• 134
  • 43
  • 28 330
  • 8 084

Třešně netřešně

Tak jsem chtěla poslat synka na třešně. Strom je obalený červenými plody a během dne i hnědými dětmi. Od nás ze dvorka to ale k večeru vypadalo, že už zůstaly jen třešně a hejno špačků. Čas poslat toho synka.
Nechtělo se mu samotnému, ať prý jdu taky. Dokud byl dítko, klidně si nechal vynadat, ale co je dospělý, je vynadání horší a horší.
Ach jo, přejít po kládě potok, prodrat se maliním, přelézt parovod a projít kopřivovým polem? Ale co bych pro třešně a možná i pro synka neudělala, že?
Takže jsem skočila do tepláků a do botasek a šup na kládu. Na tu pitomou vrklavou kládu. A z klády rovnou do toho maliní. Našla jsem si dobrý špalek na přelézání parovodu, utřela jsem čerstvá ptačí hovínka, abych se nezaprasila víc, než bylo nutné, vyškrábala se nahoru a na druhé straně jsem krásně upadla do kopřiv.
I to pole jsem prošla a dokonce jsem si cestou nezlomila nohu, když jsem zakopla o krásné třešňové polínko, pozůstatek z loňské sklizně, kdy tmavší česali třešně pilou.
Mimochodem, letos se rozhodli třešně klátit, protože pilu tam loni zapomněli a ta už od letošního dubna zdobí stěnu mojí kůlny.
Jenže ti tmaví smrádci klátili poctivě a tak zůstalo ono šťavnaté ovoce jen na tak vysokých větvích, kam už adolescentní ruka nedohodí. A kam ruka mého synka nedosáhne ani ve chvíli, kdy synek stojí v třímetrové výšce na suchém pahýlu, jen na vlásku ještě držícím na kmeni křehké třešně.
Nedokázala jsem se na to dívat a synka povolala dolů. Zlámaný vaz za třešně nestojí a už vůbec ne za ty, co tam rostou. Vodové a takřka bez chuti.

A když už jsme šli domů bez třešní, řekla jsem si, že vezmu aspoň třešeň na ohýnek. Cestou jsem sbírala polínka a větve, vlekla se s nimi skrz kopřivy. Na levé ruce nálož menších, v pravé jednu delší…
S tímhle nákladem jsem pracně přelézala parovod, hrdá, že to zvládám i s plnýma rukama, prosmýkla jsem se mezi maliníky a hurá na kládu. Na tu ukývanou kládu, pod kterou je hluboké regulované koryto, ale i to jsem zvládla.
Náruč dřeva jsem vděčně hodila na hromadu podobných větví s tím, že si zchladím ruce popálené od kopřiv. A ejhle, na ruce zrzavý mravenec. A druhý a třetí a další i s vajíčkem…
Já kravka jsem si na dvoreček přinesla mraveniště agresivních zrzounů, ale navíc jsem ho přinesla v náručí.
Teprve doma jsem koukala, jaké jsem na sobě napáchala škody. Na parovodu jsem dřevo přidržovala bradou, takže i tam byly kousance, některé i kdesi hluboko pod tričkem a do hodiny všechny napuchly.
Už večer jsem měla bradu jako dvě brady a druhou bradu jako volátko, ale nejvíc to odskákala levá ruka. Neohnu malíček a tam byl přitom jen jeden kousanec a rozhodně si teď nemůžu dovolit nosit hodinky a, jak jsem zjistila, ani dlouhý rukáv.
Moje levá ruka vypadá jako dvě ruce, obě levé, je horká a navíc mi asi někam zmizely žíly, protože je nějak nemůžu najít. V zápěstí mi přijde poněkud nepohyblivá a i když trošku pálí nezřetelné kousance, mnohem víc mě trápí bolest uvnitř ruky. Pocit, že nic neudržím, neunesu, neuzvednu…

Ode dneška vím, proč se Francovce říká “vítr z hor” a pevně věřím, že v kombinaci s octovou vodou brzo zabere.
Paní doktorka mi doporučila i tvaroh, takže dvě hodinky v čekárně rozhodně nebyly zbytečné.
No dobře, uznávám, že opravdu zbytečné nebyly, prášky na alergii jsem předepsat potřebovala…
Dozvěděla jsem se, že ani po pěti letech ještě nemám svojí kartu, že bych si měla zajít na prevenci, že prý se to jako čas od času dělá, že dostanu tetanovku, ta se prý hodí každých 15 let a že mi odeberou spoustu krve a tím pádem že musím někdy uprostřed června strašně brzo vstávat. A taky mám koukat, aby mi to splasklo, že sestřičce se bere krev líp z levé, pravou má přes ruku.
Ono to klapne. Bradu už mám splasklou a kousanců jsem tam napočítala pět, takže i ruka by mohla brzo povolit.

A až povolí, pošlu synka na tu druhou třešeň, na třešně srdcovky, voňavé, křupavé, šťavnaté a hlavně plné chuti.
Ty třešně, co jsou tak aromatické, až mi způsobují migrénu. Ty třešně, co jsou nejlepší v těch horních větvích, kam můj synek leze každý rok.
A nebo ho nepošlu, nechám je těm tmavým a budu doufat, že si zlomí jen ruku a ne vaz a na dobré třešně si zajedu za kopec, kde jsou osluníčkované a neoprášené ze silnice a hlavně tak trošku naše, protože rostou na bráchovo zahradě.
A nepolezu tam skrz kopřivy, ale krásně posekanou loučkou a synek nebude stát na suché větvi, ale na žebříku…

Tak a teď bych si ty třešně fakt dala…
No, jdu si dát raději tvaroh. Na ruku…

8 Responses to Třešně netřešně

  • Včera jsem se dívala na film Ztracený v džungli. “Harryho Pottera” se tam nechal pokousat agresivními rezavými mravenci v naději, že zemře a ukončí tak své trápení. Nezemřel, ale vypadal příšerně….
    Máš můj obdiv, nedokázala bych pro “pár” třešní tolik riskovat. A pak by mě položily už ty kopřivy… Úplně stačí, když mi jich pár šlehne přes nohy při sečení trávy…

    • Nakonec to není tak zlý, ruka mi zase splaskla a vlastně už to skoro ani nesvědí. 🙂
      Ale že bych tohle podstupovala dobrovolně, to ne. 🙂

  • Inu, dobrá hospodyňka přes plot i pro mravence skočí! 🙂

  • Což o to, Bára by i skákala. Jen kdyby dokázala odlepit obě nohy od země současně.

    • Náhodou, tuhle jsem skákala i přes švihadlo. Pravda, s vypětím všech sil, ale celkem úspěšně. A snožmo!

  • přijeď na třešně k nám, máme na zahradě…občas tu potkám červeného mravence ale ne u třešní, budeš v bezpečí:)

    po mně zas včera lezl pavouk, to jsem se málem posrala, pištěla a skákala po bytě a pak když jsem ho setřásla nemohla jsem ho najít abych ho vyhodila a měla jsem celý den pocit že po mně něco leze

    našla jsem ho v noci a tos měla vidět tu operaci “pavouk ven z domu.”

    • Na pavouka jsem si minulý týden volala souseda. A než přišel, stála jsem ve vedlejší místnosti a hypnotizovala toho pavouka, aby nikam nechodil. Soused je fajn, ale aby mi kvůli osminohé příšeře prolézal byt, na to ho moc neužije. 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *