle vyjí nepřizpůsobiví a jak se hádaj sousedi. No, tak to taky ne. A po Bohemce mě strašně bolí hlava, dám si pivo. A drahý taky.
Je blbost se ke chlebu oblékat do svátečního, co si budem povídat, vytahané tepláky jsou stejně nejlepší, ještě bych zmrzla…
My dva, to jo, to nám zůstalo. Po tolika společných letech si vlastně nemáme co říct. Téma děti je tabu, když jsou pryč, o práci se bavit je taky blbost, když je volno, politika je k naštvání a covid taky není nejromantičtější téma.
Místo procházky pod hvězdami vyběhnem tak maximálně na cigáro. Hvězdy nejsou vidět, stojíme pod stříškou, protože leje jak z konve.
Na koupel taky pečem, máme problém se oba vejít do koupelny, natož do jedný vany. A svíčky nehořej, v koupelně je vlhko.
Napůl mrtví po náročném dni sedíme tupě u televize, koušem ten chleba a přiblblou Policii v akci máme jen jako kulisu k hraní každý na svém telefonu.
Oba líní počkáme, až se televize vypne sama a pak se odvalíme do postele, oba s dobrým úmyslem se aspoň pomilovat, když už nevyjde to tulení.
Ovšem oba usnem dřív, než se vůbec stihnem otočit k sobě…

Tyhle volné večery jsou vážně, ale vážně náročné.
Ale co si budem povídat, ona tam ta romantika nechybí.
Vidíme vzájemnou lásku při každém pohledu a to je teprve ta správná romantika.
Kdepak večeře a pěkný oblečení. Kdepak hudba a svíčky…
Prostě my dva.
To stačí…

Černá kulička

Byly doby, kdy jsem se plácala od ničeho k ničemu, tak nějak jakože v pohodě, jen dovnitř nikdo neviděl.
Navenek jasná pohodářka, trochu splachovací, bordelářka, flink, ale vždycky připravená každého podpořit, na každého se usmát.
Dokázala jsem bavit celé okolí, ať už rozvláčnými historkami nebo jen suchou a krátkou poznámkou. Sluníčko.
Vlastně ani ti nejbližší nevěděli, že za tímhle vším mým světlem je tma. Taková ta největší tma, co bývá pod svícnem.
Tak nějak jsem dokázala tu tmu vzít, smotat ji do malé černé kuličky a na tu kuličku pak nabalovat světlejší a světlejší vlákna, až z ní byla zářící a jiskřící koule. A tohle všechno se dělo samo. Prostě taková jsem bývala.
Pak se to jednou zlomilo. Až moc. Kolem mě se to začalo hroutit. Lidi, který mi nebyli nejbližší, ale přesto byli v mém okolí, se nějak cukli a bylo to. Tak moc jsem se snažila všechno vyřešit, usmířit, rozveselit, povolit všechno, co tady bylo až přitažené za vlasy, tak moc jsem se snažila, aby bylo všechno aspoň jako dřív, případně ještě lepší, až ta koule vybouchla.
Světlá vlákna se ztratila, rozlétla ve větru a všude byla tma.
Dokázala jsem jenom brečet. Každý nádech mě bolel. Tak nějak jsem byla jako ve snu. Zlém snu.
Vlastně si z toho dne moc nepamatuju. Třeba jak jsem se dostala k doktorce a kdo mi vyzvedl prášky. Asi jsem taky volala do práce. Kdo ví?
Pak bylo docela dlouho tmavé období. I to jsem byla já.
Jenže po měsících je z tmavého období období šedé. Není černá tma, kterou bych ukoulela do kuličky a obalila. Je prostě šedo. Nevtíravá šedá, která nikoho neuráží, ale ani nehřeje.
Šedá, která nepotřebuje balit do jiskřiček. Protože zas taková tma to není.
Tak vlastně nevím, jestli mi antidepresiva pomohla…
Bordelářka jsem pořád. A zatímco dřív jsem s tím nedokázala nic udělat, protože depka, ale stejně mě to štvalo, teď s tím taky nic neudělám, protože už mě to neštve. Flink budu asi celý život, netrápí mě, že jsem toho v životě moc nedokázala. A splachovací jsem zase o chlup víc… A míň jsem pohodářka.
Z mého pohledu mi antidepresiva vzala život. Ten můj. Trošku černý, ale pořád jásavý. Antidepresiva mi vzala moji podstatu. Tu, co dokáže udělat z prdu kuličku a tou cvrnkat, až vyhraje celý důlek.
I když to taky není tak úplně pravda.
Antidepresiva mi vzala bogerku. Už nepotřebuju terapii psaním, jsem utlumená.
Nepotřebuju se vypsat, nepotřebuju se vykecat, nepotřebuju nic balit do ničeho.
Dýchám. A dýchám bez bolesti. Dělám všechno a přesto nedělám nic. Jsem poloviční. Uvnitř, navenek jsem pořád nadváhová. A je mi to fuk. Všechno mi je tak nějak fuk.
Čekám na ránu. Nějaká přijde. Bude to bolet, ale nakopne mě to. Někam. Dopředu, dozadu, kdo ví…
Snažím se.
Na chodbě jsem zrušila květnový věnec a tak nějak tam naflákala podzim. Umyla jsem půlku jednoho okna. A venku zasázela jarní cibulky.
Venku začíná tmavé období. Takže třeba trochu rozkvetu, třeba mě to nakopne.
Světlo svíček, barvy listí… Třeba tu šedou prozářím.
Podzimní věnce dělám ráda a ty zimní ještě raději. Oblékám truhlíky do zimního hávu, aby mi nezmrzly cibulky modřenců.
Jen nevím, jak to bude dál s psaním.
Nevím, nakolik budu mít potřebu vypsat se z emocí, se kterými si nedokážu poradit sama. Nevím, jestli ty emoce přijdou.
Strach, vztek, radost, smutek, štěstí…

Reklama neklame

Můj drahý je muž jak má být.
Vysoký, štíhlý, mužný… No dobře, hustou kštici už nemá a kruhy pod očima už mu nikdy nezmizí, ale stříbro na skráních mu jen dodává na přitažlivosti.
Navíc je vtipný, inteligentní a z mého pohledu naprosto dokonalý.

Nevím, jaká jsem já z jeho pohledu, ale pokud zůstanu u toho svého, jsem absolutně nedokonalá.
Dlouho jsem chodila okolo zrcadla a jen jsem s povzdechem nechápala, jak může. A dobrovolně…
Tohle má několik řešení.
Takže nejdřív jsem zhubla.
Asi to nebyla ta nejlepší volba, protože všechno, co mohlo, tak se pověsilo. A samozřejmě to začalo ksichtem a poprsím.
Takže když se projevil jojo efekt a já začala zase přibírat, moc mě to netrápilo. Do chvíle, než mi došlo, že přibírám až z oblasti pod prsama.

Tak to ne. Je fakt, že po té čtyřicítce už se s tím musí něco dělat.
A tak jsem se spolehla na reklamu.
První jsem zapracovala na vlasech. Ne nadarmo se říká, že vlasy jsou ozdobou ženy.

Pořídila jsem si šampon na lesklé a zdravě vypadající vlasy.
Funguje.
Moje vlasy se lesknou. Na černém tričku, na gauči, na koberci. Opravdu, krásně a zdravě mi vypadaly. A padají dál. Po tom, co různě seberu už to dá určitě na čtyři krásné a lesklé paruky.
Přemýšlím, že se možná raději vrhnu na bezšamponovou metodu…
Možná nebudou lesklé, ale budou třeba držet na hlavě a o to, myslím, jde.

Taky jsem přišla na to, že jak mi po zhubnutí visí ksicht, možná by zabral ten omlazující krém, co jsem kdysi od někoho dostala a málem se tenkrát urazila.
S povděkem jsem otevřela kelímek. Na návodu psali, že výsledek je vidět už po týdnu používání a že omlazení je o spoustu let a na dlouhou dobu.
Kdepak, je to lepší.
Již třetí použití omlazujícího krému mě posunulo zpátky o skoro třicet let.
Moje pleť opravdu připomíná moji pleť v období puberty a tam, kde není beďar, tam je aspoň pupínek.
Myslím, že se pokorně vrátím k mýdlu, vodě a vepřovému sádlu, aspoň na chvíli, než podrážděnou pleť zklidním.

Ale musím uznat, že reklama nelže.
Záleží jen na výkladu…

Ovšem nevyřešilo to můj problém se zrcadlem.
To velké zrcadlo na skříni v ložnici se mi stále vysmívá.
Ale ještě mi zbylo jedno řešení.
Prostě jsem to zrcadlo zakryla.

A otázka, jak drahý může, ta se vlastně nakonec taky vyřešila.
Vždyť on přece nechodí do postele s tou starou rašplí, co jí všechno visí a kde to nevisí, tam to kyne. Ani neleze do postele s tou ženskou se špatnou pletí, co jí řídnou vlasy.

Chodí do postele se mnou. S tou úžasnou, milující, geniální, vtipnou a skromnou ženuškou, která ví, že má svojí cenu a že ta cena je fakticky vysoká…

Leze mi to na mozek

Znáte všichni ten okamžik, kdy nemůžete najít klíče, hledáte všude, víte, že jste je před chvilkou viděli a klíče nikde?
A ejhle, klíče se najednou najdou, přeci jen, nemůžete věčně hledat něco, co držíte v ruce, že?

Já tuhle hledala brýle. Ty na čtení. Jsou taky na dálku, jen na menší.
Hledala jsem, hledala, najít nemohla… Však hledejte něco bez brýlí, že?
Když jsem si chtěla ze zoufalství nandat ty normální, na dálku, že se tedy po nich porozhlédnu, teprve mi došlo, že hledám ty brýle, co už mám nějakou dobu na očích.
Stává se mi to aspoň jednou do měsíce.
Jsem neskutečně roztržitá a měla jsem to i před nouzovým stavem. Ovšem teď je to horší. Častější.

Trošku naštvalo rodinu, když jsem s vařečkou v ruce nejdřív hledala vařečku a potom zapomněla, proč ji hledám a vzpamatoval mě až pach spálené cibule…
Naopak rodinu pobavilo, když jsem špinavým hadrem na vytírání přejela okno v kuchyni.
Trošku se rozčilují, když přenáším věci. Něco někde vezmu a na své cestě bytem to jinde položím…
Stane se…

Ovšem to, co se mi povedlo dneska, to už mi přijde trošku nad míru.
Musím se pochlubit tím, jak moc zodpovědný občan jsem.
Vzhledem k tomu, že jsme vlastně malý barák, uzavřená komunita, děti od sousedů i v této nepěkné době koledují i u našich dveří.
Chráním je a nosím roušku.
Vylezla jsem z postele, zabalila se do županu, hadr na hubu a šla jsem otevřít dveře.
To je pořád ještě dobrý, tak to má být…
Ovšem teď mi rouška voní po mentolu a vesele pění v kastrůlku.

Dobře, možná bych si příště mohla pamatovat, že na čištění zubů je opravdu lepší si tu roušku sundat… Třeba ne hned, ale všimnout si toho skoro za dvě minuty…?

Valentýn

Je únor a já ho beru jako měsíc lásky.
V tento měsíc mají svátek obě moje dcery. Obě počaté z lásky. A po únoru je březen, který stále ještě vnímám jako měsíc knihy a knihy prostě miluju, takže kdy to lépe vyjádřit, než měsíc předem?
Navíc jsem šťastně zadaná, stále ještě a tak zkrátka nepřijde ani klasický Valentýn.
Ne že bychom to doma nějak slavili, to zas ne, ale co kdyby?

Nemám ráda řeči o tom, jak to je komerční a americký svátek.
Americký není, to je první věc a o tom, jak moc je komerční bychom si mohli klidně povídat. A bylo by to na dlouhou diskuzi.
Já na něm totiž nic komerčního nevidím.
Nepotřebuju dárek, romantickou večeři a bez kytky se taky obejdu.
Můžu být potěšená, když dostanu čokoládu, ale co na tom, kdybych ji nedostala (a že ji asi nedostanu), prostě bych si ji koupila sama, až budu mít chuť.
Ideálně bych mohla tento svátek slavit v sexy prádélku, ale co si budem povídat, ono sexy prádlo na slečně z reklamy asi bude sexy i neretušované, ale když si to oblečujá, jsem sexy asi jako buldozer a ani tím si nejsem jistá.
Také je skvělá oslava při romantické večeři. To jsme měli loni, když nám naše nejmladší uklidila stůl (dodnes hledám některé důležité věci), prostřela, zapálila svíčky a uvařila báječný a naprosto neromantický buřtguláš.
Nebo kapka sektu by taky nebyla na škodu, ale s práškama na ředění krve se to přeci jen trochu tluče.

Ale romantiku nepostrádám.
To zas ne.
Jen si pod tím pojmem asi představuju něco trošku jiného, než ostatní.

Tenhle měsíc se rozmazluju.
Voňavé svíčky pálím vždycky, v únoru víc ty červené, ovocné. Vanilka mi až tak romantická nepřijde a umělou vůni růží nepreferuju.
Častěji zalézám do vany, provoněné domácí solí do koupele. No co, je únor a vana je druhý nejlepší způsob, jak se zahřát.
Ten úplně nejlepší způsob je postel a sex.
No,  je únor.
Taky prolamuji začarovaný kruh. Kruh prokrvených rtů.
Oni totiž polibky prokrvují rty a prokrvené rty mnohem víc lákají k polibkům.
Tak švindluju. Měkkým kartáčkem na zuby a kokosovým olejem si rty masíruju skoro denně. V únoru. A jinak sem tam…
A pod černou mikinu si oblékám barevná tílka. Sice to nikdo neví, ale já mám den veselejší.
To je jako s tím sexy prádlem. Nikdo nemusí vědět, že ho má žena na sobě, ale ona sama se cítí víc sexy a podle toho jí září oči a o pohybech ani nemluvím.

Já mám prostě únor a Valentýna ráda.
Kdyby nic, vždycky můžu mít ráda sebe.
Rozmazlovat se třeba tou vanou a čokoládou.
A když na to dojde, můžu být trochu komerční a koupit si tu kytku, ne?

Dobrovolník

Marodím. Marodím hnusně. Dobře, už můžu dýchat, protože plíce se umí uzdravit, ale unavená jsem.
Zápal plic je mrcha.
Embolie je taky mrcha a podle všeho se postarala o ten zápal plic. A taky o zánět pohrudnice a, logicky vzato, díky za něj a díky za tu bolest.
Kdyby to nebolelo, tak k doktorovi nejdu, to je jasný… Co bych dělala u doktora s kašlem… A co bych dělala na pohotovosti a v sanitce a na urgentu…

Marodím a flákám se.
Ne že bych se flákala tak moc, to nádobí je schopný počkat, takže se musí umýt dřív, než proroste do dalších místností.
Žrát se taky musí, takže pokud nevařím, minimálně na to dohlížím.
A někdy je potřeba aspoň zamést, což je sranda, neboť mám novou podlahu.
Popravdě, v lepší dny se dá umýt i chodba, i když jsem si, podle všeho, všechno to marodění na té chodbě uhnala.

Ale jestli někdo čeká, že budu na dvorku hrabat listí, tak je ten někdo na omylu. Zachumlaná do zimní bundy jsem instruovala toho svýho chlapa, jak ostříhat hortenzie a astřičky. A podobně. Protože ty jsou moje. O svý se já postarám nebo si to zařídím, to zas jo.
Taky vybírá sud, protože k zazimování mi nepřijde dost vhodný počasí. Ne že by bylo zvlášť hnusně, ale nemrzne tolik, abych se bála nechat sud venku. Když ho uklidím, každý déšť nám poteče pod barák…
A v neposlední řadě dělá ten můj doma to, na co já zrovna nemám síly. Třeba to vaření, když je doma. Nákupy.
Takže dobrovolnou činnost ho jen tak dělat nepošlu.

A že by to chtělo.
Třeba to listí, že jo…
No a nebo tu svinskou práci, kterou tady celý roky dělám já.
Kopání kanálku na sračky.
Jako jo, mohla bych se za to slovo omlouvat, zvlášť, když memám jistotu, že to, co tady teče, jsou vážně sračky, ale vzhledem k tomu, že to prosakuje z nepřizpůsobivé žumpy a stejně to páchne, nevím o jiném slově, které bych použila.
Neidentifikované mokro? To bych kecala, já to identifikovala.

Takže ten kanálek…
No, nekopu ho. Už skoro půl roku ho neobnovuju a tím pádem se ono mokro rozlévá do půlky našeho dvorečku.
Kanálek se samovolně zanáší, to je jasný, ale mimo to je i rozjetý sem tam nějakou dodávkou, která přiveze dřevo na topení, přiveze pračku, odstěhuje starou skříň…
Takže co? Já ten kanálek nezrušila žádným autem, já do něj žádný bordel nehodila a já ho tím pádem nemíním ani obnovovvat.
Jo, mokro na dvorku mě neskutečně vytáčí. Možnost libovolné infekční choroby mě neskutečně vytáčí.
Ale mnohem víc mě vytáčí stesky sousedů na to, jak máme mokro na dvorku.
A pomalu mi dochází, že všechny kolem sebe rozmazluju.
Je nás tu šest partají a jen já umím kopat motykou?
Jasně, od nás to mokro nepochází, nemusíme s ním nic dělat, že?
Ale nás to mokro štve, takže Bára to udělá???

Kdyby to byly děti, pochopím to. Jo, máma se postará, ale v baráku je dalších deset dospělých. A oni spoléhají na to, že to udělám já?
Že já budu hrabat listí a odhazovat sníh? Zametat chodník a kopat kanálky? Čistit potok, rovnat dřevo na ohýnky, uklízet dvorek po smradech?
To jako fakt? 

Tak to ne, drahouškové. Já totiž marodím.

Najděte si jeného dobrovolníka, nového kreténa, který se bude starat o to, abyste si žili jako v bavlnce a nemuseli se o nic starat.

Já končím.

Síla a vůle

Kde není vůle, tam není síla?
Je to tak? Nevím…
Každopádně vím, že moje vůle i moje síla se někam vytratila.
Jásala jsem každé ráno, že se mi podařilo vstát. Ono “jásala” tedy není přesné, na nějaký jásot mi nezbývala ani ta síla, ani ta vůle.
Rada zní: “Radujte se z každé maličkosti.”
Tak jo, raduju se z toho, že ráno opravdu vstanu. Raduju se tolik, že se mi podaří vykouzlit úsměv na tváři. Někdy trochu unavený, ale jo, je tam.
“Buďte optimističtí.”
Fajn, jsem sluníčko. Hlaholím do okolí, že jako dobré ráno, že svítí sluníčko, prší, je pátek, je středa, cokoliv, jen aby to znělo radostně.

Nikdo neví, kolik energie musím vložit do toho úsměvu, do té “radosti ze života”.
Tolik energie rozdám při kontaktu s lidmi, že mi nezbyde pro rodinu, pro sebe, pro běžné činnosti.

Když už se mi podaří uvařit si kafe, hodně často se stane, že ho nevypiju. Nemám už sílu si ho podat z linky. Když si ho podám, nejsem schopná se ho napít, prostě to nejde.
Málokdo to chápe. V mém okolí to chápe jen jeden jediný člověk. Moje sousedka. Je na tom totiž stejně.
Je to sousedka, kterou jsem odvedla k doktorce, abych jí pomohla, protože jsem věděla, že ona sama si pomoct nedokáže. A věděla jsem to proto, že jsem na tom stejně.
Jsem na tom stejně prakticky celé roky.
Diagnóza? Deprese.
Nikdo to nevěděl. Nikdo to nepoznal. Protože to je uvnitř. Není to vidět na první pohled. Takový člověk netrpí nějakou jasnou bolestí, nekulhá, nemění barvu…
A ne, není to o tom, že se ten člověk přestane smát. Může se smát, mít dobrou náladu, ukazovat světu, že je mu skvěle, ale uvnitř to je. Zůstává to tam. Ten člověk nespí. Dokáže celé noci probdít. A nebo spí až moc. Prospí noc i půlku dne. A druhou půlku taky, když na to přijde.
Vím, že kdybych svoji úžasnou sousedku požádala, aby mi uvařila, protože mi není dobře, půjde a udělá to. Přestože není schopná se zvednout a uvařit svým dětem. Nemá na to sílu.

Ne, není to o tom, že by byla líná. Jen to prostě nedokáže.
Vím to. Mám doma bordel. Ale jako fakt bordel. Kupí se, den za dnem, je větší a větší. Sem tam jdu a něco zvednu, ale pak to stejně jen odložím na jinou hromadu. Vrchol mé hospodyňské činnosti je oběd, i když třeba až po třetí odpoledne, praní a věšení prádla, jen někdy to peru dvakrát, třikrát, protože to nechám v pračce a když už se dokopu k tomu, abych to pověsila, věším ven, protože vím, že to pak musím sebrat, doma na sušáku mě k tomu nic netlačí. A když seberu, vzorně poskládám, položím to do obýváku na gauč.
No a co, tak nemáme kde sedět. Ono mi to je fuk, stejně nemám sílu koukat na televizi. A pokud už se tam nějakým způsobem dostanu a někdo ji zapne, pak už nemám sílu se zvednout a jít třeba spát.
Nejím. Ne proto, že si nejsem schopná si uvařit, ale i proto, že už si nějak nezvládnu nandat a sníst to.
Nejsem schopná si číst. A když už vezmu knížku do ruky, pak knížku stokrát přečtenou, protože nejsem schopná se soustředit. Už se nedokážu soustředit ani při běžném hovoru.
Veškerou energii jsem vložila do zaměstnání.
Skvělé, telefonistka. Tolik starostí jiných lidí, že zapomínám na svoje trable. Ještě si v práci spoustou věcí nejsem jistá, copak o to, ale pomáhám lidem, takže svojí práci vážně miluju. A jednou v tom můžu být opravdu dobrá. Vím to.
Ale ne teď. 

Nevím, co byla poslední kapka.
Práce? Děti? Sousedský konflikt?
Sesypala jsem se natolik, že jsem nemohla dýchat. Po bylinkách na nervy jsem byla schopná se aspoň rozbrečet, když už nic. Došla jsem si k doktorce.
Mám se opakovat?
Diagnóza? Vlastně jde jen o předběžnou diagnózu. Jo, jasně, deprese. Už se do toho stavu nechci dostat. Jsem na krajíčku téhle propasti každým okamžikem každého dne. Místo lana mám prášky.
Ne, není to z práce.  Ano, bylo těžké jít makat po dvaceti letech, ale ne, není to z toho. Jen to možná byla poslední kapka. Kdo ví?
Možná se to dozvím. Objednám se k psychiatrovi a ne, nepociťuju to jako slabost. Naopak.
Já totiž pomáhám ochotně každému, takže je na čase přijmout pomoc od jiných.

Kvůli sousedce jsem četla spoustu článků o tom, jak pomoct člověku v depresi.
Ze všech rad bych vypíchla jednu.
Snažte se ho pochopit. 
Uvedu malý příklad, půjde třeba o nádobí. Pochopte, že to, že to nádobí není umyté není věc jeho lenosti. Nehledejte příčinu. Nekárejte a nemoralizujte.
On člověk v depresi moc dobře ví, že to nádobí už dávno mělo být umyté a, popravdě, to neumyté nádobí tu depresi prohlubuje, ale sílu k tomu, aby to změnil, aby to nádobí umyl, tu v sobě nenajde. Není to výmluva.

Čeká mě boj. Dlouhý a dlouhý boj, ale narozdíl od toho boje, který vedu už roky, jsem se rozhodla nebojovat sama. Už vím, že síla a vůle prostě nestačí. Tohle je víc.
A teď už vím, že tenhle boj můžu vyhrát.
A vyhraju.

Životní standard

Já jsem ta, co čte.
Obvykle čtu knížky. Uznávám, že posledních pár let, co jsem fakt máma, jsem skončila na detektivkách a romantice. Na knížkách, na které se nemusím soustředit na sto procent.
Poslední dobou už se nesoustředím vůbec a tak jsem skončila u článků na netu.
Poradny, příběhy, události…
Motory, sport, pro ženy, novinky…
A čtu i horoskopy, jen se jimi asi moc neřídím, protože než dočtu konec, zapomenu začátek.

Ale asi nejraději mám rady.
Jak ušetřit.
Jak zhubnout.
Jak si udělat krásný domov.
Jak vytvořit krásnou zahradu.
Jak šetřit životní prostředí.

Asi takový kraviny začnu psát taky, protože ty nesou.
Jinak si to nedovedu vysvětlit.

Jak zhubnout? No, tak si nekupujte koblihy a k obědu si nedávejde dvacet deka masa, ale jen deset. A do jogurtu sypte jen hrst cereálií a ne dvě hrsti. Každé jídlo proložte čerstvou zeleninou.
Jůůů, kdy já naposled měla koblihu? A cereálie do jogurtu? A počítaj se ty jogurtový s*ačky za pětikačku? A dvacet deka masa k obědu??? Kruci, jsou dny, kdy mám z dvousetgramového masa oběd pro celou rodinu a ještě zbyde na večeři… A fakt k tomu nezakousnu čerstvou papriku, čtyři rajčata a čtvrt okurky… Nemluvě o tom, že tyhle dovážený pochutiny asi nejsou zrovna kvalitní…

Jak ušetřit?
Každý měsíc odkládejte desetinu svého příjmu na penzijní spoření a polovinu ze zbytku na stavebko, či tak něco… Nepřekračujte datum splatnosti. Nekupujte zbytečnosti. Nekupujte na dluh. Odložte si na neočekávané výdaje…
Ha ha, každý měsíc nám tak desetina příjmu chybí. Rozhodně nepřebývá. Tím padá i ta polovina na stavebko nebo jakékoliv jiné spoření. Kreditní karty jsou u nás tabu. Nemáš na to? Tak to nepotřebuješ. Stejně tak splátky. Tím pádem se slušně vyhýbáme upomínkám za nezaplacení dlužné částky. Nedlužíme. Ovšem na neočekávané výdaje si asi neodložím. Jsem ráda, že mám v obálce tři dvoustovky, abych mohla poslat dceru na intr. Dvě stovky tam prostě být musí pořád.

Krásný domov už si asi neudělám a krása mojí zahrádky spočívá v tom, že je kolem pampelišek krásně vypleto.
No dobře, to už kecám. Mám tam orlíčky, hortenzie i rododendron. Prostě to, co jsem vyžebrala, popřípadě nenakradla, ale našla u cesty.

Ale asi nejvíc se tlemím u toho životního prostředí.
První, co jsem si o tom přečetla, mě dostalo do kolen. Já totiž šetřím životní prostředí asi úplně nejvíc.
“Odpusťe si, alespoň jednou ročně, aspoň jeden let do zahraničí.”
Takže jo, životní prostředí se mě bát nemusí.
Kam můžu, tam jdu pěšky. V rámci rodinného výletu berem pytel na bordel a co najdem, seberem. Ono to totiž vyjde levněji, než dojít po dvou kilometrech do hospody, napucnout si bříško, zapít to dvěma dvanáctkami a odvalit se zas dva kilometry domů…

No nic, já prostě asi žiju jinde.
Nepřipadám si chudá, protože jsem schopná vypláznout každý měsíc patnáct táců za bydlení, protože máme auto a protože uživím tři dvě děti.
A vlastně si žerem královsky, koukala jsem, co stojí domácí marmeláda, nakládaná zelenina, pečený čaj a medvědí česnek, krabička kopřiv, snítka máty, meduňky…
Hmmm, jsou lidi, kteří na takové pochoutky nemají. Dát osm pětek za skleničku marmelády? Za decku pečeného čaje?

Obávám se, že i kdybychom se nějak dostali k penězům, budu vařit z kousku masa, nakupovat v akci a šetřit životní prostředí. A vařit si svoje marmelády a čaj z bylinek…

A, popravdě, nežiju takhle sama. A vlastně si žiju dost dobře. A ještě bude líp… Už brzy…

Samoživitelka

Mám úžasnou sousedku.
Přistěhovala se sem s manželem a dětmi a my ostatní z toho měli trochu obavy, protože těch dětí tady je už tak dost.
Teď, po dvou letech, vedle zbyly dvě děti a tahle báječná sousedka. Říkejme jí třeba Marta.
Manžel se odstěhoval a po něm jí zbyl jen rozsudek o rozvodu. Děti měla už z předchozího manželství.
Občas sem zajedou i další dvě děti, ale ty už si na dvorku nehrají. Jsou to mladí dospělí. Na intru.
Tyhle čtyři Marta živí.
Ještě má jednoho synka, kterému do dospělosti mnoho nezbývá, ale ten žije se svým tátou.
S tátou, kterému bylo vyměřeno výživné na čtyři zbývající.

Ať počítám, jak počítám, ono vyměřené výživné je výsměch a výsměch to byl i v době vyměření, v době, kdy Marta žila ještě v jakž takž harmonickém manželství.
2 200 korun.
Kdepak, ne na jedno dítě. Dohromady na všechny čtyři.
Co si budem povídat, dalo se to. Marta a její manžel pracovali na střídačku na tři směny, měli dvě výplaty, z toho se dá nájem zaplatit a intr taky.
I obědy ve škole, i školka.
Ale už to bylo na hraně a dokonce tolik, že ono manželství zkrachovalo. Jo, jak je v životě nějaké napětí, musí se projevit i ve vztahu… A když se ti dva skoro nevidí, aby si o tom mohli popovídat…
Najednou je Marta sama na dvě děti a na placení dalším dvěma. Ty další dvě, to je vlastně pohoda, ale co ti prckové?
Kluk ve třetí třídě, holčička ve školce… Samotné to doma nechat nemůže, to je jasné…
Takže konec směnování.
Ve fabrice jí rozhodně nevyšli vstříct a Marta je najednou nezaměstnaná.
Otec dětí má sice platit směšně málo, ale pro Martu by už tohle bylo dost. Co si budem povídat, je rozdíl, když dva tisíce přebývají a když chybí… Za takový směšný přebytek si člověk prd koupí, ale když se dvou tisíc nedostává, je to strašně moc.
A kdyby chyběly jen ony dva tisíce, že jo?
Ať dělá cokoliv, patnáct za bydlení zaplatit musí. A na nějakých pět vyjdou ti dva na intru. A obědy ve škole, školkovné a strava ve školce, další školní aktivity…
A kde je jídlo, hygienické potřeby a další?
A co dělat, když podpora ani na tolik důležitých patnáct nevyšplhá?
Jak se zařídit, když nemá Marta ještě po tři měsíce nárok ani na sociální dávky?
A co hůř, co dělat, když otec dětí na alimentech nezaplatil ještě ani korunu, protože se okamžitě po soudu o výživné odvolal? Rozsudek padl v srpnu, máme duben a ve schránce jen ono odvolání. Kdy jako bude nový soud? Kdy se Marta dočká nějaké pomoci?
Ona si děti sama neudělala. Ona si je vlastně ani pořádně neužila, protože na mateřské byl jejich otec a Marta si odmakávala živobytí ve dvou zaměstnáních.
A už tolik síly nemá a co víc, děti ji potřebují.

Jo, možná se pár lidí pozastaví nad tím, že si ženská pořídí pět dětí, když je evidentní, že na to nemá, že jo…
No, já Martu nemíním nijak odsuzovat.
Rozhodně si totiž nemyslím, že bych měla právo někoho soudit.

Naopak.
V tomhle případě se hluboko skláním. Před dámou, která má v sobě tolik síly, že dokáže překonat odchod milovaného muže, ztrátu zaměstnání i veškerých jistot a ještě tohle všechno zvládne s takovým smíchem, že se zvedají koutky každému v okruhu celého kilometru.
Jo, možná brečí doma do polštáře a sem tam u nás na kafi, ale chuť do života, chuť do boje, ta vždycky zvítězí a ze slziček vykoukne Marta, jak ji známe, jen zase o chlup silnější.

1 2 3 7