• 379
  • 113
  • 221 287
  • 62 086

Monthly Archives: Listopad 2020

Rozpolcená osobnost

Tak nějak doma řešíme kraviny.
Třeba rozpolcené osobnosti. Rozdvojené.
Jenže rozdvojená osobnost jsou prostě dva lidé v jednom těle. Rozpolcená, to jsou dvě poloviny, ne? Takže taky jen dva lidé v jednom těle.
My tedy řešíme vícečetné osobnosti.
Třeba takový Pepa. Co když má Pepa v sobě ještě Radka, Marcela, Honzu, Amálku a kdovíkoho ještě?
Co když má Pepa rande a uprostřed milostného aktu získá vládu třeba Honza? Je to pak nevěra? Nebo dokonce Amálka, je potom Pepa vlastně lesba?
Co když Honza uvnitř Pepy někoho zabije? Půjde do vězení nevinný Pepa?
A co hůř, co když Pepovi dojde ta nevěra s Honzou a bude ho chtít zabít? Je to pak vražda, nebo už je to sebevražda?

Takovéhle přemášlení se stalo naší obvyklou denní zábavou. Každou chvilku já nebo Slečinka přijdeme s tím, co kdyby Pepa…
A bavíme se.
Možná se bavíme vážným tématem, ale které téma v dnešní době není vážné?

Aspoň máme o čem mluvit a nad čím přemýšlet. Nenecháme přece jen mozek umřít na covid a přidružené trable.
A pokud někoho tahle tématika zajímá, doporučuji film Rozpolcený.

No a pokud nezajímá, zkuste to taky. Vymýšlet situace, co kdyby Pepa…
Můžu to vřele doporučit, je to sranda.

Lékařská péče

Už jsem si myslela, že si dám inzerát na koupi angíny.
Protože mě zlobí zub.
Zub už mě zlobí jakou dobu, ale moje úžasná paní doktorka pořád říkala, že lepší mrtvý, než žádný zub. A mrtvý už je rozhodně aspoň dvacet let. Taky nebolí. Jak by mohl, když nemá nervy.
Moje doktorka odešla do důchodu, někdy v době, kdy jsem si já pořídila embolku a prášky na ředění krve. A taky jsem si pořídila zákaz jakéhokoliv zákroku, při kterém bych třeba i jen mohla krvácet.
Třičtvrtě roku bez zubaře mě nějak netrápí. Za normálních okolností mi zubaři rozhodně nechybí.
Trošku jsem po zubaři toužila koncem léta. Ale sestřička v naší zubní ambulanci mi sdělila, že pokud kašlu (no, zakašlat si v průběhu hovoru nebyl dobrý nápad), prostě mě neošetří.
Copak o to, zánět jsem měla přímo pod zubem, udělal se mi váček, ten jsem zdestrukčnila a jupí, jede se dál.
Ovšem teď je zánět někde hluboko v čelisti a já se v pondělí dozvěděla, že jsem vyřazena z evidence, protože jsem se dlouho neozvala. Ten konec léta se asi nepočítá.
Obvolala jsem asi třicet zubařů a všude se dozvěděla to stejné. Nové pacienty nepřijímají, cizí neošetřují. Prý jedině pohotovost. O víkendu.
Protože v našem stotisícovém městě v týdnu zubní pohotovost nefunguje. Není.
Podařilo se mi sehnat novou zubařku. Má to ovšem háček. Paní doktorka teprve v lednu otvírá ordinaci, zatím žádnou nemá. A taky nemá smlouvy s pojišťovnami, takže pouhé “dobrý den” mě bude stát 1 500,- kč.

Ale to pořád nic neřeší, že?
Zjišťuju, že mi vlastně nikdo nemůže pomoct.
Zub musí ošetřit zubař, ne obvoďák. Nepomůžou mi ani na normální pohotovosti, protože tam zubaři neslouží.
Sousedi, chudáci, neví, jak se mají tvářit. Litují mě, to jo, ale moje těžce nateklá držka je prostě rozesmívá.
Já tolik rozesmátá nejsem. Už proto, že mi otok brání roztáhnout tvář do úsměvu, nemluvě o tom, že to bolí. Hodně.

V úterý už se bojím vzít do ruky telefon, aby mi zas někdo nevynadal, neodeslal mě na pohotovost, případně prostě neodmítl.
Ale nedá se nic dělat, někde pomoc sehnat musím.
Trochu mě děsí pomyšlení na zánět okostice. Co pomyšlení… Skoro jistota.
Taky mě trošku straší sousedka, když mluví o otravě krve, jako to měl jejich mladý…
Takže nakonec volám znovu obvoďačce, která mě už jednou odmítla.
Vysvětluju, že jsem opravdu v bezvýchodné situaci a že prostě půjdu a tu angínu si někde seženu. Že prostě chci antibiotika a i kdybych se měla válet u nás v potoce, prostě je mít budu. Ale že když to nejde, jestli by mi mohla napsat aspoň algifenový kapky, abych se měla čím sjet.
Zabralo to.
Už mám v sobě čtvrtý prášek a můj obličej už zase začíná skoro fungovat. No, aspoň o kousíček to splasklo, no…

Myslím, že se těším na sobotu. A k zubaři. Tak, jako nikdy…

Barák na odstřel

Svět okolo se mění. A nemusím chodit daleko. Uznávám, že mám něco odžito, ale přeci jen…
Když jsem byla malá holčička, byly v našem okolí samé zahrádky. Mezi naším dvorečkem a fabrikou bylo těch zahrádek fakt dost.
Tu nejdál, na naší straně potoka, měla naše prateta, takže jsem těmi zahrádkami chodila. A taky si moc dobře pamatuju, jak kdosi přišel s tím, že mají zahrádkáři své zahrádky opustit, v poměrně krátké době a rozhodně beze všech nároků.
Už to budou desítky let. A co?
Nic. Místo krásně udržovaných zahrádek máme mezi dvorečkem a fabrikou totálně neudržovaný kus nějaké travnaté a plevelové plochy, kam tmaví odvedle házejí své odpadky, kde se v loužích vypouštěné žumpy probíhají potkani a odkud se šíří smrad a navíc ještě plevel. Jen o maličko lepší je to v té části za potokem. Tam totiž nejsou odpadky a žumpa. Tedy, odpadky tam jsou taky, ale už takové ty větší, jako pneumatiky, kola a kostry z kočárků, sem tam nějaké skruže a podobně.
Moc dobře pamatuju, jak nešťastná byla prateta a jak nešťastní byli další zahrádkáři. Dost často to byli důchodci, kteří měli jen tuhle jedinou radost.
No, svět se mění…

Na druhé straně ulice, mezi námi a školkou, byly také zahrádky.
No dobře, školka už není školka, ale jakési středisko pomoci, ale rozhodně už mezi námi nejsou zahrádky. A taky už tam nejsou ty tři nádherné garáže, ke kterým jsme byli odesíláni při hře na schovávanou.
Zahrádky už nefungují taky asi po dvě desetiletí. Jedna z chytrých sousedek si rostlinky nevyryla a tak ještě asi po tři roky sklízela slaďoučké jahody na tajňáka, vždycky za večera, když se začalo stmívat. A na konvalinky tam chodím taky každý rok.
Ovšem tady už se něco pohnulo, to zas jo. Tady už se aspoň staví.
Pár let.
Tak patnáct.

Nejdřív nedostali povolení, pak z činžáku vyprojektovali dva vila domky a postavili… chvilka napětí… činžák. Tedy, nějaké monstrum, jakože opticky rozdělené na “dva” domy.
Nevím, jestli jim potom zatrhli stavbu nebo jestli prostě jen došly prachy, ale to divné a obrovské torzo tady stálo celkem dost let.
Pak jim vykradli jeřáb.
Naštěstí.
Při každém větším větru jsme se báli o náš barák i naše životy… Přeci jen, kýval se hodně.
Asi dva roky potom, co odvezli jeřáb, začali bourat.
Přesněji někdy v roce 2017. A hbitě tam, na srovnané ploše, začalo růst nové monstrum.
Tentokrát to opravdu vypadá jako dva domy v těsném sousedství, ale když se člověk podívá pořádně, je vidět, že mají společné základy a já nevím, možná budoucí garáže, sklepy, či co.
Tahle mrcha je ještě vyšší, než ta minulá, takže s odpoledním sluníčkem na zahradě se od druhé půlky srpna až někdy do května loučíme.
Ovšem za ty tři roky stavba nad očekávání pokročila. Mají střechu a dokonce už i plastová okna. Od loňského jara.
Od té doby zase nic, pokud nepočítám tu ceduli z realitky.
Ale prý už jsou jednotlivé byty prodané. Jak ty z první stavby, tak i ty ze druhé.

Nějak nevím… Není ona to trochu škoda?
Já si musela pořídit sušičku, protože prádlo už mi na trávníčku neuschne, do tří místností jsem musela pořídit výkonnější a úspornější stropní svítidlo, aby nás ta elektrika nesežrala a torzo ošklivého baráku jenom hyzdí naši čtvrť.
A ještě pořád nevidím žádný užitek.
Teda… Určitě z toho jistí lidé užitek mají.
Tohle se tady bez podmáznutí na správných stranách zaručeně nemohlo postavit…

Ten barák mě štve. A hodně.
A co je horší, mezi námi a fabrikou se má vlastně taky stavět. Jen sedm malých domečků.
Sedm maličkých a celkem to má být nějakých skoro 700 bytů.
Takže malé domečky? Po stovečce bytečků? 
Mám takový hloupý pocit, že se budu moct natrvalo rozloučit i s ranním sluníčkem.
Možná mám raději ty odpadky a potkany a žumpu…

Blbej virus

Hned na začátku se musím omluvit za případné zlehčování nelehké situace.
Ale když ono mi to nedá.
Zápal plic jsem měla loni a je fuk, že k němu byla i embolka. Taky je úplně jedno, co bylo dřív. Bylo mi zle. Bylo mi jakože vážně opravdu zle a to natolik, že jsem si volala sanitku, což jsem nikdy dřív neudělala… A dokonce jsem ještě před sanitkou byla na pohotovosti, a to už něco značí…
Ale stejně zlehčuju.
Zlehčuju tu pitomou nemoc, která má potenciál nás do té sanitky dostat. Tu nemoc, která nás může připravit o naše blízké.
A zlehčuju to proto, že celému viru je vlastně úplně jedno, jestli se budeme smát, nebo jestli budem brečet. On přijde.
Vlastně mu to taky tak úplně jedno není, protože smích má schopnost léčit.

Momentálně nejblíž je covid v rodině mé kamarádky. Jak moc, to se ještě neví, na testy půjde až v neděli… Její muž snad už zítra. A o dcerce se nemluví. Jen o synovi už to všichni vědí, akorát jsme stále ještě nepřišli na to, jak k tomu mohl přijít.
Typickej puberťák.
Celý den sedí u počítače, nikam nechodí, je rád, když dvakrát denně projde bytem na záchod.
Tak kde to, kruci, chytil?
Jediná logická odpověď je, že to je počítačovej virus.

Ale vidíme to pozitivně…
Když si to odbudou teď, mohli by mít pokoj na svátky…
To tady u nás se třesem. Nebyly by to sice první prochcípané Vánoce, ale přece jen, obyčejná rýmička stačí…
Nehledě na to, že pokud moje rodina o Vánocích nebude mít chuť, budu muset řízky i salát dělat já a ne drahý, který to rozhodně umí líp. Já se totiž pak nebudu moct vymlouvat, že neumím jídlo pořádně dochutit.
Vlastně, ztráty chuti a čichu se bojíme nejvíc.
Třeba čich je první, co nás varuje, než se přemnoží mouchy.
To ti potkani pod naší podlahou. Když dáme nástrahy, a že dáváme nástrahy, někteří slabší jedinci neodlezou chcípnout ven a pak nám smrdí pod podlahou. A když smrdí, tak víme, že je jen otázka času, než do té mrtvolky mouchy nakladou vajíčka a než se ty mrchy vylíhnou.
Ale třeba to teď, v zimě, fungovat nebude.
Ale i jinak asi ztráta čichu člověka omezuje, to je jasný. Já třeba dneska po čichu poznala, že pálím sekanou k obědu…
Zas pokud by to zůstalo jen u ztráty čichu a chuti, pak bychom si v rodině mohli užít spoustu legrace. A ušetřit.

Jenže co si budem povídat, až tu mrchu chytnem, a že si nemyslím, že bychom nechytli, on nás ten humor možná přejde.
Ale zatím…
No nic, pro jistotu projedu počítač i telefon nějakým antivirem… Kdo ví, jak přesně to funguje…