• 0
  • 0
  • 58 170
  • 17 671

rvačka

Blázen je pořád na svobodě.

Bláznivý soused, o kterém jsem psala minule, je už sice dávno bývalý, ale pořád to je bratr současného souseda.
Nevím, jestli mají zálibu v alkoholu v rodině, ale tentokrát se napili oba.
A u nás v baráku.
Ten bývalý soused je stále stejně hlučný a stále stejně agresivní. Ten současný, bratr, je stále tichý a člověk o něm neví.

Ten bláznivý si tady zase pokřikoval. Nejdřív o půlnoci v bytě, ale budil celý barák, takže za chvilku už pokřikoval po chodbě. Na sousedku, která přišla slušně požádat, aby se ztišili.
Ona jen zaťukala, vyslovila slušně svůj požadavek a odcházela.
On za ní křičel po chodbě, nadával jí do kurev a dámských přirození a to byl jen na návštěvě.

Asi jsem taky blázen.

Ten zbytek baráku, který neprobudil jeho křik, jsem probudila já, když jsem zařvala, aby už byl zticha. (Jo, je to poněkud kontraproduktivní. Vzpomněla jsem si u toho na to, jak jsem sprdla sousedovic kloučka, “kdo kurva do prdele mluví takhle sprostě, že tě to učí?”)
Na můj řev se začaly otvírat i ty dosud zavřené dveře a ze všech vylézaly maminky.
Mladý blázen si mě asi taky spletl s prodejnou ženou i s dámským přirozením a zcela jednoznačně mi poručil, ať ho v tom řevu zastavím.
A tak jsem šla.
Šla jsem nahoru s úmyslem ho zastavit nejen pro tu noc, ale pro spoustu nocí navíc. Šla jsem nahoru proto, že jsem si chtěla vykoledovat aspoň jednu ránu, za kterou ho zavřou.
Vlastně, nešla jsem. Podle sousedky jsem těch třináct schodů normálně vyletěla, což je dost divný, při mojí váze.
Oslepená a ohlušená vztekem spravedlivým rozhořčením jsem neslyšela, jak zavřel dveře a zamkl. Nahoře jsem s úžasem, úlevou, zklamáním i smíchem zjistila, že dveře, ze kterých křičel, jsou opravdově pevně zavřené, že z nich netrčí ta protivná uřvaná hlava. Smích vyhrál. Chechtala jsem se zase třináct schodů dolů, že se ten srábek bojí ženský v letech.
Smály jsme se se sousedkou obě, ale obě jsme se třásly, protože opravdu obvykle nejsme konfliktní.
Ale třásly netřásly, nahoře byl klid.
Já si později začala uvědomovat, že jsem úplně pitomá, že v tom patře stojí pračka, že stačí, aby mě blbě strčil a já si o tu pračku přerazím páteř. Že sedět by stejně nešel, protože stačí jen trošku dobrý právník, který to hodí do psychické poruchy a on vyvázne maximálně s nařízenou léčbou. Je to blázen, to my víme…
Ale taky vím, že pokud podobná situace nastane znovu, zase poběžím po těch schodech a zase budu riskovat nějaký ten úraz, protože to “spravedlivé rozhořčení” mě nenechá v klidu.

Ovšem muž, který mě tu noc rozhodil nejvíc, to byl ten můj.
Ten, na kterého jsem sice houkla, že sousedka šla nahoru a bude konflikt, ale který mě prý nepochopil. Muž, který neslyšel, jak řvu, muž, který si ani nevšiml, že se běžím prát a který by mě, tím pádem, ani nezachránil.
A vlastně to jinde nebylo jiné. Všichni tři zdejší a bojeschopní muži to nechali na nás, ženských…

Ono co si budem povídat, my, zdejší samice, na nějakého blbečka stačíme, ale že bychom si od těch našich úžasných partnerů zasloužily až takovou důvěru?