Nejnovější komentáře
  • 333
  • 119
  • 251 641
  • 71 244

Monthly Archives: Leden 2021

Dráče

Tak nám ten náš maličký Drak celkem roste.
Je u nás dva týdny a už se občas vyškrábe i na gauč. Někdy…
Úměrně s Drakem rostou i jeho hromádky. Vlastně možná až neúměrně. Naštěstí je to štěně šikovné a většinu hromádek už zvládne venku. Dokonce jsem už čtyři dny neutírala ani loužičku. Je to pašák.
Nejradši má chvilky, kdy přijdou na návštěvu bratranci, tedy synkovo psi.
Do toho mladšího, Jupitera, je Drak věčně zakousnutý. Jupiter je momentálně takřka bezzubý, takže je tahle hra i celkem bezpečná.
Jen tedy synkovo psi jsou bullíci a ti mají asi nějak moc snížený práh bolesti. Ten náš je zakousnutý do nohy Jupíka nebo StAlíka a oni si ani nevšimnou. Zato Drak pořád strašně kňučí.
Ze začátku jsem byla trošku hysterická, že mu ubližují a chudák naše miminko a podobně, než jsem zjistila, že naše miminko je hlavní agresor a kňučí jen proto, že se strašně vzteká.
Občas se naštve StAlík a oba mrňouse pořádně seřve, to pak padá i sníh ze stromů nebo se otřásají zdi.

Jinak je ten náš pes nějaký divný.
Že chrápe hlasitěji než já, to je v pohodě. Škytavka je taky celkem normální. Ale to kousání klacků už mi tak normální nepřijde. Všichni psi si prostě najdou klacek, o který se přetahují nebo který si jen tak okusují. Jen náš blbeček po těch ostatních sbírá okousané třísky a prostě je žere. Taky mi žere všechny kytky, které byť jen trošku koukají ze sněhu. Dneska mi spásl celý trs sněženek. Vlastně venku žere všechno, co je tmavší, než sníh. Hlínu, šišky, kameny…

A je to ještě pořád malý srábek.
Venčí se zatím na dvorku, čekáme na očkování a taky bych před procházkou uvítala aspoň základní nácvik, jako třeba chození na vodítku. Toho našeho Draka aby člověk tahal. Jenže to zase nechci, aby si to vodítko neznechutil. A bylo by fajn, kdyby konečně opravdu slyšel na jméno a ne na šustění pytlíku s dobrotami v mojí kapse.
Taky jsme spolu vyšli na chodník, ale jakmile projelo auto, byl pes propasírovaný do mých bot. Tak se to holt budem učit postupně.
Jeho nejoblíbenější slovo je pořád “domů”. Naprosto přesně ví, co to znamená. Ví to ještě dřív, než mě to napadne. Z celého dvorka jsou vchodové dveře stále ještě jeho nejoblíbenější místo.
V těsném závěsu je sousedův přívěsný vozík, přesněji místo pod ním. A pak ještě ten temný a špinavý a hlavně skoro suchý flek pod paletami, co máme venku na sezení.
Doma si oblíbil gauč, ale jak už jsem zmínila, ještě neumí sám vylézt. Ovšem dneska přišel na to, jak se dostane na křeslo, takže už to nebude dlouho trvat.
Taky ho princeznička rozmazlila, takže se každou noc snaží dostat do postele.
Já proti psům v posteli vůbec nic nemám, se StAlíkem jsem taky spala, když synek nebyl doma, ale stejně budu radši, pokud mu bude postel stačit na pomazlení, ale spát bude ve svojí bedýnce.
Ale Drak až tak moc mazlicí není.
Stačí mu, že je k někomu blízko, ale do náruče se fakt nežene. Vrchol blaha je, když si na někoho položí hlavu. Jakýkoliv další kontakt už je moc. Většinou to i respektujeme.

Jinak je stále zdrojem zábavy naší rodiny. On a já.
Protože největší sranda je, když ta osmdesátikilová pětačtyřicítka leze doma po čtyřech a štěká na psa, že jo… Pes štěká víc a uskakuje. Baví ho to. A hlavně to baví ty moje škodolibý smradky. Ještě mi ochotně hází psí hračky, kdybych se jakože chtěla zakousnout a se psem se přetahovat. Ale piškot mi ty mrchy nehoděj.
Další kapitola jsou psí pískací hračky.
Pes je miluje. Já už míň.
Nebo spíš nenávidím ten zvuk. Ve čtyři ráno.
Kdepak pes, toho musím pomalu odnést na venčení a stejně tak i donést domů. Jenže dost často pak, v té ztichlé domácnosti, kde se plížím po špičkách, na některou z těch hraček šlápnu. Pískne na celý byt, já se leknu, zařvu, to vyleká psa, ten začne štěkat a pak jsou vzhůru i sousedi nad námi, protože jejich pes reaguje na štěkot toho našeho. A to samozřejmě nemluvím o členech mé rodiny.

Užíváme si to. Ještě pořád venčíme skoro každou hodinu dne, protože ho ven chtějí vzít všichni a každý sám za sebe.
Ještě pořád si dobrovolně bereme na noc jeho bedýnku k posteli, protože to malé tělíčko je prostě super.
A dost špatně vidíme, jak se to malé tělíčko protahuje a pak prostě žasnem.
Jako včera slečinka. Po tři noci spal u mojí postele a včera zas u slečinky. A ejhle, on už slečince olízne obličej, přestože má zadní tlapky pořád ve svém pelíšku. To předtím nedokázal.
Za dva týdny přibral kilo a půl.

No nic, jdu zase na všechny čtyři, protože to Dráče si chce hrát. Tak než z toho vyroste. A dokud se ještě zvednu.

Botičky

Jásala mi sousedka, že bude moct koupit svým dětem botičky.
Co si budem povídat, dětské tlapky prostě rostou rychle.
I naše malá smradka by nové boty uvítala. Přeci jen, ty zimní se kupovaly loni a a mezi jedenáctým i dvanáctým rokem věku dítěte to dělá v pohodě i dvě čísla.
A vláda nám slibuje otevření obchodů s dětskou obuví v rámci rozvolňování.
Jen jestli tohle nebude trošku diskriminační.
Malá smradka zatím sáňkuje v mých oteplovákách a pomalu přechází i na moje sněhule. Není to ono, přeci jen, trošku ji tlačí.

Moje sladká dvanáctiletá holčička má totiž nohu někde mezi číslem 42 a 43.
Myslíte, že jí koupím boty v dětské obuvi?
Podle čeho se bude kategorizovat dětská obuv?

Zatím to je podle velikostí, ale neměli by to třídit spíš podle věku?
To bychom mohly v pohodě švindlovat, protože smradčiny boty obuju jak já, tak slečinka…
Ale zas pokud to bude i nadále podle velikostí, jak k tomu přijdou puberťáci?
A to stejné je s dětským oblečením.
My si to tady v baráku posunujem od bytu k bytu, od dítěte k dítěti, ale u dětí nad deset let tady krásně vidíme, jak se pomalu vytahují do výšky. Nebo spíš rychle. Holé kotníky, rukávy u bund do půl předloktí…
Kluk odnaproti má ve svých čtrnácti letech skoro metr devadesát. Najednou, z ničeho nic…
Na něj už v dětském taky nenakoupí…

Přijde mi dnešní doba poněkud absurdní.
Chápu, že ti nahoře to mají těžké. Fakt to chápu.
Ale prostě mi tam ten selský rozum strašně chybí…

Naivita

Byla jsem  na plicním, po té embolce na tom tak trošku trvají.
No, mám menší srůsty na plicích, ale omezovat by mě to nemělo.

Každopádně o tom vůbec psát nechci. Jen jsem tam potkala známého a co tak dělat v čekárně, že? Dali jsme se do řeči.
Známe se přes jeho manželku, moji kamarádku. Taky už se nevídáme nijak často, jen dokud to šlo, potkávaly jsme se pravidelně v sekáčovém výprodeji.
Vždycky jsme si našly chvilku na malý pokec. Já se třeba zajímala, proč nikdy nekupuje nic manželovi. A ani po pánském oblečení nekouká.
No, mažel by prý hadry ze sekáče nenosil.
Před Vánocemi jsem s ní měla kus společné cesty a tak jsem byla u toho, když mu kupovala luxusní kravatový set za naprosto hříšné prachy.
Znám ji, vím, jak žije, takže jsem ji taky vesele sprdla.

Manžel ji asi moc dobře nezná. Říkal, že přemýšlí o rozvodu.
Normálně se takové věci asi nesdělují, nevím, co se mu honilo hlavou, třeba že půjdu a jeho ženě to vysvětlím, že ji napravím, či co…
Ptala jsem se na důvod. Je to zlatá ženská…
Už to prý není ono. Ještě snese, že je zanedbaná, že o sebe nepečuje, ale vůbec se mu nelíbí, co dělá s prachama, co jí dává.
Totiž takhle… Ona je v domácnoosti, protože jemu to tak vyhovuje. Popravdě, on vlastně ani neví, že některá dopoledne, kdy jsou děti ve škole a školce, chodí uklízet, aby měla nějaké svoje peníze.

On jí posílá měsíčně prakticky přesně polovinu své výplaty, takže zhruba pětadvacet tisíc.
On dokáže uspořit. Sobě platí stavebko, oběma dětem taky a ještě mu spousta peněz zbývá na účtu.
Tak jak je možné, že jeho ženě před výplatou peníze dochází?
A navíc, ať si představím, že pod stromkem našel jen blbou kravatu, dvě košile, zapalovač a pero.
Vždyť on jí přeci koupil stříbrný řetízek a taky náušnice a dal za to skoro tisícovku…

Naivka.

Ptala jsem se, kolik platí nájem…
Jo, tak to on neví, to má na starost žena. I elektřinu má na starost. A školu, družinu, školku a samozřejmě celou domácnost, jídlo, drogerii a podobně.
No a samozřejmě taky oblékání celé rodiny. Včetně jeho obleků, protože on v prestižní kanceláři nemůže chodit pořád v jednom saku, ne?

Vím, že jeho žena je kouzelnice.
A myslím, že pokud její muž bude přemýšlet nad otázkami, které jsem mu položila, přijde na to taky.
Ukázala jsem mu na netu,  kolik tak stojí kravatové sety, dokonce jsem našla i ten, co dostal.
Takřka tvrdě jsem mu doporučila, aby se ženy zeptal, kolik platí za bydlení. Mám o tom představu, protože jsou v nájmu u stejného majitele, jako já. Aby se zeptal, kolik se platí za družinu a kolik dělá školkovné.
Aby se podíval, kolik stojí kostka másla a kolik kilo jablek…
A aby, až to půjde, zaplatil ženě kadeřníka a koupil jí třeba nějaké krásné šaty. Neobnošené. A boty.

Těším se, až nám otevřou “náš” sekáč a já zas pokecám s jeho ženou.
Možná už bude mít i na nové oblečení, ale je jako já.
Taky nechápe, proč by měly mít děti nové oteplováky na sáňkování za barákem.

Někdy nedostatek komunikace vede k velmi špatným koncům. Já doufám, že zrovna tihle dva to napraví.

Dráčátko

Tak a je to tady. Tedy doma. Nebo tak něco.
Zabydlelo se u nás malé dráčátko. Vlastně štěňátko. Skoro černá koule chlupů.
Věděli jsme, že začátek bude náročný, ale že takhle náročný, to nás ani nenapadlo.
Čekali jsme malého trhače, uklidili jsme kvůli tomu všechny boty, zakryli kabely, na skříně nastavěli všechny krabice, ale vlastně na nic.
On ten náš malý trhač vlastně vůbec není trhač. Je to sedmispáč.
Tuhle se sice popere s vyřazenou rukavicí, ale pak si najde nejbližší lidskou nohu, na kterou se stulí. To totiž miluje ze všeho nejvíc. Spánek na lidské noze.
Jako když jsem myla nádobí a ten maličký smrádeček se přišmrncnul a k tomu dřezu mě prakticky přikoval. No, když už jsem tam musela stát, aspoň jsem to nádobí i utřela.
Ve vzácných chvilkách divoké hry se holčičky div nepoperou, která toho okamžiku využije.
Jak říkám, to JE náročný.
Perou se i o venčení. Ve dne chtějí chodit obě, ale v noci žádná. A ráno v pět to tuplem není potěšení.
Popravdě, ono se nechce ani štěněti, přeci jen, na teplé lino v kuchyni se čurá daleko líp.
Ale už si trošku zvyknul. Naučil se vyčurat na dvorku a hurá, už sedí u domovních dveří a když ho hned nepustíme dovnitř, začne klidně i výt.
Na to, jak je chundelatý, je docela zimomřivý. Já vím, musí si zvyknout.
Ovšem jsou chvilky, kdy venku i vydrží.
Třeba když přijde synek a přivede StAlíka a malého Jupitera.
Mimochodem, Jupitera od synka dostala jeho slečna, je to nějaký bulíkový kříženec a je to pošuk. Jestli existuje nějaká stupnice psího temperamentu, jsou Jupiter s Drakem na úplně opačných koncích a zhruba tak stejně daleko od středu.
Ale musím Jupitera pochválit, má nový domov necelé dva měsíce a už naprosto perfektně slyší na své jméno.
Náš Drak už také slyší na jméno, ale pokud zrovna bojuje s kusem kytky, co kouká ze sněhu, je mu to fuk.
Vlastně na jméno přijde jen v případě, že v lidské ruce tuší piškotek nebo jinou laskominu.
No, nějak se to naučit musí,  že jo…

Nejlepší stejně byly ty první okamžiky.
Princezničce se řeklo, že ho máme půjčeného, aby si ten pán, co má štěňata doma, mohl oddechnout aspoň trošku.
Ta její nafouklá držtička stála za pohled. Pookřála až ve chvíli, kdy se jí Drak stulil v náročí, že bude spinkat. A teprve večer, když drahý přišel z práce, jsem jí řekla, že je náš.
No jo, brečely jsme obě. Takovou radost, takový pocit absolutního štěstí telefon nevykouzlí.

Ale do rodiny zapadl tak nějak okamžitě a přirozeně.
Naprosto v pohodě přijal fakt, že má svoji bedýnku a i když občas pokníkne steskem po sourozencích, spí tam úplně v pohodě. A když náhodou nespí, natahá si do bedýnky všechno, co považuje za svoje hračky. Třeba krabičku od čaje.
Musím mu to tak třikrát denně probrat, aby se tam vešel.

Užíváme si to, ale stejně jsme takoví nedočkaví. Přemýšlíme, co z takového kříženečka asi vyroste.
Podle velikosti tlapiček by to mohlo být telátko.
Budou mu dva měsíce a blíží se šesti kilům…

Ještě bude sranda.

Příběh dračice

To se takhle jednou  v pátek třináctého vyklubalo na svět malé dráčátko. Vylíhlo se z jednoho z šesti vajíček a mělo se čile k světu…

Co to plácám… Žádné vajíčko. Přestože se dráčátka klubou z vajíček, tohle není obyčejné dráčátko, tohle je Drak. Tedy, on to vlastně ani není Drak, ale Drake, neboli po česku Drejk. A ve skutečnosti je vlastně docela obyčejné štěňátko.
Narodilo se spolu se čtyřmi bratříčky a jednou sestřičkou strašně statečné mamince.

Já vím, že článek by měl být spíš o té mamince, už proto, že jsem ho tak pojmenovala, ale ve skutečnosti je to začátek příběhu o malém Drakovi.
Tedy, já doufám.
Malého Draka bychom chtěli domů, aby nám přinesl tu nádhernou radost, jakou dokáže přinést jen nový a vítaný člen rodiny. A stejnou radost bychom mu taky chtěli poskytnout.
Jak taky jinak, když připomíná plyšového medvídka?
Jsme připraveni utírat loužičky po celém bytě, protože malé dráčátko to ještě jinak neumí a úplně stejně jsme připraveni připlatit si za kvalitní granule, protože přeci nemůže mít nic horšího, než u nás míval StAlík.
Malé dráčátko je navíc úplně nejlepší motivace pro Slečinku, která teď ví, že prostě letos odmaturovat musí, aby ho uživila.
(Pšššt, hlavně se nesmí dozvědět, že ho samozřejmě budeme živit my, pokud by ona nemohla, že se postaráme o tu nejlepší veterinární péči a když na to přijde, tak i o zákonné poplatky.)
A co si budem povídat, přestože naši psíci jsou zvyklí na procházky a pytlíky na hovínka někde při silnici, stejně jsem ta, která sbírá hovínka na dvorečku a tak v tom budu pokračovat, ať už je hovínko číkoliv.
Ale hovínka nejsou důležitá. Důležitá je láska. A my jsme té lásky plní. Naštěstí tedy ne té slepé, hloupé a naivní. Víme, do čeho jdem a co všechno nás to bude stát. Pohodlí na gauči, nerušený spánek, čistá domácnost, klid, ticho a tak podobně, to všechno skončí. Nastane ruch, pohyb a radost.
Stojí to za to.

Ale vraťme se k té mamince, co bojovala právě jako dračice, aby vůbec přežila.
Tahle psí holka byla zrovna roční, když svoje dráčátka přivedla na svět. Už to chce obrovskou sílu, že? Taková holka na začátku puberty…
A neměla to lehké.
Ale já nejsem ten správný člověk, který by měl vyprávět její příběh. Já ji jen jednou hlídala, když pán, který ji má v dočasné péči, musel do práce.
Co se tak hlídá na fence se štěňaty?
Hadičky.

Tahle psí maminka totiž měla na těle hadičky a hlídala se proto, aby žádné z jejích štěňátek nějakou tu hadičku nepopadlo a nevyškublo.
Takže milá dračice byla najednou v domě sama s cizí ženskou a s miminama a měla mi důvěřovat. A já byla ta mrcha, co jí nedovolila vlézt k miminům, co ji nepustila pořádně ani očichat štěňátka a prostě tak vůbec.
A i tohle ta holka zvládla.

Ale jak říkám, tohle není můj příběh.
Její příběh je tady.

Přečtěte si ho, protože je to vlastně příběh o obrovské síle a odvaze.
A hlavně je to příběh o dobrých lidech s velkým srdcem. Protože já v tom příběhu nevidím jen nějakou organizaci, ale prostě lidi, kteří do té péče dávají všechno.
A pokud můžete, pomozte.
Ať už přímo pro psí mámu a nebo prostě jen pro další zvířátka, která fakt nemůžou za to, že si je pořídili lidé nezodpovědní, nepřipravení a občas i naivní, až hloupí…

A pokud se vy rozhodnete jen tak si pořídit nějaké zvíře, zvažte, jestli na to budete mít. Fyzicky, psychicky a finančně.
Protože takové zvířátko není jen o krmení a venčení, ale také o desítkách tisíc, na které se můžou vyšplhat náklady za zdravotní péči.