• 20
  • 13
  • 17 507
  • 4 723

venčení

Vplížený

Loni v březnu nám do života vstoupil pes.
Nejdřív šel jen na procházku z útulku (protože útulkovým pejskům se má pomáhat) a pak najednou zaparkoval u nás doma.
Vetřel se nám do bytu a pak i do srdíček.
Pes, kterého jsem fakt nechtěla.
Získal si mě tím, jak spořádaně chodil na vodítku, hromádky nechtěl dělat do trávy, kde se špatně sbírají, na jídlo si sednul a počkal, až mu někdo nandá a kousal synka.
To synek si ho přivedl, proti mému doporučení a tak si nějaké to pokousání zaslouží, že jo…

Byla jsem sice trošku naštvaná, ale kdo by takového psa nemiloval? Kdo by ho vyháněl?

To jsem ještě netušila…
Ten hajzlík počkal, až si ho zamilujem.
A pak nenápadně začal.
Pelíšek vedle synkovo postele byl luxusní. Polštář ze staré sedačky, kostkovaná měkká deka… Prd… Ani ne po týdnu se pes přestěhoval k synkovi do postele. Tak proto si synek pořizoval letiště…
Výborné granule, které doporučili v útulku mu taky nechutnaly dlouho. Místo pytle za tři stovky najednou kupujem pytel za devět…
Na vodítku je debil. Vleče mě hlava nehlava, trávou, blátem, štěrkem… A když upadnu, moje mínus.
A když ho pustím, aby si lítal po dvorku, vždycky najde nejlepší díru v plotě (Jo, mít tak oplocený pozemek… je to nadsázka, samozřejmě.) a tradá vedle k nepřizpůsobivým, kde se u popelnic válejí samé dobroty.
Na hromádkování do trávy už si taky zvykl, takže pokud má náhodou nějaký noční problém a nepodaří se mu vzbudit synka, nebude přece dělat hromádk na dlažbu nebo lino, ale hezky na koberec (pokud zapomenu zavřít dveře do obýváku), na koupelnovou předložku a nebo aspoň na hadr na vytírání (popřípadě aspoň na ponožky či tričko některého z mých dětí).
A na granule už si taky nesedne. Buď je ignoruje, protože nemá chuť a nebo se hltavě vrhne do mísy ve chvíli, kdy tam zazvoní první tři a zbytek mu nasypem na hlavu.
Jo a kouše celou rodinu.
A štěká na sousedy a na pošťačku.

Jenže…
Vplížil se do srdce nás všech a z nás všech dělá vypatlané cukrující blbečky.
Celá rodina uznává, že nejlepší pokec je se psem. Nehádá se, neodmlouvá, jen občas štěká do řeči.
Má minimální potřeby. Žádný nový telefon, tričko, ba ani ponožky. Jo, drahý granule, ale pořád to vyjde levněji, než synkovo řízečky. Očkování, odčervení, odblešení, to jo, ale je to levnější, než vitamínky mých holek. A taky lehčí. Protože kilo pomerančů a kilo jablek, to jsou pořád dvě kila v batohu.
Nestěžuje si na malý polštář, tenkou deku a nebo proleželou postel. Vyspí se v posteli kohokoliv z nás a nemektá.
A po každém jeho kousnutí je jediná stopa. Sliny. Kdepak, žádné otisky zubů, kousance, oděrky… Nic takového.  Kousne, ale nestiskne, má nás rád.
Ovšem nepřála bych si vidět, jak kouše někoho, koho rád nemá.
A je fakt skvělý hlídač. Toho synkova kamaráda sice pustil do bytu a přivítal, očuchal, oblízal, ale naježil hřbet ve chvíli, kdy kamarád udělal krok směrem k synkovo pokojíčku.
A hlídá. Jo, štěká na tu pošťačku, hezky u toho stojí v kuchyňském okně, ale vrtí ocasem tak, že každou chvíli čekám, jestli poběžím ke sklenáři, aby mi netáhlo do kuchyně.
Podle kroků pozná kohokoliv v rodině a synkovo auto slyší na půl kilometru daleko. (No, je fakt, že na půl kilometru daleko ho slyší každý, ale my nepoznáme, jestli to je synek, nebo traktor, kdežto pes to pozná neomylně.)

A nemá se jen špatně, jak by se mohlo zdát, když si stěžuju na vodítkové vlečení.
Kdepak.
Ještě pořád nezakousl mým rodičům kotě, takže stále ještě může s námi k našim, kde je ráno vypuštěn na hektarový pozemek, ze kterého, kupodivu, nezdrhá (asi je unavený, než doběhne půl louky) a otevřené dveře do chalupy ho nalákají jen ve chvíli, kdy my, lidé, máme něco k jídlu. Pak vylíže všechny talíře a maže zas ven. Vrací se, když vrznou dveře a on ví, že pak by musel venku čekat do rána. Což se mu nelíbí, je mu totiž zima.
U našich si může i vybrat, s kým bude spát. Neprojde mu to jen u dědečka, protože s tím už spí kočky. A sám je ochotný spát jen tehdy, pokud jsou zapnuté akumulačky a pelíšková deka přitažená až u nich.

Proklínám ho tak pětkrát denně. Nejvíc ho proklínám ve chvíli, kdy se synek sebere a jede na víkend za svojí slečnou, na výpravu, kamkoliv…
Ale už teď se děsím chvíle, kdy se synek rozhodne odstěhovat a tohle naše úžasné černé zlatíčko nám vezme.
Vezme mi báječného kamaráda, mazlíka i zdroj zábavy.

Protože zábava, ta s ním je.
Prý ho týráme… Pchá…
To, že dám psí sušenku do zavařovací sklenice a tu sklenici mu předhodím, to, že dám na zem piškot a přiklopím ho miskou, to není týrání.
Pravda, já pak sedím a třeba i půl hodiny se škodolibě pochechtávám, ale pejsek se nenudí. Má skvělou zábavu, s odměnou na konci.

Loni v březnu nám do života přišel zase kus štěstí a radosti.
Vřele doporučuju všem dobrým duším návštěvu útulku.
Kdyby pro nic, tak pro procházky, pro zážitky… Vždyť si toho psa nemusíte hned brát.
My jich taky vyvenčili víc, než se nám tenhle dostal domů…
Proti mé vůli se vplížil, proti mé vůli jednou bude odcházet…

 

 

Celý příspěvek byl napsán proto, že jsem se zúčastnila báječné výzvy.