• 20
  • 13
  • 17 507
  • 4 723

rána

Ta chvilka

Ptala se Klávesnička, která část dne je nám nejpříjemnější.

Já miluju všední rána. Když synek není doma, lesanda je na intru a tu nejmladší konečně vykopu do školy.
Ale nenávidím rána v ložnici, rána, kdy řve budík, cloumá mnou dítě a vidina poklidného spánku mizí kamsi do ztracena. Nenávidím vstávání, ale vím, že když si přispím, budu dva dny trpět migrénou.
Ovšem miluju tu chvilku, kdy kuchyní voní káva, oknem svítí sluníčko a pes spí.
Sedím v županu, poslouchám zpěv ptáků, vychutnávám hořkého turka a neslyším řev a jekot dětí.
Nikde nehraje televize, neřve hudba, dokonce ani romští sousedé ještě nezpívají.
Sem tam kolem okna přeletí sýkorka, brhlík nebo straka a i pes je tak líný, že ani nezvedne hlavu.
Když se jen maličko pootočím, vidím obývákovým oknem tajemné stíny sousední zahrady, sojku na naší vrbě a zeleň. Tu nádhernou, svěží jarní zeleň.
V tuhle chvíli si dovolím úplně vypnout. Zapomenout na to, že už za chvilku budu muset vařit a ještě nevím co. Prostě jen sedět a vychutnávat klid a pohodu.

Ale zas nemám ráda ty chvíle potom.
Chvilku, kdy dopiju kávu. Pak je totiž čas přemýšlení. Co že to bude k obědu? A který kalhoty to chtěl synek vyprat? On nikdo neumyl večer nádobí?
Pak už není čas na klidné posezení. Jo, kávičku, tu si odpoledne ještě dám, ale už to prostě není ono.
Odpolední káva už je spojená s dětským smíchem i pláčem, s hudbou od souseda i s romskou kytarou. Během malé odpolední kávičky se pod oknem tak šestkrát ozve “teto Báro?”, jak se pozornosti dožadují dvorkové děti. No, mám okno nejníž ze všech maminek. To je pití, rozbité koleno, něco ke čtení, dětská hádka, nová hra, nějaké nářadí, “maminka tě volá”, zalévání záhonků (můžu jim stokrát vysvětlovat, že když je sluníčko vysoko a svítí přímo na záhonky, nezalévá se…), rvačka o hračky…

Ještě mám docela ráda večerní zalévání. Naženu děti domů, svojí do vany, sousedovic jejich maminkám, zkontroluju zámky na kůlnách, velikost hračkového bordelu na dvorku a pak s konvičkou obcházím dvoreček, abych zalila hortenzie, ibišky, meduňku, mátu a pak truhlíky a nově i pneumatiky, pověšené na kůlnách.
To je taky moje chvilka, poklidná, celkem tichá a pohodová.
Jako doprovod mám k zalévání kosí zpěv a šeříkovou vůni.

Tak nějak z toho vyplývá, že mám ráda jaro.
Jaro, to je ta chvilka, která je mi milá.
Není to sice část dne, ale zas je to část roku.
Ono i jiná roční období mi přináší pohodu a radost, v nějakých vzácných chvilkách.
Ta ranní, ta je kouzelná vždy…

Mívala jsem ráda večery. Ty chvíle, kdy děti zapadly do postýlek a já měla krásnou hodinku klidu. Jenže puberťáci už dávno nechodí spát v osm a koneckonců, nejmladší smradka taky otravuje do desíti.
Je pravda, že já chodím pravidelně spát zítra (to jest po půlnoci), takže mám někdy i dvě hodiny, ale stejně to není ta pravá chvilka.
Večer jsem ve stavu polovědomí. Psychicky unavená a občas na pokraji zhroucení. Ovšem ne natolik, abych sebrala síly a dolezla do postele…
Taky jsem milovávala chvilky před usnutím.
Možná bych je měla ráda i teď, ale nějak si nejsem jistá, jestli je nějaká chvilka mezi padnutím do postele a tvrdým spánkem. Možná jo, budím se přikrytá, ale jistá si nejsem…

Ale, popravdě, neměnila bych.
O co jsou tyhle chvilky vzácnější, o to jsou důležitější.
Bojím se, že přijde chvíle, kdy si budu pít v poklidu každou kávičku, obklopená tichem a samotou. Pak taky třeba budu usínat, obklopená tichem a samotou a stejně tak vstávat.