Nejnovější komentáře
  • 85
  • 46
  • 252 799
  • 71 614

Monthly Archives: Říjen 2020

Podzim

Někdo chytrý vymyslel, že ořežeme vrby.
Jako jo, ořezat, proč ne? Ty pitomý větve jsou neskutečně křehký a při větru padají na zahradu. A na lidi.
Myslela jsem, že až opadá listí, bude to fajn prácička. Ale řezač nechtěl řezat v zimě a tak se řezalo i s listím.
A co dělat s olistěnýma větvema? Můžou tiše čekat někde v koutě zahrady, až to listí povolí a upadne, to jako jo, ale kde vzít ten kout zahrady, kde nebudou překážet?
A tak nastoupila armáda lidí na zpracování ořezaných větví. Klády na jednu stranu, to pro sousedy do krbu, klacky za kůlny, to na pozdější táboráky a olistěný větve prostě doprostřed.
Marně jsem všechny instruovala, že větve se dávají jedním směrem. Vždycky se našel někdo, kdo je na tu hromadu jen tak hodil… Trpěla jsem.
Od sobotního a nedělního řezání nám na dvorku zbyly dvě obrovské hromady olistěných větví.
Zapálila jsem ohýnek, abychom se aspoň něčeho zbavili a už to jelo.
Větev do ruky, listí otrhat, dát do kyblíku, větev na hromádku…
Kýbl listí na kompost, čisté větve za kůlny, vedle těch klacků a maličké větvičky, případně suché klacky, rovnou na oheň.
Byla zima, bylo sychravo, občas pršelo. A venku seděly dvě kravky a draly listí…
Od pondělka do středy. Od ranní kávičky, oběd neoběd…
Bylo hnusně, byla tma a jedna kravka drala listí po hmatu, protože nám někdo ukradl hodinu dne. Pravidelně do sedmé, osmé hodiny večerní.
Všechno listí je na kompostu, možná polovina holých větví spálená, ale dvorek uklizený.

Až na ty klády. Ale to je sousedův problém. Jemu se zdálo, že není dost hezky na práci venku.
No, teď tam to dřevo bude hnít, dokud nebude nouze. Až nebudou mít čím topit, a že ta chvilka přijde a určitě ještě letos, bude soused ometat sníh, aby klády vylovil…

Nějak jsem si na ten pobyt venku zvykla. Chybí mi.
Včera jsem si, já hloupá, dala výborný svařáček. Takhle dobrý se mi ještě nepovedl.
Ale zapomněla jsem, že červené víno je osvědčený spouštěč migrény a tak už od včerejška trpím.
Podvečerní procházka byla vlastně nejlepší nápad.
Viděla jsem zmoklé stromy, jak se pyšně třpytí ve svitu lamp. Některé vypadaly jako vánoční obchoďák. Tisíce droboučkých světýlek…
Listí se lesklo zlatem i když se jen tak válelo po špinavé silnici. A to na stromech taky. A tohle všechno se tak nádherně a svátečně odráželo v kalužích…

Vlastně mám ten podzim ráda. I s tím deštěm. A hlavně miluju ty podzimní mlhy. A páru od pusy. A to podivný světlo…
Podzim je prostě fajn…

Vlnění

Ach jo, jsme my vůbec schopni se z něčeho poučit?
Pořád říkám, že já jsem jen blbá ženská, ale jsou věci, které ani já nepobírám… A to jsem bývala blond.
Lidská blbost je prostě nekonečná.
Přišel na nás koronavirus. Fajn, není to blbá chřipečka, už proto, že chřipku známe a dokážem se s ní nějak popasovat. Tohle neznáme a učíme se.
Někteří.
Přijde mi, že jsou tu pořád tací, kteří jsou těžce nepoučitelní.
Byl tady první nápor a po něm přišlo něco, co tam nahoře nazvali “druhou vlnou”.
Že to byl zbytek té první vlny, protože jsme se při “rozvolňování” zase vesele utrhli ze řetězu, to je vlastně vedlejší.
Jenže my se z toho nepoučili. Z nějakého důvodu čekáme třetí vlnu. A ona přijde.
Nebude to ani tak třetí vlna, jako důsledek lidské blbosti a, ano, té nepoučitelnosti.
Dneska jsem se dočetla, že “všichni chceme mít Vánoce“. “Chceme mít otevřené obchody a chodit na trhy”.

???

Takže fajn, my jsme se tedy nepoučili.
Na jaře se všechno zavřelo, uspali jsme blbý vir, situace se zklidnila a my byli vzorem všem.
Na léto jsme se rozlétli, shlukovali, potkávali, objímali, pozpěvovali a vlastně jsme dělali všechno to, co jsme nemohli a s větší intenzitou, protože můžem, abychom teď opět chodili se zakrytou hubou.
A třeba v prosinci nám hadr z huby sundají, dovolí nám nákupní centra, dovolí nám fronty, lyžovačky a my si budem na vánočních mejdanech zpívat ze všech sil, a to všechno proto, abychom, já nevím, tak třeba v půlce ledna, nasadili zase roušky, zavřeli co půjde…
To jako fakt?
Tohle opravdu pan Babiš myslí naprosto vážně???

Hele, jako politika je opravdu nad moje chápání… Ale tohle je opravdu vrchol…

Takže lidi, když oni ti nahoře nějak nemají rozum, co kdybychom se aspoň my tak trochu drželi lidského rozumu? Co kdybychom se my poučili?

Ach jo, to jsem se ale dneska vytočila…

Výuka

Když jsem dneska v panice utíkala z domu, abych se pořádně nadechla, měla jsem v hlavě naprosto jasný koncept tohoto článku. Stačilo jen jediné. Sednout k počítači a myšlenku trochu rozvést a hlavně zapsat.
Smůla.
U počítače totiž seděla moje nejmladší smradka a předstírala těžké zapojení do chodu virtuální učebny.
Však taky proto jsem utíkala z domu, že jo…
Začalo to už včera večer. Kde je jako ta kamera a proč ji nikdo nezapojil a jak ona se bude učit. Nakonec si nechala vysvětlit (a potvrdit od učitelky), že kamera na naší straně rozhodně není důležitá…
Jasně, já si tak asi strčím kameru do obýváku, ne?
A ráno to vesele pokračovalo. Ta starší jí zapnula počítač, aby fakt stihl naběhnout, vzbudila malou smradku a šla si na svoji výuku, na noťas. Já si v klidu pospala až do půl deváté, aby se mě zděšeně smradka ptala, proč vstávám. Nelíbilo se jí to, protože pak musela vstávat taky.
Ještě za dvě minuty devět si hrála na telefonu a absolutně neměla tušení, jak se přihlásit do učebny a na výuku. V devět. A pak začala splašeně dohledávat češtinu a penál a podobně.
Já, antitalent, jsem jí tu výuku zapnula. Nevím jak.
Nechala jsem ji pracovat. Na chvilku uklidněná matka. Až vrčení z pokojíčka mi přišlo zvláštní.
Jo jo, chytrý náramek je mrcha žalovací.
A zkuste si křičet na dítě, když má zapnutý mikrofon a váš hlas se krásně ponese virtuálním prostorem k učiteli, že jo…
Ta malá smradka si vesele hrála s telefonem. Jakože Tik Tok.

Ta starší mi běžně nabízí výlet do Tater a vítr z hor. A výlet do Tater je 50% tatranský čaj a vítr z hor je prostě zelená.
Řeknu vám, dneska by ty Tatry byly fakt Nízké Tatry. Přemýšlela jsem nad flaškou Ginu. Přemýšlela jsem nad balením Neurolu.

Nakonec jsem shrabala listí na trávníku.
Ale na středu si tu flašku asi koupím…

Romantika

Ha, synek bydlí sám, holky jsou na noc v tahu, co takhle romantický večer?

Úplně to před sebou vidím.
Svíčky na stole, něco dobrého z panenky, k tomu bramborové dukátky, flaška Bohemky, tichá romantická hudba a my dva.
Abychom to dovršili, bude mít drahý tu proužkatou košili, co mu tolik sluší a já ty postavě lichotící černé šatičky.
A po večeři romantická procházka pod hvězdami. A pak koupel, samozřejmě společná a při svíčkách.
A po koupání je dobré zalézt do pelíšku, ale rozhodně ne rovnou na sex, kdepak, hezky jen přitulit, má to být romantika, ne divočina. Tulit se a povídat si a kdo ví, třeba pak i na to milování dojde, že jo?

Krásná představa.
Nereálná.

Co si budem povídat, on by tu večeři musel někdo uvařit, takže jo, chleba se salámem je taky fajn…
Svíčky na stole vypadají krásně, ale v tom bordelu se ztratí a ještě navíc si nemám kam položit ani talíř.
Tichou romantickou hudbu stejně neslyším, jak vedle vyjí nepřizpůsobiví a jak se hádaj sousedi. No, tak to taky ne. A po Bohemce mě strašně bolí hlava, dám si pivo. A drahý taky.
Je blbost se ke chlebu oblékat do svátečního, co si budem povídat, vytahané tepláky jsou stejně nejlepší, ještě bych zmrzla…
My dva, to jo, to nám zůstalo. Po tolika společných letech si vlastně nemáme co říct. Téma děti je tabu, když jsou pryč, o práci se bavit je taky blbost, když je volno, politika je k naštvání a covid taky není nejromantičtější téma.
Místo procházky pod hvězdami vyběhnem tak maximálně na cigáro. Hvězdy nejsou vidět, stojíme pod stříškou, protože leje jak z konve.
Na koupel taky pečem, máme problém se oba vejít do koupelny, natož do jedný vany. A svíčky nehořej, v koupelně je vlhko.
Napůl mrtví po náročném dni sedíme tupě u televize, koušem ten chleba a přiblblou Policii v akci máme jen jako kulisu k hraní každý na svém telefonu.
Oba líní počkáme, až se televize vypne sama a pak se odvalíme do postele, oba s dobrým úmyslem se aspoň pomilovat, když už nevyjde to tulení.
Ovšem oba usnem dřív, než se vůbec stihnem otočit k sobě…

Tyhle volné večery jsou vážně, ale vážně náročné.
Ale co si budem povídat, ona tam ta romantika nechybí.
Vidíme vzájemnou lásku při každém pohledu a to je teprve ta správná romantika.
Kdepak večeře a pěkný oblečení. Kdepak hudba a svíčky…
Prostě my dva.
To stačí…