• 5
  • 4
  • 31 327
  • 9 261

Ta chvilka

Ptala se Klávesnička, která část dne je nám nejpříjemnější.

Já miluju všední rána. Když synek není doma, lesanda je na intru a tu nejmladší konečně vykopu do školy.
Ale nenávidím rána v ložnici, rána, kdy řve budík, cloumá mnou dítě a vidina poklidného spánku mizí kamsi do ztracena. Nenávidím vstávání, ale vím, že když si přispím, budu dva dny trpět migrénou.
Ovšem miluju tu chvilku, kdy kuchyní voní káva, oknem svítí sluníčko a pes spí.
Sedím v županu, poslouchám zpěv ptáků, vychutnávám hořkého turka a neslyším řev a jekot dětí.
Nikde nehraje televize, neřve hudba, dokonce ani romští sousedé ještě nezpívají.
Sem tam kolem okna přeletí sýkorka, brhlík nebo straka a i pes je tak líný, že ani nezvedne hlavu.
Když se jen maličko pootočím, vidím obývákovým oknem tajemné stíny sousední zahrady, sojku na naší vrbě a zeleň. Tu nádhernou, svěží jarní zeleň.
V tuhle chvíli si dovolím úplně vypnout. Zapomenout na to, že už za chvilku budu muset vařit a ještě nevím co. Prostě jen sedět a vychutnávat klid a pohodu.

Ale zas nemám ráda ty chvíle potom.
Chvilku, kdy dopiju kávu. Pak je totiž čas přemýšlení. Co že to bude k obědu? A který kalhoty to chtěl synek vyprat? On nikdo neumyl večer nádobí?
Pak už není čas na klidné posezení. Jo, kávičku, tu si odpoledne ještě dám, ale už to prostě není ono.
Odpolední káva už je spojená s dětským smíchem i pláčem, s hudbou od souseda i s romskou kytarou. Během malé odpolední kávičky se pod oknem tak šestkrát ozve “teto Báro?”, jak se pozornosti dožadují dvorkové děti. No, mám okno nejníž ze všech maminek. To je pití, rozbité koleno, něco ke čtení, dětská hádka, nová hra, nějaké nářadí, “maminka tě volá”, zalévání záhonků (můžu jim stokrát vysvětlovat, že když je sluníčko vysoko a svítí přímo na záhonky, nezalévá se…), rvačka o hračky…

Ještě mám docela ráda večerní zalévání. Naženu děti domů, svojí do vany, sousedovic jejich maminkám, zkontroluju zámky na kůlnách, velikost hračkového bordelu na dvorku a pak s konvičkou obcházím dvoreček, abych zalila hortenzie, ibišky, meduňku, mátu a pak truhlíky a nově i pneumatiky, pověšené na kůlnách.
To je taky moje chvilka, poklidná, celkem tichá a pohodová.
Jako doprovod mám k zalévání kosí zpěv a šeříkovou vůni.

Tak nějak z toho vyplývá, že mám ráda jaro.
Jaro, to je ta chvilka, která je mi milá.
Není to sice část dne, ale zas je to část roku.
Ono i jiná roční období mi přináší pohodu a radost, v nějakých vzácných chvilkách.
Ta ranní, ta je kouzelná vždy…

Mívala jsem ráda večery. Ty chvíle, kdy děti zapadly do postýlek a já měla krásnou hodinku klidu. Jenže puberťáci už dávno nechodí spát v osm a koneckonců, nejmladší smradka taky otravuje do desíti.
Je pravda, že já chodím pravidelně spát zítra (to jest po půlnoci), takže mám někdy i dvě hodiny, ale stejně to není ta pravá chvilka.
Večer jsem ve stavu polovědomí. Psychicky unavená a občas na pokraji zhroucení. Ovšem ne natolik, abych sebrala síly a dolezla do postele…
Taky jsem milovávala chvilky před usnutím.
Možná bych je měla ráda i teď, ale nějak si nejsem jistá, jestli je nějaká chvilka mezi padnutím do postele a tvrdým spánkem. Možná jo, budím se přikrytá, ale jistá si nejsem…

Ale, popravdě, neměnila bych.
O co jsou tyhle chvilky vzácnější, o to jsou důležitější.
Bojím se, že přijde chvíle, kdy si budu pít v poklidu každou kávičku, obklopená tichem a samotou. Pak taky třeba budu usínat, obklopená tichem a samotou a stejně tak vstávat.

10 Responses to Ta chvilka

  • Takových chvilek je během každého dne dost. Jen je dobré si je uvědomovat, což my ženy moc neumíme. Ale zůstávají hluboko v nás, to máš pravdu. Klid je důležitý, to si člověk vypne nebo drobně srovná, co ještě ještě je potřeba udělat, ale tak informativně, že jako “ještě se to nemusí”. A člověk má další slastnou chvilku nicnedělání pro sebe. A být zde pro druhé, když drobná pomoc nebo rada pomůže těm, kdo na to spoléhají. Třeba zrovna cizí, když ti ostatní se už o sebe dokážou postarat.
    Přeji ti příjemné tiché chvilky u kávičky, ale taky mít lidi kolem tebe…

  • to s tou kávičkou chápu:)když jsme doma byli jen 2 tak když jsem přišla z práce dali jsme si s manželem káv a cigáro a vyprávěli si co jsme zažili za den
    teď piju kafe i čaj studené a když ho dopiju je to zázrak a s manželem na sebe pokřikujeme přes celý barák co se nám přes den přihodilo a do toho žvatlá Šakalík co si o tom myslí:-D sranda:)

    • Já si nějak víc vychutnávám tu kávičku úplně sama 🙂 Jo, ve dvou je taky skvělá, ale ta o samotě, ta je lepší…

  • Já jsem místo článku napsala Klávesničce do komentářů, že jezdím ráda ráno do práce…teda, když není zima. Je to taková klidná chvíle, kdy nic nemusím, jsem odpočinutá, voňavá, luštím sudoku…
    Teď jsem doma jenom se psem a taky to není marný…:)

  • Vlastně bych neuměl pořádně odpovědět, protože můj den je vlastně celý život rytmizovaný prací; ráno do práce, pozdě večer z práce… Teď to hodlám na nějakou dobu dost razantně změnit, abych konečně svou správnou odpověď našel :-).

  • Ony ty chvíle, kterých se bojíš přijdou. I u mě přišly. Nejdřív jsem je obrečela. Později jich rapidně ubylo přímo úměrně s vysokým počtem směn v práci, takže jsem se je opět naučila je mít ráda. No a při mém boji s rakem se počet chvil, kdy jsem sama, nepříjemně namnožil. Chvilkama jsem byla na prášky. A pak mě z toho dostala kamarádka Zdenča a háček. Ona mě tahala ven, do kina, na procházku…Háček se postaral o moc příjemné chvilky při tvorbě hraček.
    Brzy půjdu do práce. A bude změna pracoviště, zase…
    Naučila jsem se mít ráda obyčejné chvíle. Už je neberu jako samozřejmost.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *