• 28
  • 10
  • 28 358
  • 8 094

Monthly Archives: Únor 2018

Trefa

Dneska jsem zabloudila na Novinky a jsem potěšena.

Článek o tom, jak je Česko kritizováno, se povedl.
Nejvíc mě dojala věta: “…nerovný přístup romských dětí ke vzdělání v Česku…
Ó, jak pravdivé…
Jo, uznávám, že jsem pravý význam asi nevyluštila. Nebo vyluštila, ale odmítám ho akceptovat.
Mělo to být o tom, že chudáčci malí Romové nemůžou chodit do školy?
Já to teda pochopila jinak. Tak, jak to vidím tady okolo.
Zdejší malí Romové mají ke škole úplně jiný přístup, než ostatní děti.
Jako jo, uznávám, že ta moje školačka je divná, když se po třech dnech horeček do školy žene jak vzteklá, dokonce tak nadšeně, že se v noci málem udusila, protože věděla, že když bude kašlat, do školy jí nepustím… Ale i jiné děti chodí do školy denně. Takové světlé děti.
Těch tmavých je víc v ulici, než ve škole. Jo, mají ke škole takový nerovný přístup. Mají to do kopce…
Možná by školy pro Romy měly stát pod kopcem, pak se tam dětičky dokulí a budou mít nerovný přístup domů.
Continue reading

Exekuce

“Mami, kdybys měla milión miliónů, dala bys třeba dva milióny naší sousedce, aby si mohla zaplatit svoje dluhy? Jste přece kamarádky, ne?”
Tak a co na to odpovědět? Jedna blbá otázečka a rozproudila velice živou debatu v naší rodině.
Jo, jsem ta, co by se rozdala. Jenže…
Rolička toaleťáku, dvě vajíčka, jízdenka, dvacka na rohlíky, půl skleničky oleje, lak na vlasy, voňavá svíčka, tak akorát na dva turky, trochu cukru, jedno mléko, na tři rozpustný kafe, kypřící prášek, kysaná smetana, nech mě zavolat, dvě cibule, dvacka na chleba, marmeláda na palačinky…
Ne, i kdybych měla ten “milión miliónů”, nedala bych… 
Ne proto, že bych jí nechtěla pomoct, ale spíš proto, že jí pomoct chci… 
A navíc se necítím povinna nějak moc dotovat někoho, o kom si myslím, že si za svojí nouzi může sám. 

Continue reading

Úřední den

Není nad to si skočit s kámoškou na socku. Tedy, na Úřad práce, odbor sociálních věcí.
Lidi, tam člověk prozře… Tak potká tolik zajímavých lidí…
Já třeba měla tři hodiny na zkoumání a většinou jsem měla problém nekřičet…
Že na takových místech chybí spousta věcí, budiž, ale co bych zavedla je místnost pro kojící matky. Snažila jsem se stát tak, aby mojí kojící kamarádku neočumovali nepřizpůsobiví a jiné podivné zjevy. Nemluvě o tom, že jsem jí musela vybojovat místo k sezení. Paní na vedlejší židličce se nejdřív štítivě odtáhla a nakonec raději vstala a šla jinam.
A kdyby bylo potřeba, přebalit mrně se tam taky nedá.
A že tam těch mrňat bylo a minimálně jedno zapáchalo natolik silně, že nepomohla ani dvě otevřená okna. Continue reading