Nejnovější komentáře
  • 3
  • 1
  • 8 443
  • 2 116

Monthly Archives: Prosinec 2017

Přátelům…

… ať už virtuálním, což je herním a blogovým, nebo těm reálným, které potkávám na ulici, na kafíčku, v rodině…

Prostě všem mým drahým.

Ať už byl uplynulý rok jakýkoliv, pojďme za ním udělat čáru.
Čáru dělící.
Dělící starý rok od nového.
Continue reading

Vrh perlou

Motto: …a nyní odcházím, neb cítím, že rodí se ve mně věci velmi mocné, jež nechci aby uzřely oči profanního davu. Jaroslav Hašek v hospodě, okolo r. 1910, při odchodu na toaletu – zapsáno Z. M. Kudějem (Ve dvou se to lépe táhne).

Nuže, cítím jakousi povinnost vhodit do davu několik perel, bo dav si to žádá a tápe. Jak mnohé z Vás dle nezaměnitelného stylu a keců již naznaly, Báša a Yanek jest jedna osoba a je to děsnej hajzl, kterej bohužel udělal zásadní chybu: slíbil Báře web. A jak řekli, tak udělali. Tento web je tedy výsledkem oné dohody a já se teď dopustím několika technikálií, dotazů a komentářů.
Continue reading

Ufff, je to za námi

Tedy, vlastně je za námi pouze první půlka náročného období a druhá, jak jinak, před námi.
Prostě a jednoduše, je po Vánocích, ale před Silvestrem.
Svíčky na adventních věncích ztratily i poslední bílý knot (nebo aspoň měly ztratit) a z úhledných válečků, či jiných tvarů, jsou jen hroudy vosku, sem tam se zbytkem zčernalého provázku.
Minimálně můj věnec tak nějak vypadá. 

Continue reading

Vánoční pohoda

Asi bych tady měla popřát veselé Vánoce, krásné svátky, plno pohody…
Ale sama se tak nějak svátečně necítím.
Mám tři děti, ale jen jedny nervy.  A před sebou stále ještě tunu úkolů.
Už máme skoro dozdobený stromeček a díky mojí mamince i napečené cukroví. A místy skoro uklizeno.

Jen dárky ještě nikdo nezabalil a vlastně i ten skoroozdobený stromeček stojí uprostřed miniobýváčku, nikde se nedá projít a my ještě nepřišli na to, kam ho letos dáme. Taky bych ještě chtěla ten obývák převléknout do svátečního kabátku. Do černého, na kterém nebudou vidět ty chuchvalce psích chlupů…

Za nějaké tři hodinky mám stát venku před barákem a na celé kolo, za svitu prskavek, mám pět vánoční koledy.
A proto to zkrátím.

Přeju všem krásné a klidné svátky, pohodu a štěstí na všech stranách, úsměv a radost a hlavně to zdraví, že ano?

Těžko je člověku samotnému

Ačkoliv normálně publikuji jinde, požádal jsem zdejší madam o prostor a hodlám jej zneužít. Tak si držte klobouky.


Řeknu Vám, chtěl bych se nechat překvapit. Tedy… nějak hezky, ne tlupou čmoudů potmě na periferii. Překvapit nějakou zajímavou, jedinečnou, interakcí mezi lidmi. Něčím, co jsem neviděl. No, asi už se nezdaří. Ovšem, jsou mezilidské vztahy, které mne překvapují méně, zato ovšem takříkajíc sériově. Naposled se mi něco takového stalo, když jeden z diskutérů, autor (víceméně) zajímavých článků, byv nevybíravě kopnut do prdele svojí pichnou – takovým tím hnusným způsobem typu „přeber si to sám“, se podělil se o svůj asertivní postoj, který zaujal poté, co dotyčná zjistila, že to s novym nabíječem nebude zas takovej kauf a zkusila sondovat půdu pro návrat.

Má to něco málo společného s otázkou, kterou si nejzbytečnější lidé na světě, tedy filozofové, již stovky let kladou. Né, že by to někomu pomohlo, ale chtějí vypadat chytře, aby nebylo tak nápadný, že vědí fšecko nejlíp. Totiž zda se člověk rodí zlým a dobrým se teprve stává, nebo je tomu naopak. Pomiňme už sám výběr kategorií, tedy Dobro a Zlo. Tyto nemohou být jiné, než relativní a jdete-li až ke kořenům (prosím dámy, aby se vrátily, myslel jsem to symbolicky), zjistíte, že se v pozadí krčí ono staré dobré MY a ONI. Omlouvám se, že se opakuji, ale pandemie výše uvedených relativních pojmů mne k tomu nutí. Těch jednodušších – např. sociální demokrati, Tomio Okamura, fotbalové obecenstvo, musulmani – je možno se dotázat, jestli se zlé věci dějí proto, že jsou pro někoho dobré, nebo je k tomu nějaký jiný důvod.

Continue reading

Stará a blbá

Fakt si připadám staře.

Tedy, ne že bych byla zrovna echt mladá, ale prostě si připadám pomalejší a pomalejší.

Snad je to jen tím, jak je rychlá doba. 

Za nás byl druhý jazyk, slovanský, od páté třídy a s násobilkou jsme začínali koketovat na konci třetí. I vyjmenovaná slova počkala do nějaké čtvrté…

Dneska mají smrádci druhý jazyk povinně od třetí a dost často už od první třídy, násobilku ve druhé, vyjmenovaná slova ve třetí…

A když vezmu v úvahu, že jim v té první třídě, kde mají dvacet vyučovacích hodin v týdnu, ještě tři hodiny sežere ta angličtina, jak si to mají asi nabouchat do hlaviček?

To, co brali moji smrádci v devítce, jsem neviděla ani v učebnicích maturantů, ke kterým jsem zvědavě nakukovala na učňáku.

Continue reading

Rozhodnutí

Rozhodla jsem se.
Rozhodla jsem se nebýt ponížená.
 
To je tak.
Padl mi do oka článek jedné obtěžované slečny.
Jasně, kampaň mee too.
(Ne, nebudu tady uvádět článek, nebudu psát zdroj, odkud jsem čerpala, o tom to totiž vůbec není. Nechce se mi to hledat a velice nerada bych autorku ponížila ještě víc. Protože o tom to je, o ponížení.)
Milá slečna si v článku vylévala srdíčko, jak byla a ještě je obtěžována, sexuálně slovně napadána a jak moc jí to ponižuje.
Slečně se nelíbilo, jak někteří nelichotivě slovně opisují její postavu a velikost prsou, ale taky se jí nelíbily hodnotící pohledy mužů, přestože šlo zřejmě spíše o obdiv.
Měla problém s obrázky nahých slečen, vylepenými na čistě mužských pracovištích a podobně.
Všechno tohle ji ponižovalo.

Lenost

Můj život ovlivňuje moje lenost a tak je můj život jedno velké KDYBY.
Co kdybych zvedla zadel od počítače a šla třeba umýt nádobí?
A nebo co kdybych uvařila oběd už na poledne?
A co kdybych ostříhala odkvetlé kytky?
Kdyby…
Kdyby nebyla moje lenost tak velká…
Na druhou stranu, občas jí překonám.
Pak je oběd v poledne, prádlo vyprané, nádobí umyté…
Jen ty kytky…
Kdyby je tak ostříhal někdo jiný…
Co kdyby i to nádobí občas umyl někdo jiný?
A co kdyby nikdo nechtěl oběd?
 
To by byl život…

Strach

Tak máme zas Mikuláše.
Je to asi jedenáct let, co pátého prosince nesl synek omluvenku v notýsku.
“Paní učitelko, omluvte, prosím, synkovu případnou zítřejší nepřítomnost. Je velice reálná možnost, že si ho dnes večer odnese čert.”
Nikdy jsem se nedozvěděla, jestli se paní učitelka u čtení omluvenky aspoň pousmála.
A že by mě to zajímalo hodně, protože za jiným účelem jsem tu omluvenku nepsala.
Čerti jsou totiž, z mého pohledu, už absolutně za hranou.
Neříkám, že jsem děti jednou ročně nepostrašila, ale “opravdového čerta” potkaly tak maximálně ve školce.
K nám “chodili” zásadně ve chvíli, kdy byly děti ve vaně. Naši “čerti” se prali s tátou u plechové stoupačky před koupelnou, hudrovali, ale do koupelny k dětem se neprobojovali.
Já pak bývalého manžela pomazala tužkou na oči, aby to vypadalo realističtěji a velké děti věděly, že rodiče je vždycky ochrání.

Continue reading