• 118
  • 58
  • 90 197
  • 28 162

Bara

1 2 3 6

Síla a vůle

Kde není vůle, tam není síla?
Je to tak? Nevím…
Každopádně vím, že moje vůle i moje síla se někam vytratila.
Jásala jsem každé ráno, že se mi podařilo vstát. Ono “jásala” tedy není přesné, na nějaký jásot mi nezbývala ani ta síla, ani ta vůle.
Rada zní: “Radujte se z každé maličkosti.”
Tak jo, raduju se z toho, že ráno opravdu vstanu. Raduju se tolik, že se mi podaří vykouzlit úsměv na tváři. Někdy trochu unavený, ale jo, je tam.
“Buďte optimističtí.”
Fajn, jsem sluníčko. Hlaholím do okolí, že jako dobré ráno, že svítí sluníčko, prší, je pátek, je středa, cokoliv, jen aby to znělo radostně.

Nikdo neví, kolik energie musím vložit do toho úsměvu, do té “radosti ze života”.
Tolik energie rozdám při kontaktu s lidmi, že mi nezbyde pro rodinu, pro sebe, pro běžné činnosti.

Když už se mi podaří uvařit si kafe, hodně často se stane, že ho nevypiju. Nemám už sílu si ho podat z linky. Když si ho podám, nejsem schopná se ho napít, prostě to nejde.
Málokdo to chápe. V mém okolí to chápe jen jeden jediný člověk. Moje sousedka. Je na tom totiž stejně.
Je to sousedka, kterou jsem odvedla k doktorce, abych jí pomohla, protože jsem věděla, že ona sama si pomoct nedokáže. A věděla jsem to proto, že jsem na tom stejně.
Jsem na tom stejně prakticky celé roky.
Diagnóza? Deprese.
Nikdo to nevěděl. Nikdo to nepoznal. Protože to je uvnitř. Není to vidět na první pohled. Takový člověk netrpí nějakou jasnou bolestí, nekulhá, nemění barvu…
A ne, není to o tom, že se ten člověk přestane smát. Může se smát, mít dobrou náladu, ukazovat světu, že je mu skvěle, ale uvnitř to je. Zůstává to tam. Ten člověk nespí. Dokáže celé noci probdít. A nebo spí až moc. Prospí noc i půlku dne. A druhou půlku taky, když na to přijde.
Vím, že kdybych svoji úžasnou sousedku požádala, aby mi uvařila, protože mi není dobře, půjde a udělá to. Přestože není schopná se zvednout a uvařit svým dětem. Nemá na to sílu.

Ne, není to o tom, že by byla líná. Jen to prostě nedokáže.
Vím to. Mám doma bordel. Ale jako fakt bordel. Kupí se, den za dnem, je větší a větší. Sem tam jdu a něco zvednu, ale pak to stejně jen odložím na jinou hromadu. Vrchol mé hospodyňské činnosti je oběd, i když třeba až po třetí odpoledne, praní a věšení prádla, jen někdy to peru dvakrát, třikrát, protože to nechám v pračce a když už se dokopu k tomu, abych to pověsila, věším ven, protože vím, že to pak musím sebrat, doma na sušáku mě k tomu nic netlačí. A když seberu, vzorně poskládám, položím to do obýváku na gauč.
No a co, tak nemáme kde sedět. Ono mi to je fuk, stejně nemám sílu koukat na televizi. A pokud už se tam nějakým způsobem dostanu a někdo ji zapne, pak už nemám sílu se zvednout a jít třeba spát.
Nejím. Ne proto, že si nejsem schopná si uvařit, ale i proto, že už si nějak nezvládnu nandat a sníst to.
Nejsem schopná si číst. A když už vezmu knížku do ruky, pak knížku stokrát přečtenou, protože nejsem schopná se soustředit. Už se nedokážu soustředit ani při běžném hovoru.
Veškerou energii jsem vložila do zaměstnání.
Skvělé, telefonistka. Tolik starostí jiných lidí, že zapomínám na svoje trable. Ještě si v práci spoustou věcí nejsem jistá, copak o to, ale pomáhám lidem, takže svojí práci vážně miluju. A jednou v tom můžu být opravdu dobrá. Vím to.
Ale ne teď. 

Nevím, co byla poslední kapka.
Práce? Děti? Sousedský konflikt?
Sesypala jsem se natolik, že jsem nemohla dýchat. Po bylinkách na nervy jsem byla schopná se aspoň rozbrečet, když už nic. Došla jsem si k doktorce.
Mám se opakovat?
Diagnóza? Vlastně jde jen o předběžnou diagnózu. Jo, jasně, deprese. Už se do toho stavu nechci dostat. Jsem na krajíčku téhle propasti každým okamžikem každého dne. Místo lana mám prášky.
Ne, není to z práce.  Ano, bylo těžké jít makat po dvaceti letech, ale ne, není to z toho. Jen to možná byla poslední kapka. Kdo ví?
Možná se to dozvím. Objednám se k psychiatrovi a ne, nepociťuju to jako slabost. Naopak.
Já totiž pomáhám ochotně každému, takže je na čase přijmout pomoc od jiných.

Kvůli sousedce jsem četla spoustu článků o tom, jak pomoct člověku v depresi.
Ze všech rad bych vypíchla jednu.
Snažte se ho pochopit. 
Uvedu malý příklad, půjde třeba o nádobí. Pochopte, že to, že to nádobí není umyté není věc jeho lenosti. Nehledejte příčinu. Nekárejte a nemoralizujte.
On člověk v depresi moc dobře ví, že to nádobí už dávno mělo být umyté a, popravdě, to neumyté nádobí tu depresi prohlubuje, ale sílu k tomu, aby to změnil, aby to nádobí umyl, tu v sobě nenajde. Není to výmluva.

Čeká mě boj. Dlouhý a dlouhý boj, ale narozdíl od toho boje, který vedu už roky, jsem se rozhodla nebojovat sama. Už vím, že síla a vůle prostě nestačí. Tohle je víc.
A teď už vím, že tenhle boj můžu vyhrát.
A vyhraju.

Životní standard

Já jsem ta, co čte.
Obvykle čtu knížky. Uznávám, že posledních pár let, co jsem fakt máma, jsem skončila na detektivkách a romantice. Na knížkách, na které se nemusím soustředit na sto procent.
Poslední dobou už se nesoustředím vůbec a tak jsem skončila u článků na netu.
Poradny, příběhy, události…
Motory, sport, pro ženy, novinky…
A čtu i horoskopy, jen se jimi asi moc neřídím, protože než dočtu konec, zapomenu začátek.

Ale asi nejraději mám rady.
Jak ušetřit.
Jak zhubnout.
Jak si udělat krásný domov.
Jak vytvořit krásnou zahradu.
Jak šetřit životní prostředí.

Asi takový kraviny začnu psát taky, protože ty nesou.
Jinak si to nedovedu vysvětlit.

Jak zhubnout? No, tak si nekupujte koblihy a k obědu si nedávejde dvacet deka masa, ale jen deset. A do jogurtu sypte jen hrst cereálií a ne dvě hrsti. Každé jídlo proložte čerstvou zeleninou.
Jůůů, kdy já naposled měla koblihu? A cereálie do jogurtu? A počítaj se ty jogurtový s*ačky za pětikačku? A dvacet deka masa k obědu??? Kruci, jsou dny, kdy mám z dvousetgramového masa oběd pro celou rodinu a ještě zbyde na večeři… A fakt k tomu nezakousnu čerstvou papriku, čtyři rajčata a čtvrt okurky… Nemluvě o tom, že tyhle dovážený pochutiny asi nejsou zrovna kvalitní…

Jak ušetřit?
Každý měsíc odkládejte desetinu svého příjmu na penzijní spoření a polovinu ze zbytku na stavebko, či tak něco… Nepřekračujte datum splatnosti. Nekupujte zbytečnosti. Nekupujte na dluh. Odložte si na neočekávané výdaje…
Ha ha, každý měsíc nám tak desetina příjmu chybí. Rozhodně nepřebývá. Tím padá i ta polovina na stavebko nebo jakékoliv jiné spoření. Kreditní karty jsou u nás tabu. Nemáš na to? Tak to nepotřebuješ. Stejně tak splátky. Tím pádem se slušně vyhýbáme upomínkám za nezaplacení dlužné částky. Nedlužíme. Ovšem na neočekávané výdaje si asi neodložím. Jsem ráda, že mám v obálce tři dvoustovky, abych mohla poslat dceru na intr. Dvě stovky tam prostě být musí pořád.

Krásný domov už si asi neudělám a krása mojí zahrádky spočívá v tom, že je kolem pampelišek krásně vypleto.
No dobře, to už kecám. Mám tam orlíčky, hortenzie i rododendron. Prostě to, co jsem vyžebrala, popřípadě nenakradla, ale našla u cesty.

Ale asi nejvíc se tlemím u toho životního prostředí.
První, co jsem si o tom přečetla, mě dostalo do kolen. Já totiž šetřím životní prostředí asi úplně nejvíc.
“Odpusťe si, alespoň jednou ročně, aspoň jeden let do zahraničí.”
Takže jo, životní prostředí se mě bát nemusí.
Kam můžu, tam jdu pěšky. V rámci rodinného výletu berem pytel na bordel a co najdem, seberem. Ono to totiž vyjde levněji, než dojít po dvou kilometrech do hospody, napucnout si bříško, zapít to dvěma dvanáctkami a odvalit se zas dva kilometry domů…

No nic, já prostě asi žiju jinde.
Nepřipadám si chudá, protože jsem schopná vypláznout každý měsíc patnáct táců za bydlení, protože máme auto a protože uživím tři dvě děti.
A vlastně si žerem královsky, koukala jsem, co stojí domácí marmeláda, nakládaná zelenina, pečený čaj a medvědí česnek, krabička kopřiv, snítka máty, meduňky…
Hmmm, jsou lidi, kteří na takové pochoutky nemají. Dát osm pětek za skleničku marmelády? Za decku pečeného čaje?

Obávám se, že i kdybychom se nějak dostali k penězům, budu vařit z kousku masa, nakupovat v akci a šetřit životní prostředí. A vařit si svoje marmelády a čaj z bylinek…

A, popravdě, nežiju takhle sama. A vlastně si žiju dost dobře. A ještě bude líp… Už brzy…

Samoživitelka

Mám úžasnou sousedku.
Přistěhovala se sem s manželem a dětmi a my ostatní z toho měli trochu obavy, protože těch dětí tady je už tak dost.
Teď, po dvou letech, vedle zbyly dvě děti a tahle báječná sousedka. Říkejme jí třeba Marta.
Manžel se odstěhoval a po něm jí zbyl jen rozsudek o rozvodu. Děti měla už z předchozího manželství.
Občas sem zajedou i další dvě děti, ale ty už si na dvorku nehrají. Jsou to mladí dospělí. Na intru.
Tyhle čtyři Marta živí.
Ještě má jednoho synka, kterému do dospělosti mnoho nezbývá, ale ten žije se svým tátou.
S tátou, kterému bylo vyměřeno výživné na čtyři zbývající.

Ať počítám, jak počítám, ono vyměřené výživné je výsměch a výsměch to byl i v době vyměření, v době, kdy Marta žila ještě v jakž takž harmonickém manželství.
2 200 korun.
Kdepak, ne na jedno dítě. Dohromady na všechny čtyři.
Co si budem povídat, dalo se to. Marta a její manžel pracovali na střídačku na tři směny, měli dvě výplaty, z toho se dá nájem zaplatit a intr taky.
I obědy ve škole, i školka.
Ale už to bylo na hraně a dokonce tolik, že ono manželství zkrachovalo. Jo, jak je v životě nějaké napětí, musí se projevit i ve vztahu… A když se ti dva skoro nevidí, aby si o tom mohli popovídat…
Najednou je Marta sama na dvě děti a na placení dalším dvěma. Ty další dvě, to je vlastně pohoda, ale co ti prckové?
Kluk ve třetí třídě, holčička ve školce… Samotné to doma nechat nemůže, to je jasné…
Takže konec směnování.
Ve fabrice jí rozhodně nevyšli vstříct a Marta je najednou nezaměstnaná.
Otec dětí má sice platit směšně málo, ale pro Martu by už tohle bylo dost. Co si budem povídat, je rozdíl, když dva tisíce přebývají a když chybí… Za takový směšný přebytek si člověk prd koupí, ale když se dvou tisíc nedostává, je to strašně moc.
A kdyby chyběly jen ony dva tisíce, že jo?
Ať dělá cokoliv, patnáct za bydlení zaplatit musí. A na nějakých pět vyjdou ti dva na intru. A obědy ve škole, školkovné a strava ve školce, další školní aktivity…
A kde je jídlo, hygienické potřeby a další?
A co dělat, když podpora ani na tolik důležitých patnáct nevyšplhá?
Jak se zařídit, když nemá Marta ještě po tři měsíce nárok ani na sociální dávky?
A co hůř, co dělat, když otec dětí na alimentech nezaplatil ještě ani korunu, protože se okamžitě po soudu o výživné odvolal? Rozsudek padl v srpnu, máme duben a ve schránce jen ono odvolání. Kdy jako bude nový soud? Kdy se Marta dočká nějaké pomoci?
Ona si děti sama neudělala. Ona si je vlastně ani pořádně neužila, protože na mateřské byl jejich otec a Marta si odmakávala živobytí ve dvou zaměstnáních.
A už tolik síly nemá a co víc, děti ji potřebují.

Jo, možná se pár lidí pozastaví nad tím, že si ženská pořídí pět dětí, když je evidentní, že na to nemá, že jo…
No, já Martu nemíním nijak odsuzovat.
Rozhodně si totiž nemyslím, že bych měla právo někoho soudit.

Naopak.
V tomhle případě se hluboko skláním. Před dámou, která má v sobě tolik síly, že dokáže překonat odchod milovaného muže, ztrátu zaměstnání i veškerých jistot a ještě tohle všechno zvládne s takovým smíchem, že se zvedají koutky každému v okruhu celého kilometru.
Jo, možná brečí doma do polštáře a sem tam u nás na kafi, ale chuť do života, chuť do boje, ta vždycky zvítězí a ze slziček vykoukne Marta, jak ji známe, jen zase o chlup silnější.

Blázen je pořád na svobodě.

Bláznivý soused, o kterém jsem psala minule, je už sice dávno bývalý, ale pořád to je bratr současného souseda.
Nevím, jestli mají zálibu v alkoholu v rodině, ale tentokrát se napili oba.
A u nás v baráku.
Ten bývalý soused je stále stejně hlučný a stále stejně agresivní. Ten současný, bratr, je stále tichý a člověk o něm neví.

Ten bláznivý si tady zase pokřikoval. Nejdřív o půlnoci v bytě, ale budil celý barák, takže za chvilku už pokřikoval po chodbě. Na sousedku, která přišla slušně požádat, aby se ztišili.
Ona jen zaťukala, vyslovila slušně svůj požadavek a odcházela.
On za ní křičel po chodbě, nadával jí do kurev a dámských přirození a to byl jen na návštěvě.

Asi jsem taky blázen.

Ten zbytek baráku, který neprobudil jeho křik, jsem probudila já, když jsem zařvala, aby už byl zticha. (Jo, je to poněkud kontraproduktivní. Vzpomněla jsem si u toho na to, jak jsem sprdla sousedovic kloučka, “kdo kurva do prdele mluví takhle sprostě, že tě to učí?”)
Na můj řev se začaly otvírat i ty dosud zavřené dveře a ze všech vylézaly maminky.
Mladý blázen si mě asi taky spletl s prodejnou ženou i s dámským přirozením a zcela jednoznačně mi poručil, ať ho v tom řevu zastavím.
A tak jsem šla.
Šla jsem nahoru s úmyslem ho zastavit nejen pro tu noc, ale pro spoustu nocí navíc. Šla jsem nahoru proto, že jsem si chtěla vykoledovat aspoň jednu ránu, za kterou ho zavřou.
Vlastně, nešla jsem. Podle sousedky jsem těch třináct schodů normálně vyletěla, což je dost divný, při mojí váze.
Oslepená a ohlušená vztekem spravedlivým rozhořčením jsem neslyšela, jak zavřel dveře a zamkl. Nahoře jsem s úžasem, úlevou, zklamáním i smíchem zjistila, že dveře, ze kterých křičel, jsou opravdově pevně zavřené, že z nich netrčí ta protivná uřvaná hlava. Smích vyhrál. Chechtala jsem se zase třináct schodů dolů, že se ten srábek bojí ženský v letech.
Smály jsme se se sousedkou obě, ale obě jsme se třásly, protože opravdu obvykle nejsme konfliktní.
Ale třásly netřásly, nahoře byl klid.
Já si později začala uvědomovat, že jsem úplně pitomá, že v tom patře stojí pračka, že stačí, aby mě blbě strčil a já si o tu pračku přerazím páteř. Že sedět by stejně nešel, protože stačí jen trošku dobrý právník, který to hodí do psychické poruchy a on vyvázne maximálně s nařízenou léčbou. Je to blázen, to my víme…
Ale taky vím, že pokud podobná situace nastane znovu, zase poběžím po těch schodech a zase budu riskovat nějaký ten úraz, protože to “spravedlivé rozhořčení” mě nenechá v klidu.

Ovšem muž, který mě tu noc rozhodil nejvíc, to byl ten můj.
Ten, na kterého jsem sice houkla, že sousedka šla nahoru a bude konflikt, ale který mě prý nepochopil. Muž, který neslyšel, jak řvu, muž, který si ani nevšiml, že se běžím prát a který by mě, tím pádem, ani nezachránil.
A vlastně to jinde nebylo jiné. Všichni tři zdejší a bojeschopní muži to nechali na nás, ženských…

Ono co si budem povídat, my, zdejší samice, na nějakého blbečka stačíme, ale že bychom si od těch našich úžasných partnerů zasloužily až takovou důvěru?

Zavřete blázny, prosím.

Loňské jaro jsem se smála.
Smála jsem se novému sousedovi, přišel mi prčovní.
Mladý kluk, těhotná přítelkyně, mimino a děda. A každý měsíc nějaké vzrůšo.
V březnu si sám na sebe zavolal policajty. V dubnu záchytku pro dědu. V květnu policajty na sousedku.
A pak už to tak nějak přestala být legrace.
My jsme tady u nás milí a snadno přizpůsobiví, tolerantní a takřka nekonfliktní. Tu hlasitou hudbu jsme se naučili snášet, když slušná prosba nepomohla.
To vlastně byli ti březnoví policajti. Když soused vytáhl nůž, přestože nikdo v baráku žádný konflikt nechtěl. Jen jsme slušně požádali o ztišení hudby. Ono v jedenáct večer…
Ale fakt si je zavolal sám a vážně asi sám na sebe. Tedy, aspoň jsme si to mysleli… Protože nikdo z nás mu nic neudělal, vlastně nikdo z nás ani neřekl nic hrubého. 
V tom květnu po něm sousedka chtěla, aby si zametl střepy na chodbě, jak tam rozflákal prosklenou skříň. Asi se mu nechtělo, tak volal…
Policajti byli úžasní a nejen sousedka se dozvěděla, že kdyby něco, máme je na toho agresivního pána volat my. To ještě byla sranda.
A nedlouho potom se ženil. To jsme byli nejtolerantnější.
V červnu se mu k nám do baráku přistěhoval brácha s manželkou. Nový cíl. Asi po dvou týdnech jejich bydlení přijeli policajti na “tu mladou paní, jak je tak děsně ožralá, že se nemůže postarat o děti” a na chodbě vykřikovali něco o tom, že se nemůže divit, když je manžel v ohrožení života.
Ne ne, není to rodina stejného typu. Mladá sousedka měla jedno malé pivo u grilu a půlku z něj ještě vylila manžílkovi na hlavu, když bráchovi přizvukoval.
A to bylo to “zabíjení manžela”.
Krátce potom se k obtížnému sousedovi přistěhoval mladý bratr novomanželky.
V červenci se rodilo. Vědělo to celé sídliště a že jsme kousek od něj. Vlastně to vědělo celé město, díky výjezdu hasičů, kteří v centru sundavali dva opilce z lešení. Ve dvě ráno.
Policajti začali jezdit častěji. Třeba na mladého švagra, na dědu a podobně.
Uznávám, že některé situace byly vtipné, ale to byly asi jen záchvěvy hysterie.
Noc co noc jsem bývala vzhůru i dlouho potom, co ztichla hudba, abych okontrolovala, jestli dobře uhasili oheň.
Ten oheň, na kterém spálili všechno dřevěné, co na dvorku bylo. Tedy, kůlny ne, ale to jen proto, že jsem nespala.
Přežila jsem vodní bomby, balonky naplněné vodou, házené ze třetího patra. Posbírala jsem pak stovky barevných kousků gumy, aby byl dvorek zase čistý. Přežila jsem čokla, co čural na roh vchodových dveří, denně jsem to brala savem a sypala pepřem. I roh našich dveří. Přežila jsem šílené rány, jak doma ničil nábytek. No co, jeho nábytek…
I to lití různých tekutin z okna se dalo přežít.
Asi rozhodlo až fyzické napadení mého synka a teprve potom jsem to nahlásila majiteli. Skoro všechno, protože jsem zaručeně na něco musela zapomenout.

Šel pryč v září. Já se od makléřky, nabízející byt, dozvěděla, že jsem konfliktní.
Nu což. Už jsem o sobě slyšela horší věci.

Tenhle klučík byl samostatný jen chvilku.
Bydlel u mámy, potom kousek od nás.
Odtamtud se ale musel vystěhovat, protože ten byt zapálil. Měsíc bydlel někde jinde, pak zase v našem okolí a pak se stěhoval k nám. Od nás jsme ho “vyštípali”, ale zprávy o něm máme pořád, však tu má bratra, ne?
Z dalšího bytu ho vystěhovali takřka násilím, nějak se znelíbil sousedům. To je divný, co?
A letos v lednu už stihl podpálit další byt, ve kterém zrovna bydlel.
Kde je teď, to nevíme. 
Každopádně je to asi sedmé bydlení za rok a kousek a zcela evidentně jsme my prokázali nejvyšší odolnost a trpělivost.

Jenže tenhle kluk je nebezpečný.
Je agresivní, nezodpovědný a všeho schopný, navíc je zcela evidentně alkoholik.
Nechal se zaměstnat jako ochranka ve zdejším supermarketu, ale kradl víc, než všichni zdejší nepřizpůsobiví dohromady.
Má nevinný klukovský kukuč, když mu o něco jde, je k pomilování. Dokud mu to lidi žerou, omlouvá se, kaje, napravuje. Vydrží mu to i dva dny… Do dalšího průšvihu.
Po třetím, pátém průšvihu už mu to lidi nežerou…
Lže, snaží se vyvolávat konflikty a žárlí na dobré vztahy.
A s postupem času se to zhoršuje. Možná mu mozek narušuje ten chlast, kdo ví…

Ale každopádně nám tady běhá volně po městě, slibuje, že si pořídí auto, podpaluje věci a byty, stále je agresivní.
A ještě pořád nikoho nenapadlo, že by ho udal. Ale vlastně i kdyby, za časté stěhování se lidé přeci nezavírají. A chlast taky není trestný. A že je agresivní? Jeho padesát kilo nemůže přece pořádně ublížit…

To vážně budem čekat, až opravdu někomu ublíží?
Nebo kam můžemy my, jako občané, podat stížnost, návrh na nějaký zásah, či cokoliv?
On nám stejně nikdo odpovědný neuvěří, že se tohle může dít…

Jak vydělávat

Jo, chce to počáteční kapitál.
Vlastně ne, kecám, tohle člověk zvládne i bez počátečního kapitálu, pokud se octne ve správnou chvíli na správném místě. A pokud zná ty správné lidi.
Jako třeba pan R.U. Zjednodušeně prostě pan U.
Takový pan U. se nějak nachomýtl, když město prodávalo jeden z bytových domů. Tedy, město (i jiná města) jich prodávalo víc, ale zrovna tenhle (a několik dalších) byl obsazen romskými nájemníky a město (koneckonců i ta jiná města) přišlo na to, že ho (ani ty další) nikdo nechce.
Mezi majiteli okolních bytových domů se povídá, že tenhle dům (a ty ostatní) byl prodán za symbolickou cenu.
Čemuž docela věřím, protože ty bezproblémové domy se prodávaly za několik málo stovek tisíc. Tedy za rozhodně víc, než symbolickou cenu.
Přesně se tam povídá, že pan U. koupil svůj bytový dům (a ty další) za symbolickou korunu. Continue reading

Jakejpak Rom, paninko?

Jedna maličká procházka. Jen tak, cestou na nákup, “prodlužkou” okolo zahrádek. A tam rodinka. Jednoznačně totálně tmavá rodinka.
Taťka s pupkem, dvě copatá děvčátka a kluk s upravenou maminkou za ruku. V našich končinách neobvyklý pohled.
A ještě neobvyklejší bylo taťkovo vysvětlování…
“Hele, vidíte toho ptáčka? Je skoro černej a má žlutej zobáček. Holky, to je kos. Někdy má zobáček oranžovej, až do červena. A když má trochu světlejší peříčka a hnědej zobáček, je to kosice, kosí holka.”
Přiznávám, že jsem se nejen zastavila, ale zadívala jsem se i na toho kosáka a se mnou moje dcerka.
“Tatí a co když si kosí holka namaluje zobáček na oranžovo, třeba jako to dělá paní Díí?”
Paní “Díí” znám taky. Paní “Díí” bývala pan J. a opravdu nosí zářivě oranžovou rtěnku. Měla jsem co dělat, abych nevyprskla smíchy… Ovšem taťka vážnou tvář ještě chvíli udržel.
“No, kdyby si kosice namalovala zobáček jako paní Díí, tak by se žádnýmu chlapovi nelíbila.” a tišším hlasem dodal “Jako paní Díí…”
To už jsem fakt vyprskla.
Continue reading

Odposlechnuto

Poslední dobou asi poslouchám až moc cizích hovorů.
Minule jsem poslouchala o seriálech, tentokrát jsem si vyposlechla reálný horor.
Tedy, horor jsem si z toho vybrala já. Jsem totiž z těch, co se rozčilují, že dnešní děti nikdo neučí, že se prostě chodí po pravé straně chodníku. A na přechodu platí to samé. Rozčiluju se v autobazaru, že neumí psát a facebook už raději ani neotvírám, protože tolik chyb jsem snad v životě neviděla. Tipla bych, že tolik chyb neviděly ani učitelky češtiny za celý školní rok opravování písemek. A to vidím příspěvky od dospělých. Leckdo by mohl namítnout, že to svědčí o mém výběru přátel, ale spíš o mém výběru prodejních a jiných skupin. Nemluvě o tom, že někteří mí přátelé s titulem také píší jako prasata.
A to pozor, já prolézala se čtyřkou z češtiny, takže si nemyslím, že bych byla kdovíjak puntičkářská.
Ovšem to, co jsem si vyposlechla teď, to byl vrchol. Continue reading

Seriálová realita

Někdy přemýšlím, že zruším internet.
Nějak se mi nelíbí to, co si přečtu. Ale když já písmenka ráda, takže líbí nelíbí, čtu. Hltám informace. A vracím se ke knihám.
Možná tam přijímané informace nejsou důležité, ale pořád jsou lepší, než to, co přečtu na netu a než to, co si přečtou ostatní. A hlavně okomentují.
A facebook? Ani nemluvit…
No, už vím, že v Ulici půjde hlavní postavě o život, možná po té přestřelce, která nás prý čeká.
Taky už vím, že Mára z Ordinace je děsný hajzl a jeho Tereza úplně blbá a že by oba měli ze seriálu vypadnout.
A že Saša si to v Modrém kódu zase pos*ala. Jo a toho Davida jim neměli brát. Continue reading

Dárek

Není nad to, objednat si dárek po někom z vlastních dětí.
Já jsem si třeba u své dcery objednala její starou klávesnici, že mi jí může dát pod stromeček, když má krásnou novou. Ona ta moje totiž stojí za prd.
Jsem z těch, co si při psaní koukají pod prsty. A moje klávesnice už pamatuje mraky počítačů, mraky špinavých prstů a tak vůbec… Vlastně bych už na klávesy ani koukat nemusela, protože těch písmenek tam je minimum. Ale prostě jsem jistější.
Na každé psaní si musím svítit, abych zachytila alespoň zbytky písmenek. Abych se mohla zorientovat.
Byla jsem teď docela dlouhou dobu v pytli, protože mi navíc i odešla lampička na mém stole a velkým světlem si svítím vážně nerada. Pak mi sem každý čumí…

Trošku znechucená náročným psaním, zlobivými dětmi, minimální kuchařskou fantazií, okolním nepořádkem a akčními sousedkami si tu sedím a přemlouvám se k tvorbě toho blbého adventního kalendáře, přemílám v hlavě, cože to vlastně říkala učitelka na schůzkách a najednou koukám, zpod počítačového stolu, z toho klávesnicového šuplíku, se line podivná záře. Zelená. Po bedlivém zkoumání na dálku, což je v mém případě něco jako letmý pohled dobře vidícího člověka, zjišťuju, že vidím i modrou záři a, ejhle, i červenou…

Jo, zatímco jsem byla na schůzkách, zjevil se mi vánoční dárek.
Drahého popadla hysterie, aby mi náhodou někdo nedal klávesnici, kterou už má nějakou chvilku objednanou a hbitě mi jí vyzvedl a zákeřně strčil do šuplíku.

Pomalu přemýšlím nad tím, že si někomu z dětí řeknu taky o pořádný svetr, zimní bundu a, proč se držet při zemi, i o nové auto a domek se zahradou…

 

1 2 3 6