• 28
  • 10
  • 28 358
  • 8 094

Exekuce

“Mami, kdybys měla milión miliónů, dala bys třeba dva milióny naší sousedce, aby si mohla zaplatit svoje dluhy? Jste přece kamarádky, ne?”
Tak a co na to odpovědět? Jedna blbá otázečka a rozproudila velice živou debatu v naší rodině.
Jo, jsem ta, co by se rozdala. Jenže…
Rolička toaleťáku, dvě vajíčka, jízdenka, dvacka na rohlíky, půl skleničky oleje, lak na vlasy, voňavá svíčka, tak akorát na dva turky, trochu cukru, jedno mléko, na tři rozpustný kafe, kypřící prášek, kysaná smetana, nech mě zavolat, dvě cibule, dvacka na chleba, marmeláda na palačinky…
Ne, i kdybych měla ten “milión miliónů”, nedala bych… 
Ne proto, že bych jí nechtěla pomoct, ale spíš proto, že jí pomoct chci… 
A navíc se necítím povinna nějak moc dotovat někoho, o kom si myslím, že si za svojí nouzi může sám. 

Kdepak, nikdo jí nenutil vyhodit prachy na nájem za vánoční dárky, ne ne…
A co si budem povídat, už jsem to nakousla minule, kdyby zaplatila nájem, mohla by si zažádat o příspěvek na bydlení. A kdyby se nenechala vyřadit z pracáku, mohla mít nárok i na hmotnou nouzi. Tedy, příspěvek v hmotné nouzi, samozřejmě… A doplatek na bydlení…

A pak přijde logická otázka mé dcery…
“A nemohla by jít třeba do práce, když má prcka ve školce?”
Kruci, jak mám asi vysvětlit devítileté slečně, že to není vždycky záruka dobrého bydla?
Jasně, už ví, že v některém zaměstnání si člověk vydělá víc, už ví, že povětšinou je mužská výplata vyšší, než ženská, ale o exekuci ještě neslyšela.
Asi je načase jí objasnit, že něco jako exekuce existuje a že to je hnus… A asi nakažlivý hnus. Zrovna včera jsem se dočetla, že exekuci u nás má každý desátý, starší patnácti let. A patnáct jí bude už za pět a půl roku.
Takže jo, nejvyšší čas, abych své nejmladší vysvětlila, že jakákoliv půjčka může vést do dluhové pasti. Že blbá pračka na splátky může přijít na desetitisíce. Že pokuta v MHD se doma hlásit musí. Že zdravotní pojištění platí stát jen za určitých okolností. A že popelnice se taky nevyvážejí zadarmo.

A že to celé není o štěstí, ale o uvážlivosti, o prioritách.
Ne, fakt nebude nutně potřebovat novou kabelku, ale může ty stejný prachy klidně dát na elektřinu.
A opravdu nepotřebuje nutně kabát a šaty, pokud nemá zaplacený nájem.
A čokoláda chleba nenahradí. Nemluvě o flašce rumu, vodky, slivovice… Ty opravdu nejsou k životu důležité a rozhodně vypití takové flašky starosti nevymaže. Aspoň ne na dlouho.

Musím své dcerce vysvětlit, že by si mohla koupit tři takovéhle lahvinky a mohlo by to vést k tomu, že bude mít výplatu po několik let krácenou o jánevímkolik tisíc.
A vlastně, ono to celé může být i o štěstí…
Já třeba to štěstí měla. Štěstí na mámu, která by mi hnáty zpřerážela, kdybych si někde hejsala nad poměry, kdybych si brala půjčku na dovolenou, kdybych nezaplatila jedinou splátku, jediný účet za telefon.
Vlastně… Jakou splátku, kruci? Vždyť mamka mě naučila, že pokud na něco nemám, tak to nepotřebuju. Že játrová omáčka i s rýží vyjde na padesát korun pro celou rodinu a nepotřebuju půl kila hovězího pomalu za dvě stovky. A že tvarohová pomazánka je taky skvělá a nemusím si obkládat chleba šunkou a sýrem. Nebo že perník na tři snídaně pro celou rodinu upeču za cenu tří Tatranek.
No jo, asi to je o štěstí. Třeba moje děti se taky uměly narodit, co? Stejně, jako já…
Ne rodina, kde mají všichni všechno, ale rodina, kde se každý naučí vyjít s tím, co má, kde si v hlavě urovná co je důležité…
Zdraví, láska, radost a kousek toho štěstí…

18 Responses to Exekuce

  • Naprosto souhlasím s tím, že co nemám, nepotřebuju. I když – jedna výjimka z tohoto pravidla by se taky našla, ale té by se exekuce stejně netýkala :-).

  • Půl kila hovězího za dvě stovky?! Kde to žijete? Víte kolik stojí špalek svíčkový na steaky? Nebo květová špička?

  • Já jsem opravdu ze srdce ráda za to, že mě rodička naučila přesně to, co učíš děti ty. Že půjčovat si na dárky a dovolenou je zbytečně hloupé. Že když nemáme na vymalování, tak prostě budeme mít oprýskanou zeď kolem vypínače, než našetříme. Jediná výjimka, kdy jsme si teď půjčovali od známé, byla, když nám praskl radiator. Ale to byl stav nouze… 🙂
    Jo, a pak ještě přiznávám auto na úvěr. Ale sama víš, že máme nemocného člena rodiny, který neustále potřebuje vozit k doktorům a my bydlíme mimo dosah MHD, vlaků a autobusů… Takže to taky beru jako nutnost, proto máme to nejlevnější auto na trhu a ne Camaro. Ach, jak já bych chtěla Chevrolet… :))) Půjčila bys mi na něj milion z těch milionů? 😀

    • Hele a zkoušela jsi, jestli nemá ten člen rodiny nárok na příspěvek na auto? A nebo aspoň na benzín 🙂
      A ne, jsem mrcha, na Chevrolet bych Ti nepůjčila. Ale třeba zrovna Tobě bych ho ochotně koupila, protože Ty jsi stejně prdlá, jako já 🙂

      • Zkoušela. Nemá nárok ani na parkování na invalidech. Naše doktorka vždycky řekne, že nárok má, sociálka, když ho vidí, taky by mu všechno hned přiznala… Ale posudkový lékař jeho pojišťovny, který ho v životě neviděl, nepřizná nic… Jsem ráda za to, že aspoň tu moji nutnou pomoc uznávají. 🙂

  • Ja jse cetl nejakou statistiku ze dost velje procenti lidi spadlo do pasti bez nerozumnych pujcek….Bezna hypoteka, dlouhodoba nemocnost nebo ztrata zamestnani, pojisteni proti neschoppnosti splacet je na dve veci…apod….Oni to rozbirali nejak podrobneji, ale zaver byl takovy, ze zdaleka pokazde to neni kvuli pijckam za blbosti

    • Však já taky netvrdím, že pokaždé to je kvůli blbosti.
      A dokonce to ani není pokaždé kvůli blbosti někoho jiného 🙂
      Ale taky je spousta exekucí kvůli splátce na ledničku, jízdě načerno a vánočním dárkům, že?

  • Taky jsem tak vychovaná a všichni v rodině. Nemáme na rozhazování, ale taky nikde žádný dluh, ani účty v bankách, co je potřeba dojdeme si zaplatit a nemáme ve zvyku něco nezaplatit. To nestojí za ty nervy. Děláš moc dobře, že neděláš ani nedovolíš dělat lidem dluhy. S tím darovaným Chevroletem taky vychováváš – nepůjčuješ, protože když by dlužník neměl na splátky, rozkmotříte se a přijdeš o přátele. Přála bych ti milion milionů, a na druhé straně nepřála. To by bylo potřebných!

    • Milá Kitty, potřebných je pořád dost a neznají míru.
      Tu míru bych měla znát já a ač nerada, už jsem musela nastavit hranice, za které se ani nepodívám.

  • Já jsem se takhle s půjčováním peněz jednou pořádně spálila( půjčila jsem nezanedbatelnou sumu spolupracovnici) a – protože jen blbec se spálí dvakrát o stejná kamna – tak jsem dětem zakázala nejen jakékoliv půjčky, ale i jakékoliv půjčování nad 300,- Kč komukoliv, rodinu nevyjímajíc.
    Pravda nejstarší má hypotéku na byt, kterou bude splácet (to v lepším případě že) ještě 25 let, ale to se nedá nic dělat. (A stejně z toho nejsem vodvázaná.)

    • Copak hypotéka, tu chápu. Jak říkám, já cpu desítku majiteli, když by mě splátka hypotéky vyšla levněji…
      No, tak už to chodí…

    • My si teď musely s rodičkou půjčit na ten prasklý radiátor (jak jsem psala Barušce výše) od kamarádky a normálně se to na můj popud šlo sepsat k notářovi i se splátkovým kalendářem. Taky bych si od nikoho nepůjčila a nikomu nepůjčila peníze jen tak… Člověk nikdy neví, co se stane…

  • Hodně moudrý článek v mnoha směrech. A připomněl mi, že dloužím zdravotní pojišťovně potvrzení o studiu, takže díky za to. Naučit se vycházet s tím, co máme, je hrozně těžké, ale hrozně důležité. Je dobře, že to svojí dcerce vysvětlíš už takto brzo.

  • Přečteno, odsouhlaseno a podepsáno 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *