• 21
  • 12
  • 62 601
  • 18 492

Životní standard

Já jsem ta, co čte.
Obvykle čtu knížky. Uznávám, že posledních pár let, co jsem fakt máma, jsem skončila na detektivkách a romantice. Na knížkách, na které se nemusím soustředit na sto procent.
Poslední dobou už se nesoustředím vůbec a tak jsem skončila u článků na netu.
Poradny, příběhy, události…
Motory, sport, pro ženy, novinky…
A čtu i horoskopy, jen se jimi asi moc neřídím, protože než dočtu konec, zapomenu začátek.

Ale asi nejraději mám rady.
Jak ušetřit.
Jak zhubnout.
Jak si udělat krásný domov.
Jak vytvořit krásnou zahradu.
Jak šetřit životní prostředí.

Asi takový kraviny začnu psát taky, protože ty nesou.
Jinak si to nedovedu vysvětlit.

Jak zhubnout? No, tak si nekupujte koblihy a k obědu si nedávejde dvacet deka masa, ale jen deset. A do jogurtu sypte jen hrst cereálií a ne dvě hrsti. Každé jídlo proložte čerstvou zeleninou.
Jůůů, kdy já naposled měla koblihu? A cereálie do jogurtu? A počítaj se ty jogurtový s*ačky za pětikačku? A dvacet deka masa k obědu??? Kruci, jsou dny, kdy mám z dvousetgramového masa oběd pro celou rodinu a ještě zbyde na večeři… A fakt k tomu nezakousnu čerstvou papriku, čtyři rajčata a čtvrt okurky… Nemluvě o tom, že tyhle dovážený pochutiny asi nejsou zrovna kvalitní…

Jak ušetřit?
Každý měsíc odkládejte desetinu svého příjmu na penzijní spoření a polovinu ze zbytku na stavebko, či tak něco… Nepřekračujte datum splatnosti. Nekupujte zbytečnosti. Nekupujte na dluh. Odložte si na neočekávané výdaje…
Ha ha, každý měsíc nám tak desetina příjmu chybí. Rozhodně nepřebývá. Tím padá i ta polovina na stavebko nebo jakékoliv jiné spoření. Kreditní karty jsou u nás tabu. Nemáš na to? Tak to nepotřebuješ. Stejně tak splátky. Tím pádem se slušně vyhýbáme upomínkám za nezaplacení dlužné částky. Nedlužíme. Ovšem na neočekávané výdaje si asi neodložím. Jsem ráda, že mám v obálce tři dvoustovky, abych mohla poslat dceru na intr. Dvě stovky tam prostě být musí pořád.

Krásný domov už si asi neudělám a krása mojí zahrádky spočívá v tom, že je kolem pampelišek krásně vypleto.
No dobře, to už kecám. Mám tam orlíčky, hortenzie i rododendron. Prostě to, co jsem vyžebrala, popřípadě nenakradla, ale našla u cesty.

Ale asi nejvíc se tlemím u toho životního prostředí.
První, co jsem si o tom přečetla, mě dostalo do kolen. Já totiž šetřím životní prostředí asi úplně nejvíc.
“Odpusťe si, alespoň jednou ročně, aspoň jeden let do zahraničí.”
Takže jo, životní prostředí se mě bát nemusí.
Kam můžu, tam jdu pěšky. V rámci rodinného výletu berem pytel na bordel a co najdem, seberem. Ono to totiž vyjde levněji, než dojít po dvou kilometrech do hospody, napucnout si bříško, zapít to dvěma dvanáctkami a odvalit se zas dva kilometry domů…

No nic, já prostě asi žiju jinde.
Nepřipadám si chudá, protože jsem schopná vypláznout každý měsíc patnáct táců za bydlení, protože máme auto a protože uživím tři dvě děti.
A vlastně si žerem královsky, koukala jsem, co stojí domácí marmeláda, nakládaná zelenina, pečený čaj a medvědí česnek, krabička kopřiv, snítka máty, meduňky…
Hmmm, jsou lidi, kteří na takové pochoutky nemají. Dát osm pětek za skleničku marmelády? Za decku pečeného čaje?

Obávám se, že i kdybychom se nějak dostali k penězům, budu vařit z kousku masa, nakupovat v akci a šetřit životní prostředí. A vařit si svoje marmelády a čaj z bylinek…

A, popravdě, nežiju takhle sama. A vlastně si žiju dost dobře. A ještě bude líp… Už brzy…

Samoživitelka

Mám úžasnou sousedku.
Přistěhovala se sem s manželem a dětmi a my ostatní z toho měli trochu obavy, protože těch dětí tady je už tak dost.
Teď, po dvou letech, vedle zbyly dvě děti a tahle báječná sousedka. Říkejme jí třeba Marta.
Manžel se odstěhoval a po něm jí zbyl jen rozsudek o rozvodu. Děti měla už z předchozího manželství.
Občas sem zajedou i další dvě děti, ale ty už si na dvorku nehrají. Jsou to mladí dospělí. Na intru.
Tyhle čtyři Marta živí.
Ještě má jednoho synka, kterému do dospělosti mnoho nezbývá, ale ten žije se svým tátou.
S tátou, kterému bylo vyměřeno výživné na čtyři zbývající.

Ať počítám, jak počítám, ono vyměřené výživné je výsměch a výsměch to byl i v době vyměření, v době, kdy Marta žila ještě v jakž takž harmonickém manželství.
2 200 korun.
Kdepak, ne na jedno dítě. Dohromady na všechny čtyři.
Co si budem povídat, dalo se to. Marta a její manžel pracovali na střídačku na tři směny, měli dvě výplaty, z toho se dá nájem zaplatit a intr taky.
I obědy ve škole, i školka.
Ale už to bylo na hraně a dokonce tolik, že ono manželství zkrachovalo. Jo, jak je v životě nějaké napětí, musí se projevit i ve vztahu… A když se ti dva skoro nevidí, aby si o tom mohli popovídat…
Najednou je Marta sama na dvě děti a na placení dalším dvěma. Ty další dvě, to je vlastně pohoda, ale co ti prckové?
Kluk ve třetí třídě, holčička ve školce… Samotné to doma nechat nemůže, to je jasné…
Takže konec směnování.
Ve fabrice jí rozhodně nevyšli vstříct a Marta je najednou nezaměstnaná.
Otec dětí má sice platit směšně málo, ale pro Martu by už tohle bylo dost. Co si budem povídat, je rozdíl, když dva tisíce přebývají a když chybí… Za takový směšný přebytek si člověk prd koupí, ale když se dvou tisíc nedostává, je to strašně moc.
A kdyby chyběly jen ony dva tisíce, že jo?
Ať dělá cokoliv, patnáct za bydlení zaplatit musí. A na nějakých pět vyjdou ti dva na intru. A obědy ve škole, školkovné a strava ve školce, další školní aktivity…
A kde je jídlo, hygienické potřeby a další?
A co dělat, když podpora ani na tolik důležitých patnáct nevyšplhá?
Jak se zařídit, když nemá Marta ještě po tři měsíce nárok ani na sociální dávky?
A co hůř, co dělat, když otec dětí na alimentech nezaplatil ještě ani korunu, protože se okamžitě po soudu o výživné odvolal? Rozsudek padl v srpnu, máme duben a ve schránce jen ono odvolání. Kdy jako bude nový soud? Kdy se Marta dočká nějaké pomoci?
Ona si děti sama neudělala. Ona si je vlastně ani pořádně neužila, protože na mateřské byl jejich otec a Marta si odmakávala živobytí ve dvou zaměstnáních.
A už tolik síly nemá a co víc, děti ji potřebují.

Jo, možná se pár lidí pozastaví nad tím, že si ženská pořídí pět dětí, když je evidentní, že na to nemá, že jo…
No, já Martu nemíním nijak odsuzovat.
Rozhodně si totiž nemyslím, že bych měla právo někoho soudit.

Naopak.
V tomhle případě se hluboko skláním. Před dámou, která má v sobě tolik síly, že dokáže překonat odchod milovaného muže, ztrátu zaměstnání i veškerých jistot a ještě tohle všechno zvládne s takovým smíchem, že se zvedají koutky každému v okruhu celého kilometru.
Jo, možná brečí doma do polštáře a sem tam u nás na kafi, ale chuť do života, chuť do boje, ta vždycky zvítězí a ze slziček vykoukne Marta, jak ji známe, jen zase o chlup silnější.

Blázen je pořád na svobodě.

Bláznivý soused, o kterém jsem psala minule, je už sice dávno bývalý, ale pořád to je bratr současného souseda.
Nevím, jestli mají zálibu v alkoholu v rodině, ale tentokrát se napili oba.
A u nás v baráku.
Ten bývalý soused je stále stejně hlučný a stále stejně agresivní. Ten současný, bratr, je stále tichý a člověk o něm neví.

Ten bláznivý si tady zase pokřikoval. Nejdřív o půlnoci v bytě, ale budil celý barák, takže za chvilku už pokřikoval po chodbě. Na sousedku, která přišla slušně požádat, aby se ztišili.
Ona jen zaťukala, vyslovila slušně svůj požadavek a odcházela.
On za ní křičel po chodbě, nadával jí do kurev a dámských přirození a to byl jen na návštěvě.

Asi jsem taky blázen.

Ten zbytek baráku, který neprobudil jeho křik, jsem probudila já, když jsem zařvala, aby už byl zticha. (Jo, je to poněkud kontraproduktivní. Vzpomněla jsem si u toho na to, jak jsem sprdla sousedovic kloučka, “kdo kurva do prdele mluví takhle sprostě, že tě to učí?”)
Na můj řev se začaly otvírat i ty dosud zavřené dveře a ze všech vylézaly maminky.
Mladý blázen si mě asi taky spletl s prodejnou ženou i s dámským přirozením a zcela jednoznačně mi poručil, ať ho v tom řevu zastavím.
A tak jsem šla.
Šla jsem nahoru s úmyslem ho zastavit nejen pro tu noc, ale pro spoustu nocí navíc. Šla jsem nahoru proto, že jsem si chtěla vykoledovat aspoň jednu ránu, za kterou ho zavřou.
Vlastně, nešla jsem. Podle sousedky jsem těch třináct schodů normálně vyletěla, což je dost divný, při mojí váze.
Oslepená a ohlušená vztekem spravedlivým rozhořčením jsem neslyšela, jak zavřel dveře a zamkl. Nahoře jsem s úžasem, úlevou, zklamáním i smíchem zjistila, že dveře, ze kterých křičel, jsou opravdově pevně zavřené, že z nich netrčí ta protivná uřvaná hlava. Smích vyhrál. Chechtala jsem se zase třináct schodů dolů, že se ten srábek bojí ženský v letech.
Smály jsme se se sousedkou obě, ale obě jsme se třásly, protože opravdu obvykle nejsme konfliktní.
Ale třásly netřásly, nahoře byl klid.
Já si později začala uvědomovat, že jsem úplně pitomá, že v tom patře stojí pračka, že stačí, aby mě blbě strčil a já si o tu pračku přerazím páteř. Že sedět by stejně nešel, protože stačí jen trošku dobrý právník, který to hodí do psychické poruchy a on vyvázne maximálně s nařízenou léčbou. Je to blázen, to my víme…
Ale taky vím, že pokud podobná situace nastane znovu, zase poběžím po těch schodech a zase budu riskovat nějaký ten úraz, protože to “spravedlivé rozhořčení” mě nenechá v klidu.

Ovšem muž, který mě tu noc rozhodil nejvíc, to byl ten můj.
Ten, na kterého jsem sice houkla, že sousedka šla nahoru a bude konflikt, ale který mě prý nepochopil. Muž, který neslyšel, jak řvu, muž, který si ani nevšiml, že se běžím prát a který by mě, tím pádem, ani nezachránil.
A vlastně to jinde nebylo jiné. Všichni tři zdejší a bojeschopní muži to nechali na nás, ženských…

Ono co si budem povídat, my, zdejší samice, na nějakého blbečka stačíme, ale že bychom si od těch našich úžasných partnerů zasloužily až takovou důvěru?

Zavřete blázny, prosím.

Loňské jaro jsem se smála.
Smála jsem se novému sousedovi, přišel mi prčovní.
Mladý kluk, těhotná přítelkyně, mimino a děda. A každý měsíc nějaké vzrůšo.
V březnu si sám na sebe zavolal policajty. V dubnu záchytku pro dědu. V květnu policajty na sousedku.
A pak už to tak nějak přestala být legrace.
My jsme tady u nás milí a snadno přizpůsobiví, tolerantní a takřka nekonfliktní. Tu hlasitou hudbu jsme se naučili snášet, když slušná prosba nepomohla.
To vlastně byli ti březnoví policajti. Když soused vytáhl nůž, přestože nikdo v baráku žádný konflikt nechtěl. Jen jsme slušně požádali o ztišení hudby. Ono v jedenáct večer…
Ale fakt si je zavolal sám a vážně asi sám na sebe. Tedy, aspoň jsme si to mysleli… Protože nikdo z nás mu nic neudělal, vlastně nikdo z nás ani neřekl nic hrubého. 
V tom květnu po něm sousedka chtěla, aby si zametl střepy na chodbě, jak tam rozflákal prosklenou skříň. Asi se mu nechtělo, tak volal…
Policajti byli úžasní a nejen sousedka se dozvěděla, že kdyby něco, máme je na toho agresivního pána volat my. To ještě byla sranda.
A nedlouho potom se ženil. To jsme byli nejtolerantnější.
V červnu se mu k nám do baráku přistěhoval brácha s manželkou. Nový cíl. Asi po dvou týdnech jejich bydlení přijeli policajti na “tu mladou paní, jak je tak děsně ožralá, že se nemůže postarat o děti” a na chodbě vykřikovali něco o tom, že se nemůže divit, když je manžel v ohrožení života.
Ne ne, není to rodina stejného typu. Mladá sousedka měla jedno malé pivo u grilu a půlku z něj ještě vylila manžílkovi na hlavu, když bráchovi přizvukoval.
A to bylo to “zabíjení manžela”.
Krátce potom se k obtížnému sousedovi přistěhoval mladý bratr novomanželky.
V červenci se rodilo. Vědělo to celé sídliště a že jsme kousek od něj. Vlastně to vědělo celé město, díky výjezdu hasičů, kteří v centru sundavali dva opilce z lešení. Ve dvě ráno.
Policajti začali jezdit častěji. Třeba na mladého švagra, na dědu a podobně.
Uznávám, že některé situace byly vtipné, ale to byly asi jen záchvěvy hysterie.
Noc co noc jsem bývala vzhůru i dlouho potom, co ztichla hudba, abych okontrolovala, jestli dobře uhasili oheň.
Ten oheň, na kterém spálili všechno dřevěné, co na dvorku bylo. Tedy, kůlny ne, ale to jen proto, že jsem nespala.
Přežila jsem vodní bomby, balonky naplněné vodou, házené ze třetího patra. Posbírala jsem pak stovky barevných kousků gumy, aby byl dvorek zase čistý. Přežila jsem čokla, co čural na roh vchodových dveří, denně jsem to brala savem a sypala pepřem. I roh našich dveří. Přežila jsem šílené rány, jak doma ničil nábytek. No co, jeho nábytek…
I to lití různých tekutin z okna se dalo přežít.
Asi rozhodlo až fyzické napadení mého synka a teprve potom jsem to nahlásila majiteli. Skoro všechno, protože jsem zaručeně na něco musela zapomenout.

Šel pryč v září. Já se od makléřky, nabízející byt, dozvěděla, že jsem konfliktní.
Nu což. Už jsem o sobě slyšela horší věci.

Tenhle klučík byl samostatný jen chvilku.
Bydlel u mámy, potom kousek od nás.
Odtamtud se ale musel vystěhovat, protože ten byt zapálil. Měsíc bydlel někde jinde, pak zase v našem okolí a pak se stěhoval k nám. Od nás jsme ho “vyštípali”, ale zprávy o něm máme pořád, však tu má bratra, ne?
Z dalšího bytu ho vystěhovali takřka násilím, nějak se znelíbil sousedům. To je divný, co?
A letos v lednu už stihl podpálit další byt, ve kterém zrovna bydlel.
Kde je teď, to nevíme. 
Každopádně je to asi sedmé bydlení za rok a kousek a zcela evidentně jsme my prokázali nejvyšší odolnost a trpělivost.

Jenže tenhle kluk je nebezpečný.
Je agresivní, nezodpovědný a všeho schopný, navíc je zcela evidentně alkoholik.
Nechal se zaměstnat jako ochranka ve zdejším supermarketu, ale kradl víc, než všichni zdejší nepřizpůsobiví dohromady.
Má nevinný klukovský kukuč, když mu o něco jde, je k pomilování. Dokud mu to lidi žerou, omlouvá se, kaje, napravuje. Vydrží mu to i dva dny… Do dalšího průšvihu.
Po třetím, pátém průšvihu už mu to lidi nežerou…
Lže, snaží se vyvolávat konflikty a žárlí na dobré vztahy.
A s postupem času se to zhoršuje. Možná mu mozek narušuje ten chlast, kdo ví…

Ale každopádně nám tady běhá volně po městě, slibuje, že si pořídí auto, podpaluje věci a byty, stále je agresivní.
A ještě pořád nikoho nenapadlo, že by ho udal. Ale vlastně i kdyby, za časté stěhování se lidé přeci nezavírají. A chlast taky není trestný. A že je agresivní? Jeho padesát kilo nemůže přece pořádně ublížit…

To vážně budem čekat, až opravdu někomu ublíží?
Nebo kam můžemy my, jako občané, podat stížnost, návrh na nějaký zásah, či cokoliv?
On nám stejně nikdo odpovědný neuvěří, že se tohle může dít…

Dárek

Není nad to, objednat si dárek po někom z vlastních dětí.
Já jsem si třeba u své dcery objednala její starou klávesnici, že mi jí může dát pod stromeček, když má krásnou novou. Ona ta moje totiž stojí za prd.
Jsem z těch, co si při psaní koukají pod prsty. A moje klávesnice už pamatuje mraky počítačů, mraky špinavých prstů a tak vůbec… Vlastně bych už na klávesy ani koukat nemusela, protože těch písmenek tam je minimum. Ale prostě jsem jistější.
Na každé psaní si musím svítit, abych zachytila alespoň zbytky písmenek. Abych se mohla zorientovat.
Byla jsem teď docela dlouhou dobu v pytli, protože mi navíc i odešla lampička na mém stole a velkým světlem si svítím vážně nerada. Pak mi sem každý čumí…

Trošku znechucená náročným psaním, zlobivými dětmi, minimální kuchařskou fantazií, okolním nepořádkem a akčními sousedkami si tu sedím a přemlouvám se k tvorbě toho blbého adventního kalendáře, přemílám v hlavě, cože to vlastně říkala učitelka na schůzkách a najednou koukám, zpod počítačového stolu, z toho klávesnicového šuplíku, se line podivná záře. Zelená. Po bedlivém zkoumání na dálku, což je v mém případě něco jako letmý pohled dobře vidícího člověka, zjišťuju, že vidím i modrou záři a, ejhle, i červenou…

Jo, zatímco jsem byla na schůzkách, zjevil se mi vánoční dárek.
Drahého popadla hysterie, aby mi náhodou někdo nedal klávesnici, kterou už má nějakou chvilku objednanou a hbitě mi jí vyzvedl a zákeřně strčil do šuplíku.

Pomalu přemýšlím nad tím, že si někomu z dětí řeknu taky o pořádný svetr, zimní bundu a, proč se držet při zemi, i o nové auto a domek se zahradou…

 

Bič

Jsem já ale tele. Vždycky si na sebe upletu nějaký bič. Vždycky vymyslím něco naprosto úžasného, skvělého, nápaditého a pak to musím realizovat.
Nejlepší příklad je adventní kalendář.
Asi před pěti lety jsem vymyslela perníkový. Čtyřiadvacet perníčků, každý trošku jiný, všechny s dírkou a na nich čísla cukrovou polevou. Jo, proč ne, pohoda…
Jenže on se líbil. Líbil se celé rodině a tak jsem další rok pekla osm sad perníčků. Dvě stovky perníčků, všechny s dírkou, na všechny mašličku, na všechny čísla…
Já kráva…
Perníčky jsem zavrhla a další rok se vrhla na šití pytlíčků… Ty přeci vydrží, ne?
Nevydržely…
Loni jsem lepila a potahovala. Adventní kalendář ve tvaru stromečku, celý z ruliček od toaletního papíru. A něco do ruliček. Dítko mám tlusté, takže minimum sladkostí…
Tak jo, ten mě vyšel draho… Continue reading

Konflikt

Představte si krásnou a hektickou sobotu.
Sobotu, kdy jedna partaj řeže dřevo, druhá poklízí na zahrádce a třetí chystá dětskou narozeninovou párty. Venkovní…
Představte si misky s bramborovými lupínky, dětské šampáňo na stole, hned vedle kelímků s pivem a petky s benzínem.
Dekorativní světélka, zatím zhasnutá, ovšem na svých místech, vedle zaseknuté sekery a odloženého krytu na řetěz motorovky.
Představte si dvě štěňata a jednoho odrostlejšího jezevčíka uprostřed tlupy dětí.
A představte si maličký domeček na konci dvorka, domeček opečovávaný a s láskou a zoufalstvím udržovaný.
A pak si představte neidentifikovatelné rány. Rány nesouvisející se dřevem, s hráběmi na listí a už vůbec ne s vynášejícím se dortem.
Předstvte si, jak se pátrá po původu. Představte si čtyři tmavé dětičky, každé dítko v ruce veliký šutr, otloukající omítku opečovávaného domečku, zákeřně z druhé strany.
No a když už jsme u představ, představte si i padesátikilovou paní v nejlepších letech, jak pronásleduje onu tlupu. A metrákového Roma pod vlivem alkoholu a vzteku, jak do téhle paní strká… Continue reading

Pomáhat a chránit

Kde začíná a kde končí tahle policejní povinnost?
Poslední dobou vídám kluky v uniformě často.
No, možná ne extra často, ale jednou do měsíce, to jo… Někdy ty státní, někdy městské…
Je zvláštní, že dopraváci se nám trošku vyhýbají. A že bych je potřebovala. Protože naší ulicí vede objízdná trasa, blbouni to tady střílí houpačkou, takže se z kopce rozjedou, aby do kopce vyjeli ve slušném tempu. Ti zodpovědnější padesátkou…
Díky tomu jsme se zbavili dvou kousavých psů od nepřizpůsobivých.
Nikdo nic neviděl, nikdo nic neslyšel… Oba řidiči jeli moc rychle. Víc, než pade, tipla bych. Oba psi byli bez vodítka, obojku, známky, čipu…
Nikdo se nerozčiloval, všichni měli máslo na hlavě.
Čekám, kdy to nebude hnědý pes, ale hnědé dítě.
Napsala bych, že se taky toulají ulicí bez vodítka, obojku, čipu, ale to už by znělo rasisticky. Prostě se toulají ulicí bez zájmu rodičů a když na to přijde, dokáží kousat stejně, jako ti psi.
Jen ti psi v pěti letech nemají u huby zapálené cigáro…
No nic, to jsem odbočila od těch dopraváků a příslušníků policie všeobecně. Continue reading

Chybička

V současné době pokukujem po autě.
Ne, nic nového. Na náš dvorek to je blbost…
Takže koukáme na netu, občas se stavíme v bazaru. A to je ono.
Našla jsem autobazar, kde si nekoupím ani zrcátko.
Ne že by tam neměli pěkná auta a ne že by ta auta byla nějak výrazně dražší, než jinde, ale asi jsem magor a puntičkář.
Nemůžu si koupit něco tak velkého a drahého, jako je auto, v obchodě, kde jsou samí negramoti.
Můžu si koupit kecky na vietnamské tržnici, přestože je u nich cedule “kedski”, ale nedokážu si koupit auto, na kterém visí cedule, že si ho můžu nechat zkontrolovat “nezávislím” mechanikem. Continue reading

Ta chvilka

Ptala se Klávesnička, která část dne je nám nejpříjemnější.

Já miluju všední rána. Když synek není doma, lesanda je na intru a tu nejmladší konečně vykopu do školy.
Ale nenávidím rána v ložnici, rána, kdy řve budík, cloumá mnou dítě a vidina poklidného spánku mizí kamsi do ztracena. Nenávidím vstávání, ale vím, že když si přispím, budu dva dny trpět migrénou.
Ovšem miluju tu chvilku, kdy kuchyní voní káva, oknem svítí sluníčko a pes spí.
Sedím v županu, poslouchám zpěv ptáků, vychutnávám hořkého turka a neslyším řev a jekot dětí.
Nikde nehraje televize, neřve hudba, dokonce ani romští sousedé ještě nezpívají.
Sem tam kolem okna přeletí sýkorka, brhlík nebo straka a i pes je tak líný, že ani nezvedne hlavu.
Když se jen maličko pootočím, vidím obývákovým oknem tajemné stíny sousední zahrady, sojku na naší vrbě a zeleň. Tu nádhernou, svěží jarní zeleň.
V tuhle chvíli si dovolím úplně vypnout. Zapomenout na to, že už za chvilku budu muset vařit a ještě nevím co. Prostě jen sedět a vychutnávat klid a pohodu.

Ale zas nemám ráda ty chvíle potom.
Chvilku, kdy dopiju kávu. Pak je totiž čas přemýšlení. Co že to bude k obědu? A který kalhoty to chtěl synek vyprat? On nikdo neumyl večer nádobí?
Pak už není čas na klidné posezení. Jo, kávičku, tu si odpoledne ještě dám, ale už to prostě není ono.
Odpolední káva už je spojená s dětským smíchem i pláčem, s hudbou od souseda i s romskou kytarou. Během malé odpolední kávičky se pod oknem tak šestkrát ozve “teto Báro?”, jak se pozornosti dožadují dvorkové děti. No, mám okno nejníž ze všech maminek. To je pití, rozbité koleno, něco ke čtení, dětská hádka, nová hra, nějaké nářadí, “maminka tě volá”, zalévání záhonků (můžu jim stokrát vysvětlovat, že když je sluníčko vysoko a svítí přímo na záhonky, nezalévá se…), rvačka o hračky…

Ještě mám docela ráda večerní zalévání. Naženu děti domů, svojí do vany, sousedovic jejich maminkám, zkontroluju zámky na kůlnách, velikost hračkového bordelu na dvorku a pak s konvičkou obcházím dvoreček, abych zalila hortenzie, ibišky, meduňku, mátu a pak truhlíky a nově i pneumatiky, pověšené na kůlnách.
To je taky moje chvilka, poklidná, celkem tichá a pohodová.
Jako doprovod mám k zalévání kosí zpěv a šeříkovou vůni.

Tak nějak z toho vyplývá, že mám ráda jaro.
Jaro, to je ta chvilka, která je mi milá.
Není to sice část dne, ale zas je to část roku.
Ono i jiná roční období mi přináší pohodu a radost, v nějakých vzácných chvilkách.
Ta ranní, ta je kouzelná vždy…

Mívala jsem ráda večery. Ty chvíle, kdy děti zapadly do postýlek a já měla krásnou hodinku klidu. Jenže puberťáci už dávno nechodí spát v osm a koneckonců, nejmladší smradka taky otravuje do desíti.
Je pravda, že já chodím pravidelně spát zítra (to jest po půlnoci), takže mám někdy i dvě hodiny, ale stejně to není ta pravá chvilka.
Večer jsem ve stavu polovědomí. Psychicky unavená a občas na pokraji zhroucení. Ovšem ne natolik, abych sebrala síly a dolezla do postele…
Taky jsem milovávala chvilky před usnutím.
Možná bych je měla ráda i teď, ale nějak si nejsem jistá, jestli je nějaká chvilka mezi padnutím do postele a tvrdým spánkem. Možná jo, budím se přikrytá, ale jistá si nejsem…

Ale, popravdě, neměnila bych.
O co jsou tyhle chvilky vzácnější, o to jsou důležitější.
Bojím se, že přijde chvíle, kdy si budu pít v poklidu každou kávičku, obklopená tichem a samotou. Pak taky třeba budu usínat, obklopená tichem a samotou a stejně tak vstávat.