• 3
  • 3
  • 221 290
  • 62 089

Barák na odstřel

Svět okolo se mění. A nemusím chodit daleko. Uznávám, že mám něco odžito, ale přeci jen…
Když jsem byla malá holčička, byly v našem okolí samé zahrádky. Mezi naším dvorečkem a fabrikou bylo těch zahrádek fakt dost.
Tu nejdál, na naší straně potoka, měla naše prateta, takže jsem těmi zahrádkami chodila. A taky si moc dobře pamatuju, jak kdosi přišel s tím, že mají zahrádkáři své zahrádky opustit, v poměrně krátké době a rozhodně beze všech nároků.
Už to budou desítky let. A co?
Nic. Místo krásně udržovaných zahrádek máme mezi dvorečkem a fabrikou totálně neudržovaný kus nějaké travnaté a plevelové plochy, kam tmaví odvedle házejí své odpadky, kde se v loužích vypouštěné žumpy probíhají potkani a odkud se šíří smrad a navíc ještě plevel. Jen o maličko lepší je to v té části za potokem. Tam totiž nejsou odpadky a žumpa. Tedy, odpadky tam jsou taky, ale už takové ty větší, jako pneumatiky, kola a kostry z kočárků, sem tam nějaké skruže a podobně.
Moc dobře pamatuju, jak nešťastná byla prateta a jak nešťastní byli další zahrádkáři. Dost často to byli důchodci, kteří měli jen tuhle jedinou radost.
No, svět se mění…

Na druhé straně ulice, mezi námi a školkou, byly také zahrádky.
No dobře, školka už není školka, ale jakési středisko pomoci, ale rozhodně už mezi námi nejsou zahrádky. A taky už tam nejsou ty tři nádherné garáže, ke kterým jsme byli odesíláni při hře na schovávanou.
Zahrádky už nefungují taky asi po dvě desetiletí. Jedna z chytrých sousedek si rostlinky nevyryla a tak ještě asi po tři roky sklízela slaďoučké jahody na tajňáka, vždycky za večera, když se začalo stmívat. A na konvalinky tam chodím taky každý rok.
Ovšem tady už se něco pohnulo, to zas jo. Tady už se aspoň staví.
Pár let.
Tak patnáct.

Nejdřív nedostali povolení, pak z činžáku vyprojektovali dva vila domky a postavili… chvilka napětí… činžák. Tedy, nějaké monstrum, jakože opticky rozdělené na “dva” domy.
Nevím, jestli jim potom zatrhli stavbu nebo jestli prostě jen došly prachy, ale to divné a obrovské torzo tady stálo celkem dost let.
Pak jim vykradli jeřáb.
Naštěstí.
Při každém větším větru jsme se báli o náš barák i naše životy… Přeci jen, kýval se hodně.
Asi dva roky potom, co odvezli jeřáb, začali bourat.
Přesněji někdy v roce 2017. A hbitě tam, na srovnané ploše, začalo růst nové monstrum.
Tentokrát to opravdu vypadá jako dva domy v těsném sousedství, ale když se člověk podívá pořádně, je vidět, že mají společné základy a já nevím, možná budoucí garáže, sklepy, či co.
Tahle mrcha je ještě vyšší, než ta minulá, takže s odpoledním sluníčkem na zahradě se od druhé půlky srpna až někdy do května loučíme.
Ovšem za ty tři roky stavba nad očekávání pokročila. Mají střechu a dokonce už i plastová okna. Od loňského jara.
Od té doby zase nic, pokud nepočítám tu ceduli z realitky.
Ale prý už jsou jednotlivé byty prodané. Jak ty z první stavby, tak i ty ze druhé.

Nějak nevím… Není ona to trochu škoda?
Já si musela pořídit sušičku, protože prádlo už mi na trávníčku neuschne, do tří místností jsem musela pořídit výkonnější a úspornější stropní svítidlo, aby nás ta elektrika nesežrala a torzo ošklivého baráku jenom hyzdí naši čtvrť.
A ještě pořád nevidím žádný užitek.
Teda… Určitě z toho jistí lidé užitek mají.
Tohle se tady bez podmáznutí na správných stranách zaručeně nemohlo postavit…

Ten barák mě štve. A hodně.
A co je horší, mezi námi a fabrikou se má vlastně taky stavět. Jen sedm malých domečků.
Sedm maličkých a celkem to má být nějakých skoro 700 bytů.
Takže malé domečky? Po stovečce bytečků? 
Mám takový hloupý pocit, že se budu moct natrvalo rozloučit i s ranním sluníčkem.
Možná mám raději ty odpadky a potkany a žumpu…

4 Responses to Barák na odstřel

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *