• 45
  • 17
  • 41 067
  • 12 863

Jakejpak Rom, paninko?

Jedna maličká procházka. Jen tak, cestou na nákup, “prodlužkou” okolo zahrádek. A tam rodinka. Jednoznačně totálně tmavá rodinka.
Taťka s pupkem, dvě copatá děvčátka a kluk s upravenou maminkou za ruku. V našich končinách neobvyklý pohled.
A ještě neobvyklejší bylo taťkovo vysvětlování…
“Hele, vidíte toho ptáčka? Je skoro černej a má žlutej zobáček. Holky, to je kos. Někdy má zobáček oranžovej, až do červena. A když má trochu světlejší peříčka a hnědej zobáček, je to kosice, kosí holka.”
Přiznávám, že jsem se nejen zastavila, ale zadívala jsem se i na toho kosáka a se mnou moje dcerka.
“Tatí a co když si kosí holka namaluje zobáček na oranžovo, třeba jako to dělá paní Díí?”
Paní “Díí” znám taky. Paní “Díí” bývala pan J. a opravdu nosí zářivě oranžovou rtěnku. Měla jsem co dělat, abych nevyprskla smíchy… Ovšem taťka vážnou tvář ještě chvíli udržel.
“No, kdyby si kosice namalovala zobáček jako paní Díí, tak by se žádnýmu chlapovi nelíbila.” a tišším hlasem dodal “Jako paní Díí…”
To už jsem fakt vyprskla.

Moje dcerka se udiveně zeptala, jestli jsou tohle Romové. Ano, stále ještě žijem v tmavé ulici, ale aby se někdo ze zdejších zajímal o kosáky a nebo dokonce o svoje děti, to neznáme…
Potichoučku jsem svojí nejmladší sdělila, že asi jo, asi to přeci jen budou Romové.
Ovšem taťka se otočil a spustil: “Jakejpak Rom, paninko, my jsme úplně normální cigáni, s malým c, s náma můžete mluvit narovinu.”
Smál se a tak jsem se, taky se smíchem, omluvila. Vysvětlila jsem pánovi, že takový pohled je pro nás neobvyklý. Že takový otec je něco, co neznáme.
A pak se pán pustil do krátkého monologu…
“Podívejte, paninko, jsem černej, protože jsem se tak narodil. Narodil jsem se jako cigán, protože moji rodiče byli taky cigáni. Od nich jsem se naučil, že na to mám bejt hrdej. Nejsem blbej, protože tehdejší režim dohlíd na to, abych chodil do školy. A tak jsem se učil. Ono to bylo fajn, dozvídat se nový věci. Asi jsem se učil celkem dobře, protože mi učitel doporučil střední školu. Tak jsem šel. Tam jsem se naučil řemeslo. A tak ho dělám. Naučil jsem se to tak dobře, že mě to baví. Víte, jsem tiskař. A dělám to celej život, protože to je dobře placený. A když mi to zaplatěj, proč bych nemakal, že jo? Mám pupek, jsem tlustej, ale to díky manželce. Ona totiž skvěle vaří. Víte, mohla by bejt doma, já bych ji uživil, ale ono ji to nebavilo, tak chodí na čtyři hodinky denně do kuchyně. Teda teď, co jsou holky konečně dost starý, aby mohly do školky. Od manželky jsem se naučil, že bych si měl vážit její práce, takže u nás doma jsem to já, kdo meje nádobí. No a od sousedů jsem se naučil, jak se mám starat o děti. Nebo spíš jsem viděl, jak to dělat nemám. To když jsem viděl sousedovic kluka, jak stojí po kotníky v těch sračkách, co jim vytejkaj z žumpy, v jedný ruce ucouranej rohlík a v druhý za ocas chcíplýho potkana. Kdepak, paninko, já nejsem Rom, jako voni tam, já jsem úplně obyčejnej cigán… A věřte mi, ani moje děti nebudou romský, ale cigánský.”
Během jeho řeči se jeho žena mile usmívala a chlapeček přidřepl, aby líp viděl na onoho kosa. Holčičky se pohupovaly v kolínkách v rytmu, který asi slyšely jen ony. A po monologu se rodinka sebrala a šla zase dál. Zaslechly jsme jen taťku, jak říká: “Hele, vidíš? Tohle je Ford. Ford Ka. Poznáš ho, že je takovej maličkej…”
Naučná procházka pro celou rodinu…
Přála bych si víc takových monologů, víc takových taťků…
A ať už to zní jakkoliv zle, přála bych si víc cigánů a míň Romů.

5 Responses to Jakejpak Rom, paninko?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *