• 180
  • 108
  • 107 459
  • 36 709

Síla a vůle

Kde není vůle, tam není síla?
Je to tak? Nevím…
Každopádně vím, že moje vůle i moje síla se někam vytratila.
Jásala jsem každé ráno, že se mi podařilo vstát. Ono “jásala” tedy není přesné, na nějaký jásot mi nezbývala ani ta síla, ani ta vůle.
Rada zní: “Radujte se z každé maličkosti.”
Tak jo, raduju se z toho, že ráno opravdu vstanu. Raduju se tolik, že se mi podaří vykouzlit úsměv na tváři. Někdy trochu unavený, ale jo, je tam.
“Buďte optimističtí.”
Fajn, jsem sluníčko. Hlaholím do okolí, že jako dobré ráno, že svítí sluníčko, prší, je pátek, je středa, cokoliv, jen aby to znělo radostně.

Nikdo neví, kolik energie musím vložit do toho úsměvu, do té “radosti ze života”.
Tolik energie rozdám při kontaktu s lidmi, že mi nezbyde pro rodinu, pro sebe, pro běžné činnosti.

Když už se mi podaří uvařit si kafe, hodně často se stane, že ho nevypiju. Nemám už sílu si ho podat z linky. Když si ho podám, nejsem schopná se ho napít, prostě to nejde.
Málokdo to chápe. V mém okolí to chápe jen jeden jediný člověk. Moje sousedka. Je na tom totiž stejně.
Je to sousedka, kterou jsem odvedla k doktorce, abych jí pomohla, protože jsem věděla, že ona sama si pomoct nedokáže. A věděla jsem to proto, že jsem na tom stejně.
Jsem na tom stejně prakticky celé roky.
Diagnóza? Deprese.
Nikdo to nevěděl. Nikdo to nepoznal. Protože to je uvnitř. Není to vidět na první pohled. Takový člověk netrpí nějakou jasnou bolestí, nekulhá, nemění barvu…
A ne, není to o tom, že se ten člověk přestane smát. Může se smát, mít dobrou náladu, ukazovat světu, že je mu skvěle, ale uvnitř to je. Zůstává to tam. Ten člověk nespí. Dokáže celé noci probdít. A nebo spí až moc. Prospí noc i půlku dne. A druhou půlku taky, když na to přijde.
Vím, že kdybych svoji úžasnou sousedku požádala, aby mi uvařila, protože mi není dobře, půjde a udělá to. Přestože není schopná se zvednout a uvařit svým dětem. Nemá na to sílu.

Ne, není to o tom, že by byla líná. Jen to prostě nedokáže.
Vím to. Mám doma bordel. Ale jako fakt bordel. Kupí se, den za dnem, je větší a větší. Sem tam jdu a něco zvednu, ale pak to stejně jen odložím na jinou hromadu. Vrchol mé hospodyňské činnosti je oběd, i když třeba až po třetí odpoledne, praní a věšení prádla, jen někdy to peru dvakrát, třikrát, protože to nechám v pračce a když už se dokopu k tomu, abych to pověsila, věším ven, protože vím, že to pak musím sebrat, doma na sušáku mě k tomu nic netlačí. A když seberu, vzorně poskládám, položím to do obýváku na gauč.
No a co, tak nemáme kde sedět. Ono mi to je fuk, stejně nemám sílu koukat na televizi. A pokud už se tam nějakým způsobem dostanu a někdo ji zapne, pak už nemám sílu se zvednout a jít třeba spát.
Nejím. Ne proto, že si nejsem schopná si uvařit, ale i proto, že už si nějak nezvládnu nandat a sníst to.
Nejsem schopná si číst. A když už vezmu knížku do ruky, pak knížku stokrát přečtenou, protože nejsem schopná se soustředit. Už se nedokážu soustředit ani při běžném hovoru.
Veškerou energii jsem vložila do zaměstnání.
Skvělé, telefonistka. Tolik starostí jiných lidí, že zapomínám na svoje trable. Ještě si v práci spoustou věcí nejsem jistá, copak o to, ale pomáhám lidem, takže svojí práci vážně miluju. A jednou v tom můžu být opravdu dobrá. Vím to.
Ale ne teď. 

Nevím, co byla poslední kapka.
Práce? Děti? Sousedský konflikt?
Sesypala jsem se natolik, že jsem nemohla dýchat. Po bylinkách na nervy jsem byla schopná se aspoň rozbrečet, když už nic. Došla jsem si k doktorce.
Mám se opakovat?
Diagnóza? Vlastně jde jen o předběžnou diagnózu. Jo, jasně, deprese. Už se do toho stavu nechci dostat. Jsem na krajíčku téhle propasti každým okamžikem každého dne. Místo lana mám prášky.
Ne, není to z práce.  Ano, bylo těžké jít makat po dvaceti letech, ale ne, není to z toho. Jen to možná byla poslední kapka. Kdo ví?
Možná se to dozvím. Objednám se k psychiatrovi a ne, nepociťuju to jako slabost. Naopak.
Já totiž pomáhám ochotně každému, takže je na čase přijmout pomoc od jiných.

Kvůli sousedce jsem četla spoustu článků o tom, jak pomoct člověku v depresi.
Ze všech rad bych vypíchla jednu.
Snažte se ho pochopit. 
Uvedu malý příklad, půjde třeba o nádobí. Pochopte, že to, že to nádobí není umyté není věc jeho lenosti. Nehledejte příčinu. Nekárejte a nemoralizujte.
On člověk v depresi moc dobře ví, že to nádobí už dávno mělo být umyté a, popravdě, to neumyté nádobí tu depresi prohlubuje, ale sílu k tomu, aby to změnil, aby to nádobí umyl, tu v sobě nenajde. Není to výmluva.

Čeká mě boj. Dlouhý a dlouhý boj, ale narozdíl od toho boje, který vedu už roky, jsem se rozhodla nebojovat sama. Už vím, že síla a vůle prostě nestačí. Tohle je víc.
A teď už vím, že tenhle boj můžu vyhrát.
A vyhraju.

17 Responses to Síla a vůle

  • A nemůžeš všechno psát na Blog.cz. Mně se tady fakt nelíbí, takový depresívní, a to ani nemluvím o obsahu článku…!

  • Baru, taky jsem došla (minulý rok) do stavu, který popisuješ, třeba s tím nádobím. Úklidem, spala jsem a spala. Potom jsem se dostala na psychiatrii a tam mi pomohli už tím, že jsem byla z tohoto prostředí venku, měla jsem čas na utřídění si informací a pocitů, pobytem mimo si hodně uvědomil i můj hospodář. JE TŘEBA přijmout pomoc, pobyt na psychiatrii není žádná hanba. Se zlomeným kotníkem taky musíme k odborníkovi, i když nádobí a binec doma nezmizí.
    Navíc tě vyčerpává nová kontaktní práce, to bude chtít čas buď si zvyknout nebo odejít. Peníze jsou nutné, ale ne za každou cenu. Přeji ti dobrý příští krok a nehleď na to, co si pomyslí lidi. Ty to nezajímá a možná se tím taky trápíš. Ono to půjde, musí. Taky se snad s pomocí a ohledy přidají děti. Ale tento problém si musíš vyřešit ty sama. Nebude to tak složité, věř mi. Jen si dát pomoct 😉

    • Vlastně mě nejvíc vyčerpává to, jak mě okolí obviňuje z toho, že to nezvládám a nějak nebere v potaz, že za to tak úplně nemůžu. 🙁

      • A co ta vaše partička v domě a okolí, to nemůžou zaskočit a aspoň uklidit…takový Uklízecí párty/mejdan, ovšem doporučuju raději bez chlastu…

        • Vlastně tahle “partička” valně přispěla k tomu, že jsem se zhroutila. Chápeš, že někdo dokáže čtyři dny na chatu řešit, jak vymyslíme služby na mytí chodby? Čtyři dny!!! A to už hned po hodině písmenkování mezi nimi jsem vzala koště a hadr a tu chodbu celou umyla, s tím, že bude pokoj. A bylo to jen horší.
          Obvykle si řešíme každý svoje patro, ale děvčátům se zazdálo skvělé, že bychom myli vlastně jen jednou za pět neděl, ale všechna patra…
          Kdepak, já se k tomu jednou dokopu. 🙂
          Jak jsem psala, jsme tu dvě se stejným problémem. Nelitujem se, nakopáváme se navzájem…

          • Já Ti rozumím, taky jsem blbla, nemohla jsem polykat, sousto mi uvízlo v krku, myslela jsem, že se udusím, než se mi pitím podařilo poslat jídlo do žaludku. Byla jsem na gastru na vyšetření, samozřejmě nikde žádná překážka.
            Já ten úklid dost řeším, protože teď jak nechodím, jsem z toho bordelu kolem sebe ho-to-vá. Synek sám nic neuklidí, cca měsíc má nevybalené a neuklizené věci z prázdninového pobytu.Nechce mi odnášet nádobí a odpadky z postele, já s holema nic nepoberu, nebo poberu, ale musím poskakovat po jedné noze a pak mám bolavý obě.
            Někdy prostě život stojí za hovno.

  • Ách Baruško, aspoň takto virtuálne ťa mocne objímem! Viem, že mnohí odsudzujú tabletky, ale keď to zájde takto ďaleko a niet už odkiaľ vyhrabať tú silu na fungovanie, tak treba ísť za odborníkom a nechať si pomôcť. Ono to časom prejde a silné osobnosti, a to ty si, sa opäť vzchopia a kráčajú ďalej.
    Možno by som ti dala jednu, hoci nevyžiadanú radu… nesnaž sa v budúcnosti za každú cenu prehnane pomáhať každému, kto má v tvojom okolí problémy. Príliš veľa cudzích problémov preberáš na vlastné plecia, až ti jedného dňa zákonite rupnú a potom… div sa svet… tebe nemá kto pomôcť. Skús si povedať, že nie si Ježiš Kristus, aby si riešila problémy celého sveta, stačí keď budeš riešiť svoje problémy a svojich najbližších :o) Niekedy sa tomu proste nemožno vyhnúť a človek musí byť sebecký.
    Držím ti palce!

    • Děkuji. 🙂
      Ano, pomáhat je krásné, ale ne vždy správné. 🙂
      Proto jsem odmítla skupinovou terapii. Já a pár lidí, co mají problém? 🙂 Kdepak, to nejde…

  • Moc dobrá a odpovědná volba zajít s tím k odborníkovi. Kdyby to tak udělal včas každý, kdo by to potřeboval, ušetřilo by se na světě hodně bolesti, vlastní i cizí. Neříkám, že už je hotovo a vystaráno, ale bez prvního kroku není žádná úspěšná cesta. Tak držím moc palce, ať jdeš a dojdeš.

    • Nejsem si jistá, jestli to bylo včas…
      Ale než abych řešila, nakolik to ovlivnilo výchovu mých dětí, raději si řeknu, že je pozdě honit bycha…

  • Milá Baru, i já Vám rozumím. Já jsem se k první depce dopracovala v říjnu 1989, když jsem trvala na tom, že chci vědět prognózu nemoci svého muže. (To už jsem pak nikdy neudělala; stav ano, prognózu ne – míním po ochrnutí dcery Ninušky…) I dověděla jsem se, že mu zbývá tak 4 – 5 let života. Nejstarší dceři bylo 9 let, dvojčatům 5. To se zhroutíte jedna báseň. Ale dát to na sobě znát, to nesmíte. Už kvůli malým dětem.
    To jsem si prvně nechala napsat antidepresiva – ne že bych po nich nějak dobře spala, ale aspoň jsem nebrečela imrvére…
    Úsměv na rtech byl poměrně věrohodný. Fungovala jsem jako dřív – úklid, nákup, vaření. Ovšem ty psychické síly, které jsem k tomu potřebovala, mi dodávala antidepresiva. Sama bych je neměla.
    Držte se a je dobře, že si necháte pomoci.

  • Jak je, Baru?

    • Paradoxně čím hůř mi bylo fyzicky, tím líp mi bylo po psychický stránce. Chvilkama. 🙂
      Ale bude líp…

  • Tak Baru, už si o Vás dělám starosti. Písněte, jak je.

  • No dobře, a co aspoň písnout větu holou na můj mejl: alenka.alka@gmail.com.

    Chápu, že se starostmi – četla jsem i na blog. cz – to není žádná sranda, ale fakt si lehce dělám starosti. Jistěže to,zda se ozvete, je na Vás.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *