• 0
  • 0
  • 58 170
  • 17 671

blázen

Blázen je pořád na svobodě.

Bláznivý soused, o kterém jsem psala minule, je už sice dávno bývalý, ale pořád to je bratr současného souseda.
Nevím, jestli mají zálibu v alkoholu v rodině, ale tentokrát se napili oba.
A u nás v baráku.
Ten bývalý soused je stále stejně hlučný a stále stejně agresivní. Ten současný, bratr, je stále tichý a člověk o něm neví.

Ten bláznivý si tady zase pokřikoval. Nejdřív o půlnoci v bytě, ale budil celý barák, takže za chvilku už pokřikoval po chodbě. Na sousedku, která přišla slušně požádat, aby se ztišili.
Ona jen zaťukala, vyslovila slušně svůj požadavek a odcházela.
On za ní křičel po chodbě, nadával jí do kurev a dámských přirození a to byl jen na návštěvě.

Asi jsem taky blázen.

Ten zbytek baráku, který neprobudil jeho křik, jsem probudila já, když jsem zařvala, aby už byl zticha. (Jo, je to poněkud kontraproduktivní. Vzpomněla jsem si u toho na to, jak jsem sprdla sousedovic kloučka, “kdo kurva do prdele mluví takhle sprostě, že tě to učí?”)
Na můj řev se začaly otvírat i ty dosud zavřené dveře a ze všech vylézaly maminky.
Mladý blázen si mě asi taky spletl s prodejnou ženou i s dámským přirozením a zcela jednoznačně mi poručil, ať ho v tom řevu zastavím.
A tak jsem šla.
Šla jsem nahoru s úmyslem ho zastavit nejen pro tu noc, ale pro spoustu nocí navíc. Šla jsem nahoru proto, že jsem si chtěla vykoledovat aspoň jednu ránu, za kterou ho zavřou.
Vlastně, nešla jsem. Podle sousedky jsem těch třináct schodů normálně vyletěla, což je dost divný, při mojí váze.
Oslepená a ohlušená vztekem spravedlivým rozhořčením jsem neslyšela, jak zavřel dveře a zamkl. Nahoře jsem s úžasem, úlevou, zklamáním i smíchem zjistila, že dveře, ze kterých křičel, jsou opravdově pevně zavřené, že z nich netrčí ta protivná uřvaná hlava. Smích vyhrál. Chechtala jsem se zase třináct schodů dolů, že se ten srábek bojí ženský v letech.
Smály jsme se se sousedkou obě, ale obě jsme se třásly, protože opravdu obvykle nejsme konfliktní.
Ale třásly netřásly, nahoře byl klid.
Já si později začala uvědomovat, že jsem úplně pitomá, že v tom patře stojí pračka, že stačí, aby mě blbě strčil a já si o tu pračku přerazím páteř. Že sedět by stejně nešel, protože stačí jen trošku dobrý právník, který to hodí do psychické poruchy a on vyvázne maximálně s nařízenou léčbou. Je to blázen, to my víme…
Ale taky vím, že pokud podobná situace nastane znovu, zase poběžím po těch schodech a zase budu riskovat nějaký ten úraz, protože to “spravedlivé rozhořčení” mě nenechá v klidu.

Ovšem muž, který mě tu noc rozhodil nejvíc, to byl ten můj.
Ten, na kterého jsem sice houkla, že sousedka šla nahoru a bude konflikt, ale který mě prý nepochopil. Muž, který neslyšel, jak řvu, muž, který si ani nevšiml, že se běžím prát a který by mě, tím pádem, ani nezachránil.
A vlastně to jinde nebylo jiné. Všichni tři zdejší a bojeschopní muži to nechali na nás, ženských…

Ono co si budem povídat, my, zdejší samice, na nějakého blbečka stačíme, ale že bychom si od těch našich úžasných partnerů zasloužily až takovou důvěru?

Zavřete blázny, prosím.

Loňské jaro jsem se smála.
Smála jsem se novému sousedovi, přišel mi prčovní.
Mladý kluk, těhotná přítelkyně, mimino a děda. A každý měsíc nějaké vzrůšo.
V březnu si sám na sebe zavolal policajty. V dubnu záchytku pro dědu. V květnu policajty na sousedku.
A pak už to tak nějak přestala být legrace.
My jsme tady u nás milí a snadno přizpůsobiví, tolerantní a takřka nekonfliktní. Tu hlasitou hudbu jsme se naučili snášet, když slušná prosba nepomohla.
To vlastně byli ti březnoví policajti. Když soused vytáhl nůž, přestože nikdo v baráku žádný konflikt nechtěl. Jen jsme slušně požádali o ztišení hudby. Ono v jedenáct večer…
Ale fakt si je zavolal sám a vážně asi sám na sebe. Tedy, aspoň jsme si to mysleli… Protože nikdo z nás mu nic neudělal, vlastně nikdo z nás ani neřekl nic hrubého. 
V tom květnu po něm sousedka chtěla, aby si zametl střepy na chodbě, jak tam rozflákal prosklenou skříň. Asi se mu nechtělo, tak volal…
Policajti byli úžasní a nejen sousedka se dozvěděla, že kdyby něco, máme je na toho agresivního pána volat my. To ještě byla sranda.
A nedlouho potom se ženil. To jsme byli nejtolerantnější.
V červnu se mu k nám do baráku přistěhoval brácha s manželkou. Nový cíl. Asi po dvou týdnech jejich bydlení přijeli policajti na “tu mladou paní, jak je tak děsně ožralá, že se nemůže postarat o děti” a na chodbě vykřikovali něco o tom, že se nemůže divit, když je manžel v ohrožení života.
Ne ne, není to rodina stejného typu. Mladá sousedka měla jedno malé pivo u grilu a půlku z něj ještě vylila manžílkovi na hlavu, když bráchovi přizvukoval.
A to bylo to “zabíjení manžela”.
Krátce potom se k obtížnému sousedovi přistěhoval mladý bratr novomanželky.
V červenci se rodilo. Vědělo to celé sídliště a že jsme kousek od něj. Vlastně to vědělo celé město, díky výjezdu hasičů, kteří v centru sundavali dva opilce z lešení. Ve dvě ráno.
Policajti začali jezdit častěji. Třeba na mladého švagra, na dědu a podobně.
Uznávám, že některé situace byly vtipné, ale to byly asi jen záchvěvy hysterie.
Noc co noc jsem bývala vzhůru i dlouho potom, co ztichla hudba, abych okontrolovala, jestli dobře uhasili oheň.
Ten oheň, na kterém spálili všechno dřevěné, co na dvorku bylo. Tedy, kůlny ne, ale to jen proto, že jsem nespala.
Přežila jsem vodní bomby, balonky naplněné vodou, házené ze třetího patra. Posbírala jsem pak stovky barevných kousků gumy, aby byl dvorek zase čistý. Přežila jsem čokla, co čural na roh vchodových dveří, denně jsem to brala savem a sypala pepřem. I roh našich dveří. Přežila jsem šílené rány, jak doma ničil nábytek. No co, jeho nábytek…
I to lití různých tekutin z okna se dalo přežít.
Asi rozhodlo až fyzické napadení mého synka a teprve potom jsem to nahlásila majiteli. Skoro všechno, protože jsem zaručeně na něco musela zapomenout.

Šel pryč v září. Já se od makléřky, nabízející byt, dozvěděla, že jsem konfliktní.
Nu což. Už jsem o sobě slyšela horší věci.

Tenhle klučík byl samostatný jen chvilku.
Bydlel u mámy, potom kousek od nás.
Odtamtud se ale musel vystěhovat, protože ten byt zapálil. Měsíc bydlel někde jinde, pak zase v našem okolí a pak se stěhoval k nám. Od nás jsme ho “vyštípali”, ale zprávy o něm máme pořád, však tu má bratra, ne?
Z dalšího bytu ho vystěhovali takřka násilím, nějak se znelíbil sousedům. To je divný, co?
A letos v lednu už stihl podpálit další byt, ve kterém zrovna bydlel.
Kde je teď, to nevíme. 
Každopádně je to asi sedmé bydlení za rok a kousek a zcela evidentně jsme my prokázali nejvyšší odolnost a trpělivost.

Jenže tenhle kluk je nebezpečný.
Je agresivní, nezodpovědný a všeho schopný, navíc je zcela evidentně alkoholik.
Nechal se zaměstnat jako ochranka ve zdejším supermarketu, ale kradl víc, než všichni zdejší nepřizpůsobiví dohromady.
Má nevinný klukovský kukuč, když mu o něco jde, je k pomilování. Dokud mu to lidi žerou, omlouvá se, kaje, napravuje. Vydrží mu to i dva dny… Do dalšího průšvihu.
Po třetím, pátém průšvihu už mu to lidi nežerou…
Lže, snaží se vyvolávat konflikty a žárlí na dobré vztahy.
A s postupem času se to zhoršuje. Možná mu mozek narušuje ten chlast, kdo ví…

Ale každopádně nám tady běhá volně po městě, slibuje, že si pořídí auto, podpaluje věci a byty, stále je agresivní.
A ještě pořád nikoho nenapadlo, že by ho udal. Ale vlastně i kdyby, za časté stěhování se lidé přeci nezavírají. A chlast taky není trestný. A že je agresivní? Jeho padesát kilo nemůže přece pořádně ublížit…

To vážně budem čekat, až opravdu někomu ublíží?
Nebo kam můžemy my, jako občané, podat stížnost, návrh na nějaký zásah, či cokoliv?
On nám stejně nikdo odpovědný neuvěří, že se tohle může dít…