• 391
  • 115
  • 249 197
  • 70 522

Bara

1 2 3 7

Botičky

Jásala mi sousedka, že bude moct koupit svým dětem botičky.
Co si budem povídat, dětské tlapky prostě rostou rychle.
I naše malá smradka by nové boty uvítala. Přeci jen, ty zimní se kupovaly loni a a mezi jedenáctým i dvanáctým rokem věku dítěte to dělá v pohodě i dvě čísla.
A vláda nám slibuje otevření obchodů s dětskou obuví v rámci rozvolňování.
Jen jestli tohle nebude trošku diskriminační.
Malá smradka zatím sáňkuje v mých oteplovákách a pomalu přechází i na moje sněhule. Není to ono, přeci jen, trošku ji tlačí.

Moje sladká dvanáctiletá holčička má totiž nohu někde mezi číslem 42 a 43.
Myslíte, že jí koupím boty v dětské obuvi?
Podle čeho se bude kategorizovat dětská obuv?

Zatím to je podle velikostí, ale neměli by to třídit spíš podle věku?
To bychom mohly v pohodě švindlovat, protože smradčiny boty obuju jak já, tak slečinka…
Ale zas pokud to bude i nadále podle velikostí, jak k tomu přijdou puberťáci?
A to stejné je s dětským oblečením.
My si to tady v baráku posunujem od bytu k bytu, od dítěte k dítěti, ale u dětí nad deset let tady krásně vidíme, jak se pomalu vytahují do výšky. Nebo spíš rychle. Holé kotníky, rukávy u bund do půl předloktí…
Kluk odnaproti má ve svých čtrnácti letech skoro metr devadesát. Najednou, z ničeho nic…
Na něj už v dětském taky nenakoupí…

Přijde mi dnešní doba poněkud absurdní.
Chápu, že ti nahoře to mají těžké. Fakt to chápu.
Ale prostě mi tam ten selský rozum strašně chybí…

Naivita

Byla jsem  na plicním, po té embolce na tom tak trošku trvají.
No, mám menší srůsty na plicích, ale omezovat by mě to nemělo.

Každopádně o tom vůbec psát nechci. Jen jsem tam potkala známého a co tak dělat v čekárně, že? Dali jsme se do řeči.
Známe se přes jeho manželku, moji kamarádku. Taky už se nevídáme nijak často, jen dokud to šlo, potkávaly jsme se pravidelně v sekáčovém výprodeji.
Vždycky jsme si našly chvilku na malý pokec. Já se třeba zajímala, proč nikdy nekupuje nic manželovi. A ani po pánském oblečení nekouká.
No, mažel by prý hadry ze sekáče nenosil.
Před Vánocemi jsem s ní měla kus společné cesty a tak jsem byla u toho, když mu kupovala luxusní kravatový set za naprosto hříšné prachy.
Znám ji, vím, jak žije, takže jsem ji taky vesele sprdla.

Manžel ji asi moc dobře nezná. Říkal, že přemýšlí o rozvodu.
Normálně se takové věci asi nesdělují, nevím, co se mu honilo hlavou, třeba že půjdu a jeho ženě to vysvětlím, že ji napravím, či co…
Ptala jsem se na důvod. Je to zlatá ženská…
Už to prý není ono. Ještě snese, že je zanedbaná, že o sebe nepečuje, ale vůbec se mu nelíbí, co dělá s prachama, co jí dává.
Totiž takhle… Ona je v domácnoosti, protože jemu to tak vyhovuje. Popravdě, on vlastně ani neví, že některá dopoledne, kdy jsou děti ve škole a školce, chodí uklízet, aby měla nějaké svoje peníze.

On jí posílá měsíčně prakticky přesně polovinu své výplaty, takže zhruba pětadvacet tisíc.
On dokáže uspořit. Sobě platí stavebko, oběma dětem taky a ještě mu spousta peněz zbývá na účtu.
Tak jak je možné, že jeho ženě před výplatou peníze dochází?
A navíc, ať si představím, že pod stromkem našel jen blbou kravatu, dvě košile, zapalovač a pero.
Vždyť on jí přeci koupil stříbrný řetízek a taky náušnice a dal za to skoro tisícovku…

Naivka.

Ptala jsem se, kolik platí nájem…
Jo, tak to on neví, to má na starost žena. I elektřinu má na starost. A školu, družinu, školku a samozřejmě celou domácnost, jídlo, drogerii a podobně.
No a samozřejmě taky oblékání celé rodiny. Včetně jeho obleků, protože on v prestižní kanceláři nemůže chodit pořád v jednom saku, ne?

Vím, že jeho žena je kouzelnice.
A myslím, že pokud její muž bude přemýšlet nad otázkami, které jsem mu položila, přijde na to taky.
Ukázala jsem mu na netu,  kolik tak stojí kravatové sety, dokonce jsem našla i ten, co dostal.
Takřka tvrdě jsem mu doporučila, aby se ženy zeptal, kolik platí za bydlení. Mám o tom představu, protože jsou v nájmu u stejného majitele, jako já. Aby se zeptal, kolik se platí za družinu a kolik dělá školkovné.
Aby se podíval, kolik stojí kostka másla a kolik kilo jablek…
A aby, až to půjde, zaplatil ženě kadeřníka a koupil jí třeba nějaké krásné šaty. Neobnošené. A boty.

Těším se, až nám otevřou “náš” sekáč a já zas pokecám s jeho ženou.
Možná už bude mít i na nové oblečení, ale je jako já.
Taky nechápe, proč by měly mít děti nové oteplováky na sáňkování za barákem.

Někdy nedostatek komunikace vede k velmi špatným koncům. Já doufám, že zrovna tihle dva to napraví.

Dráčátko

Tak a je to tady. Tedy doma. Nebo tak něco.
Zabydlelo se u nás malé dráčátko. Vlastně štěňátko. Skoro černá koule chlupů.
Věděli jsme, že začátek bude náročný, ale že takhle náročný, to nás ani nenapadlo.
Čekali jsme malého trhače, uklidili jsme kvůli tomu všechny boty, zakryli kabely, na skříně nastavěli všechny krabice, ale vlastně na nic.
On ten náš malý trhač vlastně vůbec není trhač. Je to sedmispáč.
Tuhle se sice popere s vyřazenou rukavicí, ale pak si najde nejbližší lidskou nohu, na kterou se stulí. To totiž miluje ze všeho nejvíc. Spánek na lidské noze.
Jako když jsem myla nádobí a ten maličký smrádeček se přišmrncnul a k tomu dřezu mě prakticky přikoval. No, když už jsem tam musela stát, aspoň jsem to nádobí i utřela.
Ve vzácných chvilkách divoké hry se holčičky div nepoperou, která toho okamžiku využije.
Jak říkám, to JE náročný.
Perou se i o venčení. Ve dne chtějí chodit obě, ale v noci žádná. A ráno v pět to tuplem není potěšení.
Popravdě, ono se nechce ani štěněti, přeci jen, na teplé lino v kuchyni se čurá daleko líp.
Ale už si trošku zvyknul. Naučil se vyčurat na dvorku a hurá, už sedí u domovních dveří a když ho hned nepustíme dovnitř, začne klidně i výt.
Na to, jak je chundelatý, je docela zimomřivý. Já vím, musí si zvyknout.
Ovšem jsou chvilky, kdy venku i vydrží.
Třeba když přijde synek a přivede StAlíka a malého Jupitera.
Mimochodem, Jupitera od synka dostala jeho slečna, je to nějaký bulíkový kříženec a je to pošuk. Jestli existuje nějaká stupnice psího temperamentu, jsou Jupiter s Drakem na úplně opačných koncích a zhruba tak stejně daleko od středu.
Ale musím Jupitera pochválit, má nový domov necelé dva měsíce a už naprosto perfektně slyší na své jméno.
Náš Drak už také slyší na jméno, ale pokud zrovna bojuje s kusem kytky, co kouká ze sněhu, je mu to fuk.
Vlastně na jméno přijde jen v případě, že v lidské ruce tuší piškotek nebo jinou laskominu.
No, nějak se to naučit musí,  že jo…

Nejlepší stejně byly ty první okamžiky.
Princezničce se řeklo, že ho máme půjčeného, aby si ten pán, co má štěňata doma, mohl oddechnout aspoň trošku.
Ta její nafouklá držtička stála za pohled. Pookřála až ve chvíli, kdy se jí Drak stulil v náročí, že bude spinkat. A teprve večer, když drahý přišel z práce, jsem jí řekla, že je náš.
No jo, brečely jsme obě. Takovou radost, takový pocit absolutního štěstí telefon nevykouzlí.

Ale do rodiny zapadl tak nějak okamžitě a přirozeně.
Naprosto v pohodě přijal fakt, že má svoji bedýnku a i když občas pokníkne steskem po sourozencích, spí tam úplně v pohodě. A když náhodou nespí, natahá si do bedýnky všechno, co považuje za svoje hračky. Třeba krabičku od čaje.
Musím mu to tak třikrát denně probrat, aby se tam vešel.

Užíváme si to, ale stejně jsme takoví nedočkaví. Přemýšlíme, co z takového kříženečka asi vyroste.
Podle velikosti tlapiček by to mohlo být telátko.
Budou mu dva měsíce a blíží se šesti kilům…

Ještě bude sranda.

Příběh dračice

To se takhle jednou  v pátek třináctého vyklubalo na svět malé dráčátko. Vylíhlo se z jednoho z šesti vajíček a mělo se čile k světu…

Co to plácám… Žádné vajíčko. Přestože se dráčátka klubou z vajíček, tohle není obyčejné dráčátko, tohle je Drak. Tedy, on to vlastně ani není Drak, ale Drake, neboli po česku Drejk. A ve skutečnosti je vlastně docela obyčejné štěňátko.
Narodilo se spolu se čtyřmi bratříčky a jednou sestřičkou strašně statečné mamince.

Já vím, že článek by měl být spíš o té mamince, už proto, že jsem ho tak pojmenovala, ale ve skutečnosti je to začátek příběhu o malém Drakovi.
Tedy, já doufám.
Malého Draka bychom chtěli domů, aby nám přinesl tu nádhernou radost, jakou dokáže přinést jen nový a vítaný člen rodiny. A stejnou radost bychom mu taky chtěli poskytnout.
Jak taky jinak, když připomíná plyšového medvídka?
Jsme připraveni utírat loužičky po celém bytě, protože malé dráčátko to ještě jinak neumí a úplně stejně jsme připraveni připlatit si za kvalitní granule, protože přeci nemůže mít nic horšího, než u nás míval StAlík.
Malé dráčátko je navíc úplně nejlepší motivace pro Slečinku, která teď ví, že prostě letos odmaturovat musí, aby ho uživila.
(Pšššt, hlavně se nesmí dozvědět, že ho samozřejmě budeme živit my, pokud by ona nemohla, že se postaráme o tu nejlepší veterinární péči a když na to přijde, tak i o zákonné poplatky.)
A co si budem povídat, přestože naši psíci jsou zvyklí na procházky a pytlíky na hovínka někde při silnici, stejně jsem ta, která sbírá hovínka na dvorečku a tak v tom budu pokračovat, ať už je hovínko číkoliv.
Ale hovínka nejsou důležitá. Důležitá je láska. A my jsme té lásky plní. Naštěstí tedy ne té slepé, hloupé a naivní. Víme, do čeho jdem a co všechno nás to bude stát. Pohodlí na gauči, nerušený spánek, čistá domácnost, klid, ticho a tak podobně, to všechno skončí. Nastane ruch, pohyb a radost.
Stojí to za to.

Ale vraťme se k té mamince, co bojovala právě jako dračice, aby vůbec přežila.
Tahle psí holka byla zrovna roční, když svoje dráčátka přivedla na svět. Už to chce obrovskou sílu, že? Taková holka na začátku puberty…
A neměla to lehké.
Ale já nejsem ten správný člověk, který by měl vyprávět její příběh. Já ji jen jednou hlídala, když pán, který ji má v dočasné péči, musel do práce.
Co se tak hlídá na fence se štěňaty?
Hadičky.

Tahle psí maminka totiž měla na těle hadičky a hlídala se proto, aby žádné z jejích štěňátek nějakou tu hadičku nepopadlo a nevyškublo.
Takže milá dračice byla najednou v domě sama s cizí ženskou a s miminama a měla mi důvěřovat. A já byla ta mrcha, co jí nedovolila vlézt k miminům, co ji nepustila pořádně ani očichat štěňátka a prostě tak vůbec.
A i tohle ta holka zvládla.

Ale jak říkám, tohle není můj příběh.
Její příběh je tady.

Přečtěte si ho, protože je to vlastně příběh o obrovské síle a odvaze.
A hlavně je to příběh o dobrých lidech s velkým srdcem. Protože já v tom příběhu nevidím jen nějakou organizaci, ale prostě lidi, kteří do té péče dávají všechno.
A pokud můžete, pomozte.
Ať už přímo pro psí mámu a nebo prostě jen pro další zvířátka, která fakt nemůžou za to, že si je pořídili lidé nezodpovědní, nepřipravení a občas i naivní, až hloupí…

A pokud se vy rozhodnete jen tak si pořídit nějaké zvíře, zvažte, jestli na to budete mít. Fyzicky, psychicky a finančně.
Protože takové zvířátko není jen o krmení a venčení, ale také o desítkách tisíc, na které se můžou vyšplhat náklady za zdravotní péči.

Dárek k Vánocům

Tak za sebou máme Mikuláše.
Tvořila jsem masky, pro celou trojici, všechno během týdne a prakticky z domácích zdrojů. Asi nejvíc jsem pyšná na rohy a vlastně i na toho Mikuláše. Čepice domácí výroby je dokonalá. A ta mikulášská pláštěnka, co obvykle slouží jako sousedčin sexy župánek, byla naprosto perfektní.
Malá andělka se taky povedla, jen škoda, že ji všechny děti znají. Anděla fakt asi nedovedu udělat k nepoznání.
Ovšem po týdnu tvoření mám doma naprostou katastrofu.
Tuhle zlatou barvu, támhle třpytky, odstřižky, vatelín, černou barvu, červenou barvu, podkladové papíry, kus řetězu… Prostě od všeho něco, protože prostě nebyl čas.
Ale fakt to stálo za to.
Čert byl nejlepší, nikdo ho nepoznal. Mikuláše poznaly děti až po hlase, jen tu andělku znaly. No a co… Stejně to pro ně byl skvělý zážitek.
Ale týden opravdu intenzivní přípravy a po půl hodině hotovo…
To je jako ty Vánoce.
Člověk nakupuje dárky od srpna, poslední měsíc uklízí, zdobí a peče, poslední dva dny tráví u plotny a pak je během půl hodiny po večeři a za další půlhodinu i po dárkách.
Ale stojí to za to.
Ono už to tak v životě chodí. Svíčkovou taky vařím dva dny, aby se během půl hodinky sežrala.
Je to na chvilku, ale vzpomínky, ty zůstanou.
Náš barák se bude ještě dlouho bavit tím, jak Mikuláš zakopával o svůj hábit, zvlášť na schodech, jak čertovi padaly rohy a jak se andělka málem přerazila na podpatcích.
A s těmi Vánocemi je to stejné.
Ještě dlouho člověk cítí tu sladkost vanilkových rohlíčků a sem tam si vzpomene na linecké třené. A na pupek plný bramborového salátu.
A ty dárky…
Jako když jsem se v březnu nořila do bublinkové lázně, obklopená vánoční vůní, úplně jsem před sebou viděla ten stromeček a tu radost v očích mé rodiny, protože mi ta pěna do vany fakt moc voní.
Letos budu mít oči rozzářené já.
Protože dostanu ten nejbáječnější dárek.
Dostanu knížku. Já teda dostávám knížky prakticky každé Vánoce a bez ohledu na množství je mám taky do Silvestra přečtené.
Tuhle budu mít přečtenou hned.
Bojím se, že ji budu muset rozbalovat až nakonec, jinak ji přečtu dřív, než ostatní stihnou rozbalit dárky.
Tuhle knížku jsem si vybrala, na tu jsem čekala a velice masochisticky si ji i sama zabalím, hned jak přijde, aniž bych se do ní podívala.
Ta knížka mi přijde známá a přece trošku jiná.
Je to Cholerikova knížka. Je to Zápisník cholerika a já se prostě vážně moc těším.
Dokonce budu tak disciplinovaná, že neotevřu ani tu, co budu dávat své úžasné tchyňce a ani tu, co povezu tátovi.
Já si tu radost chci totiž užít naplno.
Mail o tom, že to všechno vyšlo, že je hotová, mi přišel k svátku.
Dokonalé načasování, že?
Takže já se teď jdu těšit na Ježíška. Opravdově a pořádně.

To zas bude…

“Mami, víš co mě napadlo?”
Dotaz za všechny prachy. Co asi tak může napadnout dvanáctiletou holku? Že Ježíšek už asi neexistuje? To těžko, to už pár let ví…
Jak mám asi vědět, co se jí zrovna teď honí hlavou?
“Oni budou ve čtvrtek otvírat ty krámy, že jo?”
Aha, tak je mi to jasný, chce jít na nákupy. No, co by taky člověk chtěl od holky na začátku puberty, že jo?
“Ale to tam bude děsně narváno, ne? Neudělali by líp, kdyby ty krámy předtím nezavřeli? Vždyť takhle se tam nahrne spousta lidí, všichni budou chtít nakupovat dárky a oblečení, protože do teďka nemohli, budou tam fronty, i před krámama, to se ten blbej virus asi bude zase šířit, ne?”

Tak fajn. Moje dítě asi není úplně blbý. Rozhodně je asi o něco chytřejší a předvídavější, než naše vláda.
Ani jsem jí nemusela vysvětlovat, že budou v obchodech taky docela slušný slevy, což vím, protože třeba jeden z mých švagrů pracuje v oděvním řetězci a v týdnech volna chodil přeceňovat, protože přece nová kolekce, že jo…
I moje smradka přišla na to, že bych jí mohla koupit bundu na jaro, protože podzimní kolekce už by mohla být ve výprodeji a na jaře je stejná zima, jako na podzim.

Ale jasně, můžem se přece ještě spolehnout na to, že jsme lidi, máme rozum a to je to, co nás odlišuje od zvířat.
Máme přece nějakou zodpovědnost, přece nejsme úplný idioti, ne?

Jenže na to se už dobře týden spolehnout nedokážu. Teda, vlastně už týden se dokážu spolehnout na to, že jsme lidi, chybující, bezohlední a opravdu debilní.

Třeba jako tuhle… Stála jsem v drogerii ve frontě a o kus vedle byly v regálu vonné svíčky. A u těch stála paní a telefonovala. A telefonovala poměrně hlasitě a v té frontě se před tím nedalo uniknout.
“No jó, jsem ve městě, jsme šli se starým na testy. S ním je prdel, hele, on nic necejtí.” Vzala z regálu svíčku a dávala tomu “svýmu starýmu” čuchnout. “Ty vole, to si asi musíš sundat ten hadr, ne? No, necejtí, jak říkám, nic necejtí.”
Ten “starej” se evidentně necítil ani ve vlastní kůži. Oči se mu leskly, popotahoval, pokašlával…

Fakt bych ještě pochopila, kdyby paní nechala toho svýho venku, vběhla do obchodu, nakoupila co potřebuje a letěla domů, případně na další důležitý nákup, ale tohle?
Takže jo, když se my lidi chováme takhle, máme aspoň nějaké jistoty.
Jistotu dalších a dalších vln.

A mimochodem, moje mladá má pravdu. Kdyby ty krámy nezavřeli (a že jsem taky nepochopila klíč, podle kterého něco funguje a něco ne), tak se tam lidi krásně rozptýlili. Ale takhle se opravdu vrhnou na obchody útokem.
A dokážu si představit, že někde uprostřed nakupujícího davu bude stát “něčí starej”, který bude plivat bacily na všechny strany.
A když jsme u toho, matky jsou lvice. Nejen, že dokážou bojovat o poslední plavky za dvacku, ale dokážou to i se čtyřicítkou horečkou a zápalem plic.
Vím, o čem mluvím. Já se zápalem plic a s embolkou vyklízela půlku kvartýru, aby mi mohli udělat novou podlahu. A mimoto jsem samozřejmě musela fungovat jako matka, kuchařka, pradlena, hospodyňka… Takže jo, my mámy jsme schopný v takovém stavu stát ve frontě, nasadit vlastní život a kašlat na životy ostatních, protože naše dětí chtějí dárky pod stromečkem.

Ale třeba jednou dostanem my lidi rozum a opravdu se budem chovat zodpovědněji.
A třeba jednou budeme mít i vládu, která dokáže předvídat i v těžké a zdánlivě nepředvídatelné situaci…
Tak, jako to dokáže jedna dvanáctiletá holčička…
Ta, která mi s vážnou tváří sdělila, že vlastně pod ten stromeček moc dárků nepotřebuje, že jí budou stačit ty dva, co si vybrala na netu a že je pro ni důležitější, abychom byli o svátcích zdraví.

Rozpolcená osobnost

Tak nějak doma řešíme kraviny.
Třeba rozpolcené osobnosti. Rozdvojené.
Jenže rozdvojená osobnost jsou prostě dva lidé v jednom těle. Rozpolcená, to jsou dvě poloviny, ne? Takže taky jen dva lidé v jednom těle.
My tedy řešíme vícečetné osobnosti.
Třeba takový Pepa. Co když má Pepa v sobě ještě Radka, Marcela, Honzu, Amálku a kdovíkoho ještě?
Co když má Pepa rande a uprostřed milostného aktu získá vládu třeba Honza? Je to pak nevěra? Nebo dokonce Amálka, je potom Pepa vlastně lesba?
Co když Honza uvnitř Pepy někoho zabije? Půjde do vězení nevinný Pepa?
A co hůř, co když Pepovi dojde ta nevěra s Honzou a bude ho chtít zabít? Je to pak vražda, nebo už je to sebevražda?

Takovéhle přemášlení se stalo naší obvyklou denní zábavou. Každou chvilku já nebo Slečinka přijdeme s tím, co kdyby Pepa…
A bavíme se.
Možná se bavíme vážným tématem, ale které téma v dnešní době není vážné?

Aspoň máme o čem mluvit a nad čím přemýšlet. Nenecháme přece jen mozek umřít na covid a přidružené trable.
A pokud někoho tahle tématika zajímá, doporučuji film Rozpolcený.

No a pokud nezajímá, zkuste to taky. Vymýšlet situace, co kdyby Pepa…
Můžu to vřele doporučit, je to sranda.

Lékařská péče

Už jsem si myslela, že si dám inzerát na koupi angíny.
Protože mě zlobí zub.
Zub už mě zlobí jakou dobu, ale moje úžasná paní doktorka pořád říkala, že lepší mrtvý, než žádný zub. A mrtvý už je rozhodně aspoň dvacet let. Taky nebolí. Jak by mohl, když nemá nervy.
Moje doktorka odešla do důchodu, někdy v době, kdy jsem si já pořídila embolku a prášky na ředění krve. A taky jsem si pořídila zákaz jakéhokoliv zákroku, při kterém bych třeba i jen mohla krvácet.
Třičtvrtě roku bez zubaře mě nějak netrápí. Za normálních okolností mi zubaři rozhodně nechybí.
Trošku jsem po zubaři toužila koncem léta. Ale sestřička v naší zubní ambulanci mi sdělila, že pokud kašlu (no, zakašlat si v průběhu hovoru nebyl dobrý nápad), prostě mě neošetří.
Copak o to, zánět jsem měla přímo pod zubem, udělal se mi váček, ten jsem zdestrukčnila a jupí, jede se dál.
Ovšem teď je zánět někde hluboko v čelisti a já se v pondělí dozvěděla, že jsem vyřazena z evidence, protože jsem se dlouho neozvala. Ten konec léta se asi nepočítá.
Obvolala jsem asi třicet zubařů a všude se dozvěděla to stejné. Nové pacienty nepřijímají, cizí neošetřují. Prý jedině pohotovost. O víkendu.
Protože v našem stotisícovém městě v týdnu zubní pohotovost nefunguje. Není.
Podařilo se mi sehnat novou zubařku. Má to ovšem háček. Paní doktorka teprve v lednu otvírá ordinaci, zatím žádnou nemá. A taky nemá smlouvy s pojišťovnami, takže pouhé “dobrý den” mě bude stát 1 500,- kč.

Ale to pořád nic neřeší, že?
Zjišťuju, že mi vlastně nikdo nemůže pomoct.
Zub musí ošetřit zubař, ne obvoďák. Nepomůžou mi ani na normální pohotovosti, protože tam zubaři neslouží.
Sousedi, chudáci, neví, jak se mají tvářit. Litují mě, to jo, ale moje těžce nateklá držka je prostě rozesmívá.
Já tolik rozesmátá nejsem. Už proto, že mi otok brání roztáhnout tvář do úsměvu, nemluvě o tom, že to bolí. Hodně.

V úterý už se bojím vzít do ruky telefon, aby mi zas někdo nevynadal, neodeslal mě na pohotovost, případně prostě neodmítl.
Ale nedá se nic dělat, někde pomoc sehnat musím.
Trochu mě děsí pomyšlení na zánět okostice. Co pomyšlení… Skoro jistota.
Taky mě trošku straší sousedka, když mluví o otravě krve, jako to měl jejich mladý…
Takže nakonec volám znovu obvoďačce, která mě už jednou odmítla.
Vysvětluju, že jsem opravdu v bezvýchodné situaci a že prostě půjdu a tu angínu si někde seženu. Že prostě chci antibiotika a i kdybych se měla válet u nás v potoce, prostě je mít budu. Ale že když to nejde, jestli by mi mohla napsat aspoň algifenový kapky, abych se měla čím sjet.
Zabralo to.
Už mám v sobě čtvrtý prášek a můj obličej už zase začíná skoro fungovat. No, aspoň o kousíček to splasklo, no…

Myslím, že se těším na sobotu. A k zubaři. Tak, jako nikdy…

Barák na odstřel

Svět okolo se mění. A nemusím chodit daleko. Uznávám, že mám něco odžito, ale přeci jen…
Když jsem byla malá holčička, byly v našem okolí samé zahrádky. Mezi naším dvorečkem a fabrikou bylo těch zahrádek fakt dost.
Tu nejdál, na naší straně potoka, měla naše prateta, takže jsem těmi zahrádkami chodila. A taky si moc dobře pamatuju, jak kdosi přišel s tím, že mají zahrádkáři své zahrádky opustit, v poměrně krátké době a rozhodně beze všech nároků.
Už to budou desítky let. A co?
Nic. Místo krásně udržovaných zahrádek máme mezi dvorečkem a fabrikou totálně neudržovaný kus nějaké travnaté a plevelové plochy, kam tmaví odvedle házejí své odpadky, kde se v loužích vypouštěné žumpy probíhají potkani a odkud se šíří smrad a navíc ještě plevel. Jen o maličko lepší je to v té části za potokem. Tam totiž nejsou odpadky a žumpa. Tedy, odpadky tam jsou taky, ale už takové ty větší, jako pneumatiky, kola a kostry z kočárků, sem tam nějaké skruže a podobně.
Moc dobře pamatuju, jak nešťastná byla prateta a jak nešťastní byli další zahrádkáři. Dost často to byli důchodci, kteří měli jen tuhle jedinou radost.
No, svět se mění…

Na druhé straně ulice, mezi námi a školkou, byly také zahrádky.
No dobře, školka už není školka, ale jakési středisko pomoci, ale rozhodně už mezi námi nejsou zahrádky. A taky už tam nejsou ty tři nádherné garáže, ke kterým jsme byli odesíláni při hře na schovávanou.
Zahrádky už nefungují taky asi po dvě desetiletí. Jedna z chytrých sousedek si rostlinky nevyryla a tak ještě asi po tři roky sklízela slaďoučké jahody na tajňáka, vždycky za večera, když se začalo stmívat. A na konvalinky tam chodím taky každý rok.
Ovšem tady už se něco pohnulo, to zas jo. Tady už se aspoň staví.
Pár let.
Tak patnáct.

Nejdřív nedostali povolení, pak z činžáku vyprojektovali dva vila domky a postavili… chvilka napětí… činžák. Tedy, nějaké monstrum, jakože opticky rozdělené na “dva” domy.
Nevím, jestli jim potom zatrhli stavbu nebo jestli prostě jen došly prachy, ale to divné a obrovské torzo tady stálo celkem dost let.
Pak jim vykradli jeřáb.
Naštěstí.
Při každém větším větru jsme se báli o náš barák i naše životy… Přeci jen, kýval se hodně.
Asi dva roky potom, co odvezli jeřáb, začali bourat.
Přesněji někdy v roce 2017. A hbitě tam, na srovnané ploše, začalo růst nové monstrum.
Tentokrát to opravdu vypadá jako dva domy v těsném sousedství, ale když se člověk podívá pořádně, je vidět, že mají společné základy a já nevím, možná budoucí garáže, sklepy, či co.
Tahle mrcha je ještě vyšší, než ta minulá, takže s odpoledním sluníčkem na zahradě se od druhé půlky srpna až někdy do května loučíme.
Ovšem za ty tři roky stavba nad očekávání pokročila. Mají střechu a dokonce už i plastová okna. Od loňského jara.
Od té doby zase nic, pokud nepočítám tu ceduli z realitky.
Ale prý už jsou jednotlivé byty prodané. Jak ty z první stavby, tak i ty ze druhé.

Nějak nevím… Není ona to trochu škoda?
Já si musela pořídit sušičku, protože prádlo už mi na trávníčku neuschne, do tří místností jsem musela pořídit výkonnější a úspornější stropní svítidlo, aby nás ta elektrika nesežrala a torzo ošklivého baráku jenom hyzdí naši čtvrť.
A ještě pořád nevidím žádný užitek.
Teda… Určitě z toho jistí lidé užitek mají.
Tohle se tady bez podmáznutí na správných stranách zaručeně nemohlo postavit…

Ten barák mě štve. A hodně.
A co je horší, mezi námi a fabrikou se má vlastně taky stavět. Jen sedm malých domečků.
Sedm maličkých a celkem to má být nějakých skoro 700 bytů.
Takže malé domečky? Po stovečce bytečků? 
Mám takový hloupý pocit, že se budu moct natrvalo rozloučit i s ranním sluníčkem.
Možná mám raději ty odpadky a potkany a žumpu…

Blbej virus

Hned na začátku se musím omluvit za případné zlehčování nelehké situace.
Ale když ono mi to nedá.
Zápal plic jsem měla loni a je fuk, že k němu byla i embolka. Taky je úplně jedno, co bylo dřív. Bylo mi zle. Bylo mi jakože vážně opravdu zle a to natolik, že jsem si volala sanitku, což jsem nikdy dřív neudělala… A dokonce jsem ještě před sanitkou byla na pohotovosti, a to už něco značí…
Ale stejně zlehčuju.
Zlehčuju tu pitomou nemoc, která má potenciál nás do té sanitky dostat. Tu nemoc, která nás může připravit o naše blízké.
A zlehčuju to proto, že celému viru je vlastně úplně jedno, jestli se budeme smát, nebo jestli budem brečet. On přijde.
Vlastně mu to taky tak úplně jedno není, protože smích má schopnost léčit.

Momentálně nejblíž je covid v rodině mé kamarádky. Jak moc, to se ještě neví, na testy půjde až v neděli… Její muž snad už zítra. A o dcerce se nemluví. Jen o synovi už to všichni vědí, akorát jsme stále ještě nepřišli na to, jak k tomu mohl přijít.
Typickej puberťák.
Celý den sedí u počítače, nikam nechodí, je rád, když dvakrát denně projde bytem na záchod.
Tak kde to, kruci, chytil?
Jediná logická odpověď je, že to je počítačovej virus.

Ale vidíme to pozitivně…
Když si to odbudou teď, mohli by mít pokoj na svátky…
To tady u nás se třesem. Nebyly by to sice první prochcípané Vánoce, ale přece jen, obyčejná rýmička stačí…
Nehledě na to, že pokud moje rodina o Vánocích nebude mít chuť, budu muset řízky i salát dělat já a ne drahý, který to rozhodně umí líp. Já se totiž pak nebudu moct vymlouvat, že neumím jídlo pořádně dochutit.
Vlastně, ztráty chuti a čichu se bojíme nejvíc.
Třeba čich je první, co nás varuje, než se přemnoží mouchy.
To ti potkani pod naší podlahou. Když dáme nástrahy, a že dáváme nástrahy, někteří slabší jedinci neodlezou chcípnout ven a pak nám smrdí pod podlahou. A když smrdí, tak víme, že je jen otázka času, než do té mrtvolky mouchy nakladou vajíčka a než se ty mrchy vylíhnou.
Ale třeba to teď, v zimě, fungovat nebude.
Ale i jinak asi ztráta čichu člověka omezuje, to je jasný. Já třeba dneska po čichu poznala, že pálím sekanou k obědu…
Zas pokud by to zůstalo jen u ztráty čichu a chuti, pak bychom si v rodině mohli užít spoustu legrace. A ušetřit.

Jenže co si budem povídat, až tu mrchu chytnem, a že si nemyslím, že bychom nechytli, on nás ten humor možná přejde.
Ale zatím…
No nic, pro jistotu projedu počítač i telefon nějakým antivirem… Kdo ví, jak přesně to funguje…

1 2 3 7