• 140
  • 37
  • 37 308
  • 11 624

Bara

1 2 3 5

Odposlechnuto

Poslední dobou asi poslouchám až moc cizích hovorů.
Minule jsem poslouchala o seriálech, tentokrát jsem si vyposlechla reálný horor.
Tedy, horor jsem si z toho vybrala já. Jsem totiž z těch, co se rozčilují, že dnešní děti nikdo neučí, že se prostě chodí po pravé straně chodníku. A na přechodu platí to samé. Rozčiluju se v autobazaru, že neumí psát a facebook už raději ani neotvírám, protože tolik chyb jsem snad v životě neviděla. Tipla bych, že tolik chyb neviděly ani učitelky češtiny za celý školní rok opravování písemek. A to vidím příspěvky od dospělých. Leckdo by mohl namítnout, že to svědčí o mém výběru přátel, ale spíš o mém výběru prodejních a jiných skupin. Nemluvě o tom, že někteří mí přátelé s titulem také píší jako prasata.
A to pozor, já prolézala se čtyřkou z češtiny, takže si nemyslím, že bych byla kdovíjak puntičkářská.
Ovšem to, co jsem si vyposlechla teď, to byl vrchol. Continue reading

Seriálová realita

Někdy přemýšlím, že zruším internet.
Nějak se mi nelíbí to, co si přečtu. Ale když já písmenka ráda, takže líbí nelíbí, čtu. Hltám informace. A vracím se ke knihám.
Možná tam přijímané informace nejsou důležité, ale pořád jsou lepší, než to, co přečtu na netu a než to, co si přečtou ostatní. A hlavně okomentují.
A facebook? Ani nemluvit…
No, už vím, že v Ulici půjde hlavní postavě o život, možná po té přestřelce, která nás prý čeká.
Taky už vím, že Mára z Ordinace je děsný hajzl a jeho Tereza úplně blbá a že by oba měli ze seriálu vypadnout.
A že Saša si to v Modrém kódu zase pos*ala. Jo a toho Davida jim neměli brát. Continue reading

Dárek

Není nad to, objednat si dárek po někom z vlastních dětí.
Já jsem si třeba u své dcery objednala její starou klávesnici, že mi jí může dát pod stromeček, když má krásnou novou. Ona ta moje totiž stojí za prd.
Jsem z těch, co si při psaní koukají pod prsty. A moje klávesnice už pamatuje mraky počítačů, mraky špinavých prstů a tak vůbec… Vlastně bych už na klávesy ani koukat nemusela, protože těch písmenek tam je minimum. Ale prostě jsem jistější.
Na každé psaní si musím svítit, abych zachytila alespoň zbytky písmenek. Abych se mohla zorientovat.
Byla jsem teď docela dlouhou dobu v pytli, protože mi navíc i odešla lampička na mém stole a velkým světlem si svítím vážně nerada. Pak mi sem každý čumí…

Trošku znechucená náročným psaním, zlobivými dětmi, minimální kuchařskou fantazií, okolním nepořádkem a akčními sousedkami si tu sedím a přemlouvám se k tvorbě toho blbého adventního kalendáře, přemílám v hlavě, cože to vlastně říkala učitelka na schůzkách a najednou koukám, zpod počítačového stolu, z toho klávesnicového šuplíku, se line podivná záře. Zelená. Po bedlivém zkoumání na dálku, což je v mém případě něco jako letmý pohled dobře vidícího člověka, zjišťuju, že vidím i modrou záři a, ejhle, i červenou…

Jo, zatímco jsem byla na schůzkách, zjevil se mi vánoční dárek.
Drahého popadla hysterie, aby mi náhodou někdo nedal klávesnici, kterou už má nějakou chvilku objednanou a hbitě mi jí vyzvedl a zákeřně strčil do šuplíku.

Pomalu přemýšlím nad tím, že si někomu z dětí řeknu taky o pořádný svetr, zimní bundu a, proč se držet při zemi, i o nové auto a domek se zahradou…

 

Bič

Jsem já ale tele. Vždycky si na sebe upletu nějaký bič. Vždycky vymyslím něco naprosto úžasného, skvělého, nápaditého a pak to musím realizovat.
Nejlepší příklad je adventní kalendář.
Asi před pěti lety jsem vymyslela perníkový. Čtyřiadvacet perníčků, každý trošku jiný, všechny s dírkou a na nich čísla cukrovou polevou. Jo, proč ne, pohoda…
Jenže on se líbil. Líbil se celé rodině a tak jsem další rok pekla osm sad perníčků. Dvě stovky perníčků, všechny s dírkou, na všechny mašličku, na všechny čísla…
Já kráva…
Perníčky jsem zavrhla a další rok se vrhla na šití pytlíčků… Ty přeci vydrží, ne?
Nevydržely…
Loni jsem lepila a potahovala. Adventní kalendář ve tvaru stromečku, celý z ruliček od toaletního papíru. A něco do ruliček. Dítko mám tlusté, takže minimum sladkostí…
Tak jo, ten mě vyšel draho… Continue reading

Konflikt

Představte si krásnou a hektickou sobotu.
Sobotu, kdy jedna partaj řeže dřevo, druhá poklízí na zahrádce a třetí chystá dětskou narozeninovou párty. Venkovní…
Představte si misky s bramborovými lupínky, dětské šampáňo na stole, hned vedle kelímků s pivem a petky s benzínem.
Dekorativní světélka, zatím zhasnutá, ovšem na svých místech, vedle zaseknuté sekery a odloženého krytu na řetěz motorovky.
Představte si dvě štěňata a jednoho odrostlejšího jezevčíka uprostřed tlupy dětí.
A představte si maličký domeček na konci dvorka, domeček opečovávaný a s láskou a zoufalstvím udržovaný.
A pak si představte neidentifikovatelné rány. Rány nesouvisející se dřevem, s hráběmi na listí a už vůbec ne s vynášejícím se dortem.
Předstvte si, jak se pátrá po původu. Představte si čtyři tmavé dětičky, každé dítko v ruce veliký šutr, otloukající omítku opečovávaného domečku, zákeřně z druhé strany.
No a když už jsme u představ, představte si i padesátikilovou paní v nejlepších letech, jak pronásleduje onu tlupu. A metrákového Roma pod vlivem alkoholu a vzteku, jak do téhle paní strká… Continue reading

Stěhovat se?

Skoro každý, kdo mě zná, nebo přesněji každý, kdo mě vlastně tak dobře nezná, mi říká, že bych měla sbalit rodinu a přestěhovat se.
Že bydlím ve špatné ulici. Ve vyloučené lokalitě.
No, bydlím. A není to zrovna to nejlepší bydlení.
Potok smrdí, jak do něj tečou splašky z celého okolí. Na trávníčku vedle potoka jsou psí hromádky, od cizích psů, co přijdou tím potokem. Na dvoreček létají kameny, střepy a odpadky od nepřizpůsobivých v sousedství, ale na druhou stranu zas mizí kytky a to, co děti zapomenou uklidit. Potkani už jsou tak drzí, že od popelnic v sousedství přebíhají náš dvorek a nevadí jim ani lidé, ani psi.
Tolik k pozemku.
Na silnici se válí odpadky, další psí hromádky, to od menších psů, kteří nedokáží vyskočit na břeh potoka u nás, protože to je přeci jen dost vysoko. Občas se na ulici válí i nějaký tmavší člověk, ale většinou jen chvilku, protože i on se bojí, aby ho neokradli. A potkaní mršiny…
Všude okolo je hluk. Ať už zvuky bourané kůlny, protože něčím se topit musí, nebo zvuk bušení do dřeva, nebo živá cikánská kapela. A nebo hlasité nadávky pětiletých tmavých smrádků.
A hned na začátku naší ulice už to smrdí. To ty přetékající žumpy.
Někdy, ale rozhodně ne často, je o držku tudy procházet. Člověk nikdy neví, co poletí z okna, kdy vyběhne kousavý pes, nebo jestli malí smrádci zas něco neházejí.
Z domů nad námi jsou vydloubané cihly, vytrhaná okna a tam nahoře, kde je nejhůř, chybí i dveřní futra. Dřevěná jsou spálená, kovová ve sběru… Continue reading

Čisté ulice

Pořád nechápu, jak to funguje.
Sem tam se mi stane, že někde vidím ceduli o zákazu stání od někdy do někdy, z důvodu technického čištění silnic. Tohle ještě chápu…
Je mi naprosto jasné, že metařské auto se nedostane na celou vozovku v případě, že tam bude nějaký kretén překážet. Takže taky chápu, že přijede odtahovka a auto odtáhne. Protože to by jeden nevěřil, ale nějaký kretén se snad vždycky najde.
Takže když jsem tuhle zalévala kytky v okně do ulice, naprosto jasně jsem chápala, proč tam stojí odtahovka a dohaduje se s nějakým pánem.
Moc dobře jsem slyšela hučení metacího auta…
Je fakt, že jsem si žádných cedulí nevšimla, ale to není tak podstatné, neboť jsem neřidič. Tak prostě značky nevnímám.
Květiny jsem zalila a dál mi to bylo fuk.
Auto se k nám dostalo asi za půl hodiny, tak nějak jsem zaregistrovala, že jede okolo a říkala jsem si, že to je za posledních deset let poprvé, co se čističi probojovali až k chodníku před naším domem. Continue reading

Tma

Asi na mě leze podzim.
Na dveřích od bytu mám papírového draka a vedle dvorečkové branky květináč s opadanými bambusovými větvemi, červenou slámou a suchými trávami.
Zdobím…
V obýváku jsem vyklidila poličku, abych na ni dala kouličková světélka a v kuchyni na stole mi hoří vonná svíčka v solné lampě.

Jo, podzim je tady.
Už oficiálně.
Vlastně přišel dřív. Říká to to kilo vylouskaných vlašáků a moje hnědé prsty.
Večer je tma a ráno vlastně taky.  A bude hůř. Continue reading

No tak plýtvám, no…

Včera jsem si, po dlouhé době, napustila plnou vanu. Vlastně tak po měsíci. A napustila jsem si ji i s tím vědomím, že v době sucha to je zhůvěřilost. Plýtvání.
Celé roky dvakrát denně využívám výhod pákové baterie.
Pustit vodu, sprchnout, zastavit vodu, namydlit, pustit vodu, sesprchnout a zastavit vodu. A sem tam ten luxus voňavé koupele, někdy i s troškou oleje.
Asi nejsem typicky městský člověk. Kdysi jsem se naučila umýt v litru vody a letos v červenci jsem si ověřila, že to stále ještě umím. Jen na mytí hlavy potřebuju litry dva.
Naši totiž mají vlastní studnu a od května teprve pátý déšť. A to se pak člověk snadno naučí… Continue reading

Bouřka

Blýská se. Tedy, jen na lepší časy, doopravdy ani štěk, ale i to je milé.
A co si budem povídat, i tohle blýskání moc nevyřeší, ale nemusí pršet, stačí když kape.

Tady se tak jakože zablesklo na ty lepší časy jen policejní uniformou. Uniformou městkého strážníka, ono to není tak žhavé. Ovšem za městským strážníkem se blýskl i druhý a pak nějací asistenti městské policie a pak, za doprovodu hromů, nebo aspoň za strašného skřípotu, se u nás v ulici zablýskl první kontejner.
Já osobně těch kontejnerů viděla během čtyř dnů šest. A malý bagřík.
A zdejší méně přizpůsobiví nafasovali lopaty a začali makat.
U nás v ulici se uklízelo, za asistence orgánů. Městských.
Neuklízela se sice ulice, ale přilehlé dvorečky ano. Kontejnerů prý bylo minimálně deset, sousedi z druhé strany ulice mají lepší přehled. Deset velkých kontejnerů, víte co to je odpadu?
Stotřicet kubíků. Dokážete si takovou hromadu aspoň představit? Continue reading

1 2 3 5