• 2
  • 2
  • 21 242
  • 6 173

Naše hvězda

Tak přišlo léto, prázdniny, hodiny, dny, týdny i měsíce volného času. Co s ním?
A tak se synek rozhodl, že bude léto trávit na brigádách.
A hned první se mu naskytla brigáda snů. A sama od sebe. Už tohle nám mělo být podezřelé…
Zvonil mu mobil v autě. Dotyčný volal za hodinku znova a že prý na něj dostal kontakt od bývalého spolužáka. A že technické zázemí u natáčení. A možná komparz.
Sem tam si popojet půjčenou dodávkou, tuhle něco vyložit, támhle naložit, dovézt a na chvilku třeba i skočit před kameru… Nocovat v hotelu a za pět dnů práce dostat osmičku.
Continue reading

Prázdniny v baráku

Tak už to začalo…
Nám tady u nás to začalo o něco dřív. Tedy, ty prázdniny začaly dřív. Už v úterý.
A jak zabavit haranty, když je venku hnusně?
Abychom zabavily každá matka svoje děti, to je až příliš náročný výkon, pokud je ovšem neposadíme k počítači nebo tabletu.
A to nechce ani jedna z nás tří…
A tak si je půjčujem. Pět smrádků někde mezi čtyřmi a deseti lety.
Znamená to pět smrádků nakrmit, zabavit, vykoupat, uložit a uspat. A ráno nakrmit, zabavit, nakrmit a v lepším případě předat. Continue reading

Pomáhat a chránit

Kde začíná a kde končí tahle policejní povinnost?
Poslední dobou vídám kluky v uniformě často.
No, možná ne extra často, ale jednou do měsíce, to jo… Někdy ty státní, někdy městské…
Je zvláštní, že dopraváci se nám trošku vyhýbají. A že bych je potřebovala. Protože naší ulicí vede objízdná trasa, blbouni to tady střílí houpačkou, takže se z kopce rozjedou, aby do kopce vyjeli ve slušném tempu. Ti zodpovědnější padesátkou…
Díky tomu jsme se zbavili dvou kousavých psů od nepřizpůsobivých.
Nikdo nic neviděl, nikdo nic neslyšel… Oba řidiči jeli moc rychle. Víc, než pade, tipla bych. Oba psi byli bez vodítka, obojku, známky, čipu…
Nikdo se nerozčiloval, všichni měli máslo na hlavě.
Čekám, kdy to nebude hnědý pes, ale hnědé dítě.
Napsala bych, že se taky toulají ulicí bez vodítka, obojku, čipu, ale to už by znělo rasisticky. Prostě se toulají ulicí bez zájmu rodičů a když na to přijde, dokáží kousat stejně, jako ti psi.
Jen ti psi v pěti letech nemají u huby zapálené cigáro…
No nic, to jsem odbočila od těch dopraváků a příslušníků policie všeobecně. Continue reading

Chybička

V současné době pokukujem po autě.
Ne, nic nového. Na náš dvorek to je blbost…
Takže koukáme na netu, občas se stavíme v bazaru. A to je ono.
Našla jsem autobazar, kde si nekoupím ani zrcátko.
Ne že by tam neměli pěkná auta a ne že by ta auta byla nějak výrazně dražší, než jinde, ale asi jsem magor a puntičkář.
Nemůžu si koupit něco tak velkého a drahého, jako je auto, v obchodě, kde jsou samí negramoti.
Můžu si koupit kecky na vietnamské tržnici, přestože je u nich cedule “kedski”, ale nedokážu si koupit auto, na kterém visí cedule, že si ho můžu nechat zkontrolovat “nezávislím” mechanikem. Continue reading

Blbej test

Tak mi neodmaturoval synek.
Nezabila jsem ho, počkám na září.
Nezabila jsem ho proto, že chápu, že nedal matiku. Jen tedy nevím, proč si ji vybral. Tedy vím, bylo to proto, že nemohl volit němčinu a angličtinu rád nemá. Ale stejně…
Ovšem chtěla jsem ho zabít za češtinu.
Slohovku měl perfektní, ústní dal taky, ale nedal didakťák a to jsem nedávala já.
Já jsem si jich totiž pár zkoušela a dávala jsem je na nějakých šedesát až sedmdesát procent. A pokud se nepletu, stačilo 44%.
Já, která jsem nematurovala, já, která jsem prakticky nevzdělaná, minimálně podle měřítek možných zaměstnavatelů.
Moje tři roky na učňáku se vůbec nedají srovnat s tou intenzivní čtyřletou přípravou dnešních maturantů. My se učili, jak napsat vyprávění a možná i úvahu. Zopakovali jsme si vyjmenovaná slova a přečetli Babičku. A s touhle výbavou já zvládla čtyři zkušební testy, každý kolem dvaceti minut místo hodiny a s krásnou rezervou.
Synkovi test utekl o bod, dvě procenta. Fakt jsem nevěděla, jestli ho mám praštit, nebo litovat.
Myslím, že jsem udělala oboje.
Teď už ho jen lituju. Continue reading

Třešně netřešně

Tak jsem chtěla poslat synka na třešně. Strom je obalený červenými plody a během dne i hnědými dětmi. Od nás ze dvorka to ale k večeru vypadalo, že už zůstaly jen třešně a hejno špačků. Čas poslat toho synka.
Nechtělo se mu samotnému, ať prý jdu taky. Dokud byl dítko, klidně si nechal vynadat, ale co je dospělý, je vynadání horší a horší.
Ach jo, přejít po kládě potok, prodrat se maliním, přelézt parovod a projít kopřivovým polem? Ale co bych pro třešně a možná i pro synka neudělala, že?
Takže jsem skočila do tepláků a do botasek a šup na kládu. Na tu pitomou vrklavou kládu. A z klády rovnou do toho maliní. Našla jsem si dobrý špalek na přelézání parovodu, utřela jsem čerstvá ptačí hovínka, abych se nezaprasila víc, než bylo nutné, vyškrábala se nahoru a na druhé straně jsem krásně upadla do kopřiv.
I to pole jsem prošla a dokonce jsem si cestou nezlomila nohu, když jsem zakopla o krásné třešňové polínko, pozůstatek z loňské sklizně, kdy tmavší česali třešně pilou.
Mimochodem, letos se rozhodli třešně klátit, protože pilu tam loni zapomněli a ta už od letošního dubna zdobí stěnu mojí kůlny.
Jenže ti tmaví smrádci klátili poctivě a tak zůstalo ono šťavnaté ovoce jen na tak vysokých větvích, kam už adolescentní ruka nedohodí. A kam ruka mého synka nedosáhne ani ve chvíli, kdy synek stojí v třímetrové výšce na suchém pahýlu, jen na vlásku ještě držícím na kmeni křehké třešně.
Nedokázala jsem se na to dívat a synka povolala dolů. Zlámaný vaz za třešně nestojí a už vůbec ne za ty, co tam rostou. Vodové a takřka bez chuti. Continue reading

Půlhodinka

Tak jsem se včera vykoupala. Moje první letošní venkovní koupání. Vlastně, spíš jen takové brouzdání s občasnou sprchou.
Asi by na tom nebylo nic moc zajímavého, kdybych se brouzdala v bazénku, potoce, malé říčce, velké řece nebo třeba v rybníku.
Ale já se brouzdala v louži.
Hezky do půl lýtek, když jsem stála na chodníku a ke kolenům v silnici. A v silnici jsem stála proto, že jsem dlouhým bambusem propátrávala dno, abych zjistila, kde je ten pitomý ucpaný kanál.
Paní z domu přes ulici aktivně volala policii, technické služby a magistrát.
Auto technických služeb bylo jedno z těch, co mi dopřálo osvěžující sprchu. Sprchu mi dopřálo mnoho aut, protože kus za námi je uzavřená křižovatka a prakticky jediná objízdná trasa je okolo nás. Continue reading

Ta chvilka

Ptala se Klávesnička, která část dne je nám nejpříjemnější.

Já miluju všední rána. Když synek není doma, lesanda je na intru a tu nejmladší konečně vykopu do školy.
Ale nenávidím rána v ložnici, rána, kdy řve budík, cloumá mnou dítě a vidina poklidného spánku mizí kamsi do ztracena. Nenávidím vstávání, ale vím, že když si přispím, budu dva dny trpět migrénou.
Ovšem miluju tu chvilku, kdy kuchyní voní káva, oknem svítí sluníčko a pes spí.
Sedím v županu, poslouchám zpěv ptáků, vychutnávám hořkého turka a neslyším řev a jekot dětí.
Nikde nehraje televize, neřve hudba, dokonce ani romští sousedé ještě nezpívají.
Sem tam kolem okna přeletí sýkorka, brhlík nebo straka a i pes je tak líný, že ani nezvedne hlavu.
Když se jen maličko pootočím, vidím obývákovým oknem tajemné stíny sousední zahrady, sojku na naší vrbě a zeleň. Tu nádhernou, svěží jarní zeleň.
V tuhle chvíli si dovolím úplně vypnout. Zapomenout na to, že už za chvilku budu muset vařit a ještě nevím co. Prostě jen sedět a vychutnávat klid a pohodu.

Ale zas nemám ráda ty chvíle potom.
Chvilku, kdy dopiju kávu. Pak je totiž čas přemýšlení. Co že to bude k obědu? A který kalhoty to chtěl synek vyprat? On nikdo neumyl večer nádobí?
Pak už není čas na klidné posezení. Jo, kávičku, tu si odpoledne ještě dám, ale už to prostě není ono.
Odpolední káva už je spojená s dětským smíchem i pláčem, s hudbou od souseda i s romskou kytarou. Během malé odpolední kávičky se pod oknem tak šestkrát ozve “teto Báro?”, jak se pozornosti dožadují dvorkové děti. No, mám okno nejníž ze všech maminek. To je pití, rozbité koleno, něco ke čtení, dětská hádka, nová hra, nějaké nářadí, “maminka tě volá”, zalévání záhonků (můžu jim stokrát vysvětlovat, že když je sluníčko vysoko a svítí přímo na záhonky, nezalévá se…), rvačka o hračky…

Ještě mám docela ráda večerní zalévání. Naženu děti domů, svojí do vany, sousedovic jejich maminkám, zkontroluju zámky na kůlnách, velikost hračkového bordelu na dvorku a pak s konvičkou obcházím dvoreček, abych zalila hortenzie, ibišky, meduňku, mátu a pak truhlíky a nově i pneumatiky, pověšené na kůlnách.
To je taky moje chvilka, poklidná, celkem tichá a pohodová.
Jako doprovod mám k zalévání kosí zpěv a šeříkovou vůni.

Tak nějak z toho vyplývá, že mám ráda jaro.
Jaro, to je ta chvilka, která je mi milá.
Není to sice část dne, ale zas je to část roku.
Ono i jiná roční období mi přináší pohodu a radost, v nějakých vzácných chvilkách.
Ta ranní, ta je kouzelná vždy…

Mívala jsem ráda večery. Ty chvíle, kdy děti zapadly do postýlek a já měla krásnou hodinku klidu. Jenže puberťáci už dávno nechodí spát v osm a koneckonců, nejmladší smradka taky otravuje do desíti.
Je pravda, že já chodím pravidelně spát zítra (to jest po půlnoci), takže mám někdy i dvě hodiny, ale stejně to není ta pravá chvilka.
Večer jsem ve stavu polovědomí. Psychicky unavená a občas na pokraji zhroucení. Ovšem ne natolik, abych sebrala síly a dolezla do postele…
Taky jsem milovávala chvilky před usnutím.
Možná bych je měla ráda i teď, ale nějak si nejsem jistá, jestli je nějaká chvilka mezi padnutím do postele a tvrdým spánkem. Možná jo, budím se přikrytá, ale jistá si nejsem…

Ale, popravdě, neměnila bych.
O co jsou tyhle chvilky vzácnější, o to jsou důležitější.
Bojím se, že přijde chvíle, kdy si budu pít v poklidu každou kávičku, obklopená tichem a samotou. Pak taky třeba budu usínat, obklopená tichem a samotou a stejně tak vstávat.

Móda?

Dneska jsem četla článek o tom, jak správnou volbou oblečení opticky ubrat pár kilogramů.
A ano, s áčkovou sukní souhlasím a s výstřihem do V taky.

Nechci se plést do řemesla módním blogerkám, popravdě, módě nerozumím a vlastně mě móda ani nezajímá, ale minimálně za jednu věc bych všechny ty módní radily zadupala do země.  Rolák.
Já tedy miluju svetry s rolákem, uprostřed zimy není nic lepšího, ale svetry v délce prodloužené. Svetry, pokud možno, aspoň do půl stehen.
Ovšem rada, která baculkám doporučuje kalhoty (sukni) s vysokým pasem a do toho zastrkat přiléhavý tenký sexy roláček, to je rada na facku.
Schválně, dokážete si představit, jak to vypadá?
Kalhoty do pasu, pokud možno boty na podpatku, každé ženě opticky prodlouží nohy. To jo, to je ještě v pohodě. Ale zastrkaný rolák?
Pak jí nad pasem vznikne poměrně úzký proužek, pak je poprsí a nad poprsím dloooouhý kus látky a obličej.
A ať se na to člověk podívá z kterékoliv strany, vzbuzuje to dojem neskutečně visacích prsou.
Na to, aby byl zastrkaný rolák sexy, musí být žena buď plochá a nebo mít prsa rostlá pomalu na krku… A minimálně to druhé mi tedy moc sexy nepřijde…
Takový rolák krásně opticky prodlouží poprsí a pokud nepřidá kilogramy, pak přidá aspoň roky…

Prosím, vyhněte se podobným radám. Rozhodně aspoň u baculek.

Takový zastrkaný rolák dokáže “prověsit” i to nejdokonalejší poprsí…

Vplížený

Loni v březnu nám do života vstoupil pes.
Nejdřív šel jen na procházku z útulku (protože útulkovým pejskům se má pomáhat) a pak najednou zaparkoval u nás doma.
Vetřel se nám do bytu a pak i do srdíček.
Pes, kterého jsem fakt nechtěla.
Získal si mě tím, jak spořádaně chodil na vodítku, hromádky nechtěl dělat do trávy, kde se špatně sbírají, na jídlo si sednul a počkal, až mu někdo nandá a kousal synka.
To synek si ho přivedl, proti mému doporučení a tak si nějaké to pokousání zaslouží, že jo…

Byla jsem sice trošku naštvaná, ale kdo by takového psa nemiloval? Kdo by ho vyháněl?

To jsem ještě netušila…
Ten hajzlík počkal, až si ho zamilujem.
A pak nenápadně začal.
Pelíšek vedle synkovo postele byl luxusní. Polštář ze staré sedačky, kostkovaná měkká deka… Prd… Ani ne po týdnu se pes přestěhoval k synkovi do postele. Tak proto si synek pořizoval letiště…
Výborné granule, které doporučili v útulku mu taky nechutnaly dlouho. Místo pytle za tři stovky najednou kupujem pytel za devět…
Na vodítku je debil. Vleče mě hlava nehlava, trávou, blátem, štěrkem… A když upadnu, moje mínus.
A když ho pustím, aby si lítal po dvorku, vždycky najde nejlepší díru v plotě (Jo, mít tak oplocený pozemek… je to nadsázka, samozřejmě.) a tradá vedle k nepřizpůsobivým, kde se u popelnic válejí samé dobroty.
Na hromádkování do trávy už si taky zvykl, takže pokud má náhodou nějaký noční problém a nepodaří se mu vzbudit synka, nebude přece dělat hromádk na dlažbu nebo lino, ale hezky na koberec (pokud zapomenu zavřít dveře do obýváku), na koupelnovou předložku a nebo aspoň na hadr na vytírání (popřípadě aspoň na ponožky či tričko některého z mých dětí).
A na granule už si taky nesedne. Buď je ignoruje, protože nemá chuť a nebo se hltavě vrhne do mísy ve chvíli, kdy tam zazvoní první tři a zbytek mu nasypem na hlavu.
Jo a kouše celou rodinu.
A štěká na sousedy a na pošťačku.

Jenže…
Vplížil se do srdce nás všech a z nás všech dělá vypatlané cukrující blbečky.
Celá rodina uznává, že nejlepší pokec je se psem. Nehádá se, neodmlouvá, jen občas štěká do řeči.
Má minimální potřeby. Žádný nový telefon, tričko, ba ani ponožky. Jo, drahý granule, ale pořád to vyjde levněji, než synkovo řízečky. Očkování, odčervení, odblešení, to jo, ale je to levnější, než vitamínky mých holek. A taky lehčí. Protože kilo pomerančů a kilo jablek, to jsou pořád dvě kila v batohu.
Nestěžuje si na malý polštář, tenkou deku a nebo proleželou postel. Vyspí se v posteli kohokoliv z nás a nemektá.
A po každém jeho kousnutí je jediná stopa. Sliny. Kdepak, žádné otisky zubů, kousance, oděrky… Nic takového.  Kousne, ale nestiskne, má nás rád.
Ovšem nepřála bych si vidět, jak kouše někoho, koho rád nemá.
A je fakt skvělý hlídač. Toho synkova kamaráda sice pustil do bytu a přivítal, očuchal, oblízal, ale naježil hřbet ve chvíli, kdy kamarád udělal krok směrem k synkovo pokojíčku.
A hlídá. Jo, štěká na tu pošťačku, hezky u toho stojí v kuchyňském okně, ale vrtí ocasem tak, že každou chvíli čekám, jestli poběžím ke sklenáři, aby mi netáhlo do kuchyně.
Podle kroků pozná kohokoliv v rodině a synkovo auto slyší na půl kilometru daleko. (No, je fakt, že na půl kilometru daleko ho slyší každý, ale my nepoznáme, jestli to je synek, nebo traktor, kdežto pes to pozná neomylně.)

A nemá se jen špatně, jak by se mohlo zdát, když si stěžuju na vodítkové vlečení.
Kdepak.
Ještě pořád nezakousl mým rodičům kotě, takže stále ještě může s námi k našim, kde je ráno vypuštěn na hektarový pozemek, ze kterého, kupodivu, nezdrhá (asi je unavený, než doběhne půl louky) a otevřené dveře do chalupy ho nalákají jen ve chvíli, kdy my, lidé, máme něco k jídlu. Pak vylíže všechny talíře a maže zas ven. Vrací se, když vrznou dveře a on ví, že pak by musel venku čekat do rána. Což se mu nelíbí, je mu totiž zima.
U našich si může i vybrat, s kým bude spát. Neprojde mu to jen u dědečka, protože s tím už spí kočky. A sám je ochotný spát jen tehdy, pokud jsou zapnuté akumulačky a pelíšková deka přitažená až u nich.

Proklínám ho tak pětkrát denně. Nejvíc ho proklínám ve chvíli, kdy se synek sebere a jede na víkend za svojí slečnou, na výpravu, kamkoliv…
Ale už teď se děsím chvíle, kdy se synek rozhodne odstěhovat a tohle naše úžasné černé zlatíčko nám vezme.
Vezme mi báječného kamaráda, mazlíka i zdroj zábavy.

Protože zábava, ta s ním je.
Prý ho týráme… Pchá…
To, že dám psí sušenku do zavařovací sklenice a tu sklenici mu předhodím, to, že dám na zem piškot a přiklopím ho miskou, to není týrání.
Pravda, já pak sedím a třeba i půl hodiny se škodolibě pochechtávám, ale pejsek se nenudí. Má skvělou zábavu, s odměnou na konci.

Loni v březnu nám do života přišel zase kus štěstí a radosti.
Vřele doporučuju všem dobrým duším návštěvu útulku.
Kdyby pro nic, tak pro procházky, pro zážitky… Vždyť si toho psa nemusíte hned brát.
My jich taky vyvenčili víc, než se nám tenhle dostal domů…
Proti mé vůli se vplížil, proti mé vůli jednou bude odcházet…

 

 

Celý příspěvek byl napsán proto, že jsem se zúčastnila báječné výzvy.