Nejnovější komentáře
  • 59
  • 23
  • 34 352
  • 10 623

Rodina

Stěhovat se?

Skoro každý, kdo mě zná, nebo přesněji každý, kdo mě vlastně tak dobře nezná, mi říká, že bych měla sbalit rodinu a přestěhovat se.
Že bydlím ve špatné ulici. Ve vyloučené lokalitě.
No, bydlím. A není to zrovna to nejlepší bydlení.
Potok smrdí, jak do něj tečou splašky z celého okolí. Na trávníčku vedle potoka jsou psí hromádky, od cizích psů, co přijdou tím potokem. Na dvoreček létají kameny, střepy a odpadky od nepřizpůsobivých v sousedství, ale na druhou stranu zas mizí kytky a to, co děti zapomenou uklidit. Potkani už jsou tak drzí, že od popelnic v sousedství přebíhají náš dvorek a nevadí jim ani lidé, ani psi.
Tolik k pozemku.
Na silnici se válí odpadky, další psí hromádky, to od menších psů, kteří nedokáží vyskočit na břeh potoka u nás, protože to je přeci jen dost vysoko. Občas se na ulici válí i nějaký tmavší člověk, ale většinou jen chvilku, protože i on se bojí, aby ho neokradli. A potkaní mršiny…
Všude okolo je hluk. Ať už zvuky bourané kůlny, protože něčím se topit musí, nebo zvuk bušení do dřeva, nebo živá cikánská kapela. A nebo hlasité nadávky pětiletých tmavých smrádků.
A hned na začátku naší ulice už to smrdí. To ty přetékající žumpy.
Někdy, ale rozhodně ne často, je o držku tudy procházet. Člověk nikdy neví, co poletí z okna, kdy vyběhne kousavý pes, nebo jestli malí smrádci zas něco neházejí.
Z domů nad námi jsou vydloubané cihly, vytrhaná okna a tam nahoře, kde je nejhůř, chybí i dveřní futra. Dřevěná jsou spálená, kovová ve sběru… Continue reading

Bouřka

Blýská se. Tedy, jen na lepší časy, doopravdy ani štěk, ale i to je milé.
A co si budem povídat, i tohle blýskání moc nevyřeší, ale nemusí pršet, stačí když kape.

Tady se tak jakože zablesklo na ty lepší časy jen policejní uniformou. Uniformou městkého strážníka, ono to není tak žhavé. Ovšem za městským strážníkem se blýskl i druhý a pak nějací asistenti městské policie a pak, za doprovodu hromů, nebo aspoň za strašného skřípotu, se u nás v ulici zablýskl první kontejner.
Já osobně těch kontejnerů viděla během čtyř dnů šest. A malý bagřík.
A zdejší méně přizpůsobiví nafasovali lopaty a začali makat.
U nás v ulici se uklízelo, za asistence orgánů. Městských.
Neuklízela se sice ulice, ale přilehlé dvorečky ano. Kontejnerů prý bylo minimálně deset, sousedi z druhé strany ulice mají lepší přehled. Deset velkých kontejnerů, víte co to je odpadu?
Stotřicet kubíků. Dokážete si takovou hromadu aspoň představit? Continue reading

Naše hvězda

Tak přišlo léto, prázdniny, hodiny, dny, týdny i měsíce volného času. Co s ním?
A tak se synek rozhodl, že bude léto trávit na brigádách.
A hned první se mu naskytla brigáda snů. A sama od sebe. Už tohle nám mělo být podezřelé…
Zvonil mu mobil v autě. Dotyčný volal za hodinku znova a že prý na něj dostal kontakt od bývalého spolužáka. A že technické zázemí u natáčení. A možná komparz.
Sem tam si popojet půjčenou dodávkou, tuhle něco vyložit, támhle naložit, dovézt a na chvilku třeba i skočit před kameru… Nocovat v hotelu a za pět dnů práce dostat osmičku.
Continue reading

Prázdniny v baráku

Tak už to začalo…
Nám tady u nás to začalo o něco dřív. Tedy, ty prázdniny začaly dřív. Už v úterý.
A jak zabavit haranty, když je venku hnusně?
Abychom zabavily každá matka svoje děti, to je až příliš náročný výkon, pokud je ovšem neposadíme k počítači nebo tabletu.
A to nechce ani jedna z nás tří…
A tak si je půjčujem. Pět smrádků někde mezi čtyřmi a deseti lety.
Znamená to pět smrádků nakrmit, zabavit, vykoupat, uložit a uspat. A ráno nakrmit, zabavit, nakrmit a v lepším případě předat. Continue reading

Třešně netřešně

Tak jsem chtěla poslat synka na třešně. Strom je obalený červenými plody a během dne i hnědými dětmi. Od nás ze dvorka to ale k večeru vypadalo, že už zůstaly jen třešně a hejno špačků. Čas poslat toho synka.
Nechtělo se mu samotnému, ať prý jdu taky. Dokud byl dítko, klidně si nechal vynadat, ale co je dospělý, je vynadání horší a horší.
Ach jo, přejít po kládě potok, prodrat se maliním, přelézt parovod a projít kopřivovým polem? Ale co bych pro třešně a možná i pro synka neudělala, že?
Takže jsem skočila do tepláků a do botasek a šup na kládu. Na tu pitomou vrklavou kládu. A z klády rovnou do toho maliní. Našla jsem si dobrý špalek na přelézání parovodu, utřela jsem čerstvá ptačí hovínka, abych se nezaprasila víc, než bylo nutné, vyškrábala se nahoru a na druhé straně jsem krásně upadla do kopřiv.
I to pole jsem prošla a dokonce jsem si cestou nezlomila nohu, když jsem zakopla o krásné třešňové polínko, pozůstatek z loňské sklizně, kdy tmavší česali třešně pilou.
Mimochodem, letos se rozhodli třešně klátit, protože pilu tam loni zapomněli a ta už od letošního dubna zdobí stěnu mojí kůlny.
Jenže ti tmaví smrádci klátili poctivě a tak zůstalo ono šťavnaté ovoce jen na tak vysokých větvích, kam už adolescentní ruka nedohodí. A kam ruka mého synka nedosáhne ani ve chvíli, kdy synek stojí v třímetrové výšce na suchém pahýlu, jen na vlásku ještě držícím na kmeni křehké třešně.
Nedokázala jsem se na to dívat a synka povolala dolů. Zlámaný vaz za třešně nestojí a už vůbec ne za ty, co tam rostou. Vodové a takřka bez chuti. Continue reading

Půlhodinka

Tak jsem se včera vykoupala. Moje první letošní venkovní koupání. Vlastně, spíš jen takové brouzdání s občasnou sprchou.
Asi by na tom nebylo nic moc zajímavého, kdybych se brouzdala v bazénku, potoce, malé říčce, velké řece nebo třeba v rybníku.
Ale já se brouzdala v louži.
Hezky do půl lýtek, když jsem stála na chodníku a ke kolenům v silnici. A v silnici jsem stála proto, že jsem dlouhým bambusem propátrávala dno, abych zjistila, kde je ten pitomý ucpaný kanál.
Paní z domu přes ulici aktivně volala policii, technické služby a magistrát.
Auto technických služeb bylo jedno z těch, co mi dopřálo osvěžující sprchu. Sprchu mi dopřálo mnoho aut, protože kus za námi je uzavřená křižovatka a prakticky jediná objízdná trasa je okolo nás. Continue reading

Ta chvilka

Ptala se Klávesnička, která část dne je nám nejpříjemnější.

Já miluju všední rána. Když synek není doma, lesanda je na intru a tu nejmladší konečně vykopu do školy.
Ale nenávidím rána v ložnici, rána, kdy řve budík, cloumá mnou dítě a vidina poklidného spánku mizí kamsi do ztracena. Nenávidím vstávání, ale vím, že když si přispím, budu dva dny trpět migrénou.
Ovšem miluju tu chvilku, kdy kuchyní voní káva, oknem svítí sluníčko a pes spí.
Sedím v županu, poslouchám zpěv ptáků, vychutnávám hořkého turka a neslyším řev a jekot dětí.
Nikde nehraje televize, neřve hudba, dokonce ani romští sousedé ještě nezpívají.
Sem tam kolem okna přeletí sýkorka, brhlík nebo straka a i pes je tak líný, že ani nezvedne hlavu.
Když se jen maličko pootočím, vidím obývákovým oknem tajemné stíny sousední zahrady, sojku na naší vrbě a zeleň. Tu nádhernou, svěží jarní zeleň.
V tuhle chvíli si dovolím úplně vypnout. Zapomenout na to, že už za chvilku budu muset vařit a ještě nevím co. Prostě jen sedět a vychutnávat klid a pohodu.

Ale zas nemám ráda ty chvíle potom.
Chvilku, kdy dopiju kávu. Pak je totiž čas přemýšlení. Co že to bude k obědu? A který kalhoty to chtěl synek vyprat? On nikdo neumyl večer nádobí?
Pak už není čas na klidné posezení. Jo, kávičku, tu si odpoledne ještě dám, ale už to prostě není ono.
Odpolední káva už je spojená s dětským smíchem i pláčem, s hudbou od souseda i s romskou kytarou. Během malé odpolední kávičky se pod oknem tak šestkrát ozve “teto Báro?”, jak se pozornosti dožadují dvorkové děti. No, mám okno nejníž ze všech maminek. To je pití, rozbité koleno, něco ke čtení, dětská hádka, nová hra, nějaké nářadí, “maminka tě volá”, zalévání záhonků (můžu jim stokrát vysvětlovat, že když je sluníčko vysoko a svítí přímo na záhonky, nezalévá se…), rvačka o hračky…

Ještě mám docela ráda večerní zalévání. Naženu děti domů, svojí do vany, sousedovic jejich maminkám, zkontroluju zámky na kůlnách, velikost hračkového bordelu na dvorku a pak s konvičkou obcházím dvoreček, abych zalila hortenzie, ibišky, meduňku, mátu a pak truhlíky a nově i pneumatiky, pověšené na kůlnách.
To je taky moje chvilka, poklidná, celkem tichá a pohodová.
Jako doprovod mám k zalévání kosí zpěv a šeříkovou vůni.

Tak nějak z toho vyplývá, že mám ráda jaro.
Jaro, to je ta chvilka, která je mi milá.
Není to sice část dne, ale zas je to část roku.
Ono i jiná roční období mi přináší pohodu a radost, v nějakých vzácných chvilkách.
Ta ranní, ta je kouzelná vždy…

Mívala jsem ráda večery. Ty chvíle, kdy děti zapadly do postýlek a já měla krásnou hodinku klidu. Jenže puberťáci už dávno nechodí spát v osm a koneckonců, nejmladší smradka taky otravuje do desíti.
Je pravda, že já chodím pravidelně spát zítra (to jest po půlnoci), takže mám někdy i dvě hodiny, ale stejně to není ta pravá chvilka.
Večer jsem ve stavu polovědomí. Psychicky unavená a občas na pokraji zhroucení. Ovšem ne natolik, abych sebrala síly a dolezla do postele…
Taky jsem milovávala chvilky před usnutím.
Možná bych je měla ráda i teď, ale nějak si nejsem jistá, jestli je nějaká chvilka mezi padnutím do postele a tvrdým spánkem. Možná jo, budím se přikrytá, ale jistá si nejsem…

Ale, popravdě, neměnila bych.
O co jsou tyhle chvilky vzácnější, o to jsou důležitější.
Bojím se, že přijde chvíle, kdy si budu pít v poklidu každou kávičku, obklopená tichem a samotou. Pak taky třeba budu usínat, obklopená tichem a samotou a stejně tak vstávat.

Vplížený

Loni v březnu nám do života vstoupil pes.
Nejdřív šel jen na procházku z útulku (protože útulkovým pejskům se má pomáhat) a pak najednou zaparkoval u nás doma.
Vetřel se nám do bytu a pak i do srdíček.
Pes, kterého jsem fakt nechtěla.
Získal si mě tím, jak spořádaně chodil na vodítku, hromádky nechtěl dělat do trávy, kde se špatně sbírají, na jídlo si sednul a počkal, až mu někdo nandá a kousal synka.
To synek si ho přivedl, proti mému doporučení a tak si nějaké to pokousání zaslouží, že jo…

Byla jsem sice trošku naštvaná, ale kdo by takového psa nemiloval? Kdo by ho vyháněl?

To jsem ještě netušila…
Ten hajzlík počkal, až si ho zamilujem.
A pak nenápadně začal.
Pelíšek vedle synkovo postele byl luxusní. Polštář ze staré sedačky, kostkovaná měkká deka… Prd… Ani ne po týdnu se pes přestěhoval k synkovi do postele. Tak proto si synek pořizoval letiště…
Výborné granule, které doporučili v útulku mu taky nechutnaly dlouho. Místo pytle za tři stovky najednou kupujem pytel za devět…
Na vodítku je debil. Vleče mě hlava nehlava, trávou, blátem, štěrkem… A když upadnu, moje mínus.
A když ho pustím, aby si lítal po dvorku, vždycky najde nejlepší díru v plotě (Jo, mít tak oplocený pozemek… je to nadsázka, samozřejmě.) a tradá vedle k nepřizpůsobivým, kde se u popelnic válejí samé dobroty.
Na hromádkování do trávy už si taky zvykl, takže pokud má náhodou nějaký noční problém a nepodaří se mu vzbudit synka, nebude přece dělat hromádk na dlažbu nebo lino, ale hezky na koberec (pokud zapomenu zavřít dveře do obýváku), na koupelnovou předložku a nebo aspoň na hadr na vytírání (popřípadě aspoň na ponožky či tričko některého z mých dětí).
A na granule už si taky nesedne. Buď je ignoruje, protože nemá chuť a nebo se hltavě vrhne do mísy ve chvíli, kdy tam zazvoní první tři a zbytek mu nasypem na hlavu.
Jo a kouše celou rodinu.
A štěká na sousedy a na pošťačku.

Jenže…
Vplížil se do srdce nás všech a z nás všech dělá vypatlané cukrující blbečky.
Celá rodina uznává, že nejlepší pokec je se psem. Nehádá se, neodmlouvá, jen občas štěká do řeči.
Má minimální potřeby. Žádný nový telefon, tričko, ba ani ponožky. Jo, drahý granule, ale pořád to vyjde levněji, než synkovo řízečky. Očkování, odčervení, odblešení, to jo, ale je to levnější, než vitamínky mých holek. A taky lehčí. Protože kilo pomerančů a kilo jablek, to jsou pořád dvě kila v batohu.
Nestěžuje si na malý polštář, tenkou deku a nebo proleželou postel. Vyspí se v posteli kohokoliv z nás a nemektá.
A po každém jeho kousnutí je jediná stopa. Sliny. Kdepak, žádné otisky zubů, kousance, oděrky… Nic takového.  Kousne, ale nestiskne, má nás rád.
Ovšem nepřála bych si vidět, jak kouše někoho, koho rád nemá.
A je fakt skvělý hlídač. Toho synkova kamaráda sice pustil do bytu a přivítal, očuchal, oblízal, ale naježil hřbet ve chvíli, kdy kamarád udělal krok směrem k synkovo pokojíčku.
A hlídá. Jo, štěká na tu pošťačku, hezky u toho stojí v kuchyňském okně, ale vrtí ocasem tak, že každou chvíli čekám, jestli poběžím ke sklenáři, aby mi netáhlo do kuchyně.
Podle kroků pozná kohokoliv v rodině a synkovo auto slyší na půl kilometru daleko. (No, je fakt, že na půl kilometru daleko ho slyší každý, ale my nepoznáme, jestli to je synek, nebo traktor, kdežto pes to pozná neomylně.)

A nemá se jen špatně, jak by se mohlo zdát, když si stěžuju na vodítkové vlečení.
Kdepak.
Ještě pořád nezakousl mým rodičům kotě, takže stále ještě může s námi k našim, kde je ráno vypuštěn na hektarový pozemek, ze kterého, kupodivu, nezdrhá (asi je unavený, než doběhne půl louky) a otevřené dveře do chalupy ho nalákají jen ve chvíli, kdy my, lidé, máme něco k jídlu. Pak vylíže všechny talíře a maže zas ven. Vrací se, když vrznou dveře a on ví, že pak by musel venku čekat do rána. Což se mu nelíbí, je mu totiž zima.
U našich si může i vybrat, s kým bude spát. Neprojde mu to jen u dědečka, protože s tím už spí kočky. A sám je ochotný spát jen tehdy, pokud jsou zapnuté akumulačky a pelíšková deka přitažená až u nich.

Proklínám ho tak pětkrát denně. Nejvíc ho proklínám ve chvíli, kdy se synek sebere a jede na víkend za svojí slečnou, na výpravu, kamkoliv…
Ale už teď se děsím chvíle, kdy se synek rozhodne odstěhovat a tohle naše úžasné černé zlatíčko nám vezme.
Vezme mi báječného kamaráda, mazlíka i zdroj zábavy.

Protože zábava, ta s ním je.
Prý ho týráme… Pchá…
To, že dám psí sušenku do zavařovací sklenice a tu sklenici mu předhodím, to, že dám na zem piškot a přiklopím ho miskou, to není týrání.
Pravda, já pak sedím a třeba i půl hodiny se škodolibě pochechtávám, ale pejsek se nenudí. Má skvělou zábavu, s odměnou na konci.

Loni v březnu nám do života přišel zase kus štěstí a radosti.
Vřele doporučuju všem dobrým duším návštěvu útulku.
Kdyby pro nic, tak pro procházky, pro zážitky… Vždyť si toho psa nemusíte hned brát.
My jich taky vyvenčili víc, než se nám tenhle dostal domů…
Proti mé vůli se vplížil, proti mé vůli jednou bude odcházet…

 

 

Celý příspěvek byl napsán proto, že jsem se zúčastnila báječné výzvy.

Stačí říct

Když jsem si předloni na podzim povídala říkanku o větříčku a hruštičce, sejmul mi větříček celou hrušeň.
Ta mrcha loni na jaře ležela a kvetla.
V sousední zahradě leží dodnes. Leží pod okvětními lístky “špendlíků”, na polštáři z odkvetlých sasanek. A na malinách, které si letos asi zase nenatrhám.

Čas od času (řekněme tak třikrát za hodinu) do sousední zahrady nakouknu.
Krásně to kvete, poskakují tam ptáci, zelená se to a poslední dobou to je opravdu potěcha pro oko.
Odpadky už se pomalu schovají do trávy a popadané a pořezané větve zarůstají roštím. Zelená převládá, ale ještě to neláká tmavé sousedy k tomu, aby tam něco otrhávali. A ty větve se k topení moc nehodí. Hoří rychleji, než se zpracovávají. Continue reading

Domácí úkoly

Rodičovským internetem (a žlučí) hýbe Táta parťák.
A tak se jeho názor na domácí úkoly dostal i do mých myšlenek a donutil mě přemýšlet. Ne o parťákově názoru, protože ať má jakkoliv velkou pravdu (ne, není to úplně mé přesvědčení, že má pravdu), celé to pos*al tím, že dal svému synkovi pocit moci tím, že má nejen zvláštní práva, ale ještě je o tom informován. 
Jak mám ráda děti, tak taky nesnáším ty nafoukané fracky, kteří v klidu řeknou, že “tatínek říkal…” a “tatínek zařídí…” a přesně tímhle machrují na děti, jejichž rodiče se drží alespoň pravidel slušnosti.
Takže fajn, malý Ríša nemusí plnit domácí úkoly, ale, co si budem povídat, nějaký úkol by ho nezabil. A teď si v klidu nakráčí do školy, mezi ostatní děti, samozřejmě bez úkolu, protože on je dělat nemusí a totálně srazí autoritu jakéhokoliv vyučujícího…
Ovšem nechci Ríšovi ani jeho otci křivdit. Je možné, že Táta parťák vychovává naprosto kouzelné dítko, které bude domácí úkoly plnit dobrovolně a s radostí a pocit moci si rozhodně nebude užívat… Continue reading