• 140
  • 37
  • 37 308
  • 11 624

Monthly Archives: Listopad 2018

Seriálová realita

Někdy přemýšlím, že zruším internet.
Nějak se mi nelíbí to, co si přečtu. Ale když já písmenka ráda, takže líbí nelíbí, čtu. Hltám informace. A vracím se ke knihám.
Možná tam přijímané informace nejsou důležité, ale pořád jsou lepší, než to, co přečtu na netu a než to, co si přečtou ostatní. A hlavně okomentují.
A facebook? Ani nemluvit…
No, už vím, že v Ulici půjde hlavní postavě o život, možná po té přestřelce, která nás prý čeká.
Taky už vím, že Mára z Ordinace je děsný hajzl a jeho Tereza úplně blbá a že by oba měli ze seriálu vypadnout.
A že Saša si to v Modrém kódu zase pos*ala. Jo a toho Davida jim neměli brát. Continue reading

Dárek

Není nad to, objednat si dárek po někom z vlastních dětí.
Já jsem si třeba u své dcery objednala její starou klávesnici, že mi jí může dát pod stromeček, když má krásnou novou. Ona ta moje totiž stojí za prd.
Jsem z těch, co si při psaní koukají pod prsty. A moje klávesnice už pamatuje mraky počítačů, mraky špinavých prstů a tak vůbec… Vlastně bych už na klávesy ani koukat nemusela, protože těch písmenek tam je minimum. Ale prostě jsem jistější.
Na každé psaní si musím svítit, abych zachytila alespoň zbytky písmenek. Abych se mohla zorientovat.
Byla jsem teď docela dlouhou dobu v pytli, protože mi navíc i odešla lampička na mém stole a velkým světlem si svítím vážně nerada. Pak mi sem každý čumí…

Trošku znechucená náročným psaním, zlobivými dětmi, minimální kuchařskou fantazií, okolním nepořádkem a akčními sousedkami si tu sedím a přemlouvám se k tvorbě toho blbého adventního kalendáře, přemílám v hlavě, cože to vlastně říkala učitelka na schůzkách a najednou koukám, zpod počítačového stolu, z toho klávesnicového šuplíku, se line podivná záře. Zelená. Po bedlivém zkoumání na dálku, což je v mém případě něco jako letmý pohled dobře vidícího člověka, zjišťuju, že vidím i modrou záři a, ejhle, i červenou…

Jo, zatímco jsem byla na schůzkách, zjevil se mi vánoční dárek.
Drahého popadla hysterie, aby mi náhodou někdo nedal klávesnici, kterou už má nějakou chvilku objednanou a hbitě mi jí vyzvedl a zákeřně strčil do šuplíku.

Pomalu přemýšlím nad tím, že si někomu z dětí řeknu taky o pořádný svetr, zimní bundu a, proč se držet při zemi, i o nové auto a domek se zahradou…

 

Bič

Jsem já ale tele. Vždycky si na sebe upletu nějaký bič. Vždycky vymyslím něco naprosto úžasného, skvělého, nápaditého a pak to musím realizovat.
Nejlepší příklad je adventní kalendář.
Asi před pěti lety jsem vymyslela perníkový. Čtyřiadvacet perníčků, každý trošku jiný, všechny s dírkou a na nich čísla cukrovou polevou. Jo, proč ne, pohoda…
Jenže on se líbil. Líbil se celé rodině a tak jsem další rok pekla osm sad perníčků. Dvě stovky perníčků, všechny s dírkou, na všechny mašličku, na všechny čísla…
Já kráva…
Perníčky jsem zavrhla a další rok se vrhla na šití pytlíčků… Ty přeci vydrží, ne?
Nevydržely…
Loni jsem lepila a potahovala. Adventní kalendář ve tvaru stromečku, celý z ruliček od toaletního papíru. A něco do ruliček. Dítko mám tlusté, takže minimum sladkostí…
Tak jo, ten mě vyšel draho… Continue reading