• 66
  • 18
  • 303 554
  • 86 488

Monthly Archives: Březen 2021

Výhra

Jak já normálně nesoutěžím, tentokrát mě pošťouchla sousedka. A já vyhrála.
Vyhrála jsem naprosto luxusní vodítko a k němu i obojek.
Sestavila jsem si vlastní sadu. Kožené vodítko v černé barvě, dva metry třicet, přepínací, prošité červenou nití a obojek také černý s červeným prošitím. A jako bonus mám na obojku jméno pejska.
Luxus.
Poctivá hovězina.
Dohromady bezmalička za dva a půl tisíce.
Popravdě, nikdy bych našemu psíkovi něco takového nemohla pořídit a mám pocit, že i kdybych byla milionář, nešla bych do toho.
Ale do čeho půjdu, to je pásek.
Ne pro sebe. Kdepak.
Pro slečinku k maturitě.
Už vím, že můžu šetřit až do září, protože dřív maturovat nebude, ale zas je to dobře, páč takový pásek vyjde stejně, jako to vodítko s obojkem dohromady.
Ale zase, zdobený myslivecký opasek, kdo by ho nechtěl? Tedy, z lesáků, to je jasný…

Takže trošku reklamy těm šikovným klukům.
Najdete je tady. 

A fakt jsou neskutečně skvělí. Komunikace úžasná a práce precizní.
Tudíž pokud budete někdo uvažovat nad opravdu kvalitním dárkem, jděte do toho, tihle kluci vám maximálně pomůžou.

Brutalita

Zahrála jsem si se sousedkou hru.
Po tom, co moje sousedka (a rozhodně nejen ona) rozčilovala nad brutalitou našich ochránců.
Blbej náhubek.
Nelíbí se mi to, ale holt ho nosím. Ne vždycky. Kolikrát se mi stane, že se psem vylezu na dvorek, ale to pako se rozhodne, že musíme na procházku a já automaticky vylezu. Bez náhubku. Ale mám roušku v kapse a kdyby mě někdo zastavil, že ji nemám, dojde mi to a nasadím. Nerada. Ale kdo ví, možná to nějaký smysl má. Popravdě, je mi to fuk, jsem ovce.
A sousedka je to stejné. Sice bez psa, ale roušku v kapse a kdyby náhodou vylezla a zapomněla, no, stane se.

Jenže je vytočená z publikovaných příspěvků o tom, jak příslušníci pacifikují nerouškaře a navíc před přihlížejícím dítětem.
Nějak jsem nebyla schopná jí to normálně vysvětlit a tak jsme si hrály.
Ona byla policajt, já blb bez roušky.
Ne, roušku si nenasadím. Ne, nemám občanku. Ne, jméno vám diktovat nebudu. Ne, rozhodně s vámi nepůjdu. Ne, nenechám se ani spoutat. A pak už nastupuje jen policejní brutalita.
Pochopila. Ale trvalo to.

Měla pocit, že ti ochránci jsou zbytečně brutální. Půlka národa má ten pocit.
Jenže tak nějak ze špatného důvodu.
Oni si totiž lidé neuvědomují, že mezi námi běhají trotlové, kteří prostě respektovat nebudou. Protože jsou blbí, protože se chtějí zviditelnit, protože scéna na veřejnosti je to, co potřebují k životu. Z mnoha dalších důvodů.
My normálnější totiž nějak nepobíráme, že bychom ochráncům zákona odporovali. Taky proč, že jo? Nechceme být povaleni na zem.
Nám prostě přijde normální, že nám (nějakým způsobem) nadřazená osoba zavelí a my poslechnem.
A protože si v našich hlavách nedokážeme srovnat to odporování, nejsme schopni pobrat to, co předchází údajné policejní brutalitě a pak tu brutalitu vidíme. Syrovou a nezakrytou. V očích plačících dětí.

Nedokážu si představit, že bych před svým děckem odporovala strážcům zákona, už proto ne, že by to rozhodně nebylo výchovné. Každý přeci musíme něco respektovat.
Zákon, šéfa, okolí…

Ti hoši v uniformách moc možností nemají.
Jo, půjdu venku bez roušky, oni vidí nebezpečí pro okolí. Nechci říct jméno, jak mají asi ti kluci zjistit, jestli nejsem superprskač covidu? Nezbývá jim nic jiného, než mě předvést. A pokud se bráním, pak je ruka zákona holt silnější.
A spravedlivá.
Oni to taky nedělají rádi, nevyžívají se v tom, jen prostě plní povinnost, tak, jako prodavačka za kasou má pozdravit a ta holka u salámů se zeptá, co si budu přát.
Tak, jako sestřička píchne injekci hysterickému dítěti. Někdy třeba nechce, ale musí.
Mimochodem, když se dítě bojí injekcí a musí být očkováno, nebo je potřeba vzorek krve na testy, je to pak lékařská brutalita? Je lékařská brutalita, když sestřička sedí dvouletému dítěti na celém těle, maminka drží ručičky a doktorka proplachuje ucho? Protože tohle jsem zažila. A ne, nestěžuju si. Obdivuju ty dvě, že se do toho pustily.

Lidičky, prosím, nekoukejte jen na jednu stranu. Koukněte se i z jiného úhlu…
Já neříkám, že jsou všichni poldové svatí, ale věřte, že většinou, v těchto těžce medializovaných případech, nemají jinou možnost.

Není ona to vlastně nakonec civilní brutalita? Populační?

Život štěněte

Musím říct, že venčení s náhubkem je opruz. S mým náhubkem. Štěněti jsme ještě žádný nepořídili.
Ale pořídili jsme mu kšíry. Musela jsem se ptát na veterině, jestli je vlastně máme správně, protože Drak se v nich vůbec nechová jako drak, ale nese se jak princezna. Připomíná mi klusáka. Koně.
A taky už se naučil kakat i na procházce, takže z tohoto pohledu je můj náhubek fajn. Jenže si díky náhubku vždycky zapařím brýle a pak ho*no vidím. Obrazně. Na Drakovu hromádku si ty brýle musím sundat a pak ten chodník div neolizuju, páč vidím opravdu dost blbě, najmě v šeru, že jo…

Jinak je s prckem prča.
Pomalu si píšu a různě aktualizuju seznamy.

Čeho se štěně bojí.
Naše štěně se bojí naší želvy. Zdrhá před ní a nechce ji ani očuchat.
Taky se bojí psího štěkotu. Jakmile někde v dáli zaštěká pes, ten náš má ocas mezi nohama a jde ke dveřím.
Pořád ještě respektuje auta. Ne tolik, aby netáhl do silnice, ale zase jak něco jede, spolehlivě se mi zamotá pod nohy a já na něj upadnu. Asi se bude bát ještě dlouho, když to jedoucí auto znamená zavalení od paničky.
Co má štěně rádo.
Nejoblíbenější slovo už není domů, ale ven.
Veliká sranda je koupání a hlavně chlastání vody z vany, případně chlemtání ze sprchy. Problém je, že už se nemůžu v klidu umýt ani já, protože štěně stojí na zadních a předními se snaží do té vany tak nějak zapadnout. A aby toho nebylo málo, tak zběsile kňučí.
Žraní klacků mu zůstalo, jen teď si u toho lehá před kůlny na sluníčko a vyhřívá se.
Potkan je pořád kámoš, ale už se do něj dá přeci jen kousnout, on se nebrání.
Na mazlení pořád není, ale občas se najde chvilka, kdy lidskou něhu opravdově vyžaduje.
A ze všech ňamek, které jsme vyzkoušeli, si nejvíc oblíbil křížaly. Takže už si umí na povel sednout, lehnout, dát pacičku a dát i druhou. Ovšem jedině za křížalu. Takový zdravý psí pamlsek.
Co si štěně myslí.
Samozřejmě to nevím jistě, ale tuhle jsem šla zamést schody a myšlenkový pochod Draka byl naprosto zřetelný. Kňučel za dveřmi, chvilku na ně škrábal, ale asi mu to nějaká z holek zatrhla, chvilku štěkal, pak byla chvilka ticha a pak to začalo znovu, jen naléhavěji.
Bylo mi to jasný. V předsíni byla loužička.
Drak byl vyvenčený, takže proto mi je jasná minimálně tahle jeho myšlenka.
“Jdeš ven? Jdu s tebou. Nejdu? Ale chci, chci a chci. Potřebuju čurat. Vem mě ven čurat. Nevezmeš jo? Ale já fakt potřebuju. Vážně, koukej…”
Dokonce na té myšlence trval tolik, že ještě venku vypotil dobrých pět kapek.
Taky předstírá, že je hluchý. Při přivolávání ani nestřihne ušima.
Ale hloupý není. Než jdeme domů ze dvorka, vždycky mu vysvětlím, hezky z očí do očí, že půjdeme domů a že by tedy měl ještě rychle vykonat potřebu. A jo, to chápe. Lépe mu to jde na vodítku, nemá možnost se soustředit na tolik zajímavých věcí okolo. Třeba proč je ten ptáček tak vysoko. Nebo jestli tenhle klacek nevoní nějakým psím kámošem. Jestli ten potkan, co běžel okolo, není slečinky Viktor.

Každopádně už váží nějakých třináct kilo, okolo obojku se už začíná vybarvovat (odbarvovat), na zadku se mu pomalu vlní srst a do svojí bedýnky se ještě umí napasovat, ale musí být v klubíčku. Stejně nechápu, jak se může vejít do přepravky na pečivo, když se nevejde do postele. Teda, on se vejde, on jo, ale už nikdo jiný.

No nic, já půjdu asi krájet jablíčka, náš dodavatel křížal je úplně vybrakovaný (moje ségra) a sousedka mi snad půjčí sušičku.