• 134
  • 43
  • 28 330
  • 8 084

Bouřka

Blýská se. Tedy, jen na lepší časy, doopravdy ani štěk, ale i to je milé.
A co si budem povídat, i tohle blýskání moc nevyřeší, ale nemusí pršet, stačí když kape.

Tady se tak jakože zablesklo na ty lepší časy jen policejní uniformou. Uniformou městkého strážníka, ono to není tak žhavé. Ovšem za městským strážníkem se blýskl i druhý a pak nějací asistenti městské policie a pak, za doprovodu hromů, nebo aspoň za strašného skřípotu, se u nás v ulici zablýskl první kontejner.
Já osobně těch kontejnerů viděla během čtyř dnů šest. A malý bagřík.
A zdejší méně přizpůsobiví nafasovali lopaty a začali makat.
U nás v ulici se uklízelo, za asistence orgánů. Městských.
Neuklízela se sice ulice, ale přilehlé dvorečky ano. Kontejnerů prý bylo minimálně deset, sousedi z druhé strany ulice mají lepší přehled. Deset velkých kontejnerů, víte co to je odpadu?
Stotřicet kubíků. Dokážete si takovou hromadu aspoň představit?

Radovala jsem se. Radovala jsem se do chvíle, kdy jsem z konťáku viděla vybíhat potkana, který si to namířil rovnou na náš dvoreček. Ale pořád jsem si říkala, že stačí, když kape…
Radovala jsem se z každého kontejneru. A s chutí bych se radovala dodnes.
Ale je to dva týdny, co se tam neblýskla ani lopata a když jsem tuhle šla okolo, odnést hadry do tříděného, ještě tak dvacet konťáků by to chtělo. Minimálně.
A to navíc v těch vedrech, asi před deseti dny, pálili od časného rána vatru spalitelného bordelu a já se ještě v devět večer třásla, co okolo asi chytne, když to hoří tak vysoko.

Pořád doufám, že jen čekají na rozumnější počasí a dají druhou směnu. Jen nevím, jestli to k něčemu bude.
Třeba tuhle jsme si my uklízeli náš průjezd. To je taky pohádkový úklid. Takový malý Nekonečný příběh. Náš průjezd sousedí s průjezdem těch vedle a jejich odpadky stabilně přepadávají k nám. Jsme níž. A když nepřepadávají, nasurovo je tam někdo mrskne. Petku, plechovku, papírky, vložky, plenky, rozbité sklo…
Veškeré domluvy, stížnosti, nadávání jsou bez účinku. Tedy, bez žádoucího účinku. Nějaký účinek se najde v našich přízemních oknech. Bušení do okenních tabulí, mlácení do parapetu, výkřik pootevřeným oknem, ukradená kytka…
No, abych se k tomu vrátila, sotva jsme uklidili průjezd, před vedlejší dům navezli dodávku rozbitého nábytku. Některé skříně ještě s nějakými věcmi. A opět se odpadky valily k nám.
Přiznávám, že ze strany našeho domu byl vyvolán konflikt. Přesněji, moje ségra je šla seřvat a aby nedostala do huby, vzala si mého synka jako ochranku. A protože na druhé straně šel jeden k nám sbírat napadaný bordel a jedna začala křičet spousty sprostých slov, ségra se pro jistotu stáhla.
Jenže za chvíli přijela policie a moje ségra se rozklepala, že jí ze msty podpálí baráček. Dokonce šla i tmavému pánovi vysvětlit, že ona nevolala.
Ne ne, nevolala. To ukřičená tmavá paní volala. Že jí tady všichni ubližují, že ji chtějí napadnout a že soused odnaproti dělá na ulici bordel, protože po ní hodil ramínko.
No, hodil. Má šestinedělní nemocné miminko, které paní svým křikem probudila. Tak hodil ramínko. To měl u ruky. Docela chápu, že nemá v ložnici krumpáč. A je mi to trošku líto.

Nám už se podruhé stalo, že policie si přijela obhlédnout sousední bordel ve chvíli, kdy my odložili nástroje s tím, že se nám podařilo uklidit náš dvoreček.
Fuj, jinak by si mysleli, že i u nás žijí takoví, jako vedle.

Tedy, vlastně… Oni tak trochu žijí.
U nás žijí takoví, kteří v klidu odloží odpadky vedle popelnice, protože zvednout víko je námaha. A pak chodím já a pytle roztahané od potkanů hrabu na lopatu a vkládám POD VÍKO.
Nechápu, jak může být tak těžké to pochopit.
POD VÍKO. Jinak to prostě nevyvezou. Taky je těžké pochopit, že vzduch v popelnici zabraňuje ostatním, aby si také vyhodili své odpadky, takže se týden co týden nořím do popelnice, abych vytahala a rozšlapala petky, kartony od mléka a prázdné plechovky. Ségra je lepší, ta do odpadu v popelnici tak dlouho tluče rýčem, až se smrskne minimálně na polovinu. A je to potřeba, jinak zůstavají popelnice pootevřené, jako pozvánka pro potkany. Nemluvě o tom, že se pak nic nevejde pod to víko…
A ten věčný bordel okolo venkovního posezení. Papírky od sušenek, zbytky jídla po grilovačce, aspoň dvakrát týdně něčí zapomenuté nádobí.
A já, pitomá, jdu a uklízím.
Jsem to já, kdo likviduje škody po ohýnkách. Kdo vybírá popel z pískoviště, ve tři ráno chodí zalévat žhavé uklíky, kdo seje trávu na vypálená místa, kdo tahá obrovská polena ze smradlavého potoka, protože “to je velký, kámo, to k ohni nepotáhnu”.
Jsem to já, kdo jde ve dvě ráno otevřít vchod opilému sousedovi, kdo drbe schody označkované sousedovic psem, kdo dává první pomoc kytičkám, které ten stejný člověk nevybíravě rozšlápl. A nakonec jsem to zase já, kdo uklidňuje všechny vzniklé hádky.

Jsem pozitivní tvor. Optimistická snad za všech okolností.
A svatá.
Už to vím.
Na to, aby tohle byl očistec, jsem nespáchala dost hříchů.

Začíná mě to deptat a přestává bavit.
Jeden člověk. Jen jeden. Za trest.
A že jsem se bavila. A jak moc jsem se bavila, když přijeli policajti poprvé. A podruhé a i potřetí. A vlastně i zásah hasičů, kteří sundavali opilce z lešení, mi přišel neskutečně vtipný. A hlášky o tom, jak se tenhle člověk pomstí za špatně zvolené slůvko. A “…počkej, to řeknu tátovi a ten ti dá…”
A ještě vtipnější mi přišla hláška mé dcery. “Řeknu to tatínkovi a ten vám vyhlásí válku.” Ten její tón, ten mě dostal.
A bavit jsem se přestala, když se chvilku před půlnocí vrhl ven můj synek, aby zastavil to nesmyslné nadávání a když mi došlo, že tenhle člověk vážně může být nebezpečný.
A pokud tenhle člověk nebude nebezpečný přímo, může se stát, že mě udeptá. Udeptá mě to věčné uklízení po něm, urovnávání sporů a já se nastěhuju vedle, k nepřizpůsobivým, protože tam mi bude líp a klidněji. A nebo se jednou vrhnu ven, zařvu a nechám si dobrovolně namlátit, abych ho mohla udat a oni ho zavřeli.

Protože to stačí.
Nemusí pršet, stačí, když kape a když se sem tam zablýskne na lepší časy…

4 Responses to Bouřka

  • Zábavné to sice vypadá, když to někdo umí podat jako ty, ale ve skutečnosti, myslím, moc není.

    • Co je nezábavnýho na tom, když ženská dostane po čuni?
      Ostatně, říká se, že když si chlap čas od času vzpomene, měl by dát maželce po hubě, vona už bude vědět za co to bylo.
      A ještě, jak jsem vyrozuměl, v rodině je rýč. A karate, když se dělá rejčem, tak je každá rána smrtelná. Tak nevim, co řešej s nějakym šmudlou.

      • Karate rejčem, popřípadě krumpáčem, to je hrozně jednoduchá věc.
        Ale taky mám kamaráda, co seděl za to, že mu tmavý vlezl na zahradu, čistě za účelem krádeže a omylem trochu vydráždil psa.
        Chudák kluk, platil půl mega, brazilskou filu mu utratili a ještě si pokazil podmínku, když se soudkyně ptala, jestli se ze situace poučil.
        Jo, prý poučil, příště psa neodvolá… No a tři roky natvrdo…
        A za to mi nějaký magor nestojí…

    • Dřív to veselé bylo. Neobvyklé, méně časté a k popukání. Jenže opakovaný vtip, to je mrcha. Ne a ne být vtipný.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *