• 125
  • 66
  • 81 432
  • 24 443

Odposlechnuto

Poslední dobou asi poslouchám až moc cizích hovorů.
Minule jsem poslouchala o seriálech, tentokrát jsem si vyposlechla reálný horor.
Tedy, horor jsem si z toho vybrala já. Jsem totiž z těch, co se rozčilují, že dnešní děti nikdo neučí, že se prostě chodí po pravé straně chodníku. A na přechodu platí to samé. Rozčiluju se v autobazaru, že neumí psát a facebook už raději ani neotvírám, protože tolik chyb jsem snad v životě neviděla. Tipla bych, že tolik chyb neviděly ani učitelky češtiny za celý školní rok opravování písemek. A to vidím příspěvky od dospělých. Leckdo by mohl namítnout, že to svědčí o mém výběru přátel, ale spíš o mém výběru prodejních a jiných skupin. Nemluvě o tom, že někteří mí přátelé s titulem také píší jako prasata.
A to pozor, já prolézala se čtyřkou z češtiny, takže si nemyslím, že bych byla kdovíjak puntičkářská.
Ovšem to, co jsem si vyposlechla teď, to byl vrchol.

Kluk, tak dvanáctiletý. Ondra. A jeho maminka. Naprosto cizí lidé na stejné trase. Neznámí. A útržek jejich rozhovoru:

“Jak jsi mohl dostat trojku, Ondro? Ty seš snad úplně blbej. No ty seš blbej jak tvůj táta. Hlavně, že Univerzita Karlova a ten blb neumí naskládat ani nádobí do myčky. No proč máš trojku?”
Už tady mi bylo kluka líto. Maminčin monolog se nesl autobusem, lidé se otáčeli.
“No, jsem blbej, no. Chybí mi diakritika…”
Myslím, že Ondra chtěl ještě něco dodat, ale nestihl se ani pořádně nadechnout.
“To si děláš pr*el?!” Vykřikla maminka do autobusu.
“Co by ta učitelka chtěla? Diakritika? Copak seš nějaká … Cajhlamová?”
Naštěstí ztratila maminka na chvíli řeč, jinak bych se asi moc nedozvěděla, protože mi nepřišlo vhodné se ptát, jak souvisí doktorka Cajthamlová s nějakou písemkou.
Synek to totiž taky nepochopil a využil nastalého ticha k otázce.
“Co? Kdo… Kdo to je? To je češtinářka?”
V autobuse zavládlo naprosté ticho. Skoro to vypadalo, že ani řidič nedýchá.
“Češtinářka? Ne, to je ta z tý televize, jak kritizuje ty diety… Tos měl mít do češtiny?” 
Synek Ondra jen kroutil hlavou a s ním půlka autobusu.
Byli jsme na konečné, ale nikdo z autobusu nespěchal.
Popravdě, všichni jsme si mysleli, že tímhle to skončilo, ale co kdyby? A jo. Pak přišla ještě Ondrova úžasná bomba:

“Mami a ty máš titul z Plzně?”

Popadali jsme z autobusu. Ondrova maminka se trochu udiveně rozhlížela, když viděla všechny ty kašlající a slzící lidi. Ondra se moc nedivil. Vypadal, že neví, jestli se má stydět a nebo taky smát. Bylo nám ho líto, ale asi ne tolik, abychom dokázali zvládnout ten záchvat smíchu…

No, někdy mě lidi děsí…

4 Responses to Odposlechnuto

  • Ještě by to chtělo katarzi v podobě očistného studu. Ale to už bych asi chtěl moc :-).

  • To je fakt síla. Upřímně řečeno, možná bych se přidala k těm slzícím lidem, ale nikoli proto, že bych při smíchu slzela. Protože tady už člověk fakt neví, jestli se má smát, nebo brečet…

    • Když ona to ta maminka absolutně nehrála, ona taková prostě byla a to fakt nešlo se nesmát. Vážně ne…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *