• 21
  • 12
  • 62 601
  • 18 492

Bara

Poznej pacienta svého

Tahle myšlenka mě napadla před lety, když nám zkolaboval soused.
Zdravotníci z rychlé prostě viděli sedmdesátiletého stařečka  nepřišlo jim na něm nic divného. Starý, nemohoucí astmatik, trochu dehydrovaný. Doporučení? Hodně pít a zajít si k obvoďákovi.
Mimochodem, už to vlastně není obvodní lékař, ale praktický lékař.
Continue reading

Zvesela do roku 2018

To se tak někdy sejde…
Třeba týden před Vánoci měla moje starší dcerka naplánovanou minioperaci. Vyříznutí pochroumané pihy na hlavě.
Od pana doktora odcházela chudší o pihu, bohatší o stehy a sádrovou dlahu na palci levé ruky.
Vzhledem k tomu, že pan doktor je srandista, dovolila jsem si prohlásit, že ani stehy, ani dlaha, nebrání mé dcerce v odjezdu na intr. Pan doktor se sice úžasně usmál a řekl, že nebrání, ale taky přidal, že je pondělí a ve středu že se má dcerka stavit na dotočení sádry… Ha a kde je intr? Jako v pondělí večer pojede, v úterý večer se vrátí, ve středu večer pojede znovu a ve čtvrtek odpoledne jí budu mít zas doma?
Potvora… Proč jen ona se zmiňovala o tom, že jí před Mikulášem nakopla mladší ségra?
Na stehy a sundání sádry šla poslední pátek v roce a i pan doktor uznal, že mytí nádobí je nejlepší rehabilitace.
A já byla šťastná, že Nový rok uvítáme ve zdraví. Continue reading

Přátelům…

… ať už virtuálním, což je herním a blogovým, nebo těm reálným, které potkávám na ulici, na kafíčku, v rodině…

Prostě všem mým drahým.

Ať už byl uplynulý rok jakýkoliv, pojďme za ním udělat čáru.
Čáru dělící.
Dělící starý rok od nového.
Continue reading

Ufff, je to za námi

Tedy, vlastně je za námi pouze první půlka náročného období a druhá, jak jinak, před námi.
Prostě a jednoduše, je po Vánocích, ale před Silvestrem.
Svíčky na adventních věncích ztratily i poslední bílý knot (nebo aspoň měly ztratit) a z úhledných válečků, či jiných tvarů, jsou jen hroudy vosku, sem tam se zbytkem zčernalého provázku.
Minimálně můj věnec tak nějak vypadá. 

Continue reading

Vánoční pohoda

Asi bych tady měla popřát veselé Vánoce, krásné svátky, plno pohody…
Ale sama se tak nějak svátečně necítím.
Mám tři děti, ale jen jedny nervy.  A před sebou stále ještě tunu úkolů.
Už máme skoro dozdobený stromeček a díky mojí mamince i napečené cukroví. A místy skoro uklizeno.

Jen dárky ještě nikdo nezabalil a vlastně i ten skoroozdobený stromeček stojí uprostřed miniobýváčku, nikde se nedá projít a my ještě nepřišli na to, kam ho letos dáme. Taky bych ještě chtěla ten obývák převléknout do svátečního kabátku. Do černého, na kterém nebudou vidět ty chuchvalce psích chlupů…

Za nějaké tři hodinky mám stát venku před barákem a na celé kolo, za svitu prskavek, mám pět vánoční koledy.
A proto to zkrátím.

Přeju všem krásné a klidné svátky, pohodu a štěstí na všech stranách, úsměv a radost a hlavně to zdraví, že ano?

Stará a blbá

Fakt si připadám staře.

Tedy, ne že bych byla zrovna echt mladá, ale prostě si připadám pomalejší a pomalejší.

Snad je to jen tím, jak je rychlá doba. 

Za nás byl druhý jazyk, slovanský, od páté třídy a s násobilkou jsme začínali koketovat na konci třetí. I vyjmenovaná slova počkala do nějaké čtvrté…

Dneska mají smrádci druhý jazyk povinně od třetí a dost často už od první třídy, násobilku ve druhé, vyjmenovaná slova ve třetí…

A když vezmu v úvahu, že jim v té první třídě, kde mají dvacet vyučovacích hodin v týdnu, ještě tři hodiny sežere ta angličtina, jak si to mají asi nabouchat do hlaviček?

To, co brali moji smrádci v devítce, jsem neviděla ani v učebnicích maturantů, ke kterým jsem zvědavě nakukovala na učňáku.

Continue reading

Rozhodnutí

Rozhodla jsem se.
Rozhodla jsem se nebýt ponížená.
 
To je tak.
Padl mi do oka článek jedné obtěžované slečny.
Jasně, kampaň mee too.
(Ne, nebudu tady uvádět článek, nebudu psát zdroj, odkud jsem čerpala, o tom to totiž vůbec není. Nechce se mi to hledat a velice nerada bych autorku ponížila ještě víc. Protože o tom to je, o ponížení.)
Milá slečna si v článku vylévala srdíčko, jak byla a ještě je obtěžována, sexuálně slovně napadána a jak moc jí to ponižuje.
Slečně se nelíbilo, jak někteří nelichotivě slovně opisují její postavu a velikost prsou, ale taky se jí nelíbily hodnotící pohledy mužů, přestože šlo zřejmě spíše o obdiv.
Měla problém s obrázky nahých slečen, vylepenými na čistě mužských pracovištích a podobně.
Všechno tohle ji ponižovalo.

Lenost

Můj život ovlivňuje moje lenost a tak je můj život jedno velké KDYBY.
Co kdybych zvedla zadel od počítače a šla třeba umýt nádobí?
A nebo co kdybych uvařila oběd už na poledne?
A co kdybych ostříhala odkvetlé kytky?
Kdyby…
Kdyby nebyla moje lenost tak velká…
Na druhou stranu, občas jí překonám.
Pak je oběd v poledne, prádlo vyprané, nádobí umyté…
Jen ty kytky…
Kdyby je tak ostříhal někdo jiný…
Co kdyby i to nádobí občas umyl někdo jiný?
A co kdyby nikdo nechtěl oběd?
 
To by byl život…

Strach

Tak máme zas Mikuláše.
Je to asi jedenáct let, co pátého prosince nesl synek omluvenku v notýsku.
“Paní učitelko, omluvte, prosím, synkovu případnou zítřejší nepřítomnost. Je velice reálná možnost, že si ho dnes večer odnese čert.”
Nikdy jsem se nedozvěděla, jestli se paní učitelka u čtení omluvenky aspoň pousmála.
A že by mě to zajímalo hodně, protože za jiným účelem jsem tu omluvenku nepsala.
Čerti jsou totiž, z mého pohledu, už absolutně za hranou.
Neříkám, že jsem děti jednou ročně nepostrašila, ale “opravdového čerta” potkaly tak maximálně ve školce.
K nám “chodili” zásadně ve chvíli, kdy byly děti ve vaně. Naši “čerti” se prali s tátou u plechové stoupačky před koupelnou, hudrovali, ale do koupelny k dětem se neprobojovali.
Já pak bývalého manžela pomazala tužkou na oči, aby to vypadalo realističtěji a velké děti věděly, že rodiče je vždycky ochrání.

Continue reading