Nejnovější komentáře
  • 3
  • 1
  • 8 443
  • 2 116

Poznej pacienta svého

Tahle myšlenka mě napadla před lety, když nám zkolaboval soused.
Zdravotníci z rychlé prostě viděli sedmdesátiletého stařečka  nepřišlo jim na něm nic divného. Starý, nemohoucí astmatik, trochu dehydrovaný. Doporučení? Hodně pít a zajít si k obvoďákovi.
Mimochodem, už to vlastně není obvodní lékař, ale praktický lékař.
Naše obvoďačka souseda naštěstí zná a tak jí bylo na první pohled jasné, že je něco fakt špatně. Stejně, jako nám.
Náš soused je sice “stařeček”, ale sílu má za tři chlapy. A nemohoucí fakt není. A dhydratace u starého pivaře? To je nemyslitelné.
No, soused přežil. Ale fakt jen díky neodbytnosti nás, co ho známe.

Moje obvoďačka mě ještě nezná. Ovšem ta bývalá, ta věděla. Stačilo se objevit ve dveřích s obkladem na krku a už sahala pro recept na antibiotika, protože jí bylo jasné, že mám čistokrevnou angínu. Po těch letech už k diagnóze ani nepotřebuju doktora. Moje paní doktorka viděla všechny moje angíny, znala všechny moje vyrážky a přesně věděla, jak vypadají moje křečové žíly. A taky věděla, že když tam jdu, mám důvod. A kolikrát větší, než si sama myslím…
Nová obvoďačka to ještě neví a tak sem tam pochybovačně kroutí hlavou. Tedy, kroutila dvakrát. Víckrát jsem tam ještě nebyla, víckrát jsem od té doby angínu neměla.
My vlastně k doktorům moc nechodíme. Když nepracuju, nepotřebuju neschopenku na rýmu a ani ošetřovačku.
Moje děti mají pověst zdravých dětí.

Ovšem teď mi onemocněl synek.
Přestože už je nějakou chvíli plnoletý, stále chodí ke svému pediatrovi. Ten ho zná od miminka, ví o všech jeho bolístkách.
Jen neví, že můj syn je ten typ muže, podle kterého se vymýšlí vtipy (Smrtelná mužská nemoc na 7 písmen? Rýmička… Bůh vymyslel porod proto, aby měly ženy jedinečnou šanci dozvědět se, jak se cítí muž, když má rýmu… Víte, jak se cítí muž, když říká “mám rýmu”? Přečtěte si to obráceně…). Synek prostě všechny nemoci snáší špatně. A ne, není to výmysl. Normální člověk má rýmu a tak smrká, můj syn má rýmu, skoro nevidí a teplota mu stoupá k devětatřicítce.
Jako fakt bych si smlsla, kdyby mohl můj synek rodit…

No, poslední dny starého roku můj synek žhnul. První dny nového roku žhnul taky. Od úterka dopovaný antibiotiky měl ještě ve čtvrtek nesrazitelných čtyřicet. V pátek si proběhl velké kolečko různých vyšetření, aby se zjistilo, že horečka nemá původce a bolesti taky ne.
Každopádně je to fuk. Antibiotika zřejmě konečně zabrala, ať už mu bylo cokoliv a synkovi je celkem dobře.
Dnes jsem se dozvěděla, že krevní testy nedopadly na jedničku, že synek má velice sníženou obranyschopnost a že určitě musel “něco velkého” přechodit už začátkem prosince.
Nepodařilo se mi panu doktorovi vysvětlit, že kdyby měl synek cokoliv začátkem prosince, věděli by to všichni. Jako vždy by umíral…
No jo, jsme zdraví, pan doktor takhle synka nezná…

Pořád nevím, co je synkovi, ale už stihl nakazit celou rodinu.
Horečku přivezl od našich, ale kus tam asi nechal. Aby to babičce a dědovi nebylo líto.
A najednou můj táta, který si ve čtyřiasedmdesáti k tomu svému doktorovi těch patnáct kilometrů klidně dojde, leží v posteli a není schopný se ani napít, protože neudrží nejen hrnek, ale ani hlavu.
A když ho, po pěti dnech bez jídla a pití, odveze nevrlý saniťák do nemocnice, tak ho za dvě hodiny ještě nevrlejší saniťák vrátí s tím, že tátovi nic není.
Když oni ho tam neznají, nikdo v celé nemocnici neví, v jakých podmínkách táta žije.
Že je to sice důchodce, ale vlastně v plné síle, že denně nanosí uhláky uhlí, že mnohokrát denně vybíhá schody po dvou, že ve svém věku leze po lešení jako opička, po lešení, které si sám postaví…
Nikdo tam neví, že naši žijí v baráku, kde “teplo domova” znamená  dvanáct stupňů v “obýváku”, kde spí mamka a osmnáct v kuchyni, kde se topí a vaří. A u táty se netopí vůbec, je to jediná trvale obývaná místnost v roubeném patře a táta to v mírné zimě zadýchá třeba jen na tři stupně.
A už vůbec nemohl nikdo z doktorů tušit, že mamka má problémy s chůzí po rovině, natož po schodech a že schody k tátovi leze po čtyřech, aby o něj mohla aspoň trošku pečovat.
A víte jak blbě se pak nahoru nese třeba jen obyčejný hrnek čaje?
Nemluvě o tom, že synkovo horečka je zákeřná svině a sedla i na mamku.
Když tátu odváželi, mamka si libovala, že se bude moct vyležet, že si uvaří hrnec polévky, dá si jí u sebe na kamna a pár dnů s tím vydrží v posteli. A slepice se pro dva dny taky nezblázní, když je nikdo nevypustí a nakrmit se dají oknem…
Když tátu vraceli, mamka plakala. Znamenalo to, že bude muset kilometr na autobus, který by jí odvezl 20 kilometrů do města, aby tátovi nakoupila léky a vitamíny a pak to ještě potáhne na svých sedmdesátiletých zádech domů.

A proč?
Protože doktoři neznají své pacienty.
Protože sice vidí nos červený od rýmy, slyší sípavý dech a změří teplotu, ale neví nic o člověku, kterého mají před sebou.
Celkem to chápu. Mají toho moc, je jich málo… Ale i když to chápu, trápí mě to.

Fakt ráda bych našim pomohla. Stačilo by tam na pár dnů zajet, naštípat jim dříví, nanosit uhlí, uvařit, čajíčkovat, obkládkovat…
Jenže zákeřný virus se šíří napříč rodinou.
Rýmu si měřím podle počtu posmrkaných plínek, kašel podle délky doby, za kterou se po záchvatu dokážu nadechnout a teplotu podle toho, jestli jsem teplejší, než moje nejmladší, která chrchlá a smrká úplně stejně.

No nevadí, to vyležíme…

8 Responses to Poznej pacienta svého

  • PÁNI, BARU, TO JE HOROR, LIDSKÝ NEŠTĚSTÍ. NEMŮŽEŠ BÝT U VŠEHO A PŘITOM BY O TOM MĚL NĚKDO OŠETŘUJÍCÍMU ŘÍCT, JAKÝ JE ČLOVĚK, KTERÝHO MAJÍ PŘED SEBOU! ALE JAK TO PRAKTICKY UDĚLAT, KDYŽ JSTE VŠICHNI POSTIŽENÍ?VŽDYŤ JSTE SE ASI ANI NEDOVĚDĚLI, ŽE TATÍNKA ODVÁŽEJÍ! POMOCT BY MĚLA PRAKTICKÁ DOKTORKA, KTERÁ VÁS ZNÁ – TEDA ASPOŇ OBA RODIČE. NEMAJÍ TAM MLADÝ SOUSEDY, KTERÝM BY SE NEMĚLI STYDĚT ŘÍCT ASPOŇ O DOVEZENÍ LÉKŮ?! NENÍ DIVU, ŽE MÁŠ STAROSTI – NEMOCI JSOU MRCHY. HLÍDEJ SI RODIČE, AŤ TI VYDRŽÍ. BÝT V JEJICH LETECH JEŠTĚ TAK SAMOSTATNÍ! MOŽNÁ BY TEPLO V NEMOCNICI TÁTOVI JEŠTĚ UŠKODILO, KDYŽ MÁ STUDENÝ ODCHOV – KDO VÍ?! DRŽÍM VÁM VŠEM MOC PALCE.
    JÁ JSEM TAKY DNES “MRZÁK BEZ PRSTA”, ALE BUDE ČÍM DÁL LÍP. ASPOŇ ŽE TO NEBYLO NIC HROZNÉHO, ČEHOŽ JSEM SE OBÁVALA A NEŠLA ZAVČAS. UŽ JE TO ZA MNOU – AKORÁT NEBUDU MOCT PSÁT DLOUHÝ ČLÁNKY, A DĚLÁM HRŮZU CHYB. COŽ JISTĚ MRZÁKOVI ODPUSTÍŠ. DRŽTE SE, MILÁŠKOVÉ 😉

    • No, sousedy mají kilometr daleko 🙂
      A popravdě si myslím, že kdyby se měli doktoři ještě ohlížet na to, odkud pacient přijel, našlo by se zase dost vykuků, kteří by si stěžovali, že mají taky špatné podmínky, i kdyby jen proto, aby v zimě ušetřili za topení…
      Ono by bylo těžké určit nějaké meze, hranice…
      A Ty nezoufej, ukazováček se zahojí, rozhodně dřív, než já složím puzzle, co jsem dostala pod stromeček 🙂

  • Tak hlavně aby se tohle zdravotní čóro začalo postupně uklidňovat. Užili jste si a teď by to zase chtělo zase chvíli bez problémů, ne?

    • Z posledních sil doufám, že letos nebude platit ono “jak na Nový rok, tak po celý rok”…
      No a jestli jo, tak si naše rodina aspoň pořádně odpočine 🙂
      Takový rok v posteli… Někdy po tom toužím 🙂

  • Panejo co to je za moribundus…čím to je že spoustu doktorů je se vším hned tak hotová….někdy mi přijde že šoupnou léky a nehledají příčinu..

    • Na obvodní si nestěžuju, fakt ne. No a na ty nemocniční vlastně taky ne. Prostě jsou určení k tomu, aby co nejrychleji pomohli a navíc spoustě lidí. Tam asi není čas na vykecávání o tom, jak jde život 🙂

  • Tak to se mám docela dobře a ještě si stěžuju, že je mi to doma dlouhý. Sotva se přeléčil zánět v operační ráně pod paží a teď se k tomu přidal zánět vedlejších dutin nosních. Válím se v teploučku u telky, háčkuju si zvířátka…Asi bych si měla mnohem víc vážit toho klidu a pohody, který mám doma.

    • Tak Chudoběnko a já myslela, že zrovna Ty mi povíš, jak moc práce je v nemocnici a jak není možné ke každému přistupovat jinak a Ty tohle 🙂
      Jo, tepla domova si važ, vždycky může být hůř…
      A koukej se kurýrovat, když už máš tu možnost 🙂
      Držím palce 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *