• 166
  • 75
  • 274 487
  • 78 366

Monthly Archives: Únor 2021

Psí chůva

Tak to vypadá, že místo zlého draka máme doma malou chůvu.
Tedy, tak malou už ne, má krásných deset kilo, ale je to chůva pro malé tvorečky.
Rozhodně pro jednoho z našich potkánků.
Vybrali jsme toho nejklidnějšího, Viktora, aby se seznámili. A Viktor je potkaní miláček, zvědavý, ale opravdu klidný.
Drak si ho prohlíží, sem tam ho posune packou, oblízne kožíšek a když vidí, že se potkan blíží ke kraji postele, změní svoji polohu tak, aby potkan vážně nemohl spadnout.
Opravdu se chová jak vzorová chůva.

Dobře, uznávám, že na druhého z potkaních kluků, Anubise, už tak dobře nereaguje. Ale Anubis je hajzlík, připravený útočit, adrenalin z něj takřka stříká, takže není divu, že Drak otvírá tlamičku s úmyslem kousnout.
A že kouše!
Pomalu už se učí, že kousat do lidí se nemá, ale třeba do bratrance Jupitera se vždycky zakousne s chutí. Kdyby takhle stiskl chudáka Anubise, asi bych musela rychle někde sehnat nového potkana…
Ale nejsme blázni, půjčujem mu jenom Viktora.

Jinak nám Drak pořád dělá samou radost.
Hrajeme s ním doma úžasnou hru, kterou jsme pojmenovali “Najdi hovínko”.
Chodíme po bytě a podle smradu se snažíme zjistit, kde ten uličník zase udělal hromádku.
Nějak nemá rád obecenstvo u vykonávání potřeby a venku ho máme pořád na očích.
To už musí mít hromádku na krajíčku a nebo být rozespalý, aby se mu chtělo venku.
Občas nás vesele mate, protože trošku prdí a celá rodina se rozbíhá po bytě, aby našla původ zápachu a hromádka nikde.
Je to trošku adrenalin.

Taky se stará o naše zdraví, jako tuhle, když se postaral o to, abychom se všichni pořádně proběhli, to když vzal roha ze dvorka a celá rodina pádila za ním. Takhle provětrat plíce, to je radost…
A je nesmírně přítulný.
Většinou tedy jen uprostřed noci, protože už vyleze na postel a tulí se tolik, že tuhle slečinka spadla z postele. A druhé nejoblíbenější místo po slečinčině posteli, je polštář mého drahého, ale jen v případě, že tam má drahý hlavu.
Během dne tak mazlivý není. Rád se nechá podrbat hezky po celém kožíšku, ale musí u toho mít něco v hubě, takže buď hračku nebo lidskou ruku, nejlíp tu, co ho drbe.
Ale už si umí sednout na povel a nejen, když očekává jídlo nebo pamlsek.
Taky si nechá otřít packy po venčení, ale tam to je opravdu jen za úplatu. Jak nemám mlsku, zdrhá.

Ale je to zlatíčko.
Ještě pořád nikdo z nás nelituje, že ho máme. Zatím se mu povedlo okousat jen jedno křeslo a to ještě jen trošku, jinak nezničil nic. No, pokud nepočítám toaletní papír… Ten miluje. To je skvělá hračka, protože před ním zdrhá.
Prostě to je náš černý hajzlík, kterého bezmezně milujem.
Všichni stejně. Jen někteří víc a jiní ještě víc.
Já nejvíc, to je jasný, že jo?