• 59
  • 13
  • 47 315
  • 14 618
1 2 3 5

Zavřete blázny, prosím.

Loňské jaro jsem se smála.
Smála jsem se novému sousedovi, přišel mi prčovní.
Mladý kluk, těhotná přítelkyně, mimino a děda. A každý měsíc nějaké vzrůšo.
V březnu si sám na sebe zavolal policajty. V dubnu záchytku pro dědu. V květnu policajty na sousedku.
A pak už to tak nějak přestala být legrace.
My jsme tady u nás milí a snadno přizpůsobiví, tolerantní a takřka nekonfliktní. Tu hlasitou hudbu jsme se naučili snášet, když slušná prosba nepomohla.
To vlastně byli ti březnoví policajti. Když soused vytáhl nůž, přestože nikdo v baráku žádný konflikt nechtěl. Jen jsme slušně požádali o ztišení hudby. Ono v jedenáct večer…
Ale fakt si je zavolal sám a vážně asi sám na sebe. Tedy, aspoň jsme si to mysleli… Protože nikdo z nás mu nic neudělal, vlastně nikdo z nás ani neřekl nic hrubého. 
V tom květnu po něm sousedka chtěla, aby si zametl střepy na chodbě, jak tam rozflákal prosklenou skříň. Asi se mu nechtělo, tak volal…
Policajti byli úžasní a nejen sousedka se dozvěděla, že kdyby něco, máme je na toho agresivního pána volat my. To ještě byla sranda.
A nedlouho potom se ženil. To jsme byli nejtolerantnější.
V červnu se mu k nám do baráku přistěhoval brácha s manželkou. Nový cíl. Asi po dvou týdnech jejich bydlení přijeli policajti na “tu mladou paní, jak je tak děsně ožralá, že se nemůže postarat o děti” a na chodbě vykřikovali něco o tom, že se nemůže divit, když je manžel v ohrožení života.
Ne ne, není to rodina stejného typu. Mladá sousedka měla jedno malé pivo u grilu a půlku z něj ještě vylila manžílkovi na hlavu, když bráchovi přizvukoval.
A to bylo to “zabíjení manžela”.
Krátce potom se k obtížnému sousedovi přistěhoval mladý bratr novomanželky.
V červenci se rodilo. Vědělo to celé sídliště a že jsme kousek od něj. Vlastně to vědělo celé město, díky výjezdu hasičů, kteří v centru sundavali dva opilce z lešení. Ve dvě ráno.
Policajti začali jezdit častěji. Třeba na mladého švagra, na dědu a podobně.
Uznávám, že některé situace byly vtipné, ale to byly asi jen záchvěvy hysterie.
Noc co noc jsem bývala vzhůru i dlouho potom, co ztichla hudba, abych okontrolovala, jestli dobře uhasili oheň.
Ten oheň, na kterém spálili všechno dřevěné, co na dvorku bylo. Tedy, kůlny ne, ale to jen proto, že jsem nespala.
Přežila jsem vodní bomby, balonky naplněné vodou, házené ze třetího patra. Posbírala jsem pak stovky barevných kousků gumy, aby byl dvorek zase čistý. Přežila jsem čokla, co čural na roh vchodových dveří, denně jsem to brala savem a sypala pepřem. I roh našich dveří. Přežila jsem šílené rány, jak doma ničil nábytek. No co, jeho nábytek…
I to lití různých tekutin z okna se dalo přežít.
Asi rozhodlo až fyzické napadení mého synka a teprve potom jsem to nahlásila majiteli. Skoro všechno, protože jsem zaručeně na něco musela zapomenout.

Šel pryč v září. Já se od makléřky, nabízející byt, dozvěděla, že jsem konfliktní.
Nu což. Už jsem o sobě slyšela horší věci.

Tenhle klučík byl samostatný jen chvilku.
Bydlel u mámy, potom kousek od nás.
Odtamtud se ale musel vystěhovat, protože ten byt zapálil. Měsíc bydlel někde jinde, pak zase v našem okolí a pak se stěhoval k nám. Od nás jsme ho “vyštípali”, ale zprávy o něm máme pořád, však tu má bratra, ne?
Z dalšího bytu ho vystěhovali takřka násilím, nějak se znelíbil sousedům. To je divný, co?
A letos v lednu už stihl podpálit další byt, ve kterém zrovna bydlel.
Kde je teď, to nevíme. 
Každopádně je to asi sedmé bydlení za rok a kousek a zcela evidentně jsme my prokázali nejvyšší odolnost a trpělivost.

Jenže tenhle kluk je nebezpečný.
Je agresivní, nezodpovědný a všeho schopný, navíc je zcela evidentně alkoholik.
Nechal se zaměstnat jako ochranka ve zdejším supermarketu, ale kradl víc, než všichni zdejší nepřizpůsobiví dohromady.
Má nevinný klukovský kukuč, když mu o něco jde, je k pomilování. Dokud mu to lidi žerou, omlouvá se, kaje, napravuje. Vydrží mu to i dva dny… Do dalšího průšvihu.
Po třetím, pátém průšvihu už mu to lidi nežerou…
Lže, snaží se vyvolávat konflikty a žárlí na dobré vztahy.
A s postupem času se to zhoršuje. Možná mu mozek narušuje ten chlast, kdo ví…

Ale každopádně nám tady běhá volně po městě, slibuje, že si pořídí auto, podpaluje věci a byty, stále je agresivní.
A ještě pořád nikoho nenapadlo, že by ho udal. Ale vlastně i kdyby, za časté stěhování se lidé přeci nezavírají. A chlast taky není trestný. A že je agresivní? Jeho padesát kilo nemůže přece pořádně ublížit…

To vážně budem čekat, až opravdu někomu ublíží?
Nebo kam můžemy my, jako občané, podat stížnost, návrh na nějaký zásah, či cokoliv?
On nám stejně nikdo odpovědný neuvěří, že se tohle může dít…

Jak vydělávat

Jo, chce to počáteční kapitál.
Vlastně ne, kecám, tohle člověk zvládne i bez počátečního kapitálu, pokud se octne ve správnou chvíli na správném místě. A pokud zná ty správné lidi.
Jako třeba pan R.U. Zjednodušeně prostě pan U.
Takový pan U. se nějak nachomýtl, když město prodávalo jeden z bytových domů. Tedy, město (i jiná města) jich prodávalo víc, ale zrovna tenhle (a několik dalších) byl obsazen romskými nájemníky a město (koneckonců i ta jiná města) přišlo na to, že ho (ani ty další) nikdo nechce.
Mezi majiteli okolních bytových domů se povídá, že tenhle dům (a ty ostatní) byl prodán za symbolickou cenu.
Čemuž docela věřím, protože ty bezproblémové domy se prodávaly za několik málo stovek tisíc. Tedy za rozhodně víc, než symbolickou cenu.
Přesně se tam povídá, že pan U. koupil svůj bytový dům (a ty další) za symbolickou korunu. Continue reading

Jakejpak Rom, paninko?

Jedna maličká procházka. Jen tak, cestou na nákup, “prodlužkou” okolo zahrádek. A tam rodinka. Jednoznačně totálně tmavá rodinka.
Taťka s pupkem, dvě copatá děvčátka a kluk s upravenou maminkou za ruku. V našich končinách neobvyklý pohled.
A ještě neobvyklejší bylo taťkovo vysvětlování…
“Hele, vidíte toho ptáčka? Je skoro černej a má žlutej zobáček. Holky, to je kos. Někdy má zobáček oranžovej, až do červena. A když má trochu světlejší peříčka a hnědej zobáček, je to kosice, kosí holka.”
Přiznávám, že jsem se nejen zastavila, ale zadívala jsem se i na toho kosáka a se mnou moje dcerka.
“Tatí a co když si kosí holka namaluje zobáček na oranžovo, třeba jako to dělá paní Díí?”
Paní “Díí” znám taky. Paní “Díí” bývala pan J. a opravdu nosí zářivě oranžovou rtěnku. Měla jsem co dělat, abych nevyprskla smíchy… Ovšem taťka vážnou tvář ještě chvíli udržel.
“No, kdyby si kosice namalovala zobáček jako paní Díí, tak by se žádnýmu chlapovi nelíbila.” a tišším hlasem dodal “Jako paní Díí…”
To už jsem fakt vyprskla.
Continue reading

Odposlechnuto

Poslední dobou asi poslouchám až moc cizích hovorů.
Minule jsem poslouchala o seriálech, tentokrát jsem si vyposlechla reálný horor.
Tedy, horor jsem si z toho vybrala já. Jsem totiž z těch, co se rozčilují, že dnešní děti nikdo neučí, že se prostě chodí po pravé straně chodníku. A na přechodu platí to samé. Rozčiluju se v autobazaru, že neumí psát a facebook už raději ani neotvírám, protože tolik chyb jsem snad v životě neviděla. Tipla bych, že tolik chyb neviděly ani učitelky češtiny za celý školní rok opravování písemek. A to vidím příspěvky od dospělých. Leckdo by mohl namítnout, že to svědčí o mém výběru přátel, ale spíš o mém výběru prodejních a jiných skupin. Nemluvě o tom, že někteří mí přátelé s titulem také píší jako prasata.
A to pozor, já prolézala se čtyřkou z češtiny, takže si nemyslím, že bych byla kdovíjak puntičkářská.
Ovšem to, co jsem si vyposlechla teď, to byl vrchol. Continue reading

Seriálová realita

Někdy přemýšlím, že zruším internet.
Nějak se mi nelíbí to, co si přečtu. Ale když já písmenka ráda, takže líbí nelíbí, čtu. Hltám informace. A vracím se ke knihám.
Možná tam přijímané informace nejsou důležité, ale pořád jsou lepší, než to, co přečtu na netu a než to, co si přečtou ostatní. A hlavně okomentují.
A facebook? Ani nemluvit…
No, už vím, že v Ulici půjde hlavní postavě o život, možná po té přestřelce, která nás prý čeká.
Taky už vím, že Mára z Ordinace je děsný hajzl a jeho Tereza úplně blbá a že by oba měli ze seriálu vypadnout.
A že Saša si to v Modrém kódu zase pos*ala. Jo a toho Davida jim neměli brát. Continue reading

Dárek

Není nad to, objednat si dárek po někom z vlastních dětí.
Já jsem si třeba u své dcery objednala její starou klávesnici, že mi jí může dát pod stromeček, když má krásnou novou. Ona ta moje totiž stojí za prd.
Jsem z těch, co si při psaní koukají pod prsty. A moje klávesnice už pamatuje mraky počítačů, mraky špinavých prstů a tak vůbec… Vlastně bych už na klávesy ani koukat nemusela, protože těch písmenek tam je minimum. Ale prostě jsem jistější.
Na každé psaní si musím svítit, abych zachytila alespoň zbytky písmenek. Abych se mohla zorientovat.
Byla jsem teď docela dlouhou dobu v pytli, protože mi navíc i odešla lampička na mém stole a velkým světlem si svítím vážně nerada. Pak mi sem každý čumí…

Trošku znechucená náročným psaním, zlobivými dětmi, minimální kuchařskou fantazií, okolním nepořádkem a akčními sousedkami si tu sedím a přemlouvám se k tvorbě toho blbého adventního kalendáře, přemílám v hlavě, cože to vlastně říkala učitelka na schůzkách a najednou koukám, zpod počítačového stolu, z toho klávesnicového šuplíku, se line podivná záře. Zelená. Po bedlivém zkoumání na dálku, což je v mém případě něco jako letmý pohled dobře vidícího člověka, zjišťuju, že vidím i modrou záři a, ejhle, i červenou…

Jo, zatímco jsem byla na schůzkách, zjevil se mi vánoční dárek.
Drahého popadla hysterie, aby mi náhodou někdo nedal klávesnici, kterou už má nějakou chvilku objednanou a hbitě mi jí vyzvedl a zákeřně strčil do šuplíku.

Pomalu přemýšlím nad tím, že si někomu z dětí řeknu taky o pořádný svetr, zimní bundu a, proč se držet při zemi, i o nové auto a domek se zahradou…

 

Bič

Jsem já ale tele. Vždycky si na sebe upletu nějaký bič. Vždycky vymyslím něco naprosto úžasného, skvělého, nápaditého a pak to musím realizovat.
Nejlepší příklad je adventní kalendář.
Asi před pěti lety jsem vymyslela perníkový. Čtyřiadvacet perníčků, každý trošku jiný, všechny s dírkou a na nich čísla cukrovou polevou. Jo, proč ne, pohoda…
Jenže on se líbil. Líbil se celé rodině a tak jsem další rok pekla osm sad perníčků. Dvě stovky perníčků, všechny s dírkou, na všechny mašličku, na všechny čísla…
Já kráva…
Perníčky jsem zavrhla a další rok se vrhla na šití pytlíčků… Ty přeci vydrží, ne?
Nevydržely…
Loni jsem lepila a potahovala. Adventní kalendář ve tvaru stromečku, celý z ruliček od toaletního papíru. A něco do ruliček. Dítko mám tlusté, takže minimum sladkostí…
Tak jo, ten mě vyšel draho… Continue reading

Konflikt

Představte si krásnou a hektickou sobotu.
Sobotu, kdy jedna partaj řeže dřevo, druhá poklízí na zahrádce a třetí chystá dětskou narozeninovou párty. Venkovní…
Představte si misky s bramborovými lupínky, dětské šampáňo na stole, hned vedle kelímků s pivem a petky s benzínem.
Dekorativní světélka, zatím zhasnutá, ovšem na svých místech, vedle zaseknuté sekery a odloženého krytu na řetěz motorovky.
Představte si dvě štěňata a jednoho odrostlejšího jezevčíka uprostřed tlupy dětí.
A představte si maličký domeček na konci dvorka, domeček opečovávaný a s láskou a zoufalstvím udržovaný.
A pak si představte neidentifikovatelné rány. Rány nesouvisející se dřevem, s hráběmi na listí a už vůbec ne s vynášejícím se dortem.
Předstvte si, jak se pátrá po původu. Představte si čtyři tmavé dětičky, každé dítko v ruce veliký šutr, otloukající omítku opečovávaného domečku, zákeřně z druhé strany.
No a když už jsme u představ, představte si i padesátikilovou paní v nejlepších letech, jak pronásleduje onu tlupu. A metrákového Roma pod vlivem alkoholu a vzteku, jak do téhle paní strká… Continue reading

Stěhovat se?

Skoro každý, kdo mě zná, nebo přesněji každý, kdo mě vlastně tak dobře nezná, mi říká, že bych měla sbalit rodinu a přestěhovat se.
Že bydlím ve špatné ulici. Ve vyloučené lokalitě.
No, bydlím. A není to zrovna to nejlepší bydlení.
Potok smrdí, jak do něj tečou splašky z celého okolí. Na trávníčku vedle potoka jsou psí hromádky, od cizích psů, co přijdou tím potokem. Na dvoreček létají kameny, střepy a odpadky od nepřizpůsobivých v sousedství, ale na druhou stranu zas mizí kytky a to, co děti zapomenou uklidit. Potkani už jsou tak drzí, že od popelnic v sousedství přebíhají náš dvorek a nevadí jim ani lidé, ani psi.
Tolik k pozemku.
Na silnici se válí odpadky, další psí hromádky, to od menších psů, kteří nedokáží vyskočit na břeh potoka u nás, protože to je přeci jen dost vysoko. Občas se na ulici válí i nějaký tmavší člověk, ale většinou jen chvilku, protože i on se bojí, aby ho neokradli. A potkaní mršiny…
Všude okolo je hluk. Ať už zvuky bourané kůlny, protože něčím se topit musí, nebo zvuk bušení do dřeva, nebo živá cikánská kapela. A nebo hlasité nadávky pětiletých tmavých smrádků.
A hned na začátku naší ulice už to smrdí. To ty přetékající žumpy.
Někdy, ale rozhodně ne často, je o držku tudy procházet. Člověk nikdy neví, co poletí z okna, kdy vyběhne kousavý pes, nebo jestli malí smrádci zas něco neházejí.
Z domů nad námi jsou vydloubané cihly, vytrhaná okna a tam nahoře, kde je nejhůř, chybí i dveřní futra. Dřevěná jsou spálená, kovová ve sběru… Continue reading

Čisté ulice

Pořád nechápu, jak to funguje.
Sem tam se mi stane, že někde vidím ceduli o zákazu stání od někdy do někdy, z důvodu technického čištění silnic. Tohle ještě chápu…
Je mi naprosto jasné, že metařské auto se nedostane na celou vozovku v případě, že tam bude nějaký kretén překážet. Takže taky chápu, že přijede odtahovka a auto odtáhne. Protože to by jeden nevěřil, ale nějaký kretén se snad vždycky najde.
Takže když jsem tuhle zalévala kytky v okně do ulice, naprosto jasně jsem chápala, proč tam stojí odtahovka a dohaduje se s nějakým pánem.
Moc dobře jsem slyšela hučení metacího auta…
Je fakt, že jsem si žádných cedulí nevšimla, ale to není tak podstatné, neboť jsem neřidič. Tak prostě značky nevnímám.
Květiny jsem zalila a dál mi to bylo fuk.
Auto se k nám dostalo asi za půl hodiny, tak nějak jsem zaregistrovala, že jede okolo a říkala jsem si, že to je za posledních deset let poprvé, co se čističi probojovali až k chodníku před naším domem. Continue reading

1 2 3 5