• 30
  • 15
  • 14 453
  • 3 796

Stačí říct

Když jsem si předloni na podzim povídala říkanku o větříčku a hruštičce, sejmul mi větříček celou hrušeň.
Ta mrcha loni na jaře ležela a kvetla.
V sousední zahradě leží dodnes. Leží pod okvětními lístky “špendlíků”, na polštáři z odkvetlých sasanek. A na malinách, které si letos asi zase nenatrhám.

Čas od času (řekněme tak třikrát za hodinu) do sousední zahrady nakouknu.
Krásně to kvete, poskakují tam ptáci, zelená se to a poslední dobou to je opravdu potěcha pro oko.
Odpadky už se pomalu schovají do trávy a popadané a pořezané větve zarůstají roštím. Zelená převládá, ale ještě to neláká tmavé sousedy k tomu, aby tam něco otrhávali. A ty větve se k topení moc nehodí. Hoří rychleji, než se zpracovávají. Continue reading

Sebestřední

Projíždím internet a hledám článek, který by mě nadchl. Článek, se kterým musím jen a jen souhlasit. Názor, ke kterému nemám sebemenší připomínku.
A nenacházím.
Nacházím jen články, co mi kazí den, ničí dobrou náladu a občas i zvedají žaludek.
A přitom začínají slibně…
Dneska mě nakopl článek o tom, jak si necháváme rozkazovat, jak jsme ovce. Článek o nesvobodě.
A začal tak dobře… A pak navázal zase na domácí úkoly, na povinné a nepovinné a je to zase v pytli. Continue reading

Výslovnost

Jsme taková jiná domácnost.
Domácnost, kde si moc nerozumíme.Tedy, ne že bychom si opravdově nerozuměli, to zas ne. A kdyby bylo nejhůř, stačí to napsat, to chápou všichni.
K nám totiž přišla angličtina.
My se slečinkou jsme na fejsbůku, ovšem synek je na facebooku, v mé knížce je Džek, v maminčině je Jack, můj muž sedí u plejstejšna, kdežto má nejmladší obsadila playsation.
Celý problém je vážně jen v té výslovnosti.
Moje děti občas pláčí, jak je ta angličtina těžká.
Když jsem já chodila do školy a pořizovala si svůj první slovníček o formátu A6 (105×148 mm), prostě jsme přepůlili stránku a vznikly nám dva, zhruba pěticentimetrové, sloupečky, do kterých se dala pohodlně vepsat jak česká, tak ruská slovíčka. Moje děti už mají slovníček o formátu A5 (148×210 mm) a stránku dělí na třetiny, jen o tročku menší, než pěticentimetrové sloupečky… Anglické slovíčko, výslovnost a české slovíčko.
Continue reading

Domácí úkoly

Rodičovským internetem (a žlučí) hýbe Táta parťák.
A tak se jeho názor na domácí úkoly dostal i do mých myšlenek a donutil mě přemýšlet. Ne o parťákově názoru, protože ať má jakkoliv velkou pravdu (ne, není to úplně mé přesvědčení, že má pravdu), celé to pos*al tím, že dal svému synkovi pocit moci tím, že má nejen zvláštní práva, ale ještě je o tom informován. 
Jak mám ráda děti, tak taky nesnáším ty nafoukané fracky, kteří v klidu řeknou, že “tatínek říkal…” a “tatínek zařídí…” a přesně tímhle machrují na děti, jejichž rodiče se drží alespoň pravidel slušnosti.
Takže fajn, malý Ríša nemusí plnit domácí úkoly, ale, co si budem povídat, nějaký úkol by ho nezabil. A teď si v klidu nakráčí do školy, mezi ostatní děti, samozřejmě bez úkolu, protože on je dělat nemusí a totálně srazí autoritu jakéhokoliv vyučujícího…
Ovšem nechci Ríšovi ani jeho otci křivdit. Je možné, že Táta parťák vychovává naprosto kouzelné dítko, které bude domácí úkoly plnit dobrovolně a s radostí a pocit moci si rozhodně nebude užívat… Continue reading

Výpadek

Až nám zase příště vypnou proud, ráda bych to věděla předem. Jo, já vím, ono to asi nebylo tak úplně plánované…
Tedy, v plánu byla odstávka o kus dál, u nás ne, ale možná to vzali při jednom.
A nikdo nám to nehlásil.
Tedy, i kdyby to hlásili, nebylo by to moc platné. Oni totiž dávají oznámení na velmi podivná místa. Třeba do sousedního, celoromského, baráku.
No jako promiňte, ale tam dobrovolně nevkročím. Za posledních deset let jsem tam byla dvakrát.
Poprvé, když jsem hledala naší schránku, co nám někdo vytrhl ze zdi i s poštou a kamsi odnesl a podruhé, když jsem lovila zaběhnutého psa.
A i s tím psím bojovníkem jsem se tam bála…
Jo, vlastně jednou jsem viděla oznámení o plánované odstávce i na lampě v naší ulici, ale i to bylo napůl stržené.
Continue reading

Trefa

Dneska jsem zabloudila na Novinky a jsem potěšena.

Článek o tom, jak je Česko kritizováno, se povedl.
Nejvíc mě dojala věta: “…nerovný přístup romských dětí ke vzdělání v Česku…
Ó, jak pravdivé…
Jo, uznávám, že jsem pravý význam asi nevyluštila. Nebo vyluštila, ale odmítám ho akceptovat.
Mělo to být o tom, že chudáčci malí Romové nemůžou chodit do školy?
Já to teda pochopila jinak. Tak, jak to vidím tady okolo.
Zdejší malí Romové mají ke škole úplně jiný přístup, než ostatní děti.
Jako jo, uznávám, že ta moje školačka je divná, když se po třech dnech horeček do školy žene jak vzteklá, dokonce tak nadšeně, že se v noci málem udusila, protože věděla, že když bude kašlat, do školy jí nepustím… Ale i jiné děti chodí do školy denně. Takové světlé děti.
Těch tmavých je víc v ulici, než ve škole. Jo, mají ke škole takový nerovný přístup. Mají to do kopce…
Možná by školy pro Romy měly stát pod kopcem, pak se tam dětičky dokulí a budou mít nerovný přístup domů.
Continue reading

Exekuce

“Mami, kdybys měla milión miliónů, dala bys třeba dva milióny naší sousedce, aby si mohla zaplatit svoje dluhy? Jste přece kamarádky, ne?”
Tak a co na to odpovědět? Jedna blbá otázečka a rozproudila velice živou debatu v naší rodině.
Jo, jsem ta, co by se rozdala. Jenže…
Rolička toaleťáku, dvě vajíčka, jízdenka, dvacka na rohlíky, půl skleničky oleje, lak na vlasy, voňavá svíčka, tak akorát na dva turky, trochu cukru, jedno mléko, na tři rozpustný kafe, kypřící prášek, kysaná smetana, nech mě zavolat, dvě cibule, dvacka na chleba, marmeláda na palačinky…
Ne, i kdybych měla ten “milión miliónů”, nedala bych… 
Ne proto, že bych jí nechtěla pomoct, ale spíš proto, že jí pomoct chci… 
A navíc se necítím povinna nějak moc dotovat někoho, o kom si myslím, že si za svojí nouzi může sám. 

Continue reading

Úřední den

Není nad to si skočit s kámoškou na socku. Tedy, na Úřad práce, odbor sociálních věcí.
Lidi, tam člověk prozře… Tak potká tolik zajímavých lidí…
Já třeba měla tři hodiny na zkoumání a většinou jsem měla problém nekřičet…
Že na takových místech chybí spousta věcí, budiž, ale co bych zavedla je místnost pro kojící matky. Snažila jsem se stát tak, aby mojí kojící kamarádku neočumovali nepřizpůsobiví a jiné podivné zjevy. Nemluvě o tom, že jsem jí musela vybojovat místo k sezení. Paní na vedlejší židličce se nejdřív štítivě odtáhla a nakonec raději vstala a šla jinam.
A kdyby bylo potřeba, přebalit mrně se tam taky nedá.
A že tam těch mrňat bylo a minimálně jedno zapáchalo natolik silně, že nepomohla ani dvě otevřená okna. Continue reading

Zlaté dno

Tak jsem si včera vyslechla reportáž o tom, jak docházejí řemeslníci.
Co???
On se tomu někdo diví? Ono je opravdu tak těžké pochopit, že se na učňák nikomu nechce?
Střední školy berou každého blba, aby se udržely a, co si budem povídat, každý blb se jen třese na maturitní vysvědčení.
Proč? Protože s výučákem si může tak maximálně vytřít šéfovu kancelář. A že o tom něco vím, protože já mám ten výučák taky.
Řemeslo…
Řemeslo má možná zlatý dno, ale pořád je to dno. A ze dna se vyhrabat, to dá zabrat. Continue reading

Oslovení

Tak jsem tady měla maminku.
A jako vždycky jsme vedly debaty dlouho do noci a celé dny a podobně. Do debat jsme zapojily i sousedku na čajíčku a samozřejmě i drahého, pokud byl přítomen.
Jednu chvíli jsme, jako ostatně docela často, řešily oslovení.
Tchyně.
Co proti tomu slovíčku lidi mají? Mamka opět vzpomněla na dobu, kdy šla svojí tchyňce koupit pomerančový džus do zeleniny. Zmínila ono oslovení, jakože “pro tchyni” a baby ve frontě se mohly zbláznit. A že to byla fronta, neboť přivezli banány. Paní zelinářka se jen smála, protože ve dnech, kdy banány neměli a mamka chodila pro jablíčka nebo mrkev, se spolu normálně bavily a mamka dávala dost jasně najevo, že její tchyně je naprosto úžasná. Continue reading