• 5
  • 4
  • 31 327
  • 9 261

Stačí říct

Když jsem si předloni na podzim povídala říkanku o větříčku a hruštičce, sejmul mi větříček celou hrušeň.
Ta mrcha loni na jaře ležela a kvetla.
V sousední zahradě leží dodnes. Leží pod okvětními lístky “špendlíků”, na polštáři z odkvetlých sasanek. A na malinách, které si letos asi zase nenatrhám.

Čas od času (řekněme tak třikrát za hodinu) do sousední zahrady nakouknu.
Krásně to kvete, poskakují tam ptáci, zelená se to a poslední dobou to je opravdu potěcha pro oko.
Odpadky už se pomalu schovají do trávy a popadané a pořezané větve zarůstají roštím. Zelená převládá, ale ještě to neláká tmavé sousedy k tomu, aby tam něco otrhávali. A ty větve se k topení moc nehodí. Hoří rychleji, než se zpracovávají.

Tahle zahrada bývala krásná a udržovaná. Ta dolní část, co jí mám kus od okna, bývala ovocná.
Hrušky plné šťávy, čtyři druhy jablíček, třešně na třech stromech, zrající tak dva týdny po sobě, rybízové keře, červený a bílý rybíz, maliny, jahody a švestky a špendlíky.
A nahoře obrovský záhon kosatců v barvách, jaké chodili obdivovat i zaměstnanci botanické zahrady.
A samozřejmě narcisy a tulipány, zlatice, jasmín…
V horní části je teráska hospody a z kosatcového záhonu je trávník plný odpadků.
V dolní části leží hruška, suché větve jabloní, které nikdo neprořezal, suché větve třešní, které prořezali ti tmaví odvedle, při sklizni, maliny zamotané do rybízových keřů a kočárkové kostry, nastláno z odpadků a nefunkční a absolutně zbytečný parovod.

Ale hnus nehnus, žije to tam.
Kosáci pějí serenády, straky na sebe pokřikují a sem tam zahánějí sýkorky a brhlíky, ale hlavně tam lítaj sojky.
Nevím proč, ale sojky mám prostě ráda.
Možná proto, že jsou natolik plaché, že nezobají v našich krmítkách. Narozdíl od sýkorek, které i teď zvědavě vlezou oknem až do kuchyně a hledají, kde schovávám slunečnici.

Dneska ráno jsem si u kafíčka říkala, že se asi vyložím z obývákového okna, protože do sousední zeleně zasvitlo sluníčko a odstartovalo ranní koncert.
Ještě jsem ani nedokončila myšlenku a bum… Na kuchyňském okenním parapetu seděla sojka, blýskala svými modrými peříčky a nádherně pózovala, jen ji vyfotit.

No, mám v telefonu prázdný parapet a špičku ocasu našeho psa…
Pes byl rychlejší než já a sojka, naštěstí, rychlejší, než pes…

Ale stejně, stačí říct.
Pokud je přání dost skromné, sousední zahrada ho ochotně splní…

 

8 Responses to Stačí říct

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *