• 125
  • 66
  • 81 432
  • 24 443

Nezařazené

Síla a vůle

Kde není vůle, tam není síla?
Je to tak? Nevím…
Každopádně vím, že moje vůle i moje síla se někam vytratila.
Jásala jsem každé ráno, že se mi podařilo vstát. Ono “jásala” tedy není přesné, na nějaký jásot mi nezbývala ani ta síla, ani ta vůle.
Rada zní: “Radujte se z každé maličkosti.”
Tak jo, raduju se z toho, že ráno opravdu vstanu. Raduju se tolik, že se mi podaří vykouzlit úsměv na tváři. Někdy trochu unavený, ale jo, je tam.
“Buďte optimističtí.”
Fajn, jsem sluníčko. Hlaholím do okolí, že jako dobré ráno, že svítí sluníčko, prší, je pátek, je středa, cokoliv, jen aby to znělo radostně.

Nikdo neví, kolik energie musím vložit do toho úsměvu, do té “radosti ze života”.
Tolik energie rozdám při kontaktu s lidmi, že mi nezbyde pro rodinu, pro sebe, pro běžné činnosti.

Když už se mi podaří uvařit si kafe, hodně často se stane, že ho nevypiju. Nemám už sílu si ho podat z linky. Když si ho podám, nejsem schopná se ho napít, prostě to nejde.
Málokdo to chápe. V mém okolí to chápe jen jeden jediný člověk. Moje sousedka. Je na tom totiž stejně.
Je to sousedka, kterou jsem odvedla k doktorce, abych jí pomohla, protože jsem věděla, že ona sama si pomoct nedokáže. A věděla jsem to proto, že jsem na tom stejně.
Jsem na tom stejně prakticky celé roky.
Diagnóza? Deprese.
Nikdo to nevěděl. Nikdo to nepoznal. Protože to je uvnitř. Není to vidět na první pohled. Takový člověk netrpí nějakou jasnou bolestí, nekulhá, nemění barvu…
A ne, není to o tom, že se ten člověk přestane smát. Může se smát, mít dobrou náladu, ukazovat světu, že je mu skvěle, ale uvnitř to je. Zůstává to tam. Ten člověk nespí. Dokáže celé noci probdít. A nebo spí až moc. Prospí noc i půlku dne. A druhou půlku taky, když na to přijde.
Vím, že kdybych svoji úžasnou sousedku požádala, aby mi uvařila, protože mi není dobře, půjde a udělá to. Přestože není schopná se zvednout a uvařit svým dětem. Nemá na to sílu.

Ne, není to o tom, že by byla líná. Jen to prostě nedokáže.
Vím to. Mám doma bordel. Ale jako fakt bordel. Kupí se, den za dnem, je větší a větší. Sem tam jdu a něco zvednu, ale pak to stejně jen odložím na jinou hromadu. Vrchol mé hospodyňské činnosti je oběd, i když třeba až po třetí odpoledne, praní a věšení prádla, jen někdy to peru dvakrát, třikrát, protože to nechám v pračce a když už se dokopu k tomu, abych to pověsila, věším ven, protože vím, že to pak musím sebrat, doma na sušáku mě k tomu nic netlačí. A když seberu, vzorně poskládám, položím to do obýváku na gauč.
No a co, tak nemáme kde sedět. Ono mi to je fuk, stejně nemám sílu koukat na televizi. A pokud už se tam nějakým způsobem dostanu a někdo ji zapne, pak už nemám sílu se zvednout a jít třeba spát.
Nejím. Ne proto, že si nejsem schopná si uvařit, ale i proto, že už si nějak nezvládnu nandat a sníst to.
Nejsem schopná si číst. A když už vezmu knížku do ruky, pak knížku stokrát přečtenou, protože nejsem schopná se soustředit. Už se nedokážu soustředit ani při běžném hovoru.
Veškerou energii jsem vložila do zaměstnání.
Skvělé, telefonistka. Tolik starostí jiných lidí, že zapomínám na svoje trable. Ještě si v práci spoustou věcí nejsem jistá, copak o to, ale pomáhám lidem, takže svojí práci vážně miluju. A jednou v tom můžu být opravdu dobrá. Vím to.
Ale ne teď. 

Nevím, co byla poslední kapka.
Práce? Děti? Sousedský konflikt?
Sesypala jsem se natolik, že jsem nemohla dýchat. Po bylinkách na nervy jsem byla schopná se aspoň rozbrečet, když už nic. Došla jsem si k doktorce.
Mám se opakovat?
Diagnóza? Vlastně jde jen o předběžnou diagnózu. Jo, jasně, deprese. Už se do toho stavu nechci dostat. Jsem na krajíčku téhle propasti každým okamžikem každého dne. Místo lana mám prášky.
Ne, není to z práce.  Ano, bylo těžké jít makat po dvaceti letech, ale ne, není to z toho. Jen to možná byla poslední kapka. Kdo ví?
Možná se to dozvím. Objednám se k psychiatrovi a ne, nepociťuju to jako slabost. Naopak.
Já totiž pomáhám ochotně každému, takže je na čase přijmout pomoc od jiných.

Kvůli sousedce jsem četla spoustu článků o tom, jak pomoct člověku v depresi.
Ze všech rad bych vypíchla jednu.
Snažte se ho pochopit. 
Uvedu malý příklad, půjde třeba o nádobí. Pochopte, že to, že to nádobí není umyté není věc jeho lenosti. Nehledejte příčinu. Nekárejte a nemoralizujte.
On člověk v depresi moc dobře ví, že to nádobí už dávno mělo být umyté a, popravdě, to neumyté nádobí tu depresi prohlubuje, ale sílu k tomu, aby to změnil, aby to nádobí umyl, tu v sobě nenajde. Není to výmluva.

Čeká mě boj. Dlouhý a dlouhý boj, ale narozdíl od toho boje, který vedu už roky, jsem se rozhodla nebojovat sama. Už vím, že síla a vůle prostě nestačí. Tohle je víc.
A teď už vím, že tenhle boj můžu vyhrát.
A vyhraju.

Čisté ulice

Pořád nechápu, jak to funguje.
Sem tam se mi stane, že někde vidím ceduli o zákazu stání od někdy do někdy, z důvodu technického čištění silnic. Tohle ještě chápu…
Je mi naprosto jasné, že metařské auto se nedostane na celou vozovku v případě, že tam bude nějaký kretén překážet. Takže taky chápu, že přijede odtahovka a auto odtáhne. Protože to by jeden nevěřil, ale nějaký kretén se snad vždycky najde.
Takže když jsem tuhle zalévala kytky v okně do ulice, naprosto jasně jsem chápala, proč tam stojí odtahovka a dohaduje se s nějakým pánem.
Moc dobře jsem slyšela hučení metacího auta…
Je fakt, že jsem si žádných cedulí nevšimla, ale to není tak podstatné, neboť jsem neřidič. Tak prostě značky nevnímám.
Květiny jsem zalila a dál mi to bylo fuk.
Auto se k nám dostalo asi za půl hodiny, tak nějak jsem zaregistrovala, že jede okolo a říkala jsem si, že to je za posledních deset let poprvé, co se čističi probojovali až k chodníku před naším domem. Continue reading

Tma

Asi na mě leze podzim.
Na dveřích od bytu mám papírového draka a vedle dvorečkové branky květináč s opadanými bambusovými větvemi, červenou slámou a suchými trávami.
Zdobím…
V obýváku jsem vyklidila poličku, abych na ni dala kouličková světélka a v kuchyni na stole mi hoří vonná svíčka v solné lampě.

Jo, podzim je tady.
Už oficiálně.
Vlastně přišel dřív. Říká to to kilo vylouskaných vlašáků a moje hnědé prsty.
Večer je tma a ráno vlastně taky.  A bude hůř. Continue reading

No tak plýtvám, no…

Včera jsem si, po dlouhé době, napustila plnou vanu. Vlastně tak po měsíci. A napustila jsem si ji i s tím vědomím, že v době sucha to je zhůvěřilost. Plýtvání.
Celé roky dvakrát denně využívám výhod pákové baterie.
Pustit vodu, sprchnout, zastavit vodu, namydlit, pustit vodu, sesprchnout a zastavit vodu. A sem tam ten luxus voňavé koupele, někdy i s troškou oleje.
Asi nejsem typicky městský člověk. Kdysi jsem se naučila umýt v litru vody a letos v červenci jsem si ověřila, že to stále ještě umím. Jen na mytí hlavy potřebuju litry dva.
Naši totiž mají vlastní studnu a od května teprve pátý déšť. A to se pak člověk snadno naučí… Continue reading

Blbej test

Tak mi neodmaturoval synek.
Nezabila jsem ho, počkám na září.
Nezabila jsem ho proto, že chápu, že nedal matiku. Jen tedy nevím, proč si ji vybral. Tedy vím, bylo to proto, že nemohl volit němčinu a angličtinu rád nemá. Ale stejně…
Ovšem chtěla jsem ho zabít za češtinu.
Slohovku měl perfektní, ústní dal taky, ale nedal didakťák a to jsem nedávala já.
Já jsem si jich totiž pár zkoušela a dávala jsem je na nějakých šedesát až sedmdesát procent. A pokud se nepletu, stačilo 44%.
Já, která jsem nematurovala, já, která jsem prakticky nevzdělaná, minimálně podle měřítek možných zaměstnavatelů.
Moje tři roky na učňáku se vůbec nedají srovnat s tou intenzivní čtyřletou přípravou dnešních maturantů. My se učili, jak napsat vyprávění a možná i úvahu. Zopakovali jsme si vyjmenovaná slova a přečetli Babičku. A s touhle výbavou já zvládla čtyři zkušební testy, každý kolem dvaceti minut místo hodiny a s krásnou rezervou.
Synkovi test utekl o bod, dvě procenta. Fakt jsem nevěděla, jestli ho mám praštit, nebo litovat.
Myslím, že jsem udělala oboje.
Teď už ho jen lituju. Continue reading

Sebestřední

Projíždím internet a hledám článek, který by mě nadchl. Článek, se kterým musím jen a jen souhlasit. Názor, ke kterému nemám sebemenší připomínku.
A nenacházím.
Nacházím jen články, co mi kazí den, ničí dobrou náladu a občas i zvedají žaludek.
A přitom začínají slibně…
Dneska mě nakopl článek o tom, jak si necháváme rozkazovat, jak jsme ovce. Článek o nesvobodě.
A začal tak dobře… A pak navázal zase na domácí úkoly, na povinné a nepovinné a je to zase v pytli. Continue reading

Výslovnost

Jsme taková jiná domácnost.
Domácnost, kde si moc nerozumíme.Tedy, ne že bychom si opravdově nerozuměli, to zas ne. A kdyby bylo nejhůř, stačí to napsat, to chápou všichni.
K nám totiž přišla angličtina.
My se slečinkou jsme na fejsbůku, ovšem synek je na facebooku, v mé knížce je Džek, v maminčině je Jack, můj muž sedí u plejstejšna, kdežto má nejmladší obsadila playsation.
Celý problém je vážně jen v té výslovnosti.
Moje děti občas pláčí, jak je ta angličtina těžká.
Když jsem já chodila do školy a pořizovala si svůj první slovníček o formátu A6 (105×148 mm), prostě jsme přepůlili stránku a vznikly nám dva, zhruba pěticentimetrové, sloupečky, do kterých se dala pohodlně vepsat jak česká, tak ruská slovíčka. Moje děti už mají slovníček o formátu A5 (148×210 mm) a stránku dělí na třetiny, jen o tročku menší, než pěticentimetrové sloupečky… Anglické slovíčko, výslovnost a české slovíčko.
Continue reading

Výpadek

Až nám zase příště vypnou proud, ráda bych to věděla předem. Jo, já vím, ono to asi nebylo tak úplně plánované…
Tedy, v plánu byla odstávka o kus dál, u nás ne, ale možná to vzali při jednom.
A nikdo nám to nehlásil.
Tedy, i kdyby to hlásili, nebylo by to moc platné. Oni totiž dávají oznámení na velmi podivná místa. Třeba do sousedního, celoromského, baráku.
No jako promiňte, ale tam dobrovolně nevkročím. Za posledních deset let jsem tam byla dvakrát.
Poprvé, když jsem hledala naší schránku, co nám někdo vytrhl ze zdi i s poštou a kamsi odnesl a podruhé, když jsem lovila zaběhnutého psa.
A i s tím psím bojovníkem jsem se tam bála…
Jo, vlastně jednou jsem viděla oznámení o plánované odstávce i na lampě v naší ulici, ale i to bylo napůl stržené.
Continue reading

Trefa

Dneska jsem zabloudila na Novinky a jsem potěšena.

Článek o tom, jak je Česko kritizováno, se povedl.
Nejvíc mě dojala věta: “…nerovný přístup romských dětí ke vzdělání v Česku…
Ó, jak pravdivé…
Jo, uznávám, že jsem pravý význam asi nevyluštila. Nebo vyluštila, ale odmítám ho akceptovat.
Mělo to být o tom, že chudáčci malí Romové nemůžou chodit do školy?
Já to teda pochopila jinak. Tak, jak to vidím tady okolo.
Zdejší malí Romové mají ke škole úplně jiný přístup, než ostatní děti.
Jako jo, uznávám, že ta moje školačka je divná, když se po třech dnech horeček do školy žene jak vzteklá, dokonce tak nadšeně, že se v noci málem udusila, protože věděla, že když bude kašlat, do školy jí nepustím… Ale i jiné děti chodí do školy denně. Takové světlé děti.
Těch tmavých je víc v ulici, než ve škole. Jo, mají ke škole takový nerovný přístup. Mají to do kopce…
Možná by školy pro Romy měly stát pod kopcem, pak se tam dětičky dokulí a budou mít nerovný přístup domů.
Continue reading

Zlaté dno

Tak jsem si včera vyslechla reportáž o tom, jak docházejí řemeslníci.
Co???
On se tomu někdo diví? Ono je opravdu tak těžké pochopit, že se na učňák nikomu nechce?
Střední školy berou každého blba, aby se udržely a, co si budem povídat, každý blb se jen třese na maturitní vysvědčení.
Proč? Protože s výučákem si může tak maximálně vytřít šéfovu kancelář. A že o tom něco vím, protože já mám ten výučák taky.
Řemeslo…
Řemeslo má možná zlatý dno, ale pořád je to dno. A ze dna se vyhrabat, to dá zabrat. Continue reading